Ing. Zdeněk Burda - strana 6

Daňový subjekt by se ve vlastním zájmu měl starat o to, jaké písemnosti o něm správce daně eviduje. Jeho spis vedený na finančním úřadu obsahuje totiž nejen písemnosti, které daňový subjekt zaslal správci daně (daňová přiznání, žádosti či jiná podání), ale i další dokumenty, které finanční úřad svou činností zajistil sám a o kterých poplatník nemusí vůbec tušit, že se ve spise nacházejí. I v této oblasti dochází ke střetům, výběru z judikatury z oblasti nahlížení do spisu je věnován dnešní příspěvek.

Daňové subjekty se otázkám registrace obvykle příliš do hloubky nevěnují. Většinou navštíví registrační oddělení a snaží se vyhovět požadavkům příslušných úředníků. Tím většinou považují věc za vyřízenou. V dnešním výběru z judikatury správních soudů se budeme snažit věnovat rozsudkům, které ukazují, že sdělit či naopak nesdělit údaje při registraci či posouzení podmínek zakládajících povinnou registraci může mít závažné dopady.

Spory mezi finančními orgány a daňovými subjekty o včasné vracení nadměrného odpočtu DPH se táhnou již řadu let. V předcházejícím čísle našeho časopisu jsme se na tuto problematiku podívali trochu z jiného úhlu - řešili jsme pravidla pro možnost podávání zásahových žalob proti státním orgánům. V dnešním výběru z judikatury se však na oblast vracení nadměrného odpočtu DPH podíváme z hlediska průběhu jeho nárokování u finančních orgánů a navážeme tak na výběry z judikatury z oblasti vytýkacího řízení a postupu k odstranění pochybností, kterým jsme se již v našem časopisu věnovali v č. 10/2010 a č. 9/2012. V mezidobí totiž přibylo několik zajímavých případů, ale i narostla složitost správné orientace v rozhodnutí soudů. Kromě toho v posledním období poměrně výrazně narostla aktivita státní správy a počty případů, kdy daňový subjekt vykáže v daňovém přiznání nadměrný odpočet DPH a marně čeká řadu měsíců, někdy i let, na jeho vrácení se v důsledku „tvrdšího“ postupu finančních úřadů zvýšily.

V poslední době se začaly při obraně proti nezákonným činnostem finančních orgánů v rámci postupu k odstranění pochybností v mnohem větší míře využívat žaloby na nezákonný zásah státního orgánu. Vzhledem k tomu, že za doby platnosti zákona o správě daní a poplatků byla možnost podání tohoto druhu žaloby značně ztížena, nejevil se tento způsob obrany daňových subjektů jako příliš vhodný. S nástupem nového daňového řádu se však možnost zásahových žalob znovu otevřela. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat bližšímu objasnění pravidel z této oblasti.

Snad každému profesionálovi působícímu v daňové a účetní oblasti se může stát, že se s klientem dostane do sporu o to, zda mu způsobil škodu. Nejčastěji se konflikt vyvine po kontrole finančního úřadu, která způsobí doměrek na dani. Zatímco doměřená daň samotná obvykle škodou způsobenou klientovi nebývá (klient by ji hradil stejně, i když v jiném zdaňovacím období), bohužel však s sebou nese i sankce - penále a úroky z prodlení a zde již otázka případné úhrady poradcem nabyde na významu. Ale ani tady rizika poradců nekončí, podílet se mohou např. i na pokutách a dalších sankcích. Vyloučena není ani trestněprávní odpovědnost.

Nejčastějšími druhy sankcí v daňové oblasti jsou úroky z prodlení, penále, pokuty. V dnešním výběru z judikatury se podíváme na to, jak některé spory z této oblasti dopadly v soudních řízeních.

Daňové subjekty často v případě, že nepochodí u finančních orgánů s ochranou svých práv, zvolí (nejčastěji po zamítnutém odvolání) možnost správní žaloby k soudu. Její podání však neznamená automaticky, že by např. žalovaný finanční orgán nemohl vykonat exekuci ještě předtím, než je žaloba projednána. Možnostem odkladného účinku je věnován dnešní výběr z judikatury.

Daňové subjekty často v případě, že nepochodí u finančních orgánů s ochranou svých práv, zvolí (nejčastěji po zamítnutém odvolání) možnost správní žaloby k soudu. Její podání však neznamená automaticky, že by např. žalovaný finanční orgán nemohl vykonat exekuci ještě předtím, než je žaloba projednána. Možnostem odkladného účinku je věnován dnešní výběr z judikatury.

Daňový subjekt má právo využít obranného prostředku - stížnosti. Pokud se týče stížnosti jako univerzálního obranného prostředku, ten přichází v úvahu až v okamžiku, kdy není k dispozici jiná možnost nápravy. Se stížností se v daňovém řádu můžeme setkat ve dvojí podobě: a) univerzální obranný prostředek tam, kde nelze použít jiný (§ 261 DŘ ), b) speciální druh stížnosti - stížnost na postup plátce daně (§ 237 DŘ ).

