Ing. Zdeněk Burda - strana 6

Ceně obvyklé v daňové judikatuře jsme se věnovali již v čísle 7/2012. Po téměř dvou letech se ke zmíněné problematice vracíme a pokusíme se nabídnout další zajímavá rozhodnutí českých správních soudů. Tentokrát však téma trochu zúžíme, budeme se věnovat ceně obvyklé v oblasti (pro)nájmu. Přestože dochází k průběžnému vývoji legislativy (nový občanský zákoník , postupné úpravy daňových zákonů), většina sporů ohledně ceny obvyklé je i nadále aktuální.

V dnešním výběru judikatury se budeme věnovat časovému rozlišení v užším slova smyslu, tedy nákladům a výnosům příštích období, dále otázkám časového rozlišení v případě nevýznamných plateb a časovému hledisku při stornu chybného účetního zápisu. Mezi nejdůležitější pravidla pro účtování je nutno zahrnout povinnost dodržet časovou a věcnou souvislost nákladů a výnosů, tedy zaevidovat náklady a výnosy do toho účetního (zdaňovacího) období, do kterého s ohledem na provedení či využití příslušného plnění patří.

V daňové oblasti se čas od času stává, že se původní rozhodnutí správce daně ukáže jako nesprávné a není již možné ho napravit řádným opravným prostředkem (např. odvoláním či rozkladem). V úvahu pak přicházejí mimořádné opravné prostředky a dozorčí prostředky (obnova řízení a nařízení přezkoumání rozhodnutí). Dnešní výběr daňové judikatury je věnován obnově řízení.

Snad každá firma potřebuje alespoň jednou za čas informovat své potenciální odběratele o své nabídce. Ne vždy se jí však podaří odpovídající náklady uhájit jako výdaje na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Výběru z judikatury na toto téma je věnován její dnešní přehled.

Soudním řízením z oblasti hmotného majetku jsme se v našem časopise již věnovali ve vztahu ke dvěma specifickým oblastem - samostatnou pozornost jsme věnovali judikatuře z oblasti technického zhodnocení majetku a též technickému zhodnocení pronajatého majetku. V dnešním výběru zajímavých soudních rozhodnutí se zaměříme na hmotný majetek jako takový.

Daňová ztráta je u některých subjektů „příjemnou“ položkou, neboť znamená nulovou daň. Díky možnosti jejího odečtu od základu daně v následujících obdobích pak vytváří též „polštář“ pro snížení daní v budoucnu. K nejčastějším soudním řízením pak dochází v případě, kdy správce daně na základě svých zjištění zvyšuje u poplatníka základ daně a ten chce uplatnit proti takto navýšené částce daňovou ztrátu minulých let. I když na první pohled vypadá logické, že jestliže dojde k navýšení základu daně a je k dispozici ztráta z minulých let, mít možnost uplatnit její odečet jako zmírnění nepříznivých dopadů doměrku, situace tak růžová rozhodně není. Jednotlivé možné varianty vyplývají z dnešního výběru z judikatury správních soudů.

Soudním řízením z oblasti působnosti zákona č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, jsme se věnovali již v předcházejícím výběru judikatury. Dnes se zaměříme převážně na procesní otázky z této oblasti, které v konečném důsledku také rozhodují o tom, zda bude nutno pokutu za porušení zákona hradit či nikoli. Nezůstaneme však jen na poli Nejvyššího správního soudu, nahlédneme též k Nejvyššímu soudu, kde se řešily některé kauzy, které se zmíněným zákonem souvisely, i když nebyly nejdůležitějším projednávaným tématem příslušných žalob.

Veřejnosti je již obvykle známo, že platby v hotovosti není možno provádět v neomezené výši. Pravidla pro tuto oblast určuje zákon č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb hotovosti a o změně zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o omezení plateb v hotovosti“). Rozsudkům ohledně možného porušení tohoto zákona je věnován náš dnešní výběr judikatury.

V první části výběru z judikatury z oblasti nečinnosti správních orgánů jsme se věnovali spíše procesní stránce věci - postupům v případě kasační stížnosti podaném správcem daně po prohraném soudu na krajské úrovni, náhradě nákladů řízení či otázkám, kdy správní orgán svoji nečinnost ukončí ještě před vynesením rozsudku. V dnešním přehledu se pokusíme zmíněnou problematiku rozebrat z jiného úhlu pohledu - zabývat se budeme především otázkami, co může být považováno za nečinnost a co nikoli a řešením otázek, „jak správně zažalovat“.

Ne vždy mají daňové subjekty pocit, že v jejich případě správní orgány jednají dostatečně rychle. Situaci dále komplikuje fakt, že díky tomu, že státní správa je hlavním tvůrcem zákonů, podaří se jí do nich prosadit často více povinných lhůt a konkrétních termínů spíše pro daňové subjekty než pro ni samotnou. V dnešním výběru z judikatury se tedy budeme zabývat nečinností správních orgánů. I když se některé judikáty dnešního výběru netýkají přímo daňové oblasti, jsou pro otázky posuzování nečinnosti v této oblasti bez problémů využitelné.

Před nedávnem jsme se v našem časopise zabývali judikaturou z oblasti technického zhodnocení majetku. Samostatnou a neméně složitou disciplínou v této oblasti je technické zhodnocení najatého majetku, které kromě obecných problémů technického zhodnocení jako takového přináší další otázky vyplývající ze vztahu pronajímatel - nájemce.

