Martina Trögnerová

Mezi důkazní prostředky uvedené v § 93 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen DŘ ), patří mj. znalecké posudky. Jde o velmi důležitý důkazní prostředek i v návaznosti na aplikaci § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDP ). Tento příspěvek přibližuje některé závěry a zásady týkající se znaleckého posudku v kontextu kauz týkajících se shora uvedeného ustanovení ZDP .

Ve spojení s transferovými cenami je často užívaným pojmem tzv. referenční cena. Ta v zásadě představuje simulaci ceny vytvořené na základě úvahy, jakou cenu by za situace shodné se situací spojených osob tyto osoby sjednaly, nebyly-li by spojené a měly-li by mezi sebou běžné obchodní vztahy1). Tento příspěvek prezentuje požadavky kladené na proces stanovení referenční ceny, které byly dovozeny judikaturou Nejvyššího správního soudu (dále jen NSS). I o nich by měl mít daňový subjekt minimálně povědomí, aby byl lépe schopen hájit svá práva.

Transferové ceny začaly být v České republice častým předmětem daňových kontrol. Toto zacílení bylo ostatně deklarováno samotnou Finanční správou ČR. Jde tedy o oblast, které by podnikatelské subjekty měly věnovat nezbytnou pozornost. V případě transferových cen přitom nejde o malé doměrky, a je tak pochopitelné, že řada daňových kontrol měla i soudní dohru. Řešení některých soudních sporů se dostalo až k Nejvyššímu správnímu soudu ČR (dále jen NSS), který ve své judikatuře zakotvil obecně platné principy, které jsou prezentovány v tomto čísle DHK a navazujících příspěvcích. Tento článek přitom cílí primárně na otázku nesení břemena tvrzení a důkazního břemene v kontextu aplikace § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZDP ).