Daňová kontrola, postup k odstranění pochybností - strana 5

V této konečné fázi daňové kontroly může daňový subjekt účinně uplatnit pouze námitky proti zásadním vadám zprávy o daňové kontrole (například chybějící podstatné náležitosti, či zahrnutí kontrolních zjištění do zprávy o daňové kontrole, ke kterým se daňový subjekt ještě nemohl vyjádřit, podrobněji srov. rozsudek ze dne 21. 2. 2018, č. j. 9 Afs 305/2016 - 31 , č. 3720/2018 Sb. NSS ). Takové námitky však stěžovatel neuplatnil, odepření podpisu proto bylo bezdůvodné. Zpráva o daňové kontrole tak byla řádně projednána a daňová kontrola ukončena (§ 88 odst. 6 daňového řádu ). Odepření podpisu v tomto případě nemělo vliv na její použitelnost jako důkazního prostředku.

Nejvyšší správní soud souhlasí s krajským soudem, že smyslem § 88 daňového řádu je umožnit daňovému subjektu vyjádřit se k výsledku kontrolního zjištění. S výjimkou situací, kdy na základě vyjádření došlo ke změně v kontrolním zjištění, pak zákon s podáním vyjádření spojuje okamžik, po němž již daňový subjekt nemůže navrhovat jeho další doplnění. Byť zákon hovoří o „výsledku kontrolního zjištění“, výklad respektující smysl tohoto ustanovení je takový, že nelze připustit opakované návrhy na doplnění ve vztahu k těm zjištěním, která i po vyjádření daňového subjektu zůstala nezměněna. Skutečnost, že na základě vyjádření daňového subjektu došlo k částečné změně kontrolního zjištění, neznamená, že by se daňový subjekt mohl opakovaně vyjadřovat i k těm částem kontrolního zjištění, které zůstaly nezměněny. Opačný přístup by byl v rozporu se smyslem tohoto ustanovení, jehož cílem je koncentrovat „procesní dialog“ probíhající v rámci daňové kontroly k určitému pevně určenému okamžiku a zamezit prodlužování daňové kontroly. Nejvyšší správní soud zde na okraj připomíná, že v dalších fázích řízení, tedy zejména v odvolacím řízení, může daňový subjekt uplatňovat námitky či důkazy, které mohou mít vliv na správné zjištění a stanovení daně, a správce daně se jimi musí zabývat.

Jak již bylo výše zmíněno, procesní práva nejsou samoúčelná. Stěžovatelka kromě obecné výtky, že daňová kontrola provedená místně nepříslušným správcem daně automaticky zakládá nezákonnost vyměření daně, neuvedla žádnou konkrétní okolnost, v níž by bylo možno spatřovat zásah do jejích práv. Nejvyšší správní soud proto nepovažuje tuto vadu za způsobilou ovlivnit zákonnost rozhodnutí žalovaného (respektive platebního výměru, který byl potvrzen žalovaným rozhodnutím).

