David Švancara

Článek plynule navazuje na první část, která se věnovala problematice příčinné souvislosti v kontextu tuzemské judikatury. V dokončení článku se zabýváme dvěma okruhy, které úzce souvisí s otázkou chybějící daně, a navazujeme právě na závěry učiněné k příčinné souvislosti. Konkrétně se věnujeme otázkám spojeným s povinností sladit závěry daňových řízení jednotlivých článků řetězce a účelové úhradě chybějící daně. Opět se budeme snažit poukázat na některé judikaturní závěry, které danou oblast rozvíjí.

Článek nemá ambici vysvětlovat teoretické základy institutu podvodu na DPH, ostatně v této oblasti již několik publikací existuje, mj. od autorů tohoto článku. V současnosti zaznívají názory, že oblast podvodů na DPH je z pohledu právních otázek vyřešena a spory se vedou pouze o skutkový stav případů. Tomu však plně neodpovídá praktická stránka věci, kde se dle našich zkušeností vedou spory o teoretické uchopení klíčových pojmů, se kterými se při řešení podvodu na DPH musí správce daně vypořádat. Dle našeho názoru je podstatná část zmíněných sporů vyvolána judikaturou, resp. její interpretací, když správní soud na základě velmi specifického skutkového stavu vyřkne určitý názor a tento je následně přebírán jako obecně aplikovatelný. Považujeme proto za nezbytné zabývat se spíše širším pozadím sporných otázek a hledat takové odpovědi, které umožní principiální posouzení sporných případů. V článku se budeme věnovat aktuálnímu pojetí tzv. příčinné souvislosti, účelovým úhradám chybějící daně a povinnosti sladit výsledky daňového řízení jednotlivých článků řetězce.

Článek nemá ambici vysvětlovat teoretické základy institutu podvodu na DPH, ostatně v této oblasti již několik publikací existuje, mj. od autorů tohoto článku. V současnosti zaznívají názory, že oblast podvodů na DPH je z pohledu právních otázek vyřešena a spory se vedou pouze o skutkový stav případů. Tomu však plně neodpovídá praktická stránka věci, kde se dle našich zkušeností vedou spory o teoretické uchopení klíčových pojmů, se kterými se při řešení podvodu na DPH musí správce daně vypořádat. Dle našeho názoru je podstatná část zmíněných sporů vyvolána judikaturou, resp. její interpretací, kdy správní soud na základě velmi specifického skutkového stavu vyřkne určitý názor a tento je následně přebírán jako obecně aplikovatelný. Považujeme proto za nezbytné zabývat se spíše širším pozadím sporných otázek a hledat takové odpovědi, které umožní principiální posouzení sporných případů. V článku se budeme věnovat aktuálnímu pojetí tzv. příčinné souvislosti, účelovým úhradám chybějící daně a povinnosti sladit výsledky daňového řízení jednotlivých článků řetězce.

Cílem tohoto příspěvku je přiblížit některé souvislosti z článku „Podvod na dani z přidané hodnoty: Je ručení tou správnou cestou?“.1) Aktuálně se k tomuto článku kriticky staví příspěvek „Nástroje pro boj proti podvodům na DPH a limity jejich využívání“.2) Autor Ondřej Moravec v tomto příspěvku kriticky přistupuje k některým z předestřených argumentů. Domnívám se však, že Ondřej Moravec z velké části polemizuje s argumenty, které z článku interpretoval, nikoliv s těmi, které v článku zazněly či tak byly myšleny, přitom takto utvořenou polemiku dále rozvíjí svými postřehy. Mám za to, že v případě desinterpretace mých myšlenek, popřípadě jejich modifikace do mnou nezamýšlené podoby, může v krajním případě dojít až k naprosté eliminaci judikaturou aprobovaných postupů při boji s daňovými podvody na dani z přidané hodnoty. Z toho důvodu považuji za vhodné učinit k dané věci několik, na pravou míru uvádějících či dané myšlenky rozvíjejících, poznámek.3)

Článek se věnuje problematice institutu podvodu na dani z přidané hodnoty a jeho přičitatelnosti daňovým subjektům. Na základě vymezení tohoto institutu autor článku dovozuje nesprávnost názoru o nemožnosti sankcionovat více subjektů zapojených do podvodu na dani z přidané hodnoty, který představuje jeden ze základních argumentů pro přednostní aplikaci institutu ručení příjemce zdanitelného plnění při řešení právě problematiky podvodů na dani z přidané hodnoty.1)

Článek je pojat jako reakce na rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 48 Af 21/2016 ze dne 4. 10. 2016 ve věci žalobce A. CZ. Rozsudek byl též „zmedializován“ článkem doktora Moravce v posledním čísle minulého roku. 1) Oba dva zdroje se ve vzácné shodě snaží dovodit, že v podmínkách tuzemského právního řádu je možno výkladem příslušných právních předpisů dojít k závěru stran pozitivní možnosti vyplatit nespornou část nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty a v kontrolním postupu pokračovat pouze ohledně části sporné. Z našeho pohledu jde určitě o myšlenku vzletnou a za jiných okolností určitě i vhodnou. Domníváme se však, že jak soud, tak autor článku směřují k realizaci chtěného či ideálního, avšak jinou cestou, než je v právním státě možné. Máme za to, že zákonodárce se otázku ochrany plátce daně před postupem správce daně, či případné reparace za nesprávný postup státu rozhodl řešit odlišným způsobem. Jedná se o volbu zákonodárce, a byť tato nemusí být nejrozumnější, postačí, že je ústavně konformní (včetně konformity s právem evropským). Dle našeho názoru je současná právní úprava dostatečně konformní (byť ne komfortní) a jakákoliv principiální změna ze strany soudní moci musí být brána jako nepřípustné vměšování se moci soudní do moci zákonodárné. Hodláme nabídnout argumentační protiváhu a budeme doufat, že tentokrát zvítězí minimálně zdravý rozum. Na druhou stranu nejsme velkými optimisty, jelikož na obdobný problém jsme už bez velkého úspěchu akademicky upozorňovali. 2)

Úrok z nadměrného odpočtu - ubírá se judikatura a zákonodárce opravdu správnou cestou? Mgr. Tomáš Rozehnal, Ph.D., Mgr. David Švancara, Odvolací finanční ředitelství 1) Ač již v prvním čísle...