Dokazování - strana 3

Nejvyšší správní soud nejprve opakuje, že daňový subjekt má povinnost prokazovat pouze to, co sám tvrdí. Pokud tedy jedním ze stěžejních důvodů, proč správce daně neuznal svědeckou výpověď jako prokazující přijetí zdanitelného plnění od deklarovaného dodavatele, je, že nebylo prokázáno, kdo byl dodavatelem deklarovaného dodavatele stěžovatele, jedná se o nepřípustné rozšiřování důkazního břemene. Stěžovatel totiž nemá povinnost v daňovém tvrzení uvést, kdo je dodavatelem jeho dodavatele. Není tak přípustné, aby stěžejním důvodem pochybností správce daně bylo neprokázání přijetí zboží deklarovaným dodavatelem od v pořadí dalšího dodavatele, protože to není něco, co by měl daňový subjekt v řízení dokazovat. Jistěže nic nebrání daňovému subjektu, aby informaci o jistých či pravděpodobných dodavatelích svých dodavatelů správci daně sdělil, má-li ji k dispozici. Tato informace může za určitých okolností posílit průkaznost tvrzení daňového subjektu. Obecně však daňový subjekt není povinen prokazovat skutečnosti, jež se odehrály mimo jeho sféru.

V průběhu dalšího řízení bude krajský soud vycházet z tohoto právního názoru: žalobní námitky týkající se zjišťování skutkového stavu v daňovém řízení je třeba posoudit diferencovaně ve vztahu k DPH a k dani z příjmů. V prvém případě (DPH) bude krajský soud vycházet ze závěrů rozšířeného senátu NSS, které byly vyjádřeny v rozsudku ve věci Kemwater ProChemie. V druhém případě (ve vztahu k dani z příjmů) krajský soud v mezích žalobních námitek posoudí, zda měl stěžovatel v daňovém řízení možnost transakci vysvětlit a předložit ucelený soubor důkazních prostředků svědčících případně o tom, že uplatněný výdaj byl daňově účinný na podkladě jiných skutkových okolností. Tento právní názor je pro krajský soud závazný (§ 110 odst. 4 s. ř. s. ).

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. 12. 2022 ve věci C-512/21 Aquila Part Prod Com

Článek si klade za cíl nabídnout pohled z perspektivy správce daně na problematiku (nejen) podvodů na DPH, na aktuální související judikaturu a její uchopení, přičemž nabízí i přímou reakci na příspěvek Ondřeje Lichnovského s názvem Podvody na DPH a jejich prokazování III, který uvedeným článkem vybízel k doktrinální diskusi. Účelem tohoto příspěvku není rozporovat rozsudky soudů či oponovat odborné veřejnosti nebo daňovým subjektům, potažmo jejich zástupcům, avšak je vhodné korigovat některé, ve výše uvedeném článku prezentované, názory neoprávněně kladené na vrub správce daně (nejen v oblasti daňových podvodů) a rovněž nabídnout i reálný pohled na možnosti Finanční správy. 1)

Krajský soud v bodu 20 přezkoumávaného rozsudku nesprávně uzavřel, že stěžovatel vlastně nijak neupřesnil, co podle něj měla žalobkyně učinit a neučinila. Stěžovatel totiž své požadavky vyslovil – a shrnul je v bodu 75 svého rozhodnutí. Nelze však ani obecně souhlasit s tím, že by stěžovatel (správce daně) nebyl vůbec povinen daňovému subjektu sdělit, jaká opatření měl přijmout. Platí, že kvalita odpovědi správce daně se odvíjí od kvality argumentů předložených daňovým subjektem. Jestliže, jako i v tomto případě, daňový subjekt nabídne pouze dílčí a nedůvěryhodné argumenty, postačí obecnější závěry správce daně – přesně takové, jaké stěžovatel nabídl zde.

