Správa daní - strana 2

Akciová společnost má základní kapitál ve výši 50 milionů Kč. Společnost vlastní 2 akcionáři, fyzické osoby, rezidenti v ČR. Akcie nabyli před rokem 2000 od původního vlastníka. Vzhledem k délce vlastnění akcií už nejsou schopni prokázat jejich nabývací hodnotu. V roce 2024 došlo k rozhodnutí snížit základní kapitál z 50 na 2 miliony Kč. Bude příjem společníků podléhat zdanění, pokud základní kapitál nebyl nikdy navýšen z vlastních zdrojů společnosti(zisku) a zároveň společníci nemohou prokázat nabývací hodnotu akcií, které získali v roce 2000? Má nemožnost prokázání nabývací ceny akcií vliv na případné zdanění této výplaty?

Zaměstnáváme 2 zaměstnance se ZP po celý rok 2023. Se zaměstnancem A byla sjednána 35hodinová týdenní pracovní doba (tj. počet hodin za rok trvání pracovního poměru 1750 hod.). Se zaměstnancem B byla sjednána 25hodinová pracovní doba (tj. za rok 1250 hod). Zaměstnance A chodil do práce po celý rok a zaměstnanec B je dlouhodobě nemocen a celkový počet pracovní nemoci je 148 dní (tj. 740 hodin). Z toho je 20 dní (100 hodin) hrazeno naší firmou. Jak správně vypočítat průměrný roční přepočtený počet zaměstnanců se ZP bez TZP? Ostatní zaměstnanci mají 40hodinou týdenní pracovní doba (pro rok 2023 2000 hodin)?

Městský soud měl tedy na základě obsahu správního spisu nejprve vyhodnotit, jaký žalobní typ měla stěžovatelka správně zvolit a také jaká právní úprava se v projednávané věci aplikuje. Následně měl posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení o tomto žalobním typu. Pokud by městský soud dospěl k závěru, že podmínky řízení splněny byly, měl stěžovatelku poučit, že zvolila nesprávný žalobní typ (zde zásahovou žalobu), a poskytnout jí prostor k případné úpravě žaloby. Povinností městského soudu tedy bylo předestřít stěžovatelce, jak na povahu napadeného postupu (či nečinnosti) žalované nahlíží (včetně odkazu na právní úpravu či judikaturu), a umožnit jí upravit žalobní tvrzení a petit.

Stejně tak - na rozdíl od stěžovatelky - je Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, na čem městský soud založil své závěry, že prostředky z prodeje nemovitostí stěžovatelka nepoužila na úhradu existujících závazků či pořízení jiného hmotného majetku, a z čeho tedy usoudil, že se stěžovatelka zbavuje významného majetku. Stěžovatelka netvrdí, že by z prodeje nemovitostí v Krkonoších uhradila své existující závazky, či pořídila hmotný majetek. Městský soud jasně uvedl, že pořízení dlouhodobého hmotného majetku stěžovatelka nevykázala. Právě skutečnost, že prodala nemovitosti v lukrativní oblasti, ale nevykázala, že by za utržené peníze jakkoliv investovala do rozvoje svého podnikání, jasně nasvědčuje tomu, že se zbavuje významného majetku (o čem svědčí i další indicie, např. podoba organizační změny, která proběhla v roce 2016). Kromě toho správce daně popsal, že stěžovatelka žádným jiným významným majetkem nedisponuje.

Je nutno zdůraznit, že byť rozhodnutí trestního soudu není v dané věci rozhodnutím o předběžné otázce, a žalovaný jím tedy není vázán ve smyslu § 99 odst. 1 věty první daňového řádu , platí, že se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci o otázce, která je podstatná i pro rozhodnutí žalovaného. Už jen s ohledem na princip právní jistoty nelze aprobovat situaci, kdy orgán veřejné moci zcela ignoruje učiněné závěry jiného orgánu veřejné moci o stejné věci. Naopak je jeho povinností se s existencí dřívějšího rozhodnutí vypořádat a reagovat na jeho obsah a z něj plynoucí závěry.