V souvislosti s posledním vývojem politické situace v naší republice se opět objevují diskuse nad možností zavést majetková přiznání. Obvykle bývají deklarována jako prostředek pro možnost zdanění nabytí majetku pochybného původu. Při těchto diskusích však často bývá přehlíženo, že obdobná problematika se v praxi finančních úřadů již léta objevuje a diskutuje i při faktické neexistenci zákonné povinnosti majetková přiznání předkládat. Protože jde o oblast vysoce kontroverzní a citlivou, bývají spory v této oblasti časté, a proto máme k dispozici i řadu rozsudků. V následujícím výběru se pokusíme některé z nich ukázat podrobněji.

Technické zhodnocení majetku bývá častým zdrojem sporů mezi daňovými subjekty a správci daně. Judikaturou z této oblasti se zabývá následující příspěvek. Spory o technické zhodnocení jsou poměrně logické, směřují převážně do oblasti posouzení, zda jde o opravu majetku či právě o technické zhodnocení. Důvod je zřejmý - zatímco opravu je možno zahrnout do daňových nákladů v podstatě ihned, technické zhodnocení nikoli a do daňového základu se promítá někdy až desítky let.

Nad judikaturou z oblasti dokladů a jejich předávání při kontrole Ing. Zdeněk Burda daňový poradce, BD Consult, s. r. o. V případě probíhající kontroly je právem i povinností daňového...

V dnešním výběru daňové judikatury se budeme věnovat retroaktivitě, tedy situacím, kdy později přijatá právní úprava zasahuje do skutečností, které nastaly ještě před jejím přijetím. Jak pro podnikatele, tak pro běžného občana je nesmírně důležitý princip právní jistoty, který by mu měl zaručovat, že může věřit právním předpisům, které byly účinné v době jeho konání. Obecně by tedy mělo platit, že právo nepůsobí zpětně (retroaktivně), jinak samozřejmě dochází k narušení zmíněné právní jistoty a legitimního očekávání. Ne vždy tomu však v praxi je. Jde o velmi citlivou oblast, protože proti sobě mohou stát například zájmy státu na straně jedné a zájmy jednotlivce na straně druhé. V demokratickém právním státě tak nemůže být automaticky nadřazován zájem státu.

I nejvzornějšímu daňovému subjektu se může stát, že se snaží mít veškerou dokumentaci v pořádku, ale v daňovém řízení neuspěje. Častým zdrojem sporů v této oblasti může být například situace, kdy doklady, popřípadě smlouvy jsou formálně naprosto bezchybné, správce daně má však podezření, že příslušné plnění ve skutečnosti nenastalo. Požaduje tudíž po daňovém subjektu další důkazy o správnosti jím deklarovaných tvrzení. Může se pak stát, že se zjistí, že předmětné plnění nenastalo a hledá se viník. V praxi tak může být jednodušší stíhat „poslední článek řetězu“, protože „dodavatelé“ (či jejich řetězec) mohou být nekontaktní, obtížně nalezitelní či nemají žádný majetek.

V praxi se může často stát, že z nejrůznějších důvodů může vzniknout újma, kterou je nutno nahradit. Může jít například o náhradu škody, ale i o úroky z prodlení apod. Otázkám, které souvisejí s daněmi, je věnován dnešní přehled judikatury.

Judikaturou ze sféry mank a škod ve vztahu k DPH jsme se v našem časopise zabývali již v čísle 12/2009. Pokusme se stručně shrnout tehdy uveřejněné rozsudky a zamyslet se nad dalším vývojem judikatury v této oblasti. Ve druhé části článku se budeme zabývat oblastí daně z příjmů.

Rozsudky z oblasti vytýkacího řízení jsme se v našem časopisu již zabývali v č. 10/2010. Od té doby však uplynuly téměř dva roky, vytýkací řízení jako pojem ze zákona o správě daní a poplatků bylo nahrazeno postupem k odstranění pochybností definovaným v daňovém řádu. Pokusme se tedy zapátrat nad v současnosti využitelnou judikaturou. Rozsudky, které byly uvedeny ve výše uvedeném článku, v dalším textu maximálně zestručníme, více se budeme věnovat těm, které v předešlém textu obsaženy nebyly. Na úvod je třeba zdůraznit, že i současná rozhodnutí soudů se díky délkám daňových a soudních řízení týkají ještě dřívějšího vytýkacího řízení. Jsou však obvykle použitelná i nadále, protože úprava postupu k odstranění pochybností v daňovém řádu je do značné míry totožná s dřívějším vytýkacím řízením.

Zdanění příjmů souvisejících se sportovní činností může být v některých případech problematickým oříškem i pro zkušeného odborníka. Jejich činnost se často pohybuje na rozmezí podnikání, závislé činnosti či příležitostné činnosti. Často dostávají naturální vybavení - dresy, teplákové soupravy apod., jsou jim hrazeny cestovní a ubytovací náklady. V praxi též často váhají, zda obdržené prostředky mají charakter daru či reklamy apod. V dnešním příspěvku se pokusíme vybrat z dostupné judikatury odpovědi na některé výše položené otázky.