Stěžovatelka předložila daňové doklady a smlouvy o reklamě, podle kterých reklamu dodala společnost Insider Solution. Při dodavatelově daňové kontrole však vyšlo najevo, že reklamu nezajišťoval sám, ale prostřednictvím subdodavatele Anderas Invest. Ten reklamu zajišťoval také subdodavatelsky a odkázal na dalšího subdodavatele, BEDMA CONSULTING, a ten zase na subdodavatele BEON LOGISTICS, jehož jednatelka vypověděla, že o činnosti společnosti nic neví, ani neví, kdo za ni jedná a vystavuje faktury. Nebylo tedy jasné, kdo reklamu skutečně dodal, což dodavatel neobjasnil. Neprokázal ani, že sám vykonával jakoukoliv ekonomickou činnost.

Rozsahem plnění je třeba obecně rozumět množství dodaného zboží či poskytnutých služeb (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2021, č. j. 6 Afs 235/2020 - 76, bod 18). Neprokázání rozsahu plnění postačuje k neuznání nároku na odpočet daně (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 4 Afs 402/2020 - 63, bod 32). Opačný výklad, prosazovaný stěžovatelkou, má neudržitelné důsledky: například je-li prokázána dodávka jediného kusu zboží, zjevně nelze nárokoval odpočet za dodávku libovolného množství kusů téhož zboží, aniž by takové dodávky byly jakkoliv doloženy.

Kontrolní hlášení k DPH jsou již zavedenou povinností plátců DPH vůči státu. Vzhledem k poměrně přísným pravidlům a sankcím při jejich nedodržení se v této oblasti objevila řada soudních sporů, ze kterých Vám nabízíme jejich výběr.

Není totiž povinností daňového subjektu při označování svědka podrobně uvádět, co má být jeho výpovědí prokázáno, neboť by tím došlo k nahrazení tohoto procesního úkonu. Navíc budoucí obsah svědeckého výslechu ani nemůže být daňovému subjektu znám. Postačuje tedy, pokud na základě informací, které daňový subjekt uvede, bude možné řádně posoudit, zda výslech svědka může v projednávané věci přinést relevantní zjištění.

Neprovedení důkazu pro nadbytečnost je tak zásadně možné jen tehdy, když je nějaká skutečnost již nade všechnu rozumnou pochybnost prokázána jinými důkazy a je vyloučeno, že by mohl přispět k objasnění nějaké otázky, jež je v daném řízení významná. Odmítnutí provedení důkazů bylo přitom přípustné jen tehdy, kdyby jejich nadbytečnost či irelevantnost byla zcela nepochybná. Nebylo však možné odmítnout provést další dokazování jen proto, že by jeho výsledek mohl být v rozporu s již provedenými důkazy, tím spíše za situace, kdy jsou tyto ve vzájemném rozporu. Žalovaný tak ve skutečnosti při odůvodnění odmítnutí provedení důkazních návrhů vzal z provedených výpovědí svědků za prokázané vše, co by mohlo svědčit v neprospěch stěžovatelky, zejména vyjádření jednatelů některých deklarovaných dodavatelů, že práce zajišťovali svými vlastními zaměstnanci, a na základě těchto tvrzení odmítl důkazní návrhy stěžovatelky, aby následně dospěl k závěru, že neunesla své důkazní břemeno. Takový postup však byl nepřípustný, neboť znemožnil stěžovatelce prokázat rozhodné skutečnosti.

Právní názor krajského soudu lze shrnout následovně: uskutečnila-li se transakce týkající se nákupu a prodeje šrotu, což správní orgány nezpochybnily, musel v jejím rámci žalobce vynaložit nějaký náklad na nákup šrotu, a pokud neprokázal jeho exaktní výši (která má být daňově uznatelným výdajem), má mu správce daně uznat alespoň minimální náklady, které mu musely s pořízením šrotu vzniknout. Krajský soud tedy vyjádřil srozumitelně a dostatečně jasně právní názor, že nelze vyloučit veškeré náklady žalobce, které souvisí s jinak nepochybně existující konkrétní transakcí (nákup a prodej sporného šrotu), ale je třeba zohlednit k přímo souvisejícímu zdaňovanému příjmu přiměřený výdaj. Pouze na okraj zdejší soud dodává, že stanovení výše uznatelného výdaje v projednávané věci nelze striktně vzato považovat za stanovení daně podle pomůcek ve smyslu § 98 odst. 1 a 2 daňového řádu . Cílem totiž není nějaký odhad daňové povinnosti připadající na posuzovanou transakci. V podstatě se jedná o snížení důkazního standardu ve vztahu k výši souvisejících nákladů, v kombinaci s nepřímými důkazy. Při stanovení množství nakoupeného kovového šrotu i jeho ceny je totiž možné vycházet z reálných údajů plynoucích z účetnictví žalobce (inventury, skladová evidence, výkupní ceny šrotu apod.), což jsou právě ony „pomůcky“ ke stanovení minimální nutné výše výdajů na pořízení kovového šrotu.