...stěžovatelka nepředložila jednotlivá potvrzení o převzetí zboží zaměstnanci skladu ani nedoložila nic, z čeho by vyplývalo, že prováděla kontrolu zboží – předložila v podstatě jen instrukce zaslané skladu a sdělení skladu, že bylo zboží vydáno odběrateli (nikoliv přijato od dodavatele). S tím souvisí rovněž závěr žalovaného, že stěžovatelka zaplatila za dodané zboží, aniž by měla doloženo, že již bylo doručeno. Podle žalovaného se přeprodej zboží v řetězci jevil jako předem připravený vzhledem k tomu, že za zboží zaplatil prvně stěžovatelčin odběratel stěžovatelce a teprve poté ona svému dodavateli, přičemž k platbám docházelo ve velmi krátkých intervalech. Podle zdejšího soudu sice taková posloupnost plateb společně s jejich rychlostí může svědčit o obchodování podle připraveného scénáře, k prokázání vědomého podvodného jednání však nepostačuje. S ohledem na to NSS nepovažuje za nezbytné ani detailní zkoumání obchodních zvyklostí na relevantním trhu.

Za dostatečné nelze považovat zejm. ty skutečnosti, že nebylo možné zjistit původ dodávaného materiálu, že obsah stavebních deníků neodpovídá všem požadavkům vyplývajícím z právních předpisů či že daňový subjekt používal v daňových dokladech zastaralé označení dodávaného materiálu. Tyto skutečnosti v žádném směru neprokazují, že k neodvedení daně došlo účelově – tj. že smyslem jednání bylo získat daňové zvýhodnění. Tyto okolnosti jistě svědčí o liknavosti přístupu žalobce, rozhodně však neprokazují účelové vylákání odpočtu daně.

Dlužno dodat, že městský soud (a nakonec ani daňové orgány) nijak netvrdil, jak naznačuje stěžovatel, že by každá zahraniční pracovní cesta advokáta měla být vyúčtována „jako příloha daňového dokladu/faktury“. Naopak v souladu s ustálenou judikaturou v bodech 82 až 84 výslovně uznal, že postačuje prokázání, že cestovní výdaje byly v přímé souvislosti s očekávaným příjmem. Právě v tomto „volnějším smyslu“ věc pojaly i daňové orgány, kterým postačovalo doložit, že stěžovatel má zahraničního klienta, jemuž za příslušné zdaňovací období fakturoval relativně obecně vymezené služby, potažmo má-li s ním uzavřenou smlouvu. V takovém případě správce daně a žalovaný oprávněnost výdajů uznali, pakliže bylo možné vysledovat za konkrétní zdaňovací období souvislost mezi uplatněným výdajem a předloženým důkazem (důkaz o klientovi v Kanadě letenka do Kanady, důkaz o klientovi na Floridě letenka na Floridu). V případě, že tomu tak nebylo, daňové orgány uplatněný výdaj z důvodu neunesení důkazního břemene neuznaly. Pouhé deklarované rozdělení zahraničních cest na soukromé a pracovní nelze považovat za důkaz, ale toliko za tvrzení zachycené v písemné podobě.

Nestandardnost tedy nelze dovozovat z prostého faktu, že je někdo na trhu nový, a to ani tehdy, pokud se jedná o řetězový obchod s rizikovou komoditou. Důvod pro podezření, že smyslem existence nového aktéra na trhu je páchání podvodu na DPH, může zavdávat až samotný způsob jeho fungování.

