Účastníci správy daní, místní příslušnost - strana 4

Častým tématem stesků daňových subjektů bývá otázka rychlosti práce finančních orgánů, zejména při kontrolní činnosti. Zajímavým judikátům z této oblasti je věnován následující příspěvek. Tématu nečinnosti se v našem časopisu pravidelně věnujeme, judikaturu na toto téma jsme uvedli v článcích v č. 7 a 8/2013 a dále v 9/2018. Na úvod si tradičně shrneme rozsudky z předchozích příspěvků.

Zároveň je však třeba upozornit, že za výjimečných situací, kdy by samotné zpravení daňového subjektu o tom, jaké informace má správce daně k dispozici, mohlo vést ke zmaření cíle správy daní, tedy správného stanovení daně, lze od výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení upustit a bez dalšího u daňového subjektu zahájit daňovou kontrolu. O takové případy se bude jednat zejména tehdy, bude-li mít správce daně poznatky ukazující na předchozí podvodné jednání daňového subjektu související se zjištěnými informacemi či na to, že daňový subjekt by se snažil následným jednáním (typicky úpravami svých povinných evidencí nebo jinými kroky nepřípustně zakrývajícími skutečný stav věci) zmařit správné stanovení daně.

Účinky přezkumu daňové pohledávky v insolvenčním řízení JUDr. Ing. Ondřej Lichnovský, Daňové spory, a. s. Účinky předvídané v § 243 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, mohou...

Žalovaný toliko obsáhle reprodukoval obsah policejního usnesení. Neuvádí však žádné vlastní skutkové poznatky. Naopak, zjevně vychází z toho, že veškeré skutečnosti uvedené v policejním usnesení se staly, aniž pro to žalovaný v odůvodnění nabízí jakékoliv vlastní důkazy či vlastní argumenty (ani v tomto jinak neodkazuje na obsah daňového spisu). NSS opakuje, že žalovaný mohl na usnesení o zahájení trestního stíhání odkázat, nemohl však rezignovat na vlastní popis skutkového stavu (vlastní právní hodnocení pro účely výkladu § 259c odst. 2 daňového řádu naopak žalovaný zcela přezkoumatelně provedl; stěžovatel s touto částí rozhodnutí nijak nepolemizuje). Problém nynější věci neleží v tom, že žalovaný, slovy krajského soudu „citoval i usnesení o zahájení trestního stíhání (jehož obsah žalobce dávno znal)“. To jistě žalovaný citovat mohl. Problém leží v tom, že žalovaný citoval jen toto usnesení. Stěžovatel v důsledku takovéhoto vadného postupu nemohl polemizovat se skutkovým hodnocením věci. Zbývalo by mu (teoreticky) jen polemizovat se zatímními závěry orgánů činných v trestním řízení. NSS uzavírá, že pro nynější věc není podstatné, jak dopadne trestní řízení proti stěžovateli (a NSS tedy ani neprovedl pro nadbytečnost důkaz rozhodnutím trestního soudu o zproštění stěžovatele obžaloby ze zmiňovaného trestného činu). Pro nynější věc je významné jen to, zda tu jsou či nejsou okolnosti významné pro aplikaci hypotézy § 259c odst. 2 daňového řádu . Existenci těchto skutkových okolností musí žalovaný samostatně na základě vlastních důkazů vysvětlit v rozhodnutí o žádosti o prominutí daně nebo jejího příslušenství (případný podpůrný odkaz na policejní usnesení o zahájení trestního řízení samozřejmě vyloučen není, nemůže však být jediným argumentem ohledně toho, co se vlastně stalo).

V současné době, kdy se oblast opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu dynamicky vyvíjí, je nezbytné zejména pro povinné osoby podle § 2 zákona č. 253/2008 Sb. , o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AML zákon“) jednoznačně identifikovat, zda a v jakém rozsahu informace, kterými disponují, podléhají povinnosti mlčenlivosti. Zároveň existuje možnost kolize povinností mlčenlivosti uložených podle jiných právních předpisů právě s AML povinnostmi.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2020, sp. zn. 7 Afs 472/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 1 Afs 269/2019 , www.nssoud.cz

