Mgr. Ing. Alena Wágner Dugová - strana 2

Institut nespolehlivého plátce daně z přidané hodnoty byl zaveden do DPH legislativy s účinností od 1. 1. 2013 jakožto jeden z nástrojů boje proti daňovým podvodům na DPH. Za existence této úpravy je několik tisíc plátců DPH prohlášeno za nespolehlivé. Tento registr by měl být hlídán ostatními plátci DPH, protože jinak se vystavují riziku ručení za neodvedenou DPH, což prakticky znamená úhradu DPH za jiný subjekt.

V daňovém řízení stíhá v první fázi důkazní břemeno daňový subjekt, který je povinen prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v řádném daňovém tvrzení, dodatečném daňovém tvrzení a dalších podáních. Pro prokázání skutečností se často v praxi realizuje svědecká výpověď příslušných osob. K zajištění osobní účasti na jednání často právě za účelem svědecké výpovědi může být příslušná osoba přímo správcem daně předvolána, a pokud se na jednání nedostaví, tak může být dokonce i předvedena. Tento článek se zabývá svědeckou výpovědí a jednotlivými způsoby, jak může být vyžadována správcem daně přítomnost různých osob na jednáních a shrnuje procesní pravidla jak pro pozvané osoby, tak pro správce daně. Po přečtení článku by příslušná osoba měla mít představu, co může od svědecké výpovědi před správcem daně čekat.

Lhůta, respektive její zmeškání, může představovat pro daňový subjekt noční můru vzhledem k potenciálním problémům, které může takové promeškání způsobit. Zmeškání určité lhůty totiž bývá obvykle spojeno s negativními důsledky pro daňový subjekt, který pouze ve výjimečných případech může dosáhnout nápravy. Na druhou stranu jsou i lhůty, které jsou závazné pro správce daně, jenž je povinen je respektovat ve vztahu k daňovému řízení. Tento článek obsahuje několik praktických situací, které se týkají právě problematiky lhůt, které by měl každý daňový subjekt znát, aby se vyvaroval možným negativním následkům. Problematika je vysvětlena na příkladech s odkazem na příslušnou legislativu.

Sazba daně z přidané hodnoty se v rámci Evropské unie (dále jen „EU“) významně liší a Česká republika patří spíše mezi země s vyšší sazbou DPH. Původní myšlenky harmonizovaného DPH v rámci EU počítala se stejnými sazbami, ale k takto ráznému sjednocení prozatím nedošlo. Pro každého plátce DPH je zásadní otázka, jaké sazbě DPH podléhá jeho poskytované plnění. Stejnou otázku ohledně sazby DPH by si měl pokládat i plátce DPH, který uplatňuje nárok na odpočet DPH, protože nárok na odpočet DPH lze uplatnit pouze v zákonné výši. Pokud je v praxi nesprávně uplatněna sazba DPH a správce daně doměří DPH na výstupu, případně zamítne nárok na odpočet DPH, tak spolu s doměrkem DPH uplatní správce daně navíc příslušné sankce, které mohou být poměrně významné. Tento článek obsahuje základní přehled o pravidlech uplatňování sazby DPH a také praktické příklady, které se věnují vybraným otázkám ohledně sazby, a měl by poskytnout řešení vybraných problematických případů v otázce sazeb.

Tento článek se zabývá obecnými pravidly, ale i specifiky pro služby v oblasti přepravy, která jsou obsažena v současném zákoně č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “), hned v několika ustanoveních. Článek je především zaměřen na praktické případy k problematice uplatnění DPH u přepravních služeb s odkazem na příslušné zákonné ustanovení či další legislativní zdroje.

Častou chybou v oblasti DPH bývá, že daňový subjekt neodvede DPH již v okamžiku přijetí zálohy před tím, než dodá odběrateli zboží nebo poskytne službu, anebo naopak vykazuje plnění již v okamžiku zálohové platby u plnění, které se při zálohových platbách nevykazuje. Zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “), totiž obsahuje pravidla pro různé situace, kdy záloha hraje roli a kdy není relevantní. Tento článek popisuje vybraná pravidla pro zálohové platby, které současný ZDPH obsahuje a k problematice jsou uvedeny i konkrétní příklady. Po přečtení článku by plátci DPH měli znát specifika v oblasti zdaňování záloh DPH.

