JUDr. Petr Pospíšil, Ph.D., LL.M.

V tomto článku autoři navazují na svůj předchozí článek publikovaný v časopisu UNES č. 9/2022 na s 3, který se zaměřoval na problematiku whistleblowingu a ochranu oznamovatele dle směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1937 ze dne 23. 10. 2019, o ochraně osob, které oznamují porušení práva Unie (dále jen „směrnice“). V období od publikace předchozího článku došlo k významné změně spočívající ve vydání zákona č. 171/2023 Sb. , o ochraně oznamovatelů, a k 15. 12. 2023 již povinnosti dle zákona dopadají na všechny povinné subjekty. Právě některým otázkám vyplývajícím z této nové vnitrostátní právní úpravy bude věnován tento aktuální článek.

V tomto článku autoři tematicky navážou na předchozí texty Petra Pospíšila publikované v posledních letech na stránkách tohoto časopisu, které se zaměřovaly na problematiku odpovědnosti za činnost a hospodaření včetně trestní odpovědnosti právnických osob a criminal compliance programů v prostředí územních samosprávných celků a jejich organizací. V nyní předkládaném článku autoři věnují pozornost související problematice whistleblowingu a ochraně oznamovatele a právní úpravě této problematiky, která již nyní určitým subjektům v České republice přináší nové povinnosti a jejíž dopady budou brzy ještě významnější v souvislosti s očekávaným přijetím českého zákona o ochraně oznamovatele.

V tomto článku tematicky navážu na své předchozí texty publikované na stránkách tohoto časopisu, v nichž jsem se opakovaně zaměřil na problematiku odpovědností za činnost a hospodaření příspěvkové organizace územního samosprávného celku. Nyní bude pozornost věnována zejména tzv. criminal compliance programům jako relativně novému nástroji reagujícímu na změny v právní úpravě trestní odpovědnosti právnických osob v České republice.

S ohledem na trvalou aktuálnost problematiky se v tomto článku vrátím k některým otázkám spojeným s odpovědností za činnost a hospodaření příspěvkové organizace územního samosprávného celku, kterým jsem se na stránkách tohoto časopisu detailněji věnoval již v roce 2016.

Dne 25. 5. 2019 uplynul rok od nabytí účinnosti Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) [dále také „obecné nařízení“ nebo „GDPR “]. V předkládaném článku chceme popsat zásadní novinky, které přineslo GDPR , a to včetně jejich implementace v praxi. Vycházet přitom budeme především z vlastní zkušenosti s implementací obecného nařízení v prostředí územního samosprávného celku (kraje) a také u příspěvkových organizací tímto celkem zřízeným.

Před dvěma lety, dne 1. 7. 2016, nabyl účinnosti zákon č. 340/2015 Sb. , o zvláštních podmínkách účinnosti některých smluv, uveřejňování těchto smluv a o registru smluv (dále také „zákon o registru smluv“ nebo „ZRS “), s výjimkou tzv. sankčních ustanovení obsažených v § 6 a 7 ZRS , jejichž účinnost byla o rok (tedy na 1. 7. 2017) odložena. Následně, dne 18. 8. 2017, nabyla účinnosti novela zákona o registru smluv (zákon č. 249/2017 Sb. ), jež přinesla řadu výjimek a dalších podstatných změn, jako například zrušení povinnosti uzavírání smluv pouze v písemné formě.

Na stránkách časopisu UNES jsem se již dříve věnoval OPS jako specifické právní formě nestátní neziskové organizace. Předmětem mého zájmu byla např. významná novelizace zákona č. 248/1995 Sb. , o obecně prospěšných společnostech a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 248/1995 Sb. “), účinná od 1. 1. 2011.2) Obecně prospěšných společností se významně dotkla také rekodifikace soukromého práva. Právě na některé dopady přijetí nového občanského zákoníku , tj. zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále také „nový občanský zákoník “), do právní úpravy a postavení OPS se chci v tomto článku zaměřit. Bude zmíněna také otázka možnosti transformace OPS do jiné právní formy.

V závěrečném článku ze série věnované problematice odpovědnosti za hospodaření příspěvkové organizace se zaměřím na otázky spojené s odpovědností představitelů obce ve vztahu k hospodaření příspěvkové organizace a uplatňování náhrady škody vůči těmto osobám.

1) V předcházejících dvou článcích jsem se věnoval základní charakteristice příspěvkové organizace obce, určení osoby odpovědné za hospodaření příspěvkové organizace a analýze toho, za co odpovídá ředitel příspěvkové organizace. Zaměřil jsem se také na kontrolní oprávnění obce jako zřizovatele a jejích orgánů ve vztahu k hospodaření příspěvkové organizace. V tomto článku budou předmětem mého zájmu otázky spojené s pracovněprávní, občanskoprávní a trestněprávní odpovědností konkrétních osob v souvislosti s hospodařením příspěvkové organizace.

1) V minulém čísle jsem podal úvodní výklad k problematice odpovědnosti za hospodaření příspěvkové organizace. Věnoval jsem se základní charakteristice příspěvkové organizace obce a jejímu postavení právnické osoby veřejného práva. Toto vymezení je důležité i pro správné pochopení principů spojených s posuzováním odpovědnostních otázek. Dále jsem podal výklad k určení osoby, která je dle práva odpovědná za řízení příspěvkové organizace obce. Poukázal jsem také na příklad špatné praxe, kdy orgány obce vedle ředitele zcela nesprávně konstituovaly další orgány příspěvkové organizace, na které přenesly část pravomocí ředitele, a dokonce i zřizovatele. V nyní předkládaném pokračování se především zaměřím na odpovědnost ředitele příspěvkové organizace, tzn. analýzu toho, za co je ředitel odpovědný, a dále také na kontrolní oprávnění obce jako zřizovatele ve vztahu k hospodaření příspěvkové organizace.

