Václav Bartík - strana 2

Lze bez nadsázky říci, že pojem „osobní údaj“ je pojmem základním. Definice osobního údaje charakterizuje vlastně předmět zákona č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOU“), i v tom smyslu, že nejedná-li se při zpracování informací o údaj osobní, ZoOU se na zpracování takových informací vztahovat nebude. Podle ustanovení § 4 písm. a) ZoOU se osobním údajem rozumí jakákoliv informace týkající se určeného nebo určitelného subjektu údajů. Subjekt údajů se považuje za určený nebo určitelný, jestliže lze subjekt údajů přímo či nepřímo identifikovat zejména na základě čísla, kódu nebo jednoho či více prvků, specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Je současně zřejmé, že pojem je definičně determinován několika faktory, resp. prvky.

Zákon č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZoOU "), stanoví obecnou povinnost správců a zpracovatelů osobních údajů chránit osobní údaje. Jedná se o další ze základních povinností, jejímž obsahem je povinnost zajistit tzv. "bezpečnost zpracovávaných osobních údajů", a to jak před jednáním úmyslným, tak i nedbalostním, stejně tak jako proti působení přírodních a jiných událostí (povodně, požáry, zemětřesení apod.), které by mohlo způsobit zneužití osobních údajů. Protože povinnost je stanovena absolutně, je možno přijmout závěr, že ochrana osobních údajů je podmínkou pro jejich zpracování. Jelikož uvedená povinnost platí nejen po dobu zpracování osobních údajů, ale i po jejím ukončení, a není v ZoOU omezena žádnou časovou hranicí, lze dovodit, že zákonodárce tímto ustanovením hodlal zabezpečit ochranu osobních údajů u správců a zpracovatelů po celou dobu, po kterou je mají ve své dispozici (shromažďují tyto údaje, zpracovávají, uchovávají či blokují) a nedošlo k jejich likvidaci ve smyslu ustanovení § 4 písm. i) ZoOU .1)

V souvislosti s tím, jak se internet stále více stává neodmyslitelnou součástí naší společnosti jako významný komunikační prostředek, vyvstávají také otázky spojené s ochranou práv jeho uživatelů, zejména práv spojených s ochranou osobnosti a soukromí. Je nepochybné, že osobní informace zveřejněné prostřednictvím internetu (bez ohledu na jejich pravdivost) mají obrovský potenciál zasáhnout dotčenou osobu v mnoha sférách jejího života, tedy jak v rodinném, tak i v pracovním či veřejném životě. Je proto na místě klást si otázku, zda a jakými prostředky lze ochranu soukromí v prostředí internetu chránit.

Dá se říci, že současná doba je zaměřena na ekonomický úspěch, který je často poměřován množstvím vydělaných peněz. K tomu, aby peníze byly vydělány, je třeba zboží nebo služby také úspěšně prodat, a tedy musí si najít svého zákazníka. A pokud už je zákazník nalezen a nabízený produkt si koupí, je třeba si jej udržet. Za tímto účelem je často zákazníkům nabídnuto členství „v zákaznickém klubu“, bezmála každého nadnárodního řetězce.

Prakticky pokaždé, když je uzavírán nějaký obchod, je klientovi předložena k podpisu smlouva. V případě, že dochází v rámci plnění z této smlouvy ke zpracování osobních údajů, obsahuje taková smlouva obvykle i souhlas se zpracováním osobních údajů, popř. další náležitosti požadované zákonem č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOU“). Výjimkou je pouze situace, kdy jsou zpracovávány jen údaje identifikující strany smlouvy a kdy nedochází k jinému zpracovávání dalších osobních údajů. Na takové zpracování se pak vztahuje ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) ZoOU, podle něhož správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, jestliže je zpracování nezbytné pro plnění smlouvy, jejíž smluvní stranou je subjekt údajů, nebo pro jednání o uzavření nebo změně smlouvy uskutečněné na návrh subjektu údajů.

Zpracování osobních údajů fyzických osob je regulováno zákonem č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“). Jeho účelem a cílem je, aby subjekty shromažďující a zpracovávající osobní údaje, bez ohledu na to, zda se jedná o subjekty veřejné správy nebo o podnikatelské subjekty, zpracovávaly osobní údaje fyzických osob pouze k předem stanovenému účelu a v nezbytném rozsahu, čímž budou tyto osobní údaje a s nimi i soukromí subjektů údajů v co možná největší míře chráněny. Zákon o ochraně osobních údajů upravuje jejich zpracovávání pro různé účely. Mimo jiné pro jejich využití při nabízení obchodu nebo služeb správců osobních údajů.

Slovo „outsourcing“ slýcháme stále častěji. Zní světově, moderně, i když neznamená nic jiného, než že někdo, obchodní firma nebo i státní instituce, vyčlení různé podpůrné a vedlejší činnosti a svěří je smluvně jiné společnosti čili subkontraktorovi, specializovanému na příslušnou činnost. Je to tedy druh dělby práce, činnost však není zajišťována vlastními zaměstnanci firmy, nýbrž na základě smlouvy. Typicky se jedná o činnosti jako je úklid, údržba, doprava nebo správa počítačů, ostraha objektů, účetnictví běžné i mzdové, personální záležitosti a mnoho jiných. Outsourcing se obecně považuje za obchodní rozhodnutí, které má vést ke snížení nákladů a (nebo) k soustředění na hlavní činnosti firmy, a to v zájmu její konkurenceschopnosti1.

Úvěry domácnostem u bank a finančních institucí dosáhly v červenci roku 2011 podle údajů ČNB1 obrovské částky 1 085,15 miliardy Kč. A v této částce nejsou započítány úvěry, které mají občané u nefinančních institucí. Problém domácností s nesplácením dluhů dále narůstá. V polovině roku 2011 měly domácnosti u bank 56,335 miliardy Kč úvěrů, které nesplácely minimálně tři měsíce a déle2. Nesplácené úvěry jsou velkým rizikem nejen makroekonomickým, ale také samotných bank a jiných poskytovatelů úvěrů. A tak začaly vznikat evidence, kterým se zjednodušeně říká registry dlužníků, ač toto označení není úplně přesné. V současné době jich existuje několik, mají různý právní režim, ale hlavně různý právní základ.

Doba, kdy poskytovatelé obchodu a služeb využívali k nabízení svých produktů pouze klasický marketing (např. v papírové podobě), který je upraven § 5 odst. 5 a násl. zákona č. 101/2000 Sb. , o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZoOU“), již uplynula. Poskytovatelé obchodu a služeb stále častěji využívají k nabízení e-mailových adres, popř. kombinují několik způsobů nabízení obchodu a služeb. Logicky proto došlo i k zákonné úpravě zpracování osobních údajů tímto způsobem. Ta byla provedena § 7 zákona č. 480/2004 Sb. , o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti), (dále jen „zákon č. 480/2004 Sb. “).