Účastníci správy daní, místní příslušnost - strana 5

Ze spisu je také patrné, že český správce daně učinil vše pro to, aby stěžovatelce umožnil účastnit se případného výslechu prováděného polským správcem daně. Ve formuláři SCAC 2004 z 5. 9. 2014 správce daně uvádí: „Náš zákon umožňuje daňovému subjektu být přítomen výslechu svědka, proto umožňují-li to Vaše právní předpisy, žádáme Vás o umožnění účasti našeho daňového subjektu na výslechu svědka.“ U toho byl uveden i kontakt na stěžovatelčina advokáta. To, že polský správce daně této žádosti nevyhověl a z jakých důvodů, není pro hodnocení zákonnosti rozhodnutí finančních orgánů a rozsudku krajského soudu podstatné. Stěžovatelka v kasační stížnosti citovala v polském originálu zákonné ustanovení, které je zřejmě součástí polského daňového řádu . NSS této citaci jednak nerozumí, jednak jí ani rozumět nemusí. Již rozsudek ve věci 1 Afs 73/2011 zdůraznil, že není věcí českých orgánů, aby posuzovaly soulad postupu zahraničních orgánů s jejich vnitrostátními předpisy. Naopak je na českých orgánech, aby hodnotily informace vzešlé z mezinárodního dožádání materiálně – a v tom, jak se s nimi vypořádaly, NSS pochybení nespatřuje.

Z hlediska určení místní příslušnosti však nelze význam místa vystavování dokladů a jejich fyzického umístění nijak absolutizovat, zvláště pak v případě právnických osob, jejichž účetnictví je vedeno externími poskytovateli účetních služeb. Je třeba zohlednit poměrně široký rozsah digitalizace účetnictví i správy daní, který sebou nutně přináší potřebu vystavování účetních dokladů a jejich archivace v elektronické formě (tento trend ostatně zachycují i příslušné právní předpisy, srov. např. § 33 zákona o účetnictví , či § 35a zákona o dani z přidané hodnoty ). Předávání dokladů správci daně při provádění kontrolní činnosti se v dnešní době standardně děje elektronickou formou, což je Nejvyššímu správnímu soudu známo z úřední činnosti. Místo, kde jsou účetní doklady fyzicky vystavovány a archivovány tak z hlediska určení místní příslušnosti v řadě případů poněkud ztrácí na významu.

Uvedené skutečnosti jednoznačně dokládají, že žalobkyně neměla v daňovém řízení reálnou možnost seznámit se s důležitými podklady pro žalobou napadené rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Teprve až v odvolacím řízení byly tyto listiny zařazeny do daňového spisu, o čemž se však žalobkyně vůbec nedozvěděla. Nemůže obstát argument stěžovatele, že žalobkyně mohla obsah listin zjistit ze seznámení s výsledky postupu k odstranění pochybností a z odůvodnění platebního výměru. Účastník řízení musí mít možnost se s podklady rozhodnutí seznámit přímo, nikoli v podobě již ovlivněné jejich interpretací ze strany orgánu veřejné moci. Ačkoli má stěžovatel pravdu, že nejde o typickou situaci předvídanou § 115 odst. 2 daňového řádu , který mu v případě provádění dokazování v odvolacím řízení ukládá seznámit odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy a umožnit mu vyjádřit se k nim, opomíná obecné ustanovení § 6 odst. 3 daňového řádu , dle něhož je správce daně povinen umožnit osobám zúčastněným na správě daní uplatňovat jejich práva. Právě toto ustanovení bylo v posuzovaném daňovém řízení porušeno.

V následujícím příspěvku bychom upozornili na některé zajímavé daňové judikáty z poslední doby, které mohou mít dopad do praxe pro širší okruh daňových subjektů.

Na druhé straně není možno činit přehnaně přísné závěry z dílčích nekonkrétností fakturace činnosti subdodavatelů. I mezi nezávislými smluvními stranami, které spolu dlouhodobě spolupracují a mezi nimiž je vysoký stupeň důvěry (tak se navenek jeví vztah stěžovatele a pánů Fedaka, Schulze a Pavlíka), je zcela běžné a pochopitelné, že dílčí nejasnosti v účtování odebraných plnění se řeší různými dodatky či paušalizacemi. Pokud není pochyb o tom, že všechny podstatné části sjednaného plnění byly dodavatelem poskytnuty, nelze z dílčích fakturačních nejasností usuzovat, že poskytnutí plnění nebylo prokázáno. Zjistí-li však správce daně nejasnosti ohledně toho, zda byla poskytnuta samotná podstatná část (jádro) plnění, je třeba takovou okolnost důkladně prověřit.

Z právě uvedených důvodů rozšířený senát dospěl k názoru, že vymezení předmětu řízení ve výroku rozhodnutí o správním deliktu (tzv. skutková věta) vždy musí spočívat v takové specifikaci deliktu, aby sankcionované jednání nebylo zaměnitelné s jiným jednáním. Rozšířený senát jednoznačně odmítl úvahy, že snad stačí jednání popsat až v odůvodnění rozhodnutí. Závěry rozšířeného senátu nevyjadřují nějaký jednoduchý výklad správního řádu , jak se snaží naznačit stěžovatel. Právě naopak, tyto závěry jsou výrazem ústavněprávních požadavků na správní trestání. Právě s ohledem na zásadní a vpravdě ústavněprávní význam těchto úvah proto nelze ani kategorii deliktů podle daňového řádu vytrhávat z množiny ostatních správních deliktů. I v případě tzv. daňových deliktů se jedná o součást tzv. správního trestání v širokém slova smyslu, tedy o postih správním orgánem (zde správcem daně) za určité nedovolené jednání (konání či opomenutí). Obecně akceptované požadavky na řádnou skutkovou větu je proto nutno vztáhnout i na řízení o deliktech dle daňového řádu .