Český plátce daně z přidané hodnoty (DPH) může mít kromě české registrace k DPH v rámci Evropské unie (EU) dalších 27 registrací pro účely DPH v jiných členských státech EU. Podle podmínek EU totiž není vždy nezbytné si v jiném členském státě EU zakládat pro výkon podnikání samostatnou entitu, ale lze podnikat v jiném členském státě EU jakožto zahraniční společnost. Analogicky tedy na území České republiky (ČR) mohou působit společnosti založené v jiném členském státě EU. Registrace k DPH však může daňovému subjektu vzniknout z různých důvodů (nejen kvůli založení společnosti v daném státě) a v takovém případě je tento daňový subjekt povinen dodržovat pravidla legislativy daného členského státu EU. V případě, že je jeden daňový subjekt registrován k DPH (nebo mu povinnost registrace k DPH právě vzniká) ve více členských státech EU a přemisťuje svůj obchodní majetek mezi určitými členskými státy EU, tak z hlediska DPH provádí přemístění vlastního majetku, což je za splnění zákonných podmínek plnění osvobozené od DPH s nárokem na odpočet DPH a v dané zemi určení se obvykle samovyměřuje DPH a případně uplatňuje nárok na odpočet DPH. Přemístění vlastního majetku se tedy vykazuje v příslušných přiznáních DPH. Tento článek se zabývá vybranými pravidly pro přemístění vlastního majetku v rámci EU a obsahuje také praktické příklady.

V praxi se plátci DPH může stát, že mu správce daně doměří DPH nikoliv kvůli uplatnění nesprávného režimu či nesprávné sazby DPH, ale kvůli tomu, že neprokáže určité skutečnosti příslušnými důkazními prostředky v rámci daňové kontroly či jiného kontrolního postupu. Situace začíná tak, že plátce DPH uplatní nárok na odpočet DPH, případně aplikuje režim osvobození od DPH, a při daňové kontrole či jiném kontrolním postupu je vyzván k předložení důkazních prostředků k prokázání nároku na odpočet DPH či k aplikaci osvobození. Dané důkazní prostředky, tak jak je požaduje, respektive očekává, správce daně, však plátce DPH nemá k dispozici a získat je s časovým odstupem je téměř nemožné. Vhodné důkazní prostředky by měl plátce DPH shromažďovat a archivovat v průběhu obchodních případů, protože jinak hrozí riziko, že zpětně pak nebude schopen si tyto důkazní prostředky opatřit například od obchodních partnerů a prokázat určité skutečnosti. Pokud plátce DPH neprokáže určité skutečnosti, tak mu bude doměřena daň včetně souvisejících sankcí, které však mohou být s odstupem času ve významných hodnotách. Následující článek se zabývá právě sankcemi, které hrozí plátci DPH při neprokázání určitých skutečností, a upozorňuje praktickými příklady na problematické situace, kterým mohou plátci DPH čelit.

Podnikatelské subjekty mají ze zákona uloženou povinnost pravidelně zveřejňovat řadu dokumentů, včetně účetních výkazů, ve Sbírce listin obchodního rejstříku (dále jen „Sbírka listin“), která je volně dostupná na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti České republiky. Řada subjektů však tuto zákonnou povinnost nesplňuje a potenciálně čelí pokutám, případně dalším negativním důsledkům. Podnikatelé často zdůrazňují, že účetní výkazy obsahují řadu citlivých informací a odmítají je zveřejnit s odůvodněním, že jde o jejich obchodní tajemství, protože z výkazů lze například odhadovat výši mzdových nákladů či marži na prodávané zboží. Na druhou stranu smyslem zveřejnění účetních výkazů je zjištění ekonomické situace u daného subjektu a možnost vyhodnotit tyto údaje při rozhodování. Tento článek se zabývá povinností zveřejňovat účetní výkazy ve Sbírce listin a obsahuje informace, jaké negativní důsledky může porušení povinnosti pro dané subjekty znamenat.

Za účelem zajištění aktuálnosti vedené evidence registračních údajů ohledně daňových subjektů je každý daňový subjekt povinen oznamovat správci daně změnu registračních údajů. Daňový subjekt je povinen ve stanovených lhůtách a zákonným způsobem tyto změny oznamovat, aby splnil řádně a včas svoji zákonnou oznamovací povinnost a zamezil tak uložení pokuty ze strany správce daně a dalším potenciálním negativním důsledkům. Daňový subjekt by měl znát a respektovat také pravidla pro používání daňového identifikačního čísla, které patří mezi nejdůležitější identifikační údaje používané při správě daní.

Řada plátců DPH spoléhá na to, že doručením a archivací bezvadného daňového dokladu se všemi náležitostmi mají zaručen nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Bohužel se však v praxi plátci DPH mohou dostat do „pasti“ dokazování při kontrolním postupu ze strany správce daně a z důvodu neprokázání uskutečnění či přijetí daného plnění relevantními důkazními prostředky jim správce daně může nárok na odpočet DPH zamítnout a DPH doměřit včetně souvisejících sankcí a případně dalších konsekvencí. Další problematickou situací bývá obhájení nároku na odpočet DPH v situaci, kdy byl spáchán s příslušným plněním v obchodním řetězci podvod na DPH, což je však samostatná kapitola s ohledem na uhájení nároku na odpočet DPH. Tento článek shrnuje zásadní informace týkající se nároku na odpočet DPH a jeho prokazování speciálně u DPH, protože v praxi správci daně požadují doložit, že dané plnění skutečně proběhlo a bylo využito k plněním zakládajícím nárok na odpočet DPH.

