Daňová kontrola, postup k odstranění pochybností - strana 2

Správce daně zahájil oznámil zahájení daňové kontroly u subjektu, kdy v této písemnosti jsou uvedeny roky 2020 a 2021, kdy byly z naší strany zaslány potřebné podklady. Nyní správce daně zaslal písemnost - oznámení o pokračování daňové kontroly, kde je uvedený i rok 2019. Je možné rozšíření tímto způsobem?

U s. r. o., která je naším odběratelem, probíhá daňová kontrola. Finanční úřad jim neuznal výdaje námi fakturované za služby v roce 2019 a 2020. Jedná se o docela významnou částku, kterou naše s. r. o. v roce 2019 a 2020 zahrnula do výnosů a zdanila, daň byla v pořádku zaplacena, u nás žádná kontrola neprobíhá. Jak postupovat v tomto případě, když FÚ neuznal daňový náklad a doměřuje? Daň bude tímto odvedena dvakrát. Lze se nějak bránit? Můžeme si tedy my snížit daňový základ v roce 2019 a 2020 a argumentovat výsledkem daňové kontroly u našeho odběratele? 

V tomto článku bude pojednáno o základních aspektech spojených s výmazem právnické osoby z obchodního rejstříku ve vazbě na správu daní. Vyhotovením konečné zprávy o průběhu likvidace a předložením návrhu na použití likvidačního zůstatku a účetní závěrky dochází k ukončení likvidace. Rejstříkový soud by měl poté na základě návrhu likvidátora provést zápis výmazu právnické osoby v likvidaci z veřejného rejstříku, jak ostatně plyne z § 65 zákona č. 304/2013 Sb. , o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVR“). Návrh by měl být takto likvidátorem podán v souladu s § 96 odst. 1 ZVR ve lhůtě pěti dnů. Pokud by se tak nestalo, měl by místně příslušný správce daně učinit vůči rejstříkovému soudu podnět a upozornit v rámci tohoto podnětu v souladu s § 80 ZVR na neshodu mezi stavem zapsaným a skutečným, tj. upozornit na fakt, že právnická osoba již zanikla, avšak tato skutečnost nebyla dosud zapsána do obchodního (veřejného) rejstříku v podobě jejího výmazu.

V návaznosti na předchozí dva články týkající se problematiky kontroly prováděné u příjemce dotačních prostředků a týkající se postupů při zjištění nedostatků v čerpání dotace toto téma uzavřu článkem věnujícím se tématu odvodu za porušení rozpočtové kázně, zejména pak zásadám rozhodným při ukládání tohoto odvodu, spolu se shrnutím relevantní judikatury.

Kontrolní hlášení k DPH jsou již zavedenou povinností plátců DPH vůči státu. Vzhledem k poměrně přísným pravidlům a sankcím při jejich nedodržení se v této oblasti objevila řada soudních sporů, ze kterých Vám nabízíme jejich výběr.

Stručně řečeno, pakliže měl stěžovatel v úmyslu nárokovat podporu výzkumu a vývoje v podobě odpočtu dle § 34 odst. 4 zákona o daních z příjmů , musel být připraven strpět s tím přirozeně spjatý následek v podobě zpřístupnění relevantní dokumentace správci daně, byla-li k prověření jeho postupu při uplatnění odpočtu prováděna daňová kontrola.

Správné a průkazné doložení jízd pro služební potřebu a obdobných plnění nemusí být vždy jednoduché. V praxi jde o mnoho činností, které nejsou vždy bezprostředně po jejich uskutečnění zaznamenány, svou roli hraje také to, že v mnohých případech jde o položky individuálního charakteru, kde chybí případná nestranná osoba, která je může potvrdit. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury.

V minulém článku jsem osvětlil základní varianty kontrolní činnosti u příjemců dotačních prostředků, její druhy a procesní režimy. Na toto téma navážu osvětlením toho, jaké postupy dle zákona č. 218/2000 Sb. , o rozpočtových pravidlech (dále jen „RozPr“), jsou při zjištění nedostatků aplikovány. Ty lze rozdělit dle toho: - zda se aplikují před vyplacením dotačních prostředků, nebo po jejich vyplacení, - zda lze zjištěné nedostatky odstranit nápravou vadného stavu, nebo vrácením peněžních prostředků, a - zda postihují porušení podmínek v rozhodnutí o přiznání dotace, nebo již jednání související s podáním žádosti o přiznání dotace.

