Kamerové systémy z pohledu zákoníku práce

Hodlá-li zaměstnavatel na svých pracovištích zřídit kamerový systém, většinou předpokládá, že tento systém může být využit ke dvěma účelům:

Na kamerové systémy, které se nacházejí na pracovišti, je třeba se podívat ze dvou úhlů pohledu. Dochází tady totiž ke zdánlivému prolínání dvou zákonů - zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů), a zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), a tím i ke zdánlivému prolínání kompetencí dvou úřadů -Úřadu pro ochranu osobních údajů a Inspektorátu práce. Jak vyplývá z řečeného, toto prolínání je ovšem jen zdánlivé. Úřad pro ochranu osobních údajů se na kamerové systémy dívá z pohledu zákona o ochraně osobních údajů, Inspektorát práce z pohledu zákoníku práce, což je nutné důsledně odlišovat. Zaměstnavatelé to však nečiní.

Důvodem, proč je nutné obojí rozlišovat, je především to, že v České republice neexistuje žádný zákon, který by se primárně (obecně) vztahoval na kamerové systémy. Využití zákona o ochraně osobních údajů pro regulaci alespoň části kamerových systémů je v zásadě východiskem z nouze. Díky definici osobního údaje² a definici zpracování osobních údajů³ a díky ostatním limitům vyplývajícím ze zákona o ochraně osobních údajů lze tento zákon použít pouze na kamerové systémy se záznamem. On-line monitoring tak zůstává zcela mimo dosah tohoto zákona, neboť on-line monitoring nelze chápat jako zpracování osobních údajů ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů.

Na druhou stranu zákoník práce takovéto limity neklade, a tak se tento zákon vztahuje na oba typy monitoringu - kamerové systémy se záznamem a kamerové systémy bez záznamu (on-line monitoring).

Zaměstnavatelé často argumentují tím, že mají své kamerové systémy registrovány u Úřadu pro ochranu osobních údajů (dále také „Úřad“), a tedy že jejich zpracování bylo ze strany Úřadu prověřeno, a je v naprostém souladu se zákonem. Toto tvrzení svědčí o nepochopení. Registrační proces podle § 16 zákona o ochraně osobních údajů není procesem povolovacím, vydané osvědčení tedy pouze prokazuje skutečnost, že správce splnil svou zákonnou povinnost oznámit Úřadu zamýšlené zpracování a zároveň že zpracování je evidováno v registru vedeném Úřadem. Současně je nutno zdůraznit, že zaregistrování oznámeného zpracování se provádí pouze na základě dostupných a v danou chvíli známých skutečností, navíc sdělovaných samotným žadatelem. Registrační proces jednoduše nemůže nahradit kontrolní řízení prováděné na místě, které jediné může prokázat, zda je takové zpracování skutečně v souladu se zákonem.⁴

Osvědčení o registraci vydané Úřadem pro ochranu osobních údajů navíc nevypovídá vůbec nic o souladu kamerového systému na pracovišti se zákoníkem práce. K takovémuto posuzování není Úřad pro ochranu osobních údajů kompetentní. Může se tedy stát, že byť bude instalovaný kamerový systém v souladu se zákonem o ochraně osobních údajů, může být v rozporu se zákoníkem práce.

Jak již bylo výše uvedeno, dva základní důvody instalace kamerových systémů jsou sledování zaměstnanců a ochrana majetku. První z důvodů bude ve většině případů nepřijatelný, druhý důvod instalace systému je legitimní, záleží na nastavení systému.

Na kamerové systémy instalované na pracovišti, ať už se jedná o systémy se záznamem či o systémy on-line, se vztahuje ustanovení § 316 zákoníku práce. Podle odstavce prvního tohoto ustanovení zaměstnanci nesmějí bez souhlasu zaměstnavatele užívat pro svou osobní potřebu výrobní a pracovní prostředky zaměstnavatele včetně výpočetní techniky ani jeho telekomunikační zařízení. Dodržování zákazu podle věty první je zaměstnavatel oprávněn . Toto ustanovení je velmi vágní, formulace „přiměřeným způsobem“ nestanoví žádné konkrétní limity a posouzení, zda byla kontrola provedena přiměřeným způsobem, by nepochybně muselo být provedeno soudem.