K postupu podle § 87 odst. 2 daňového řádu , tedy k výzvě k zahájení daňové kontroly, však správce daně může přistoupit teprve poté, co z jednání nebo naopak z nekonání daňového subjektu lze usoudit na to, že zahájení daňové kontroly neumožní. Postup podle § 87 odst. 2 daňového řádu tak bude na místě tam, kde bude nepochybné, že se daňový subjekt, ať již jakýmikoliv kroky, snaží daňové kontrole vyhnout, ztížit její zahájení, aby nemohla být vůbec provedena, aby její zahájení oddálil a dosáhl případné prekluze daňové povinnosti, či z jiných obdobných důvodů, odporujících zásadám rychlosti a hospodárnosti řízení ve smyslu § 7 daňového řádu . Výzva k zahájení daňové kontroly podle § 87 odst. 2 daňového řádu bude jistě na místě i tam, kde je daňový subjekt osobou zcela nekontaktní nebo neposkytuje správci daně ani elementární míru součinnosti. Právě pro tyto případy zákonodárce upravil podmínky, za nichž je možno stanovit daň podle pomůcek, resp. není-li ani to možné, jejím sjednáním, a za nichž tudíž lze ustoupit od stanovení daně dokazováním, které má jinak při správě daní přednost. V případě uvedených obstrukcí daňového subjektu je totiž nepravděpodobné, že by správce daně mohl účinným způsobem dosáhnout účelu správy daní, tj. správného zjištění a stanovení daně (§ 1 odst. 2 daňového řádu ) právě dokazováním podle § 92 daňového řádu . V nyní posuzované věci však o žádnou nesoučinnost, nekontaktnost či jiné účelové vyhýbání se zahájení daňové kontroly ze strany stěžovatele nešlo. Od okamžiku, kdy se (neformální cestou) dozvěděl o úmyslu správce daně uskutečnit daňovou kontrolu, mimo jiné i za zdaňovací období prosinec 2011 a červenec 2012, se správcem daně komunikoval a projevil svoji připravenost daňovou kontrolu umožnit, k čemuž také navrhl konkrétní termín. Správce daně tedy neměl žádné indicie, z nichž mohl usoudit, že se stěžovatel bude zahájení daňové kontroly účelově vyhýbat a její zahájení neumožní. Jen ze skutečnosti, že v žádosti podané dne 5. 6. 2013 (aniž je ze spisu správce daně zřejmé, kdy měl v úmyslu daňovou kontrolu započít) požádal správce daně o odklad kontroly na 30. 9. 2013, nelze na „obstrukční“ jednání stěžovatele usoudit.

K tomu, aby mohla být daňová kontrola shledána nezákonnou pro svou nepřiměřenost, nestačí, aby stěžovatelka tvrdila, že pro ni daňová kontrola ve svých důsledcích představuje jisté finanční zatížení, ale aby tvrdila a současně prokázala, že toto finanční zatížení dosahuje takové intenzity, že jím byla přímo zkrácena na svých subjektivních právech, a zároveň u něho absentuje zákonný důvod. Této povinnosti však stěžovatelka nedostála. Na okraj lze v tomto kontextu poznamenat, že daňová kontrola by ve svém důsledku neměla vést k ekonomické likvidaci daňového subjektu. To lze připustit jen ve zcela výjimečných případech, pokud správce daně bude schopen popsat a důkazně doložit již během daňové kontroly, že daňový subjekt ve skutečnosti postrádá ekonomickou substanci v tom smyslu, že pravým smyslem a účelem jeho existence je výlučně nebo převážně podvodné jednání. Tak tomu ovšem bude jen v naprosto ojedinělých případech, kdy závěr o podvodném jednání je evidentní a dostatečně podložený (pouhé důvodné podezření či existence nasvědčujících okolností nepostačuje).

Krajský soud správně dovodil, že daňovou kontrolu zahájenou dle § 90 odst. 3 daňového řádu , jakkoli jde o relativně samostatný postup správce daně, nelze zcela oddělit od předchozího postupu k odstranění pochybností, byť rozdílný okamžik počátku lhůty pro vrácení přeplatku, na nějž poukázal krajský soud, představuje v této souvislosti argumentaci spíše sekundární. O souvztažnosti uvedených postupů totiž svědčí především zákonné omezení rozsahu daňové kontroly navazující na postup k odstranění pochybností pouze v rámci důvodů, pro něž správce daně považuje za potřebné pokračovat v dokazování.

