JUDr. Radek Ondra

V předchozím dílu článek pojednal kromě jiného také o situacích, kdy by správce daně neměl vyrozumívat daňový subjekt o výši nedoplatků. Autor v předchozím dílu dospěl k závěru, že správní praxe je v tomto směru nejednotná. Tento díl na tuto pasáž naváže a pojedná naopak o právních následcích neoprávněného opomenutí vyrozumění daňového subjektu o výši nedoplatků. Kromě toho bude v tomto článku věnována pozornost také prostředkům ochrany proti vadám vyrozumění o výši nedoplatků, resp. proti daňové exekuci nařízené bez předchozího vyrozumění daňového subjektu o výši nedoplatků.

V předchozím díle článku byl v obecné rovině představen institut vyrozumění o výši nedoplatků a následcích spojených s jejich neuhrazením. Bylo zde zdůrazněno, že ačkoli vyrozumění o výši nedoplatků je fakultativním nástrojem správce daně, není správce daně oprávněn při jeho vystavování postupovat libovolně, nýbrž v určitých situacích je povinen vyrozumívat daňový subjekt o výši těchto nedoplatků před nařízením daňové exekuce. V této souvislosti byly předestřeny různé situace, kdy by měl být daňový subjekt vyrozuměn o výši nedoplatků. Aby samotné vyrozumění o výši nedoplatků bylo pro daňový subjekt smysluplné, musí nejdříve obsahovat určité náležitosti. Těmto náležitostem se věnuje druhý díl tohoto článku. Zde se článek zaměří na různé způsoby uvedení jednotlivých nedoplatků v samotném vyrozumění a u nesrovnalostí navrhne možnosti řešení. Jednoznačné a předvídatelné náležitosti vyrozumění o výši nedoplatků daňovému subjektu umožní na toto správně reagovat. Druhý díl článku se z tohoto důvodu zabývá i způsoby, kterými daňový subjekt může reagovat na vyrozumění o výši nedoplatků. V závěru dílu tohoto článku bude věnována pozornost situacím, kdy by správce daně neměl vyrozumívat daňový subjekt o výši nedoplatků.

„Věřitelé mají lepší paměť než dlužníci.“1) Tímto výrokem Benjamin Franklin trefně popsal důvody, proč se daňové subjekty, vůči kterým byla nařízena daňová exekuce pro neuhrazení daňových nedoplatků, často ptají, zda správce daně byl povinen je vyrozumět o jejich nedoplatcích a upozornit je na riziko nařízení daňové exekuce předtím, než přistoupil k nařízení této daňové exekuce. Samotná právní úprava tohoto vyrozumění o nedoplatcích před nařízením daňové exekuce je obsažena v § 153 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), které stanoví: „Správce daně může daňový subjekt vhodným způsobem vyrozumět o výši jeho nedoplatků a upozornit jej na následky spojené s jejich neuhrazením. Správce daně tak učiní vždy, jedná-li se o nedoplatek, který má být poprvé vymáhán; to neplatí, byl-li daňový subjekt o nedoplatku již dříve vyrozuměn, hrozí-li nebezpečí z prodlení nebo by vyrozumění bylo zjevně neúčelné.“ Z tohoto ustanovení je zřejmé, že zodpovězení výše položené otázky tudíž není s přihlédnutím k obecnosti právní úpravy jednoduché, neboť závisí na mnoha okolnostech a dále i na správním uvážení správce daně. Článek by měl postupně přinést odpověď na výše položenou otázku. Článek také upozorňuje na různé nedostatky právní úpravy, správní a soudní praxe a rovněž navrhuje některé možnosti řešení. Podle § 153 odst. 3 daňového řádu může správce daně vhodným způsobem vyrozumět daňový subjekt o výši jeho nedoplatků a upozornit jej na následky spojené s jejich neuhrazením. Z doslovného výkladu tohoto ustanovení by vyplývalo, že záleží toliko na volné úvaze správce daně, zda před nařízením daňové exekuce vyrozumí daňový subjekt o výši jeho nedoplatků. První díl článku jednak pojedná o tom, zda skutečně záleží na volné úvaze správce daně, zda tento vyrozumí daňový subjekt o výši jeho nedoplatků, či nikoli. V této souvislosti tento článek také představí jednotlivé funkce vyrozumění o výši nedoplatků dle § 153 odst. 3 daňového řádu .

První díl článku po teoretické stránce přiblížil čtenáři institut námitky coby prostředku ochrany při správě daní. Již v prvním díle autor zdůraznil, že správce daně je dle § 159 odst. 1 in fine zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád “), povinen osobu zúčastněnou na správě daní poučit o možnosti uplatnění námitky, pokud ji vyrozumívá úkonu o při placení daně. Právě poučení o možnosti uplatnění tohoto prostředku ochrany postupně přinese jeho četnější používání ve správní praxi. Ačkoli se v současné době jeví postup správní praxe při vyřizování námitky jako bezproblémový, správní praxe v důsledku četnějšího uplatňování tohoto prostředku ochrany bude zcela jistě narážet na různé nesrovnalosti, které bude nezbytné následně řešit. Zatímco první díl článku nastínil základní východiska a možnosti uplatnění tohoto prostředku ochrany a navrhl řešení některých souvisejících problémů, druhý díl čtenáře postupně seznámí s možnostmi a způsoby vyřízení tohoto prostředku ochrany a nastíní řešení různých nedostatků ve správní praxi, ke kterým bude postupně docházet. Druhý díl článku také shrne nad rámec souvztažnost námitky dle § 159 daňového řádu se správními žalobami.

Institut námitky dle § 159 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád “), je sice klasickým, avšak ne příliš často užívaným prostředkem ochrany při správě daní, a to zejména ve fázi při placení daně. Důvodem nízké četnosti jejího uplatňování ve správní praxi je nízká povědomost osob zúčastněných na správě daní o tomto institutu. V návaznosti na novelizaci § 159 odst. 1 daňového řádu účinnou od 1. 1. 2021 provedenou zákonem č. 283/2020 Sb. , kterým se mění zákon č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, je správce daně povinen poučit osoby zúčastněné na správě daní o možnosti uplatnit námitku dle § 159 daňového řádu , a to v případě, že je vyrozumívá o svém úkonu, proti kterému je možné tuto námitku uplatnit. Do budoucna tak tento prostředek ochrany vejde v širší známost a lze tak očekávat, že bude užíván častěji. Článek je rozdělen do dvou dílů. Cílem prvního dílu je přiblížení tohoto prostředku ochrany z teoretického hlediska a seznámit tak čtenáře se základní charakteristikou tohoto prostředku ochrany. Díl druhý se následně zaměří na praktické aspekty tohoto prostředku ochrany, a to zejména na procesní postup při vyřízení námitky.