Účastníci správy daní, místní příslušnost - strana 2

Máme společnost plátce DPH, účty jsme vždy zveřejňovali. Teď měníme nastavení s bankou pro interní potřeby (lepší cashflow řízení). Máme smlouvu s bankou z JČS, která pro nás bude účty spravovat a nabízí pro lepší přehled individuální účty pro zákazníky. (Jsme vlastníci, jen na fakturách pro platbu budeme vykazovat jiný účet pro každého klienta). Bude to vypadat následně: Zákazník 1 pošle peníze na Individuální účet 1 v EUR -> automaticky se převede na Účet souhrnný v EUR Zákazník 2 pošle peníze na Individuální účet 2 v CZK -> automaticky se převede na Účet souhrnný v CZK Zákazník 3 pošle peníze na Individuální účet 3 v EUR-> automaticky se převede na Účet souhrnný v EUR A teď dotaz, máme povinnost zveřejňovat individuální účty? (může je být tisíc) máme povinnost zveřejňovat individuální účty i v případě když plnění v režimu R-CH? Já se domnívám, že ano.

Ministerstvo financí a Generální finanční ředitelství na základě důkladné analýzy využívání územních pracovišť finančních úřadů a rozsahu jimi zajišťovaných činností zruší k 1. 7. tohoto roku 77 územních pracovišť. Tímto krokem vláda plní jeden z bodů svého programového prohlášení – postupně zefektivnit státní správu. Konzultační služby pro občany dotčených obcí budou v úředních dnech zajištěny prostřednictvím telefonických kontaktních linek provozovaných příslušnými finančními úřady. Osobní kontakt a pomoc daňovým subjektům v souvislosti s podáváním daňových přiznání především k dani z nemovitých věcí a k dani z příjmů fyzických osob zajistí pracovníci finančních úřadů během svých častějších výjezdů do dotčených obcí.  

Správce daně využil zejména institut dožádání. Dožádaní správci daně následně uskutečnili místní šetření a v rámci nich ústní jednání se třetími osobami. Jak vyplývá z protokolů o ústním jednání se třetími osobami, které byly pořízeny v době před jejich výslechem v postavení svědků, daňové orgány zjišťovaly konkrétní okolnosti transakcí, které měly spojitost se žalobkyní a kontrolovanými obdobími (například podrobnosti k umístění reklamních bannerů, k nabídkám reklamy nebo ohledně navazování kontaktu mezi jednotlivými společnostmi). Podle krajského soudu tato činnost přesáhla rozsah možné vyhledávací činnosti, čímž soud zpochybnil požadovanou nezbytnost vysvětlení. Pochybení správce daně teoreticky bylo možné zhojit tím, že by žalobkyně měla možnost se těchto ústních jednání zúčastnit, klást osobám otázky a následně na zjištění reagovat. Podle krajského soudu je nicméně třeba odmítnout postup, kdy správce daně v rámci „předzvědné činnosti“ nejprve od třetích osob zjistí, „co ví“, aby je následně k témuž mohl vyslechnout v řádném procesním postavení za možnosti aktivní účasti daňového subjektu. … V posuzované věci přitom správce daně takto postupoval a v některých případech dokonce svědky vyzýval, aby ve výpovědi navázali na předešlá vyjádření. V případě svědeckých výpovědí je zvlášť důležitá jejich přímost a bezprostřednost. Současně je však obtížné přesně vymezit míru vlivu výše popsaného postupu správce daně na zákonnost rozhodnutí daňových orgánů. Zopakoval-li správce daně výpovědi osob (podruhé již v postavení svědků, nikoli třetích osob podávajících vysvětlení) a umožnil daňovému subjektu zúčastnit se tohoto úkonu a vykonávat související práva, spočívá případný zásah zejména v nehospodárnosti postupu a snížení bezprostřednosti svědeckých výpovědí. Nejvyšší správní soud tedy sice shledal, že některá provedená vysvětlení nesplňovala zákonný požadavek nezbytnosti, současně však nevyšlo najevo, že by tento nezákonný postup správce daně mohl mít vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. To ale neznamená, že žalovaný může libovolně užívat institutu vysvětlení „na zkoušku“ a poté podle potřeby selektovat ta vysvětlení, která se rozhodne zopakovat formou svědeckého výslechu. Pokud by skutková zjištění správce daně stála na nezákonně užitém institutu vysvětlení „na zkoušku“ v podstatné míře (na rozdíl od nyní řešené věci), nebyl by skutkový stav zjištěn v souladu se zákonem. Správce daně totiž musí v souladu s § 8 daňového řádu zohlednit a odůvodnit vše, co vyšlo při správě daní najevo, bez ohledu na to, zda důkazní prostředky svědčí ve prospěch nebo v neprospěch daňového subjektu.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2022, čj. 8 Afs 206/2020-60

