Hana Erbsová

Nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) uhrazené plátcem daně v ceně přijatých zdanitelných plnění od daně, kterou je povinen odvést, je nedílnou součástí mechanismu DPH a principu neutrality této daně. Cílem systému odpočtu zavedeného směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28.11.2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice“),1) je totiž zcela zbavit podnikatele zatížení DPH, která je splatná nebo byla odvedena v rámci jeho ekonomických (hospodářských) činností.2) Zjednodušeně řečeno se princip neutrality DPH projevuje tak, že plátci daně v řetězci ekonomických transakcí mezi prvotním výrobcem a konečným zákazníkem (neplátcem), odvádějí DPH pouze z rozdílu (přidané hodnoty) mezi cenou, za kterou zboží či služby (vstupy pro svou ekonomickou činnost) nakoupili, a cenou, za kterou je dále zpeněžili. Pokud převýší DPH na vstupu (nákup) výši daně na výstupu (prodej), nebude plátce platit za takovéto zdaňovací období žádnou DPH, ale naopak od státu obdrží příslušný rozdíl zpátky, coby tzv. nadměrný odpočet.3)

Kromě jednotného (globálního) standardu OECD pro oznamování a náležitou péči v oblasti informací o finančních účtech, který zakládá mezinárodní spolupráci v této oblasti na mnohostranné dohodě příslušných orgánů, a směrnice Rady 2011/16/EU ze dne 15.2.2011 o správní spolupráci v oblasti daní a o zrušení směrnice 77/99/EHS, která působí ve vztazích mezi členskými státy Evropské unie, jimž byl věnován předchozí článek, existují i další související opatření, jejichž cílem je zabránit daňovým únikům, legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Následující text se podrobněji zaměřuje na spolupráci České republiky (ČR) se Spojenými státy americkými (USA) v oblasti automatizované výměny informací o finančních účtech a na další opatření Evropské unie (EU) zaměřená na boj proti daňovým únikům a proti tzv. praní špinavých peněz.

Evropská unie v současnosti usilovně navazuje na nedávnou iniciativu Spojených států amerických1) a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (The Organization for Economic Co-operation and Development, dále jen „OECD“) při zavádění automatické výměny informací o finančních účtech zahraničních rezidentů. Již v závěru roku 2014 byla směrnicí Rady 2014/107/EU ze dne 9.12.2014 novelizována směrnice Rady 2011/16/EU ze dne 15.2.2011 o správní spolupráci v oblasti daní. Nyní prochází legislativním procesem další připravované změny, které zasahují nejen do oblasti správy daní, ale týkají se také opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti.

Dnem 17.8.2015 nabývá účinnosti nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 650/2012 , o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a přijímání a výkonu veřejných listin v dědických věcech a o vytvoření evropského dědického osvědčení, ze dne 4.7.2012 (dále jen „nařízení“).1) Nařízení je v celém rozsahu přímo použitelné i v České republice na pozůstalost po osobách, které zemřou v tento den nebo později, a má přednost před normami tuzemského práva, které mu odporují (čl. 10 Ústavy , § 2 zákona č. 91/2012 Sb. , o mezinárodním právu soukromém). Nařízení má přednost i před úpravou obsaženou v mezinárodních smlouvách uzavřených mezi členskými státy, pokud je s jeho ustanoveními v rozporu (čl. 75), není jím však dotčeno uplatňování nařízení Rady (ES) č. 1346/2000 ze dne 29.5.2000 o úpadkovém řízení. Spojené království, Irsko a Dánsko nejsou nařízením vázány.

Institut ručení za úhradu daňového nedoplatku má v daňovém řízení dlouhou tradici. Ručitel byl letmo zmíněn již ve vyhlášce Ministerstva financí č. 16/1962 Sb. , o řízení ve věcech daní a poplatků, která byla s účinností od 1.1.1993 nahrazena zákonem č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků (dle jen „ZSDP “), jímž se procedurální otázky správy daní řídily až do 31.12.2010. Postupy uplatňování nedoplatku vůči ručiteli byly ze ZSDP (v úpravě provedené zákonem č. 230/2006 Sb. a účinné od 1.6.2006) v podstatných rysech převzaty do § 171 až 173 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „DŘ “), který nabyl účinnosti 1.1.2011.

V prvních měsících roku 2014 poutá nesporně pozornost veřejnosti jeden z nejambicióznějších legislativních počinů posledních desetiletí, a to souhrnná novelizace soukromého práva účinná od 1.1.2014. Základ nové úpravy tohoto právního odvětví tvoří zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (nový občanský zákoník - dále jen „NOZ “), jímž byl nahrazen zákon č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, a do jisté míry i zákon č. 513/1991 Sb. , obchodní zákoník. Druhý pilíř reformy pak představuje zákon č. 90/2012 Sb. , o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích - dále jen „ZOK “), jenž nahrazuje ty normy zrušeného obchodního zákoníku , které se týkaly obchodních společností a družstev. Oba kodexy jsou samozřejmě doprovázeny dílčími novelizacemi četných dalších právních předpisů - v kontextu s tématem zmiňme zejména zákon č. 256/2013 Sb. , katastrální zákon, doprovázený vyhláškou č. 357/2013 Sb. , o katastru nemovitostí (katastrální vyhláška), vyhláškou č. 358/2013 Sb. , o poskytování údajů z katastru nemovitostí, a vyhláškou č. 359/2013 Sb. , o stanovení vzoru formuláře pro podání návrhu na zahájení řízení o povolení vkladu.