Ideovým základem konceptu ochrany legitimního očekávání je přesvědčení, že ti, kdo jednají v oprávněné důvěře v existující právo, resp. v právo, jak se jim s přihlédnutím k okolnostem a dobré víře obsahově jeví, by neměli být zklamáni ve svých očekáváních, že v souladu s právem jednají a že jejich jednání také právo demokratického právního státu nakonec poskytne svou ochranu. V nejtypičtější podobě se ochrana legitimního očekávání, ve vazbě na ochranu právní jistoty, v oboru správního práva upíná k vázanosti správy vlastní ustálenou správní praxí, ustáleným výkladem procesních i hmotných právních pravidel, veřejně deklarovanou politikou v mezích správního uvážení, interní výkladovou či aplikační směrnicí, anebo k závaznosti konkrétního a kvalifikovaného ujištění o právu či procesním postupu, poskytnutého orgánem veřejné moci adresátu jeho správy. V českých právních předpisech se výslovně o ochraně legitimního očekávání sice nehovoří, tento princip je však základem některých specifických forem činnosti veřejné správy (např. v podobě institutu závazného posouzení podle § 132 a násl. daňového řádu ), a promítá se též do základních zásad činnosti správních orgánů (např. povinnost šetřit práva nabytá v dobré víře a oprávněné zájmy adresátů veřejné správy v § 2 odst. 3 správního řádu , povinnost dbát o to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly neodůvodněné rozdíly v § 2 odst. 4 správního řádu , povinnost poskytnout přiměřené poučení o právech a povinnostech a uvědomit o úkonech, které správní orgán hodlá učinit v § 4 odst. 2 a 3 správního řádu ) a takto je v soudní judikatuře nalézán a uplatňován.

Za zcela absurdní je pak nutno označit úvahu, podle které sám žalobce svou žádostí o opětovný výslech svědka potvrdil závěr daňových orgánů ohledně obecnosti jeho výpovědi. Naopak, za situace, kdy byl tento svědek vyslechnut záhy po zahájení daňové kontroly ve chvíli, kdy bylo dokazování na samém počátku a žádný další svědek dosud vyslechnut nebyl a správce daně teprve formuloval své pochybnosti, je zcela pochopitelný žalobcův požadavek na opakovaný výslech tohoto klíčového svědka. Jedině tak mohl žalobce důkazně reagovat na vyvíjející se daňové řízení a ustavování skutkového stavu. Pádný je v tomto ohledu též žalobcův argument, že svědkovy odpovědi byly v dané fázi obecné proto, že obecné bylo i aktuální prověřování daňových povinností žalobce.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2020, čj. 8 Afs 352/2019-20

Tématem článku je v praxi velice frekventovaná problematika prokazování dodavatele zdanitelného plnění a rozsah důkazního břemene daňového subjektu. Mou snahou je poukázat na skutečnost, že judikatura Soudního dvora Evropské unie, kterému svědčí pravomoc vykládat právo Evropské unie, je založena na poněkud jiných východiskách oproti těm, na nichž stojí judikatura Nejvyššího správního soudu a z ní vycházející správní praxe. Tato východiska je nutno brát v potaz při řešení sporů, které v této oblasti každodenně vznikají.

Závěr žalovaného, že cena za odvysílání spotů na LCD velkoplošných obrazovkách byla nepřiměřená, pak není dostatečně důkazně podložen. Žalovaný si za tímto účelem opatřil pouze smlouvy mezi provozovateli příslušných zařízení a společností X, tj. vypočetl navýšení ceny, avšak neprovedl poměření ceny sjednané ve smlouvách se stěžovatelkou s cenami, které za odvysílání spotů v obdobné lokalitě a v obdobném rozsahu zaplatily jiné (koncové) subjekty, nikoliv zprostředkovatelské reklamní agentury.

Se závěrem, že pro svědka ve výkonu trestu odnětí svobody, jehož možnost svobodného pohybu je omezena, bude mít nižší informační hodnotu údaj o dni, času a místě provádění výslechu, je jistě možno souhlasit. Jak již soud zdůraznil výše, jediným účelem předvolání a v něm obsažených informací, však není to, aby si svědek „udělal čas“ na výslech. Za zcela zásadní Nejvyšší správní soud považuje, aby se osoba vůbec dozvěděla, že bude jako svědek vyslýchána a měla určitý časový prostor se na výslech připravit. Nejvyšší správní soud se shoduje se stěžovatelkou, že účelem předvolání není poskytnutí časového prostoru na „přípravu odpovědí“. Má-li však svědek vypovídat o skutečnostech, které se odehrály ve více či méně vzdálené minulosti (zde o událostech starých tři roky), měl by mít prostor na věcnou přípravu na výslech (např. obstarání podkladů vztahujících se k předmětu výslechu, vyhledání potřebných informací ve vlastních záznamech apod.), ale též na přípravu právní (včetně zajištění právní pomoci u úkonu). Tato potřeba je výraznější právě v případě osob omezených na svobodě, pro které bude věcná příprava na výslech značně ztížena, a tím pádem též zvýšena potřeba právní pomoci při přípravě na výslech, resp. u výslechu.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 2. 2020, čj. 10 Afs 343/2019-49