Společnost s r. o. (fungující) na základě podaného přiznání k dani z příjmů PO, vykázala přeplatek na dani ve výši 20 000 Kč za rok 2015. V roce 2016 zaplatila další 2 zálohy. Společnost za rok 2016 byla ve ztrátě. Následné roky byla ve ztrátě , nebo v zisku a ztrátu z minulých let uplatňovala. Žádnou daňovou povinnost neměla. O přeplatek na dani za rok 2015 a zaplacené zálohy v průběhu roku 2016 nepožádala dosud o vrácení. Je možné, že tyto přeplatky propadly státu? Jedná se o fungující firmu. Pokud to je takto dle zákona, prosím podle jakého § a jakého zákona? Jak se v účetnictví vypořádat s takto propadlým přeplatkem na dani?

Zaměstnavatel nepostupoval správně při výpočtu Antivirus C a OSSZ mu vypočetla nedoplatek za 8.2020 a penále, které musí uhradit. Jak má firma zaúčtovat nedoplatek na sociálním pojištění? do roku 2020? a penále bude nedaňovým nákladem v roce 2024?

Jakkoli orgány činné v trestním řízení a především soudy nemohou při rozhodování o daňových trestných činech bez dalšího vycházet z rozhodnutí správce daně, naopak to vždy neplatí. Pokud je totiž někdo pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, rozhodující skutkový stav je i pro účely daňového řízení v takovém rozsudku vymezen ve výroku o vině. Považuji pak za nemyslitelné, aby byl výsledek daňového řízení s takovým výrokem o vině v rozporu. Správce daně by neměl být schopen či dokonce nucen rozhodnout ve věci stanovení daně tak, že jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, bude mít v rovině daňového práva účinky zamýšlené pachateli tohoto trestného činu. V takovém případě by se ochranná funkce trestního práva rozplynula, neboť hodnoty, které má chránit, by byly pošlapány doslova navzdory současnému uplatnění trestní represe. Judikatura správních soudů se přiklání k závěru, že správní orgány a (v případě soudního přezkumu jejich rozhodnutí) správní soudy jsou zásadně povinny respektovat výrok o vině pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu i pro účely jimi vedených řízení o souvisejících otázkách. Formuje se pak i judikatura ve vztahu k otázkám, za jakých podmínek lze závěry orgánů činných v trestním řízení využít jako důkazu v daňovém řízení v případech, kdy nejsou okolnosti rozhodné pro stanovení daně v trestním řízení obsaženy ve výroku o vině. Tento trend považuji za obecně pozitivní, neboť předchází nežádoucím situacím, kdy je státní moc uplatňována chaoticky a různé orgány veřejné moci zakládají svá rozhodnutí na vzájemně neslučitelných závěrech. Tento článek jsem proto koncipoval jako příspěvek do diskuse nad tématem závaznosti rozhodnutí o daňových trestných činech pro daňové řízení, kdy jsem se pokusil objasnit základní východiska vzájemného vztahu obou rozhodnutí a osvětlit jejich vztah v praxi, a to zejména na základě dostupné judikatury správních soudů k souvisejícím otázkám.

Polský podnikatel OSVČ, plátce PLDPH, začal podnikat jako OSVČ, neplátce české DPH, v ČR na základě českého živnostenského oprávnění. Pro rok 2024 se přihlásil k paušální dani. V roce 2024 je podnikatel daňovým rezidentem v ČR – přestěhoval se sem s celou rodinou, bydlí v pronajatém bytě a děti zde chodí do školy. V roce 2023 měl příjmy jako OSVČ v Polsku, kde také s rodinou bydlel. Jelikož v ČR bude mít pouze příjmy z § 7 ZDP, budou se tyto zahrnovat do limitu pro určení pásma paušální daně. Prosím o zhodnocení situace z pohledu splnění podmínek paušální daně a daně z příjmů vůbec. 

