Stanovení daně pomůckami
JUDr. Ing.
Ondřej
Lichnovský,
Daňové spory, a.s.
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 9 Afs 20/2015,
www.nssoud.cz
K předpisům:
-
Na správce daně jistě nelze při stanovení daně dle pomůcek klást natolik přísné nároky,
aby měl do podrobností jasno v tom, jaký rozsah měla činnost daňového subjektu. Je totiž nutno si
uvědomit, že ke stanovení daně dle pomůcek může dojít i tehdy, když daňový subjekt nesplní své
povinnosti při dokazování jím uváděných skutečností v takovém rozsahu, že o jeho činnosti nejsou
známy téměř žádné informace. Na druhé straně je nutno trvat na tom, aby představa o činnosti
daňového subjektu byla vystavěna na racionálním podkladě, a to i tehdy, nespolupracuje-li daňový
subjekt se správcem daně. Nelze totiž připustit, aby si v rámci stanovení pomůcek mohl správce daně
libovolně zvolit, jaké činnosti daňový subjekt vykonával, a dle toho mu stanovit daň.
Správce daně stěžovatelem předložené doklady týkající se provozování penzionu vyhodnotil
jako nedostatečné pro stanovení daně dokazováním. To však, neznamená, že by na základě obdobného
hodnocení těchto podkladů v rámci stanovení daně na základě pomůcek mohl bez dalšího vycházet z
toho, že stěžovatel provozovatelem penzionu nebyl. Uvedené plně odpovídá požadavku vtělenému do výše
citovaného § 98 odst. 4 daňového řádu, aby daň
stanovená dle pomůcek byla určená dostatečně spolehlivě. Úvahy o stěžovatelově činnosti pro účely
stanovení daně pomůckami nelze totiž redukovat na otázku (ne)unesení důkazního břemene, jak je tomu
v rámci dokazování.
Obecně platí, že rozporovat pomůcky lze pouze ve vztahu k výsledné daňové povinnosti, kdy
toho lze nejspíše dosáhnout pouze skrze vyhledání jiného srovnatelného daňového subjektu, jehož
daňová povinnost bude odlišná od srovnatelného daňového subjektu (pomůcek) správce daně. Je
evidentní, že tento úkol je zpravidla nad síly každého daňového subjektu. Toho si je nejspíše vědom
i Nejvyšší správní soud, v důsledku čehož stále častěji umožňuje, nad rámec svého vlastního výkladu,
v ojedinělých případech rozporovat i jednotlivé pomůcky. Celkově je však nutno konstatovat, že
stávající koncepce tak, jak ji zastává Nejvyšší správní soud, je ve své podstatě neudržitelná,
jelikož staví daňový subjekt do neřešitelné situace. Lze tak očekávat, že Nejvyšší správní soud od
ní upustí a do budoucna připustí rozporování jednotlivých pomůcek tak, aby byl skutečně dosažen cíl
správy daní.