V souvislosti se zaváděním datových schránek podnikatelům na IČ, bych se chtěla zeptat, zda tuto datovou schránku může používat i spolupracující osoba k odesílání tiskopisů souvisejících se společným podnikáním (daňové přizání, formuláře na správu sociálního zabezpečení a zdravotní pojišťovnu).

Nejvyšší správní soud před koncem roku 2022 přinesl plátcům daně z přidané hodnoty pod stromeček dárek v podobě rozsudku sp. zn. 10 Afs 513/2021 , ze dne 25. 11. 2022, ve kterém poskytl několik svých odpovědí na otázky, které dlouhou dobu v souvislosti s aplikací institutu nespolehlivého plátce rezonovaly odbornou veřejností. A jak už to tak bývá, jak na některé z těchto otázek správní soud odpověděl, některé jiné se v souvislosti s tím otevřely anebo budou i ty stávající potřebovat časem dovysvětlení. V tomto článku bych se proto rád zaměřil nejen na to, co se podařilo Nejvyššímu správnímu soudu vysvětlit, ale též i na to, kde jisté pochybnosti zůstávají.

Dokazování hraje klíčovou roli v zásadě v rámci každého soudního, daňového či správního procesu, a to ve vztahu ke zjištění skutkového stavu věci, v ideálním světě co nejvíce se přibližujícího ke skutečnému a pravdivému skutkovému ději. V jednotlivých procesech je zásadním aspektem dokazování i rozložení důkazního břemene (v návaznosti na povinnost tvrzení) jednotlivých stran řízení. Podstatou dokazování v daňovém řízení je dostatečně spolehlivé zjištění relevantního skutkového stavu, když tento dokazovací proces se odvíjí od unesení důkazního břemene primárně ze strany daňového subjektu; nejedná-li se například o případy dle ust. § 92 odst. 5 daňového řádu , kdy důkazní břemeno naopak tíží správce daně 1) . V průběhu dokazování se posuzují různé právní a skutkové okolnosti, které mají ve svém konečném důsledku zásadní vliv na formulaci závěrů správce daně v kontextu zásady volného hodnocení důkazů dle ust. § 8 odst. 1 daňového řádu . Při dokazování by správce daně skutečně měl posuzovat každý důkaz podle své úvahy, jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Při posuzování některých praktických skutečností a okolností však tato „dokazovací“ zásada nezřídka dostává tzv. „co proto“. Cílem článku je zamyšlení a praktický vhled do některých vybraných praktických právních a skutkových okolností, které ovlivňují výsledky daňových řízení, a které jsou předmětem mnoha argumentačních sporů mezi daňovými subjekty, správci daně a vlastně i na úrovni soudů.

Osoba zúčastněná na správě daní si může zvolit zmocněnce, což je formálně realizováno formou uplatnění plné moci. Zmocnitel je povinen vymezit rozsah zmocnění tak, aby bylo zřejmé, k jakým úkonům, řízením nebo jiným postupům se plná moc vztahuje. Plná moc musí mít zákonné náležitosti, které stanovuje daňový řád.

