Zajištění daně a ručení za daň - strana 3

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2018, sp. zn. 5 Afs 78/2017 , www.nssoud.cz/

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 6. 2018, č. j. 9 Afs 69/2017-75

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2017, sp. zn. 10 Afs 33/2017 , www.nssoud.cz/

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 11 Af 55/2016 , www.nssoud.cz/

Příspěvek pokračuje v diskusi věnované problematice nástrojů potírání podvodů na DPH, když reaguje na článek Davida Švancary polemizujícího s některými mými tezemi týkajícími se institutu ručení za DPH. V tomto článku dále rozvíjím svou argumentaci, dle níž finanční správě přísluší důsledné vybírání daní stanovených zákonem, nikoli však represe a trestání pachatelů nejzávažnějších forem daňových úniků, které kompetenčně náležejí orgánům činným v trestním řízení. Touto optikou je také nutno nahlížet na kompetence finanční správy a meze jejich uplatňování.

Cílem tohoto příspěvku je přiblížit některé souvislosti z článku „Podvod na dani z přidané hodnoty: Je ručení tou správnou cestou?“.1) Aktuálně se k tomuto článku kriticky staví příspěvek „Nástroje pro boj proti podvodům na DPH a limity jejich využívání“.2) Autor Ondřej Moravec v tomto příspěvku kriticky přistupuje k některým z předestřených argumentů. Domnívám se však, že Ondřej Moravec z velké části polemizuje s argumenty, které z článku interpretoval, nikoliv s těmi, které v článku zazněly či tak byly myšleny, přitom takto utvořenou polemiku dále rozvíjí svými postřehy. Mám za to, že v případě desinterpretace mých myšlenek, popřípadě jejich modifikace do mnou nezamýšlené podoby, může v krajním případě dojít až k naprosté eliminaci judikaturou aprobovaných postupů při boji s daňovými podvody na dani z přidané hodnoty. Z toho důvodu považuji za vhodné učinit k dané věci několik, na pravou míru uvádějících či dané myšlenky rozvíjejících, poznámek.3)

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2018, č. j. 6 Afs 399/2017-26

Článek se věnuje problematice institutu podvodu na dani z přidané hodnoty a jeho přičitatelnosti daňovým subjektům. Na základě vymezení tohoto institutu autor článku dovozuje nesprávnost názoru o nemožnosti sankcionovat více subjektů zapojených do podvodu na dani z přidané hodnoty, který představuje jeden ze základních argumentů pro přednostní aplikaci institutu ručení příjemce zdanitelného plnění při řešení právě problematiky podvodů na dani z přidané hodnoty.1)

V následujících řádcích připojuji několik málo úvah v poslední době k hojně skloňovanému institutu zajišťovacích příkazů. Nepředpokládám, že objevím Ameriku, leč považuji za vhodné některé parametry tohoto institutu takto zvýraznit, popřípadě upozornit na ta místa v rámci aplikace, která mohou i v rámci stávající praxe budit určité rozpaky jak na straně daňových subjektů, tak i koneckonců správce daně, ač je tento institut poslední dobou značně využíván.

Judikatura v oblasti zajišťovacích příkazů doznala v posledních letech dosti zásadní vývoj především co do podmínek jejich vydání. Nelze říci, že by to nebyl zároveň vývoj očekávaný, neboť institut zajišťovacího příkazu je orgány finanční správy využíván mnohem častěji, než tomu bylo v letech minulých (vzrůstající trend užití zajišťovacích příkazů lze vysledovat především od roku 2013 a dále),1) přičemž zároveň přímo v zákoně jsou náležitosti pro jeho vydání stanoveny poměrně vágně nebo na základě neurčitých právních pojmů. Podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu tak utvářela především samotná správní praxe orgánů finanční správy a pochopitelně právě následná rozhodovací praxe správních soudů, především pak Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“). Zcela jednoznačným trendem, který lze v již zmíněné rozhodovací praxi správních soudů vysledovat, je pak zejména výrazné zpřísňování náležitostí zajišťovacího příkazu, bez jejichž existence, či obecně uvedení a vypořádání se v odůvodnění tohoto rozhodnutí, nelze institut zajišťovacího příkazu užít. Účelem tohoto článku je proto upozornit na určité rozpory v recentní judikatuře NSS, a tedy i na některé zásadní dosud neuzavřené otázky ve vztahu k výkladu právní úpravy zajišťovacích příkazů.2)

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2017, č. j. 4 Afs 140/2017-54

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 1 Afs 88/2017 , www.nssoud.cz/

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, sp. zn. 1 Afs 88/2017 , www.nssoud.cz/

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 2 Afs 213/2016 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 2 Afs 239/2015 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 2 Afs 239/2015 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 2 Afs 239/2015 , www.nssoud.cz

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2016, sp. zn. 2 Afs 239/2015 , www.nssoud.cz

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2017, čj. 1 Afs 88/2017-39

V posledních měsících se objevují časté mediální útoky na Finanční správu ČR v souvislosti s mnoha jejími kroky. Snad nejčastěji je předmětem kritiky oblast vydávání zajišťovacích příkazů, zejména v souvislosti s řetězcovými podvody na DPH a speciálně s vydáváním zajišťovacích příkazů podle § 103 zákona o DPH . Při úvaze o vydání těchto zajišťovacích příkazů se správce daně nachází v nelehké situaci. Na základě aktuálně dostupných údajů je totiž nucen posoudit nejen pravděpodobnost, s jakou bude v budoucnu daň stanovena, ale také, zda bude taková daň v některém budoucím okamžiku dobytná, popřípadě, s jakými obtížemi bude její vymožení spojeno. Tento příspěvek reflektuje náročnost druhé zmiňované úvahy, totiž úvahy o budoucí schopnosti daňového subjektu dostát svým daňovým závazkům.