Správné a průkazné doložení jízd pro služební potřebu a obdobných plnění nemusí být vždy jednoduché. V praxi jde o mnoho činností, které nejsou vždy bezprostředně po jejich uskutečnění zaznamenány, svou roli hraje také to, že v mnohých případech jde o položky individuálního charakteru, kde chybí případná nestranná osoba, která je může potvrdit. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury.

S přítelem oba podnikáme z domova, oba máme svou s. r. o., činnost klientům lze poskytovat vzdáleně. Vlastníkem domu je přítel. Na svá podnikání máme v domě vyčleněnou každý svou místnost. Můžeme podle specifického klíče (např. podle podlahové plochy) rozdělit spotřebu energií na daná s.r.o.? Obě s.r.o. mají virtuální sídlo, oba jsme ve svých s.r.o. v nějakém zaměstnaneckém poměru. Stačí pro daňovou uznatelnost nákladů sepsat dohodu mezi s.r.o. a zaměstnancem o náhradě spotřeby energie k podnikání? Jakým způsobem budeme do účetnictví s.r.o. dokládat náhradu spotřebované energie? Pouze nějakou formou čestného prohlášení s výpočtem spotřeby podle faktury a podlahové plochy daných místností? Přítel používá místnost výhradně jen k podnikání své s.r.o., já využívám místnost částečně na práci pro své s.r.o. a částečně pro jiného zaměstnavatele (poměr dokážu stanovit podle odpracovaných hodin pro druhého zaměstnavatele). Jiným způsobem nejsou místnosti využívány. Bude na straně FO tento příjem podléhat zdanění nebo odvodům?

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 24. 11. 2022 ve věci C-596/21 Finanzamt M (Étendue du droit a déduction de la TVA)

Správná formulace plné moci je důležitá nejen pro daňový subjekt, ale i pro správce daně. Pokud ji nesprávně posoudí, může se mu stát, že bude doručovat své písemnosti do nesprávných rukou či jednat s neoprávněnou osobou, což může způsobit nezákonnost některých jeho kroků. Zajímavým rozsudkům z této oblasti se budeme věnovat v následujícím příspěvku.

Z uvedeného vyplývá, že primárním splněním formální podmínky v podobě předložení daňových dokladů s předepsanými náležitostmi daňovým subjektem je založena jakási vyvratitelná domněnka, že je současně splněna i podmínka hmotněprávní (první krok). To platí, dokud správce daně své důkazní břemeno, jež na něj předložením formálně perfektních dokladů přešlo, neunese tím, že dostatečně zpochybní uskutečnění zdanitelného plnění tak, jak je v daňových dokladech deklarováno (druhý krok). Učiní-li tak, přejde důkazní břemeno zpět na daňový subjekt, který je povinen prokázat pravdivost svých tvrzení ve vztahu k dané obchodní transakci dalšími důkazy, zpravidla již jinými než vlastním účetnictvím (vyvrácení pochybností), popř. musí svá tvrzení korigovat (třetí krok). Po splnění formální podmínky tak povinnost prokazovat splnění podmínky hmotněprávní, v podobě předkládání dalších dokladů, stíhá daňový subjekt až tehdy, pokud správce daně unese své důkazní břemeno. Do té doby jej žádná (další) důkazní povinnost netíží a není proto povinen nad rámec předložených daňových dokladů cokoli tvrdit, natož prokazovat. Proto by mu ani nemohlo být kladeno k tíži případné neprokázání faktického uskutečnění plnění. Přejde-li důkazní břemeno zpět na daňový subjekt, neprokázání pravdivosti jeho původních tvrzení ohledně dané obchodní transakce nezakládá (další) pochybnosti správce daně, nýbrž může představovat důvod pro neuznání nároku na odpočet DPH. Správce daně v průběhu prvostupňového daňového řízení zakládal existenci a prokázání části svých vážných a důvodných pochybností na tom, že žalobkyně věrohodným způsobem neprokázala soulad předložených dokladů se skutečností, neboť nedoložila, že plnění skutečně převzala od deklarovaných dodavatelů. Shodně argumentoval i stěžovatel ve svém rozhodnutí, ve vyjádření k žalobě i kasační stížnosti. Krajský soud však takový přístup odmítl. Ani Nejvyšší správní soud obecně nesouhlasí s názorem, že nepředložení dalších dokladů prokazujících faktické uskutečnění plnění v situaci, kdy správce daně disponuje daňovým dokladem vztahujícím se ke spornému plnění, aniž tento doklad jakkoli zpochybní a svou pochybnost náležitě vyjádří, sama o sobě bez dalšího zakládá pochybnost o předloženém dokladu. Takový výklad důkazního břemene v daňovém řízení je mylný.