Právnická osoba je oprávněna pověřit svého zaměstnance nebo jinou fyzickou osobu, která vykonává činnost této právnické osoby, aby jednala jejím jménem před správcem daně v rozsahu tohoto pověření. Takové pověření se pak může udělit písemnou formou, přičemž náležitosti jsou podobné jako u plné moci.

Daňový poradce nebo advokát, kterému byla udělena daňová plná moc, si může zvolit dalšího zmocněnce. Formálně se provádí takové zvolení formou uplatnění substituční plné moci, která musí mít náležitosti obdobné jako plná moc.

Zmocněnec může zmocniteli plnou moc vypovědět a tím skončit jeho zastupování. Výpověď se doručuje daňovému subjektu a následně se výpověď plné moci oznámí správci daně.

Osoba zúčastněná na správě daní je oprávněna namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. Podjatost úřední osoby je přitom v daňovém řádu přesně vymezena. K tomuto slouží podání námitky na podjatost úřední osoby a úřední osoba pak může být z řízení nebo jiného postupu při správě daní vyloučena pro podjatost.

Daňový subjekt může podat podnět nejblíže nadřízenému správci daně v případě, že správce daně nepostupuje v řízení bez zbytečných průtahů, protože marně uplynula zákonem stanovená lhůta, v níž měl správce daně provést úkon, správce daně neprovedl úkon ve lhůtě, která je pro provedení takového úkonu při správě daní obvyklá, nebo správce daně nevydal rozhodnutí bezodkladně poté, co došlo k shromáždění podkladů potřebných pro rozhodnutí.

Pokud má poplatník pochyby o správnosti sražené nebo vybrané daně, může nejpozději do 60 dnů ode dne, kdy se o výši sražené nebo vybrané daně dozvěděl, požádat plátce daně o vysvětlení, přičemž v žádosti uvede důvody svých pochybností. Pokud pak poplatník nesouhlasí s postupem plátce daně, tak může podat stížnost na postup plátce daně správci daně.

Daňový subjekt může podat správci daně stížnost proti nevhodnému chování jeho úředních osob nebo proti postupu tohoto správce daně, pokud zákon neposkytuj jiný prostředek ochrany. Stížnost musí být vyřízena do 60 dní od podání a stěžovatel musí být o výsledku vyrozuměn.

Pokud daňový subjekt podá stížnost proti nevhodnému chování jeho úředních osob nebo proti postupu tohoto správce daně a má za to, že jeho stížnost nebyla řádně vyřízena, může požádat nejblíže nadřízeného správce daně, aby prošetřil způsob vyřízení stížnosti. Toto řízení pak iniciuje podáním stížnosti na způsob vyřízení stížnosti.

Obvykle vyžaduje správce daně splnění nějaké povinnosti od daňového subjektu formou výzvy, na kterou musí daňový subjekt včas reagovat. Výzva bývá obvykle zasílána při kontrolních postupech, kdy správce daně požaduje zaslání určitých informací nebo podkladů. Dále jsou časté výzvy k odstranění vad podání. Na každou výzvu pak musí daňový subjekt zareagovat.

Pokud se účetní jednotka rozhodne změnit účetní období, tak musí tento záměr změny účetního období oznámit správci daně ve lhůtě minimálně 3 měsíců před plánovanou změnou či před koncem běžného účetního období (podle toho, který termín nastal dříve).

V případě, že podává daňový subjekt dodatečné přiznání, tak má v některých případech povinnost vysvětlit důvody k podání dodatečného přiznání. Také v případě, kdy takovou povinnost daňový subjekt nemá, tak může být žádoucí vysvětlující dopis podat, aby se zamezilo případným nejasnostem, které může správce daně bez zdůvodnění mít.

Na žádost daňového subjektu může nejblíže společně nadřízený správce daně delegovat místní příslušnost k výkonu správy daní na jiného věcně příslušného správce daně, jestliže je to účelné nebo pokud jsou pro výkon správy daní potřebné mimořádné odborné znalosti. Tato žádost tedy může vést k tomu, že dojde ke změně příslušného správce daně.