Ing. Zdeněk Burda - strana 4

Finančním orgánům se často podaří opatřit si bez součinnosti s poplatníkem informace, které vzbuzují pochybnosti o správnosti jeho daňového přiznání. Následně vznikají spory, zda má správce daně přikročit k daňové kontrole, nebo vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného přiznání. Rozdíl mezi oběma variantami činí 20 % penále, které je povinen zaplatit daňový subjekt v případě doměrku po kontrole, zatímco v případě dodatečného daňového přiznání tomu tak není. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

Po čase se opět vracíme k judikatuře na téma porušování zákona č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů. V našem časopise jsme se touto problematikou zabývali v č. 9 a 10/2013. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předchozích článků a poté se budeme věnovat novějším rozsudkům.

Oprávněnost aplikace pojmu „zneužití práva“ v daňové oblasti byla doposud odvozována z judikatury správních soudů. Nyní se však zřejmě tento pojem dostane i přímo do daňového řádu . V dalším textu se budeme zabývat zajímavými rozsudky na toto téma.

Daňové subjekty ne vždy stihnou požadované informace či důkazy dodat správci daně v jím požadovaném termínu. Přichází tak v úvahu žádat o prodloužení příslušných lhůt. V této oblasti pak nastávají spory, a to zejména v případech, kdy daňový subjekt má pocit, že finanční úřad sám pracoval zdlouhavě, po poplatníkovi pak chce odpověď rychle. Někdy se různé názory dostávají až k soudu. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat zajímavým rozsudkům z této oblasti.

V dnešním výběru z judikatury správních soudů se budeme věnovat dani z příjmů fyzických osob a převážně pak příjmům spadajícím pod příjmy ze živností a pronájmu.

V posledních letech neutuchají spory o přiznání nároku na odpočet DPH v případě, že obchodní partner – plátce nepřiznal či neodvedl DPH na výstupu. Výběru z judikatury správních soudů je věnován dnešní příspěvek. Pozornost věnujeme zejména § 109 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, který jako jeden z důvodů ručení příjemce zdanitelného plnění za daňovou povinnost poskytovatele uvádí případy, pokud v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění nebo poskytnutí úplaty na takové plnění věděl nebo vědět měl a mohl, že: a) daň uvedená na daňovém dokladu nebude úmyslně zaplacena, b) plátce, který uskutečňuje toto zdanitelné plnění nebo obdrží úplatu na takové plnění (dále jen „poskytovatel zdanitelného plnění“), se úmyslně dostal nebo dostane do postavení, kdy nemůže daň zaplatit, nebo c) dojde ke zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody.

Správné doručení písemnosti může mít značný vliv na průběh daňového řízení, protože nesprávně doručená písemnost může jeho výsledky zcela zvrátit. V dnešním výběru z rozsudků správních soudů se budeme věnovat zajímavým judikátům na toto téma.

Finanční orgány požadují některé písemnosti striktně elektronicky ve formátu XML. Důvodem je snaha o ulehčení práce vlastních úředníků a automatizované načítání a zpracování příslušných dokumentů do softwarového vybavení státní správy. Některé daňové subjekty se těmto požadavkům nechtějí přizpůsobit a spory končí až u soudů. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat zajímavým rozsudkům z této oblasti.

Daňovým subjektům se často zdá, že se jejich případ neúměrně „táhne“. Pokud kontaktují finanční úřad, obvykle se dozví, že je jejich věc v řízení, intenzivně se na ní pracuje a o dalších krocích budou ve vhodnou dobu informováni. Ne každý se však s takovou odpovědí spokojí, a navíc v dané oblasti probíhají i soudní řízení. Zajímavým soudním rozhodnutím na téma nečinnosti finančních orgánů je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů. V našem časopise jsme se touto judikaturou zabývali v roce 2013 v číslech 7 a 8 . Na úvod si zopakujme nejzajímavější myšlenky z tehdy zveřejněných rozsudků.

V poslední době narůstá počet sporných operací, které finanční orgány nechtějí uznat. Daňový subjekt se pak zaměřuje především na doložení svých tvrzení účetnictvím, smlouvami a dalšími dokumenty, občas však zapomíná na to, že neméně důležitým může být výslech svědka. Pravidlům v této oblasti je věnován dnešní výběr ze soudních rozhodnutí.

Udělení plné moci je velmi důležitou situací v životě daňového subjektu, protože tím deleguje některé činnosti, které by jinak dělal on sám, na jinou osobu. V této oblasti pak dochází občas ke sporům a nepochopením, a to jak ze strany daňového subjektu, tak ze strany správce daně, protože mohou vzniknout nesrovnalosti ohledně jejího rozsahu, doručení, účinnosti apod. V dnešním výběru z judikatury se podíváme na řešení některých zmíněných otázek u správních soudů.