Se závěrem, že pro svědka ve výkonu trestu odnětí svobody, jehož možnost svobodného pohybu je omezena, bude mít nižší informační hodnotu údaj o dni, času a místě provádění výslechu, je jistě možno souhlasit. Jak již soud zdůraznil výše, jediným účelem předvolání a v něm obsažených informací, však není to, aby si svědek „udělal čas“ na výslech. Za zcela zásadní Nejvyšší správní soud považuje, aby se osoba vůbec dozvěděla, že bude jako svědek vyslýchána a měla určitý časový prostor se na výslech připravit. Nejvyšší správní soud se shoduje se stěžovatelem, že účelem předvolání není poskytnutí časového prostoru na „přípravu odpovědí“. Má-li však svědek vypovídat o skutečnostech, které se odehrály ve více či méně vzdálené minulosti (zde o událostech starých tři roky), měl by mít prostor na věcnou přípravu na výslech (např. obstarání podkladů vztahujících se k předmětu výslechu, vyhledání potřebných informací ve vlastních záznamech apod.), ale též na přípravu právní (včetně zajištění právní pomoci u úkonu). Tato potřeba je výraznější právě v případě osob omezených na svobodě, pro které bude věcná příprava na výslech značně ztížena, a tím pádem též zvýšena potřeba právní pomoci při přípravě na výslech, resp. u výslechu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 10. 2019, sp. zn. 5 Afs 125/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2019, sp. zn. 2 Afs 435/2017 , www.nssoud.cz

Přitom, jak také z napadeného rozsudku plyne, ve věci je nadále stěžejní posouzení účinnosti stěžovatelkou přijatých preventivních opatření, která se vztahují k pořizovatelům zboží v jiném členském státě a v případě závěru o jejich nedostatečnosti je nadále nezbytná i úvaha žalovaného, jaká jiná opatření měla žalobkyně přijmout, aby byla v posuzovaném případě dostačující z hlediska prokázání existence její dobré víry, jak zavázal Krajský soud v Ostravě stěžovatele již ve zrušujícím rozsudku.

I. Pojetí správního soudu jako supervizora správního orgánu, průběžně monitorujícího sérií zásahových žalob (§ 82 s. ř. s. ) postupy veřejné správy, je v rozporu se základními principy soudního řízení správního, především s principem subsidiarity (§ 5 s. ř. s. ), jakož i s principem dělby moci. II. Nepřezkoumatelnost výsledku kontrolního zjištění (§ 88 odst. 2 daňového řádu ) nemůže daňový subjekt samostatně nijak zkrátit na právech, proto nemůže být sama o sobě nezákonným zásahem (§ 82 s. ř. s. ). III. Nezákonnosti spojené se seznámením daňového subjektu s výsledkem kontrolního zjištění (§ 88 odst. 2 daňového řádu ) a s vyjádřením se k tomuto výsledku (§ 88 odst. 3 daňového řádu ) nemohou být samy o sobě nezákonným zásahem (§ 82 s. ř. s. ).(Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 29.01.2020, čj. 10 Afs 304/2019 - 39 )

Ze spisu je také patrné, že český správce daně učinil vše pro to, aby stěžovatelce umožnil účastnit se případného výslechu prováděného polským správcem daně. Ve formuláři SCAC 2004 z 5. 9. 2014 správce daně uvádí: „Náš zákon umožňuje daňovému subjektu být přítomen výslechu svědka, proto umožňují-li to Vaše právní předpisy, žádáme Vás o umožnění účasti našeho daňového subjektu na výslechu svědka.“ U toho byl uveden i kontakt na stěžovatelčina advokáta. To, že polský správce daně této žádosti nevyhověl a z jakých důvodů, není pro hodnocení zákonnosti rozhodnutí finančních orgánů a rozsudku krajského soudu podstatné. Stěžovatelka v kasační stížnosti citovala v polském originálu zákonné ustanovení, které je zřejmě součástí polského daňového řádu . NSS této citaci jednak nerozumí, jednak jí ani rozumět nemusí. Již rozsudek ve věci 1 Afs 73/2011 zdůraznil, že není věcí českých orgánů, aby posuzovaly soulad postupu zahraničních orgánů s jejich vnitrostátními předpisy. Naopak je na českých orgánech, aby hodnotily informace vzešlé z mezinárodního dožádání materiálně – a v tom, jak se s nimi vypořádaly, NSS pochybení nespatřuje.