Současná právní úprava ŽZ člení živnosti na: – ohlašovací, které při splnění podmínek stanovených ŽZ smějí být provozovány na základě ohlášení, těmito jsou živnosti řemeslné, vázané a živnost volná, – koncesované, které při splnění podmínek stanovených ŽZ smějí být provozovány na základě koncese. Živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených ŽZ . Podnikatel (živnostník) může mít více živnostenských oprávnění, v případě ohlašovací živnosti volné může oznámit či změnit více oborů činností této živnosti. V úvodu ŽZ je vymezeno, které činnosti nejsou živností podle tohoto zákona, ať už to jsou činnosti fyzických osob v rozsahu zvláštních zákonů, nebo činnosti vyhrazené zákonem pro podnikání výlučně právnickým osobám.

O zákonnosti kontroly prováděné správcem daně se vedou časté spory, které mají někdy své vyústění až u soudu. V dnešním příspěvku se budeme věnovat zajímavým judikátům z této oblasti. Uvedené problematice jsme se v našem časopisu věnovali již v čísle 6/2019 a 3/2022. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků.

V druhé polovině loňského roku opět došlo k vydání několika judikátů Nejvyššího soudu ČR, které mají ať už přímý, či nepřímý vliv do problematiky odškodňování. Za upozornění stojí zejména ukotvení procesního postupu soudu při hodnocení důkazu znaleckým posudkem a doposud stále poměrně málo prozkoumaná oblast odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávnou informací či radou dle § 2950 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). V praxi se občas objevují někteří poradci, zejména online, kteří vybírají nemalé pravidelné měsíční poplatky od svých „klientů“, přičemž se zaštiťují disclaimerem, že se rozhodně nejedná o radu. To pak může sekundárně poškozovat i certifikované poradce z oblasti práva, financí, daní atd. Následně dodávám závěry judikatury k odpovědnosti státu za škodu v rámci posouzení nepřiměřené délky řízení, a to v kontextu posouzení správního prověřování a daňové kontroly. K tomu doplňuji aktuální nález Ústavního soud k nákladům soudního řízení v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Závěrem uvádím několik poznámek k odškodňování v souvislosti s úkony prováděnými Policií ČR a za dobu účinnosti krizových opatření státu.

Je možné, aby daňový poradce podal daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob již v březnu, ale aby poplatník zaplatil daň až v červnu?

Společnost zakoupila licenční práva na fotografie z fotobanky od poskytovatele z Německa. Licence se vztahuje na jedno použití v editoriálech ("one time use" na webech, sociálních sítích a newsletterech). Nejedná se o exkluzivní licenční právo, licenci si za malý poplatek (20 EUR) může zakoupit kdokoliv. Je za těchto podmínek licenční právo na fotografie z fotobanky předmětem srážkové daně a řídí se podle mezinárodní daňové smlouvy mezi CZ a DE?

Co když si podnikatel počíná nesmyslně a vynakládá výdaje bez ekonomického důvodu, má to mít vliv na daňové posouzení? Třeba když solventní firma vydáním dluhopisů získá další balík peněz, ale nechá je bez užitku zahálet. Budou úroky placené majitelům dluhopisů daňově účinným výdajem? Ano nebo ne, tipněte si, přičemž jde o hodně milionů... Správci daně řekli ne, protože se jedná o ekonomicky bezdůvodné zneužití daňového práva. A žel, potvrdily jim to i soudy.

Finanční správa sleduje v médiích informace o vývoji situace ohledně společnosti Liberty Ostrava, která je nejen velkým zaměstnavatelem v Moravskoslezském kraji, ale i obchodním partnerem a často většinovým nebo jediným odběratelem služeb řady menších společností v regionu. Někteří dodavatelé a obchodní partneři této společnosti se již obrátili na finanční úřady s žádostmi o radu či pomoc v obavě z toho, že v důsledku druhotné platební neschopnosti nebudou schopní řádně a včas plnit své daňové povinnosti. Finanční správa proto předkládá následující praktickou informaci, jež shrnuje možnosti dodavatelů, které jim v tomto ohledu dávají daňové předpisy.