Daňové subjekty mají zájem dozvědět se, jaké informace o nich finanční orgány shromažďují. Ty však ne vždy ochotně vyhoví. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V časopise Daně a právo v praxi jsme se problematikou judikatury k nahlížení do spisu zabývali již v č. 5/2015. V úvodu tedy nejprve shrneme judikaturu z předcházejícího příspěvku a poté se budeme věnovat rozsudkům dalším.

V posledních letech doznává základní pravidlo místní příslušnosti k finančnímu úřadu – trvalé bydliště u fyzických osob či sídlo zapsané v obchodním rejstříku u právnických osob – postupných změn, které se projevují v různých oblastech. Soudním rozhodnutím z této oblasti je věnován dnešní přehled judikatury.

V praxi se setkáváme s diskusemi nad pravidly pro ukončování daňové kontroly většinou v případech, kdy daňový subjekt s jejími výsledky nesouhlasí a snaží se ještě před ukončením kontroly její výsledek zvrátit. Zajímavým rozsudkům správních soudů z této oblasti se budeme věnovat v dnešním výběru z judikatury.

Správce daně je oprávněn provádět místní šetření. V některých případech však překračuje jeho meze dané daňovým řádem a dochází tak ke sporům s daňovými subjekty. Rozhodnutím správních soudů na toto téma je věnován dnešní výběr z judikatury. Místním šetřením je postup správce daně, v jehož rámci zejména vyhledává důkazní prostředky a provádí ohledání u daňových subjektů a dalších osob zúčastněných na správě daní, jakož i na místě, kde je to vzhledem k účelu místního šetření nejvhodnější.

V posledních letech začaly finanční úřady šířeji prověřovat nároky daňových subjektů na odpočty DPH. V řadě případů pak kontrolování trvalo dlouhou dobu a na přetřes se dostaly otázky úroků ze zadržovaných nadměrných odpočtů. Státní správa se dlouho bránila názoru, že by měla daňovým subjektům nějak kompenzovat skutečnost, že finanční prostředky, na které mají nárok, jsou jim vypláceny až se značným časovým odstupem. Soudním rozhodnutím na toto téma je věnován dnešní výběr z judikatury.

Skutečnost, že správce daně může bez předchozího upozornění zabavit majetek daňového subjektu ještě předtím, než je mu daň pravomocně vyměřena či doměřena, či dokonce ještě dříve, než uplyne lhůta pro podání daňového přiznání, je mocnou zbraní v rukou finančních úřadů. Při jejím necitlivém či ukvapeném použití pak může Finanční správa přivodit „ekonomickou smrt“ daného subjektu. V časopise Daně a právo v praxi jsme se judikaturou s touto problematikou zabývali v č. 4/2010 v článku „Zajišťovací příkaz“ a v článku „Nad judikaturou v oblasti zajištění daně“ v č. 11/2015. Na úvod tradičně shrneme rozhodnutí soudů z předchozích článků a pokusíme se vybrat z rozsudků nových. Za poslední dobu jich přibylo opravdu hodně, proto se nedostane na všechny a u některých budeme muset z prostorových důvodů krátit jejich text ještě více než obvykle.

V některých případech není efektivní, aby finanční úřad, který prověřuje tvrzení daňových subjektů, veškeré poznatky shromažďoval sám. Daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb. ) mu umožňuje dožádat jiný finanční úřad, aby požadované informace zjistil za něj (např. kontaktováním obchodních partnerů, výslechem svědků apod.). Zajímavým rozsudkům správních soudů z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

V řízeních před státními orgány se občas stává, že daňový subjekt nabyde přesvědčení, že pracovníci příslušného úřadu vůči němu nepostupují objektivně a nezaujatě. V dnešním přehledu judikatury se podíváme na zajímavé rozsudky z této oblasti. Na úvod lze zmínit, že daňový řád (zákon č. 280/2009 Sb. ) se touto problematikou zabývá v § 77 – Vyloučení úřední osoby. Zakotvuje též právo osoby zúčastněné na správě daní podat námitku podjatosti a dotčená úřední osoba do vyřešení této námitky může provést jen neodkladné úkony. O podjatosti rozhodne úřední osoba stojící v čele správce daně (tedy obvykle ředitel finančního úřadu), pokud by byla namítána právě její podjatost, pak nejblíže nadřízený správce daně. Samostatným druhem podjatosti může být též porušení zásady dvojinstančnosti.

Zákony znají celou řadu sankcí za prohřešky daňových subjektů. V dnešním výběru judikatury se budeme věnovat situacím, kdy jedno provinění umožňuje uložit více trestů, a otázkám, do jaké míry je přípustné souběžné ukládání více sankcí. Jednou ze základních východisek práva je uplatňování zásady „ne bis in idem“, tedy skutečnosti, že nelze rozhodovat dvakrát o téže věci (a tedy ani dvakrát trestat za totéž provinění). Toto právo vyplývá z čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod i z čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (publikováno pod č. 209/1992 Sb. ).