Vyměření a doměření daně - strana 2

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 12. 2022 ve věci C-378/21 Finanzamt Österreich (TVA facturée par erreur a des consommateurs finals)

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 8. 12. 2022 ve věci C-247/21 Luxury Trust Automobil

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. 12. 2022 ve věci C-512/21 Aquila Part Prod Com

Článek si klade za cíl nabídnout pohled z perspektivy správce daně na problematiku (nejen) podvodů na DPH, na aktuální související judikaturu a její uchopení, přičemž nabízí i přímou reakci na příspěvek Ondřeje Lichnovského s názvem Podvody na DPH a jejich prokazování III, který uvedeným článkem vybízel k doktrinální diskusi. Účelem tohoto příspěvku není rozporovat rozsudky soudů či oponovat odborné veřejnosti nebo daňovým subjektům, potažmo jejich zástupcům, avšak je vhodné korigovat některé, ve výše uvedeném článku prezentované, názory neoprávněně kladené na vrub správce daně (nejen v oblasti daňových podvodů) a rovněž nabídnout i reálný pohled na možnosti Finanční správy. 1)

Není pochyb o tom, že digitalizace celé společnosti se nevyhýbá ani oblasti komunikace s orgány Finanční správy. Počet podání v elektronické podobě adresovaných správci daně přesáhl v roce 2021 již 19 milionů1) a jejich podíl bude dále rapidně narůstat. V souvislosti se zřizováním datových schránek všem podnikajícím fyzickým osobám a všem právnickým osobám zapsaným v registru osob totiž bude uplatňováno ustanovení § 72 odst. 6 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, které daňovým subjektům s datovou schránkou zřízenou ex offo (a zpřístupněnou) klade za povinnost činit vymezená podání pouze elektronicky. Jedná se o podání, pro která je ukotven terminus technicus „formulářová“, a patří mezi ně veškerá daňová tvrzení (přiznání, hlášení, vyúčtování), a to jak řádná, tak i následná, opravná nebo dodatečná, dále pak přihláška k registraci a oznámení o změně registračních údajů. Ukládání povinností souvisejících s formulářovým podáním je právním úkonem vůči širokému okruhu daňových subjektů, a mělo by tedy odpovídat příslušným ústavním požadavkům. Bylo tomu tak ale v minulosti? A jak je to dnes? Pojďme se na tyto otázky podívat podrobně.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2023, čj. 10 Afs 61/2022-41

V předchozím dílu článek pojednal kromě jiného také o situacích, kdy by správce daně neměl vyrozumívat daňový subjekt o výši nedoplatků. Autor v předchozím dílu dospěl k závěru, že správní praxe je v tomto směru nejednotná. Tento díl na tuto pasáž naváže a pojedná naopak o právních následcích neoprávněného opomenutí vyrozumění daňového subjektu o výši nedoplatků. Kromě toho bude v tomto článku věnována pozornost také prostředkům ochrany proti vadám vyrozumění o výši nedoplatků, resp. proti daňové exekuci nařízené bez předchozího vyrozumění daňového subjektu o výši nedoplatků.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 24. 11. 2022 ve věci C-596/21 Finanzamt M (Étendue du droit a déduction de la TVA)

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 24. 11. 2022 ve věci C-458/21 CIG Pannónia Életbiztosító

Jednalo se totiž o uzavřený kruh vzájemně časově a finančně bezprostředně souvisejících transakcí, při kterém se v podstatě jednalo pouze o uměle vytvořený koloběh vlastních finančních prostředků koncernu KOH-I-NOOR mezi účty dotčených společností a upisovatelů dluhopisů ve snaze získat daňovou výhodu v podobě snížení daňové povinnosti formou nákladových úroků z emitovaných dluhopisů. Z hlediska zneužití práva navíc nelze odhlédnout ani od okolnosti, že se jednalo o emisi tzv. korunových dluhopisů, u kterých bylo zdanění úrokového příjmu 15 % srážkovou daní rovno 0 Kč, neboť základ daně byl stanovován za každý jednotlivý dluhopis a zaokrouhloval se na celé koruny dolů.

Pokud v daném řetězci transakcí chybí daň z přidané hodnoty ve zcela zanedbatelné výši (zde údajně jen několik málo tisíc korun), vyvolává to pochybnosti, zda lze na celý řetězec pohlížet jako na podvodný [§ 92 odst. 5 písm. d) daňového řádu ].

Vzhledem k tomu, že se v současné době zaměstnavatelé snaží, případně i prostřednictvím dalších subjektů, poskytovat zaměstnancům různé benefity, stojí za zamyšlení i otázka zdanění takových plnění. V článku je poukázáno na poměrně široké pojetí příjmů ze závislé činnosti. V nedávné době byla tato problematika řešena Nejvyšším správním soudem v rozsudku čj. 10 Afs 61/2022-41. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud odkazuje i na své dřívější rozsudky čj. 7 Afs 29/2005-91 , čj. 5 Afs 38/2014-37 a čj. 1 Afs 162/2018-39 .