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2019, sp. zn. 2 Afs 121/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. 7 Afs 368/2018 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 8. 2019, sp. zn. 5 Afs 263/2018 , www.nssoud.cz

Dne 28. 3. 2019 byl Veřejnou ochránkyní práv a Komorou daňových poradců ČR uspořádán seminář zabývající se problematikou náhrady škody způsobené při výkonu daňové správy. Semináře se zúčastnili také soudci nejvyšších soudů, advokáti, zástupci Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva financí a Generálního finančního ředitelství.

Dne 28. března 2019 byl Veřejnou ochránkyní práv a Komorou daňových poradců ČR uspořádán seminář zabývající se problematikou náhrady škody způsobené při výkonu daňové správy. Semináře se zúčastnili také soudci nejvyšších soudů, advokáti, zástupci Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva financí a Generálního finančního ředitelství.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 7. 2019, čj. 2 Afs 249/2017-66

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 9 Afs 330/2017 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 9 Afs 330/2017 , www.nssoud.cz

Článek komentuje novelizaci právní úpravy oznamovací povinnosti, kterou zákon o daních z příjmů ukládá plátci daně v případech, kdy vyplácený příjem plyne do zahraničí. Změna je účinná od 1. 4. 2019 a je součástí daňového balíčku 2019 připraveného Ministerstvem financí v průběhu minulého roku. Článek se věnuje srovnání již novelizované právní úpravy oznámení s jejím dosavadním zněním a dále důsledkům, které z této změny vyplývají zejména pro plátce daně z příjmů. 1)

Z avizovaných informací k novele DPH účinné od 1. 4. 2019 se zatím podařilo Generálnímu finančnímu ředitelství (GFŘ) vydat pouze stručný přehled změn. Na informaci k poukazům a nedobytným pohledávkám nezbývá než čekat. Něco málo k poukazům v souvislosti se stravenkami lze vyčíst v koordinačních výborech uzavřených na květnovém zasedání. Nicméně o co chudší jsou tuzemské zdroje informací, o to bohatší je evropská judikatura. Případy společnosti Vega International, pana Vinše či české firmy A-PACK mají dopad do ustálené daňové praxe v ČR.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 1 Afs 97/2017 , www.nssoud.cz

Daňové subjekty ne vždy stihnou požadované informace či důkazy dodat správci daně v jím požadovaném termínu. Přichází tak v úvahu žádat o prodloužení příslušných lhůt. V této oblasti pak nastávají spory, a to zejména v případech, kdy daňový subjekt má pocit, že finanční úřad sám pracoval zdlouhavě, po poplatníkovi pak chce odpověď rychle. Někdy se různé názory dostávají až k soudu. V dnešním výběru z judikatury se budeme věnovat zajímavým rozsudkům z této oblasti.

1) Existují obecné právní principy a zásady, které jsou nezpochybnitelné a na kterých je založen právní stát. Pro všechny základní zásady stanovené v § 5 až 9 daňového řádu je společné to, že mají přímou závaznost. Jsou důležitými interpretačními pravidly, z nichž je třeba vycházet při výkladu jednotlivých ustanovení daňového řádu . Vyjadřují určitá pravidla, která se uplatňují v kterémkoliv stadiu správy daní. 2) Cílem správy daní je daň správně zjistit a stanovit (v rovině nalézací) a zabezpečit její úhradu (v rovině platební). Zatímco cílem správy daní podle zákona č. 337/1992 Sb. , o správě daní a poplatků, bylo stanovit a vybrat daň tak, aby nebyly zkráceny daňové příjmy, daňový řád upřednostňuje hledisko správnosti, nikoli hledisko fiskální. Došlo tak k výraznému posunu, co se týče odpovědnosti správce daně za zjištěný skutkový stav; namísto dosud uplatňované zásady formální pravdy v daňovém řízení se prosazuje zásada materiální pravdy. Zatímco dříve správce daně dbal především na to, aby stát nebyl krácen na svých příjmech, nyní musí dbát především toho, aby daň byla stanovena po právu, tj. ve správné výši. Musí tak přihlížet ke všem skutečnostem, které jsou pro správné stanovení daně rozhodné, a to ať jsou ve prospěch, či v neprospěch daňového subjektu. Správce daně je nepochybně povinen znát právní předpisy, na základě kterých daň stanoví. Je-li daňová povinnost ukládána v případě, kdy je aplikováno rovněž unijní právo, je povinen rovněž znát příslušné předpisy Evropské unie.

Krajský soud důvodně pokáral správní orgány za to, jak neprofesionálně zpracovaly svá rozhodnutí; pouhý tento fakt – totiž že správní orgány si měly dát se svými rozhodnutími větší práci – však nic nevypovídá o věcné správnosti nebo alespoň věcné dostatečnosti přezkoumávaných rozhodnutí. I kdyby se (teoreticky) tyto vady staly důvodem zrušení rozhodnutí, vedlo by to v dalším řízení jen k tomu, že rozhodnutí by byla zpracována přehledněji, srozumitelněji a pečlivěji; věcně by však rozhodnutí vyznívala stejně. Není tedy zřejmé, jak by tímto postupem bylo ochráněno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces. Úkolem správních soudů není zajišťovat účastníkům vždy a po všech stránkách bezvadná správní rozhodnutí, nýbrž ochránit je před hmotněprávními pochybeními správních orgánů a před takovými vadami správního řízení, které ve svém důsledku mohly mít vliv na hmotněprávní postavení účastníků. Takové vady ale v žalobě vytýkány nebyly.