Závazné posouzení umožnuje plátci DPH ve vymezeném okruhu nejasných oblastí získat závazné potvrzení ohledně uplatnění DPH od Finanční správy. Účelem závazného posouzení je odstranění pochybností vyplývajících ze složitosti, nepřehledností a rozdílného výkladu některých ustanovení daňových zákonů, a tedy zvýšení právní jistoty pro daňové subjekty. Hlavním nedostatkem současné úpravy závazného posouzení je fakt, že o závazné posouzení lze požádat pouze pro velmi omezený okruh otázek, přičemž v oblasti DPH jde pouze o 2 oblasti.

Institut zákonného ručení za DPH nezaplacenou poskytovatelem plnění byl zaveden v české legislativě prostřednictvím novely zákona o DPH , s účinností od 1. 4. 2011. Institut ručení reflektuje jedno z opatření zavedené v rámci boje proti daňovým únikům na DPH. S dalšími novelami zákona o DPH se ručení postupně rozšiřovalo o nové důvody ručení a v současné době tento institut představuje značné podnikatelské riziko pro plátce DPH. Institut ručení je umožněn směrnicí Rady 2006/112/ES , přičemž primárním cílem ručení je právě boj proti daňovým únikům na DPH.

Nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) je základním stavebním prvkem DPH, který zaručuje fungování principu neutrality DPH. Jde o základní zákonem stanovené právo (nikoliv povinnost) příjemce plnění si odečíst DPH zaplacenou za nakoupené zboží či služby za předpokladu splnění zákonných podmínek. Tento článek se zaměřuje na vybrané praktické případy, u kterých platí určité omezení pro uplatnění nároku na odpočet DPH, a pravidla vysvětluje na praktických příkladech.

Zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), stanovuje pro správce daně pravidla, jakým způsobem je povinen vést spis daňového subjektu, a také stanovuje právo pro daňový subjekt do spisu nahlížet. Z daňového spisu lze získat některé důležité dokumenty a informace a stejně tak lze požádat o pořízení kopie ze spisu. S rozvojem elektronizace Finanční správy České republiky navíc vznikla pro daňový subjekt možnost částečně pracovat se spisem a informacemi o daňových záležitostech prostřednictvím daňové informační schránky ve formě on-line přístupu. Daňová informační schránka může daňovému subjektu alespoň částečně „ulehčit život“ při plnění daňových povinností a sloužit jako efektivní nástroj.

Zákon č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), stanovuje pro každé plnění časový okamžik, ke kterému je plátce DPH povinen poskytované plnění přiznat a DPH odvést, a dále také specifikuje časový okamžik pro možnost uplatnění nároku na odpočet DPH. Plátce DPH je povinen tato pravidla respektovat, ale v každodenní praxi se může stát, že některé z pravidel není u každého plnění zcela dodrženo.

Tento článek navazuje na minulé vydání (Účetnictví v praxi č. 7-8/2016, s. 16), kde byla popsána problematika poskytování a přijímání služeb zejména ve vztahu k datům uváděným v kontrolním hlášení. Obsahem tohoto příspěvku je obdobná problematika, ale týká se nákupu a prodeje zboží. Pro kategorii zboží a služeb totiž platí odlišná pravidla pro stanovení data, kdy je třeba DPH přiznat a odvést. Navíc platí odlišná pravidla pro stanovení data vykazování plnění v režimu přenesení daňové povinnosti, anebo při nákupu zboží z EU a další potenciální případy. Zvlášť jsou dále popsána pravidla pro nemovité věci, protože nemovité věci mají z pohledu zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH“), specifická pravidla ve vztahu k datům relevantním pro vykazování DPH. Pro oblast obchodování se zbožím se také často využívá systém tzv. samofakturace (tedy vystavení daňového dokladu odběratelem místo dodavatele), kterému je věnována samostatná pasáž tohoto článku, protože právě u tohoto systému vystavování daňových dokladů je důležité správné nastavení vykazování údajů v kontrolním hlášení.

Datum uváděné v kontrolním hlášení týkající se poskytování a přijímání služeb Mgr. Ing. Alena Dugová V praxi bývá pro plátce DPH často obtížné či problematické stanovení dne, ke kterému...