V předchozím díle článku byl v obecné rovině představen institut vyrozumění o výši nedoplatků a následcích spojených s jejich neuhrazením. Bylo zde zdůrazněno, že ačkoli vyrozumění o výši nedoplatků je fakultativním nástrojem správce daně, není správce daně oprávněn při jeho vystavování postupovat libovolně, nýbrž v určitých situacích je povinen vyrozumívat daňový subjekt o výši těchto nedoplatků před nařízením daňové exekuce. V této souvislosti byly předestřeny různé situace, kdy by měl být daňový subjekt vyrozuměn o výši nedoplatků. Aby samotné vyrozumění o výši nedoplatků bylo pro daňový subjekt smysluplné, musí nejdříve obsahovat určité náležitosti. Těmto náležitostem se věnuje druhý díl tohoto článku. Zde se článek zaměří na různé způsoby uvedení jednotlivých nedoplatků v samotném vyrozumění a u nesrovnalostí navrhne možnosti řešení. Jednoznačné a předvídatelné náležitosti vyrozumění o výši nedoplatků daňovému subjektu umožní na toto správně reagovat. Druhý díl článku se z tohoto důvodu zabývá i způsoby, kterými daňový subjekt může reagovat na vyrozumění o výši nedoplatků. V závěru dílu tohoto článku bude věnována pozornost situacím, kdy by správce daně neměl vyrozumívat daňový subjekt o výši nedoplatků.

Byť tedy na první pohled postupoval správce daně správně, pokud v souladu s § 152 DŘ použil platbu stěžovatele směřující k úhradě DPH za leden 2018 na úhradu nedoplatků na DPH za předchozí období, ve světle následného shledání této předchozí daňové povinnosti jako nezákonné musí být exekuce vedená k vymožení nedoplatku na DPH za leden 2018 posouzena jako neoprávněná ve smyslu dle § 254 odst. 2 DŘ . Pojem „neoprávněné vymáhání“ je však nutno chápat šířeji, než pouze v případě zrušení exekučního příkazu soudem. Aplikovat jej lze tedy také v nynějším případě, kdy se vymáhání stalo neoprávněným v přímém důsledku nezákonného stanovení daňových povinností, byť za jiné zdaňovací období. Jak bylo výše vyloženo, v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem shledal přímou souvislost mezi prováděnou exekucí a nezákonností rozhodnutí o stanovení daně, která vede k závěru, že se jednalo o nezákonné vymáhání ve smyslu citovaného ustanovení. Jeví se poněkud absurdní, že se stěžovatel dovolává zásady nemo turpitudinem suam allegare potest, neboť sám tuto zásadu popírá, když upírá žalobci nárok na odškodnění vlastního protiprávního jednání prostřednictvím úroku ve smyslu § 254 odst. 2 DŘ .

V projednávané věci se tedy stěžovatelka dopustila jen jednoho pochybení, které však mělo za následek nejen doměření dříve nezaplacené daně (a úroků z prodlení), nýbrž i nutnost podat dodatečná daňová přiznání za některá předchozí zdaňovací období. Za těchto okolností není možné, aby se na pokutu uloženou za toto dílčí pochybení nahlíželo jako na přitěžující okolnost spočívající ve zvýšené četnosti porušování povinností při správě daní daňovým subjektem. V projednávané věci se totiž jednalo pouze o jedno pochybení. Skutečnost, že dílčí aspekty tohoto pochybení byly sankcionovány samostatně, z nich tak nedělají samostatná (nesouvisející) pochybení, neboť jejich hlavní příčina je stále stejná. Jak přitom správně uvedla stěžovatelka, institut prominutí příslušenství je koncipován tak, že dává jisté beneficium subjektům, které spolupracují se správcem daně a vystupují ve vztahu k orgánům státní správy čestně, poctivě a s upřímnou snahou o nápravu svého pochybení. Pokud by však měl platit výklad krajského soudu, pak by stěžovatelka byla postavena na roveň subjektům, které si své povinnosti systematicky neplní a čekají až na případná zjištění správce daně, a to jen proto, že její materiálně jediné pochybení bylo formálně sankcionováno několika samostatnými rozhodnutími. Takový výklad a aplikace právních norem by přitom zakládal nepřijatelnou nerovnost mezi stěžovatelkou a daňovými subjekty, které se dopustily obdobně závažného (či dokonce závažnějšího) pochybení, jež však bylo řešeno a následně sankcionováno v rámci jediného daňového řízení.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2022, čj. 9 Afs 216/2020-41

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 11. 2022, čj. 2 Afs 407/2020-32

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 6. 10. 2022 ve věci C 293/21 Vittamed technologijos

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 29. 9. 2022 ve věci C 235/21 Raiffeisen Leasing

Následující článek se věnuje místu zdanění v případě, kdy bylo zboží dovezeno do Evropské unie bez celního řízení, dále možnosti získání nároku na odpočet u dovozu pomocí fikce dodání a daňovému řešení dovozu do jiného členského státu, než je Česká republika. Posledním tématem je dovozní režim a dovoz zboží nízké hodnoty.