Dovozovat za pomoci tzv. „doktríny ovoce z otráveného stromu“, že skutková zjištění pocházející z excesivně protrahovaného postupu k odstranění pochybností jsou jen a pouze z tohoto důvodu pro stanovení daně nepoužitelná, nemá podklad v daňovém řádu ani v judikatuře správních soudů. Lze tedy uzavřít, že ač žalobkyně důvodně poukázala na nesprávný procesní postup správce daně, nemohla svými povýtce obecnými tvrzeními o jeho důsledcích v podobě zásahu do jejích nijak neidentifikovaných práv dosáhnout zrušení rozhodnutí o své daňové povinnosti. Stěžovateli tedy lze dát za pravdu, že v řízení před správními soudy nebyla konkretizována žádná procesní práva žalobkyně, která by v souvislosti s tímto chybným postupem došla újmy, natož aby jejich porušení mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí správce daně.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 7 Afs 519/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 10. 2018, sp. zn. 4 Afs 190/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 1 Afs 79/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 4 Afs 77/2019 , www.nssoud.cz

Článek se zabývá popisem procesních postupů správce daně se zaměřením na daňovou kontrolu DPH a její průběh. Tento text navazuje na článek z minulého vydání časopisu, ve kterém se autor věnoval jednak kontrolní činnosti správce daně obecně, ale také procesním aspektům k zahájení daňové kontroly na DPH. V níže uvedeném textu se autor zabývá prokazováním nároku na odpočet daně podle § 72 a § 73 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “ či „zákon o DPH “). Další, navazující článek se bude týkat přenášení důkazního břemene mezi správcem daně a daňovým subjektem a daňového podvodu.

Zákon o daních z příjmů umožňuje uplatnění úroků z hypotečních úvěrů jako odčitatelnou položku od základu daně z příjmů fyzických osob, v některých případech může mít dopad i do výdajů na dosažení, zajištění a udržení příjmů. Ne vždy jsou však podmínky zákona splněny a sporné případy se stávají předmětem soudních jednání. Dnes si ukážeme zajímavé judikáty z této oblasti.

V některých případech správce daně uskuteční daňovou kontrolu s negativním výsledkem pro daňový subjekt. Následně se však zjistí, že finanční úřad měl namísto daňové kontroly napřed vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání. V případě dodatečného přiznání však není možno uplatnit ze strany správce daně penále, zatímco při kontrole ano. Má tedy správce daně nárok na penále? V následujícím příspěvku se budeme zabývat touto otázkou podrobněji.

Dotazy a odpovědi k řízení o přestupku, reklamě a živnostenskému podnikání JUDr. Irena Fleischmanová Problematika přestupkového řízení Obviněná osoba si pro zastupování v řízení zmocnila zmocněnce, a to v...

Článek se zabývá popisem kontrolních postupů správce daně se zaměřením na daňovou kontrolu a její faktické zahájení. Na tento článek budou v dalších vydáních navazovat články ve věci daňové kontroly týkající se přenosu důkazního břemene, prokazování nároku na odpočet daně či uplatnění nároku na osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu.

Finančním orgánům se často podaří opatřit si bez součinnosti s poplatníkem informace, které vzbuzují pochybnosti o správnosti jeho daňového přiznání. Následně vznikají spory, zda má správce daně přikročit k daňové kontrole, nebo vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného přiznání. Rozdíl mezi oběma variantami činí 20 % penále, které je povinen zaplatit daňový subjekt v případě doměrku po kontrole, zatímco v případě dodatečného daňového přiznání tomu tak není. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní příspěvek.

Před nějakou dobou jsme se na stránkách tohoto periodika zabývali problematikou daňových aspektů výdajů na reklamu. Protože se v poslední době touto oblastí zabýval opakovaně ve svých rozsudcích Nejvyšší správní soud ČR (dále jen „NSS ČR“), ještě bychom se k této problematice vrátili právě se zaměřením na tyto rozsudky.

Po čase se opět vracíme k judikatuře na téma porušování zákona č. 254/2004 Sb. , o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů. V našem časopise jsme se touto problematikou zabývali v č. 9 a 10/2013. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předchozích článků a poté se budeme věnovat novějším rozsudkům.

Oprávněnost aplikace pojmu „zneužití práva“ v daňové oblasti byla doposud odvozována z judikatury správních soudů. Nyní se však zřejmě tento pojem dostane i přímo do daňového řádu . V dalším textu se budeme zabývat zajímavými rozsudky na toto téma.