Ondřej Moravec

Smyslem článku je poukázat na některé komplexnější právní problémy související s uplatňováním práva Evropské unie při aplikaci zákona o DPH . Aplikace směrnice se totiž nevyčerpává prostým nahrazením vnitrostátní normy, která není slučitelná s právem EU, normou práva EU jasně vyplývající ze směrnice. Takovýto přímý střet je jevem spíše ojedinělým. Problémy, jimž čelí praxe, bývají nepoměrně složitější. Tyto složitější situace aplikace unijního práva článek demonstruje na příkladech zadržování nesporné části nadměrného odpočtu a úroku z neoprávněně zadržovaného nadměrného odpočtu. V závěru článku poukazuji na důsledky uplatňování Listiny základních práv Evropské unie, které složitost vztahu vnitrostátního a unijního práva ještě umocní.

Tématem článku je v praxi velice frekventovaná problematika prokazování dodavatele zdanitelného plnění a rozsah důkazního břemene daňového subjektu. Mou snahou je poukázat na skutečnost, že judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterému svědčí pravomoc vykládat právo Evropské unie, je založena na poněkud jiných východiscích oproti těm, na nichž stojí judikatura Nejvyššího správního soudu a z ní vycházející správní praxe. Tato východiska je nutno brát v potaz při řešení sporů, které v této oblasti každodenně vznikají.

Tématem článku je v praxi velice frekventovaná problematika prokazování dodavatele zdanitelného plnění a rozsah důkazního břemene daňového subjektu. Mou snahou je poukázat na skutečnost, že judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterému svědčí pravomoc vykládat právo Evropské unie, je založena na poněkud jiných východiskách oproti těm, na nichž stojí judikatura Nejvyššího správního soudu a z ní vycházející správní praxe. Tato východiska je nutno brát v potaz při řešení sporů, které v této oblasti každodenně vznikají.

Když Ústavní soud na jaře letošního roku rozhodl ve věci Kovové profily1) o tom, že správce daně porušil ústavně zaručená základní práva stěžovatele tím, že mu v souvislosti s prováděnou daňovou kontrolou zadržoval i část nadměrného odpočtu, o jehož existenci nebylo sporu, vzedmula se vlna emocí, jejichž zabarvení vycházelo zejména z profesní příslušnosti komentátora daného nálezu. Zejména představitelé Finanční správy se mnohdy netajili svou skepsí – skepsí nad údajnou argumentační nekvalitou nálezu i skepsí nad tím, zda a jak bude možno závěry Ústavního soudu přenést do praxe. Zaznívaly odsudky označující nález za izolované rozhodnutí Ústavního soudu, více či méně skrytě vybízející Finanční správu k revoltě v očekávání, že nosné důvody nálezu nebudou v praxi uplatňovány. V pojednání, které čtenáři nabízím, se pokusím s časovým odstupem, v němž emoce mohly opadnout a který mohl být využit k racionální reflexi závěrů Ústavního soudu, provést analýzu nosných důvodů nálezu Ústavního soudu a jeho možných dopadů do správní praxe v rovině de lege lata. Vědomě tedy ponechávám stranou pozornosti pokus řešit situaci legislativně zavedením institutu zálohy na nadměrný odpočet. Místo toho se budu zabývat obecnějšími otázkami významu a důsledků autoritativní ústavněprávní argumentace Ústavního soudu, která je ve smyslu čl. 89 Ústavy závazná pro správní praxi. Některé diskuse, kterých jsem se účastnil,2) mě totiž vedou k přesvědčení, že stále ještě nemáme jasno v tom, jaká je role jednotlivých aktérů v procesu aplikace práva.

Účelem článku je poskytnout čtenářům aktuální informace o možnosti domáhat se vyplacení nesporné části nadměrného odpočtu před tím, než správce daně ukončí prověřování jiných odpočtů uplatněných dnovým subjektem v tomtéž zdaňovacím období. Zatímco zákonodárce i po uplynutí více než roku a půl od vydání rozsudku Krajského soudu v Praze ve věci AGROBET I zůstal zcela nečinným, první senát Nejvyššího správního soud se na konci května tohoto roku ve věci AGROBET II obrátil s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie.

Příspěvek pokračuje v diskusi věnované problematice nástrojů potírání podvodů na DPH, když reaguje na článek Davida Švancary polemizujícího s některými mými tezemi týkajícími se institutu ručení za DPH. V tomto článku dále rozvíjím svou argumentaci, dle níž finanční správě přísluší důsledné vybírání daní stanovených zákonem, nikoli však represe a trestání pachatelů nejzávažnějších forem daňových úniků, které kompetenčně náležejí orgánům činným v trestním řízení. Touto optikou je také nutno nahlížet na kompetence finanční správy a meze jejich uplatňování.

Předkládaný článek má za cíl analyzovat platnou právní úpravu obsaženou v zákoně o dani z přidané hodnoty prizmatem mezí, které pro uplatňování tohoto právního institutu vytváří ústavní pořádek a právo Evropské unie, neboť s těmito normami musí být v souladu jak obecná zákonná úprava, tak i její aplikace v konkrétních případech. Z tohoto důvodu je nutno zabývat se nejen použitou textací ust. § 109 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “), a ustanovení souvisejících, ale je nutno též zkoumat, jakým způsobem se institut ručení ve správní a soudní praxi reálně uplatňuje. Cílem analýzy je tyto meze pojmenovat a posoudit, nakolik jsou správní praxí reálně respektovány.

Zadržování nadměrného odpočtu z důvodu prověřování jeho oprávněnosti některým z kontrolních postupů dle daňového řádu představuje zásadní problém pro ekonomiku daňových subjektů. Převažující praxe finančních úřadů je dnes taková, že prověřování oprávněnosti byť marginální části z celkové částky nadměrného odpočtu vykázaného daňovým subjektem brání ve výplatě i té části nadměrného odpočtu, která je nesporná. Správci daně daňovým subjektům tvrdí, že částečné vyměření daně, resp. nadměrného odpočtu procesní předpisy neumožňují. Předkládaný příspěvek tuto praxi podrobuje kritické analýze, a to zejména v kontextu judikatury SDEU a ústavního pořádku. Převládající praxe je dle autora neslučitelná s právem Evropské unie, potažmo i s čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Argumentace článku byla aprobována též nedávným rozsudkem Krajského soudu v Praze.

1) Zadržování nadměrného odpočtu z důvodu prověřování jeho oprávněnosti některým z kontrolních postupů dle daňového řádu představuje zásadní problém pro ekonomiku daňových subjektů. Převažující praxe finančních úřadů je dnes taková, že prověřování oprávněnosti byť marginální části z celkové částky nadměrného odpočtu vykázaného daňovým subjektem brání ve výplatě i té části nadměrného odpočtu, která je nesporná. Správci daně daňovým subjektům tvrdí, že částečné vyměření daně, resp. nadměrného odpočtu procesní předpisy neumožňují. Předkládaný příspěvek tuto praxi podrobuje kritické analýze, a to zejména v kontextu judikatury SDEU a ústavního pořádku. Převládající praxe je dle autora neslučitelná s právem Evropské unie, potažmo i s čl. 11 Listiny základních práv a svobod . Argumentace článku byla aprobována též nedávným rozsudkem Krajského soudu v Praze.