Spory o to, zda určitý druh oblečení či příspěvky na něj jsou či nejsou daňovým nákladem, jsou již letité. Na jedné straně stojí oprávněný požadavek daňových subjektů zohlednit náklady, které je potřeba při jejich profesi vynaložit. Na straně druhé stojí snaha finančních orgánů zabránit možnosti daňově optimalizovat výdaje na „soukromé šatníky“ daňových poplatníků. Judikatuře z této oblasti se bude věnovat náš dnešní příspěvek.

Nařízení přezkoumání rozhodnutí je jedním z dozorčích prostředků při správě daní. Správce daně z moci úřední nařídí přezkoumání rozhodnutí, jestliže po předběžném posouzení věci dojde k závěru, že rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem. K vadám řízení, o nichž nelze mít důvodně za to, že mohly mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, se nepřihlíží.

Ceně obvyklé v daňové judikatuře jsme se věnovali již v čísle 7/2012. Po téměř dvou letech se ke zmíněné problematice vracíme a pokusíme se nabídnout další zajímavá rozhodnutí českých správních soudů. Tentokrát však téma trochu zúžíme, budeme se věnovat ceně obvyklé v oblasti (pro)nájmu. Přestože dochází k průběžnému vývoji legislativy (nový občanský zákoník , postupné úpravy daňových zákonů), většina sporů ohledně ceny obvyklé je i nadále aktuální.

V dnešním výběru judikatury se budeme věnovat časovému rozlišení v užším slova smyslu, tedy nákladům a výnosům příštích období, dále otázkám časového rozlišení v případě nevýznamných plateb a časovému hledisku při stornu chybného účetního zápisu. Mezi nejdůležitější pravidla pro účtování je nutno zahrnout povinnost dodržet časovou a věcnou souvislost nákladů a výnosů, tedy zaevidovat náklady a výnosy do toho účetního (zdaňovacího) období, do kterého s ohledem na provedení či využití příslušného plnění patří.

V daňové oblasti se čas od času stává, že se původní rozhodnutí správce daně ukáže jako nesprávné a není již možné ho napravit řádným opravným prostředkem (např. odvoláním či rozkladem). V úvahu pak přicházejí mimořádné opravné prostředky a dozorčí prostředky (obnova řízení a nařízení přezkoumání rozhodnutí). Dnešní výběr daňové judikatury je věnován obnově řízení.

Snad každá firma potřebuje alespoň jednou za čas informovat své potenciální odběratele o své nabídce. Ne vždy se jí však podaří odpovídající náklady uhájit jako výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Výběru z judikatury na toto téma je věnován její dnešní přehled.

Soudním řízením z oblasti hmotného majetku jsme se v našem časopise již věnovali ve vztahu ke dvěma specifickým oblastem - samostatnou pozornost jsme věnovali judikatuře z oblasti technického zhodnocení majetku a též technickému zhodnocení pronajatého majetku. V dnešním výběru zajímavých soudních rozhodnutí se zaměříme na hmotný majetek jako takový.

Daňová ztráta je u některých subjektů „příjemnou“ položkou, neboť znamená nulovou daň. Díky možnosti jejího odečtu od základu daně v následujících obdobích pak vytváří též „polštář“ pro snížení daní v budoucnu. K nejčastějším soudním řízením pak dochází v případě, kdy správce daně na základě svých zjištění zvyšuje u poplatníka základ daně a ten chce uplatnit proti takto navýšené částce daňovou ztrátu minulých let. I když na první pohled vypadá logické, že jestliže dojde k navýšení základu daně a je k dispozici ztráta z minulých let, mít možnost uplatnit její odečet jako zmírnění nepříznivých dopadů doměrku, situace tak růžová rozhodně není. Jednotlivé možné varianty vyplývají z dnešního výběru z judikatury správních soudů.

Soudním řízením z oblasti působnosti zákona č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, jsme se věnovali již v předcházejícím výběru judikatury. Dnes se zaměříme převážně na procesní otázky z této oblasti, které v konečném důsledku také rozhodují o tom, zda bude nutno pokutu za porušení zákona hradit či nikoli. Nezůstaneme však jen na poli Nejvyššího správního soudu, nahlédneme též k Nejvyššímu soudu, kde se řešily některé kauzy, které se zmíněným zákonem souvisely, i když nebyly nejdůležitějším projednávaným tématem příslušných žalob.

Veřejnosti je již obvykle známo, že platby v hotovosti není možno provádět v neomezené výši. Pravidla pro tuto oblast určuje zákon č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o omezení plateb v hotovosti“). Rozsudkům ohledně možného porušení tohoto zákona je věnován náš dnešní výběr judikatury.

V první části výběru z judikatury z oblasti nečinnosti správních orgánů jsme se věnovali spíše procesní stránce věci - postupům v případě kasační stížnosti podaném správcem daně po prohraném soudu na krajské úrovni, náhradě nákladů řízení či otázkám, kdy správní orgán svoji nečinnost ukončí ještě před vynesením rozsudku. V dnešním přehledu se pokusíme zmíněnou problematiku rozebrat z jiného úhlu pohledu - zabývat se budeme především otázkami, co může být považováno za nečinnost a co nikoli a řešením otázek, „jak správně zažalovat“.