OSVČ uplatňuje z podnikání v § 7 ZDP výdajový paušál 60 %. Dále má příjmy z pronájmu, u něho uplatňuje skutečné výdaje. Je možné do těchto skutečných výdajů zahrnout i paušál na dopravu na soukromé auto ve výši 5 000 Kč/měsíc? V případě daňové kontroly by dle platného znění zákona o daních z příjmů bylo důkazní břemeno, že poplatník skutečně uskutečnil cesty pro pronájem, na Finanční správě? Jakým způsobem v těchto případech FS postupuje?

Správná formulace plné moci je důležitá nejen pro daňový subjekt, ale i pro správce daně. Pokud ji nesprávně posoudí, může se mu stát, že bude doručovat své písemnosti do nesprávných rukou či jednat s neoprávněnou osobou, což může způsobit nezákonnost některých jeho kroků. Zajímavým rozsudkům z této oblasti se budeme věnovat v následujícím příspěvku.

Je obecně známo, že v rámci fungování veřejných rozpočtů dochází k přerozdělování značného množství veřejných prostředků (ať již původu tuzemského, nebo evropského) formou dotací, a to na základě rozhodnutí o poskytnutí dotace dle § 14 zákona č. 218/2000 Sb. , o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla ) (dále jen „RozPr“). 1) Pokud jde o samotnou fázi získání dotace, řízení o ní je upraveno v § 14g-14p RozPr, které je zakončeno (v případě vyhovění žádosti) právě rozhodnutím dle § 14 RozPr , event. uzavřením dohody dle § 17 RozPr . V případě, kdy nedojde k udělení dotace, je pak řízení o žádosti zastaveno dle § 14j odst. 4 RozPr , event. je žádost částečně nebo zcela zamítnuta dle § 14m odst. 1 písm. b) a c) RozPr .

Institut nespolehlivého plátce DPH bezesporu komplikuje podnikatelskou činnost jak subjektu, který je za nespolehlivého plátce označen, tak jeho obchodních partnerů, kterým se může stát, že budou za neodvedenou daň nespolehlivého plátce ručit. Proto bývá často zdrojem sporů, zda skutečně byly splněny podmínky pro označení touto charakteristikou ze strany správce daně. Této oblasti je věnovaný dnešní výběr z judikatury.

Nejistota o dodavateli narušuje neutralitu DPH. Je tomu tak proto, že právě ztotožněním konkrétního dodavatele coby osoby povinné k dani se potvrzuje, že konkrétní zboží dodala osoba, která je součástí systému DPH. Daň na výstupu osoby povinné k dani se „páruje“ s daní na vstupu jiné osoby povinné k dani. V opačném případě by osobě povinné k dani postačilo tvrdit, že za dané zboží zaplatila, použila ho k deklarovanému účelu a sama je osobou povinnou k dani; přitom by však plnění mohla nabýt od neplátce. Tím by se narušila neutralita DPH – nebyla by odvedena část DPH na výstupu, ačkoliv by stejná část později byla uplatněna na vstupu při odpočtu daně.

V rámci probíhajícího odvolacího řízení proti platebního výměru na DPH jsme požádali našeho správce daně o seznam všech písemností z daňového spisu. Požádali jsme o opisy některých listin, ale bylo nám odpovězeno, že se jedná o písemnost sloužící výlučně pro potřeby správce daně, která je založena ve vyhledávácí, a tedy neveřejné části spisu. Jak prosím postupovat dále ? Přece máme právo vědět alespoň čeho se písemnost týkala a komu byla určena zvláště kdy nám Odvolací finanční ředitelství stanovilo lhůtů, abychom se vyjádřili k dosavadnímu kontrolnímu zjištění. 

V případě pozdního plnění daňových povinností je třeba rozlišovat opožděné podání formuláře daňového tvrzení a opožděnou platbu daně. Zatímco v prvním případě je sankcí pokuta za opožděné tvrzení daně, ve druhém úroky z prodlení. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat pokutám za opožděné tvrzení daně.V našem časopise jsme se touto problematikou zabývali již v čísle 1/2020. V úvodu tedy tradičně shrneme judikaturu z předcházejícího příspěvku.

    Přeplatek na dani – výběr z judikatury správních soudů Ing. Zdeněk Burda, daňový poradce, BD Consult, s. r. o. Jestliže úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního...

