Stěžovatel dále namítá, že je zcela nepřiměřené po něm požadovat, aby jakožto insolvenční správce (tj. osoba odlišná od dlužníka) prokazoval skutečnosti nastalé před úpadkem dlužníka, a tedy „před přechodem dispozičních oprávnění“. S tímto názorem se kasační soud neztotožňuje. … Počínaje okamžikem vykonatelnosti tohoto usnesení tedy začal stěžovatel v předmětném daňovém řízení vedeném ve věci dlužníka vystupovat jako osoba, která plní povinnosti stanovené daňovému subjektu ve smyslu § 20 odst. 3 daňového řádu ; disponoval tedy stejnými (procesními) právy a povinnostmi jako daňový subjekt (k tomu blíže srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 3. 2014, č. j. 9 Afs 7/2013 - 36). Skutečnost, že povinnosti uložené daňovému subjektu - dlužníku v rámci daňového řízení za něj fakticky plní jeho insolvenční správce, nemá žádný dopad na povinnost daňových orgánů zjistit a stanovit daň ve správné výši. Rozhodnutím o úpadku se daňová řízení nepřerušují [viz § 140d odst. 2 písm. a) insolvenčního zákona , a § 243 odst. 1 daňového řádu ], přičemž daňové orgány jsou oprávněny po daňovém subjektu (respektive po jeho insolvenčním správci) i po zjištění úpadku požadovat (v rámci postupu k odstranění pochybností) stejné penzum informací, jako před rozhodnutím o úpadku; tedy včetně požadavku na prokázání skutečností nastalých před úpadkem daňového subjektu.