Skutečnost, že daňový subjekt mohl přitom porušit zákon o účetnictví (jak opakovaně odkazuje žalovaný), přitom automaticky neznamená nemožnost uznat jinak věrohodně prokázaný náklad ve smyslu zákona o daních z příjmů .

Po rozvodu manželství bylo dítě soudně svěřeno do péče matky. Faktický stav je však takový, že se bývalí manželé, jakožto rodiče dítěte, dohodli tak, že dítě je víceméně ve střídavé péči. Může pak rozvedený poplatník, otec, uplatnit v souladu s dohodou ve svém daňovém přiznání daňové zvýhodnění na dítě a školkovné, které hradí?

Institut nespolehlivého plátce DPH bezesporu komplikuje podnikatelskou činnost jak subjektu, který je za nespolehlivého plátce označen, tak jeho obchodních partnerů, kterým se může stát, že budou za neodvedenou daň nespolehlivého plátce ručit. Proto bývá často zdrojem sporů, zda skutečně byly splněny podmínky pro označení touto charakteristikou ze strany správce daně. Této oblasti je věnovaný dnešní výběr z judikatury.

Lze tak uzavřít, že žalovaný a krajský soud neodůvodněně po stěžovatelce požadovali předložení jmenného seznamu pracovníků podílejících se na uskutečnění zdanitelných plnění, aniž by zároveň dostatečně zvážili, zdali byl takový požadavek fakticky proveditelný či je-li vedení obdobných seznamů v obchodní praxi obvyklé. Nejvyšší správní soud nadto v posuzovaném případě dospěl k závěru, že žalovaný a krajský soud neodůvodněně za předmět zdanitelných plnění považovali výlučně poskytnutí pracovních sil, respektive tento závěr spolehlivě nevyplýval ze zjištěného skutkového stavu. Ačkoli pak krajský soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že správci daně vznikly rovněž další pochybnosti, jež řádně popsal, zároveň dospěl k závěru, že již pouhá pochybnost ohledně nedostatečné personální kapacity dodavatelů stěžovatelky v souvislosti se skutečností, že neprokázala, kteří pracovníci se podíleli na uskutečnění zdanitelných plnění, byla sama o sobě dostačujícím důvodem pro odepření odpočtu na DPH. Z napadeného rozsudku je současně zřejmé, že se krajský soud dále nezabýval skutečností, zdali stěžovatelka předložením ostatních daňových dokladů, soupisů provedených prací a jejich příloh případně dalších podkladů unesla své důkazní břemeno. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval, krajský soud dovodil, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno již nepředložením jmenného seznamu, z něhož by vyplývala konkrétní identifikace pracovníků podílejících se na provedení deklarovaných prací a jejich příslušnost k dodavatelům či případným subdodavatelům. Dospěl-li současně Nejvyšší správní soud k závěru, že z relevantních skutkových okolností případu přesvědčivě nevyplývala skutečnost, že předmětem posuzovaných zdanitelných plnění nebylo poskytování výlučně pracovních sil stěžovatelce, je nutno požadavek na předložení předmětného jmenného seznamu pracovníků považovat za bezpředmětný.