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 8. 2022, čj. 10 Afs 122/2022-36

S ohledem na uvedené je nutno přisvědčit i navazujícímu tvrzení stěžovatelky, že pokud u ní žalovaný dne 24. 5. 2017 zahájil daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2013 a 2014, a to opětovně v rozsahu ověření oprávněnosti uplatnění odpočtu na výzkum a vývoj na řádku 242 přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2013 a 2014, jednalo se skutečně o daňovou kontrolu opakovanou. V projednávané věci je přitom nesporné, že zahájená daňová kontrola se týkala odečitatelné položky na výzkum a vývoj, tj. týkala se skutečností, které již byly (materiálně v rámci postupu označeného jako místní šetření) kontrolovány (viz výše). S ohledem na časový odstup takto zahájené daňové kontroly od posledního úkonu při předcházejícím kontrolním postupu („místním šetření“) lze přitom legitimně usuzovat na to, že v pořadí první kontrolní postup byl již ukončen. Aby tedy bylo lze takovou daňovou kontrolu zahájit, musely by být splněny citované podmínky § 85 odst. 5 daňového řádu . Vzhledem k tomu, že splnění uvedených podmínek přípustnosti opakované daňové kontroly žalovaný ani netvrdí (a toto neplyne ani ze správního spisu – těžko lze nadto v nyní přezkoumávané situaci dojít k závěru, že by zde mohly být nějaké skutečnosti nebo důkazy, které žalovaný bez svého zavinění nemohl uplatnit před samotným zahájením daňové kontroly), nelze jinak, než označit daňovou kontrolu zahájenou dne 24. 5. 2017 za zahájenou v rozporu se zákonem. Nejvyšší správní soud závěrem dodává, že si uvědomuje důsledky výše uvedených závěrů pro žalovaného, resp. pro finanční správu. V tomto ohledu však opakovaně zdůrazňuje, že jeho závěry se týkají pouze nynější (vysoce atypické) skutkové situace založené mj. na vztahu mezi množstvím vyžádaných a převzatých dokladů a rozsahem kontrolované oblasti daňové povinnosti stěžovatelky (postup žalovaného nebyl zaměřen na celou daňovou povinnost stěžovatelky, nýbrž pouze na odpočitatelnou položku na výzkum a vývoj); na tom, že během místního šetření nedošlo pouze k převzetí podkladů, nýbrž úředním osobám žalovaného byly stěžovatelkou vysvětlovány určité aspekty její výzkumné činnosti; na značeném odstupu mezi provedeným místním šetřením a následně zahájenou daňovou kontrolou atp. Výše učiněné závěry proto nelze generalizovat a aplikovat na veškeré daňové kontroly zahájené po provedeném místním šetření, resp. na další jiné (skutkově odlišné) situace.

Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil stěžovatelce, že zkoumaný postup žalovaného byl daňovou kontrolou (zaměřenou na odečitatelnou položku na výzkum a vývoj), a nikoliv místním šetřením. Nutno dodat, že rozlišování mezi místním šetřením a daňovou kontrolou není samoúčelné. Jak zdejší soud uvedl v již odkazovaném rozsudku sp. zn. 4 Afs 14/2017 , mezi místním šetřením a daňovou kontrolou je podstatný rozdíl a správce daně není oprávněn si mezi těmito postupy libovolně vybírat. Právní úprava daňové kontroly garantuje kontrolovanému daňovému subjektu jednoznačně určená práva (a návazně i povinnosti). V případě institutu místního šetření tomu tak však není. Pokud tedy správce daně provádí úkony materiálně náležející do institutu daňové kontroly v rámci postupu formálně označeného za místní šetření, odepírá daňovému subjektu jeho práva. O uvedeném ostatně svědčí i nyní posuzovaný případ. Žalovaný si na stěžovatelce vyžádal veškeré doklady týkající se odčitatelné položky na výzkum a vývoj. Nechal si pořídit kopie některých těchto podkladů. Následně si vyžádal další podklady týkající se výzkumu a vývoje. Tyto následně hodnotil. To vše pak činil bez jakéhokoliv zákonného procesního rámce, který by žalovanému například určoval, kdy a jakým způsobem má být stěžovatelka uvědomena o tom, že vůbec dochází ke kontrole jí poskytnutých podkladů, jakým způsobem má být dané prověřování ukončeno, k jakému výsledku žalovaný dospěl atp.

Nejvyšší správní soud tedy přisvědčil stěžovatelce, že postup správce daně předcházející sepsání protokolu dne 2. 4. 2015 nebyl vyhledávací činností, jak deklaroval správce daně, ale daňovou kontrolou. Dle § 148 odst. 3 daňového řádu platí, že byla-li před uplynutím lhůty pro stanovení daně zahájena daňová kontrola, běží lhůta pro stanovení daně znovu ode dne, kdy byl tento úkon učiněn. V projednávané věci není tímto dnem 2. 4. 2015, ale již den 5. 11. 2014, kdy správce daně zahájil kontrolní činnost v návaznosti na vymezení jejího předmětu a rozsahu (dne 3. 11. 2014).