1) V poslední době se v médiích můžeme poměrně často setkat s informacemi o problémech v hospodaření příspěvkových organizací, které jsou zřizovány obcemi. Většinou se tyto zprávy dotýkají příspěvkových organizací působících v odvětví zdravotnictví,2) ale nemusí to samozřejmě být pravidlem.

V předcházejících číslech časopisu UNES jsem publikoval sérii článků zaměřených na aktuální téma nové právní úpravy státní služby. V jednotlivých článcích jsem se nejprve věnoval složitým okolnostem přijetí této přelomové právní úpravy a následně jsem podal základní výklad k nejdůležitějším institutům zavedeným zákonem o státní službě . V minulém čísle jsem se zaměřil na právní úpravu práv a povinností státních zaměstnanců, související otázky služební kázně a kárné odpovědnosti včetně procesu řízení o kárné odpovědnosti. V nyní předkládaném článku, který je již posledním ze série, podám výklad k otázkám odměňování a služebního hodnocení státních zaměstnanců a k některým zbývajícím pasážím zákona o státní službě 1), zejména pak k jeho přechodným ustanovením.

V předcházejících článcích na téma nové právní úpravy státní služby jsme se věnovali výkladu nejdůležitějších institutů zavedených zákonem o státní službě 1). Naposledy jsme podali stručný výklad k právní úpravě služebního poměru, jeho vymezení, vzniku, změnám i zániku. Předmětem mého zájmu byly i procesní otázky spojené s obsazováním volných služebních míst a také nově zaváděná úřednická zkouška. V tomto článku se zaměříme na další pasáže zákona o státní službě , především práva a povinnosti státních zaměstnanců, jejich kárnou odpovědnost a s tím související záležitosti.

V předchozích článcích na téma právní úpravy státní služby jsme se věnovali především okolnostem spojeným s přijetím zákona o státní službě 1) a dále pak předmětu úpravy a rozsahu působnosti zákona, vymezení služebního úřadu a státní služby, osoby státního zaměstnance, představeného a služebního orgánu. Předmětem výkladu již byly také základní organizační záležitosti státní služby, především úloha Ministerstva vnitra ČR a vymezení obsahu pojmu systemizace. Nyní se zaměříme na otázky spojené s právní úpravou služebního poměru.

Přijetí zákona o státní službě 1) předcházela řada peripetií. Rovněž přetrvává poněkud rozpačité hodnocení obsahu zákona, které se mimo jiné projevilo návrhem prezidenta republiky na zrušení zákona, nebo jeho jednotlivých ustanovení, podaným dne 7. listopadu 2014. Bez ohledu na všechny výhrady, rozporuplné skutečnosti i podanou ústavní stížnost je zákon o státní službě jako celek od 1. ledna 2015 účinný. Proto se nyní budeme podrobněji věnovat obsahu některých jeho ustanovení.

U právnické veřejnosti i v řadách státních zaměstnanců je věcí všeobecně známou, že služební zákon přijatý v roce 2002 představoval určitého legislativního dinosaura, který byl zákonodárci udržován v jakémsi podivném stavu umělé hibernace. Mluvíme o zákonu č. 218/2002 Sb. , o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) (dále jen „služební zákon“ nebo „zákon o státní službě“), jehož několik málo ustanovení (např. ta týkající se Generálního ředitelství státní služby a generálního ředitele) nabylo účinnosti vyhlášením, tj. již dnem 28.5.2002. Účinnost služebního zákona jako celku byla však pětkrát odložena, naposledy zákonem č. 445/2011 Sb. na 1. ledna 2015.

Uplatňování daňových odpisů u PO obcí a krajů JUDr. Petr Pospíšil, Ph. D., LL. M., Krajský úřad Moravskoslezského kraje 1. Východiska - k vývoji právní úpravy 1)Daňový odpis vychází...

Ke dni 1.1.2014 došlo k rekodifikaci soukromého práva České republiky. K tomuto dni byl zrušen dosavadní občanský a obchodní zákoník a účinnosti mimo jiné nabyl zákon č. 90/2012 Sb. , o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích ), dále jen „ZOK “; zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník a zákon č. 304/2013 Sb. , o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. V souvislosti s novou právní úpravou dochází k mnoha změnám v oblasti kapitálových společností, tedy společností s ručením omezením a akciových společností. Nové právní předpisy těmto (již existujícím) společnostem ukládají povinnosti spolu s lhůtami a sankcemi za nedodržení těchto lhůt.

Zákon č. 218/2000 Sb. , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je jedním z velice často měněných právních předpisů. Aktuálně můžeme za dobu existence tohoto zákona napočítat 51 jeho novelizací. S účinností od 1.1.2013 byla provedena novelizace zákonem č. 501/2012 Sb. (dále jen "novela"), která mj. zakotvila povinnost zřídit účet u České národní banky (dále jen "ČNB"2) dalším veřejným institucím, mezi nimi i územním samosprávným celkům1. Cílem této změny přitom má být zlepšení správy veřejných financí a zefektivnění hospodaření s peněžními prostředky státního rozpočtu.3

Proces provádění veřejnosprávních kontrol v podmínkách ÚSC - III. část JUDr. Petr Pospíšil LL. M. Ing. Blanka Štefanková Ing. Ivana Durczoková (Krajský úřad Moravskoslezského kraje) 1. Úvodem V předchozích...