Podle odstavce druhého § 316 zákoníku práce zaměstnavatel nesmí bez závažného důvodu spočívajícího ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele narušovat soukromí zaměstnance na pracovištích a ve společných prostorách zaměstnavatele tím, že podrobuje zaměstnance otevřenému nebo skrytému sledování, odposlechu a záznamu jeho telefonických hovorů, kontrole elektronické pošty nebo kontrole listovních zásilek adresovaných zaměstnanci. Z citovaného ustanovení můžeme dovodit tři premisy.

Toto ustanovení se zmiňuje o zákazu narušovat soukromí zaměstnance. Z toho vyplývá, že i na pracovišti má každý zaměstnanec nárok na určitou míru soukromí. Kamerový systém a zvláště kamerový systém se záznamem je bezpochyby prostředkem sloužícím k otevřenému sledování, a jako takový narušuje významným způsobem soukromí zaměstnance. V tomto případě nepřichází v úvahu ani možnost instalovat kamerové systémy se souhlasem zaměstnanců, neboť zaměstnanec by se předem vzdával svého práva na ochranu soukromí na pracovišti. Zároveň k vyloučení aplikace tohoto ustanovení nelze použít ani případný souhlas všech zaměstnanců, neboť je třeba přihlédnout k ustanovení § 19 písm. f) zákoníku práce, podle něhož soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního úkonu, kterým se zaměstnanec předem vzdává svých práv. V případě § 316 odst. 2 zákoníku práce se tak jedná o ustanovení, které obsahuje pro zaměstnavatele jednoznačný zákaz.

Toto soukromí může být narušeno pouze v případě, že na straně zaměstnavatele existuje závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti. Zatím nelze přesně říci, kterých zaměstnavatelů se bude tato výjimka týkat. Zákoník práce sám, ani jeho důvodová zpráva tento pojem blíže nespecifikují. Vysvětlit jej tedy pravděpodobně bude muset , která však zatím není. Ze smyslu ustanovení lze však dovodit, že se bude jednat například o pracoviště, kde se pracuje s finanční hotovostí, režimová pracoviště, pracoviště, kde hrozí zvýšené nebezpečí úrazu.

Je třeba uvést, že zákoník práce nestanoví povinnost začít sledovat zaměstnance například prostřednictvím instalace kamerových systému, jakmile se na něj začne vztahovat výjimka uvedená výše. Jde pouze o možnost, nikoli nutnost.

Ani využití výše zmíněné výjimky podle § 316 odst. 2 zákoníku práce tedy neznamená, že by zaměstnavatel mohl monitorovat zaměstnance bez omezení. Jak již bylo několikrát řečeno, i na pracovišti by měl zaměstnanec mít jistou minimální úroveň soukromí zaručenu. Kamerové systémy by tedy v žádném případě neměly být instalovány na místech určených k ryze soukromým činnostem, jako jsou toalety, místa určená k odpočinku, šatny (pokud přece jen budou v šatně umístěny kamery, musí být zaměstnancům dána možnost převléci se na nesledovaném místě bez dohledu kamer).

Zákoník práce dále stanoví i určité pojistky proti zneužívání těchto výjimek v těch případech, kdy je u zaměstnavatele dán závažný důvod spočívající ve zvláštní povaze činnosti zaměstnavatele, který odůvodňuje zavedení těchto kontrolních mechanismů (podle § 316 odst. 2). Zaměstnavatel je v těchto případech totiž povinen přímo informovat zaměstnance o rozsahu kontroly a o způsobech jejího provádění (§ 316 odst. 3).

Jak vyplývá z citovaného ustanovení, spadá-li zaměstnavatel do zde uvedené výjimky, může použít nejrůznější kontrolní mechanismy a přitom případně narušit soukromí zaměstnanců (byť i to má své limity). lze dovodit, že zaměstnavatel může zavést kontrolní mechanismy i v případě, že do výjimky nespadá, nesmí však narušit soukromí zaměstnance. A tady přichází ke slovu zákon o ochraně osobních údajů. Podmínky, za nichž nejspíš bude docházet k narušování soukromí, lze totiž posuzovat pohledem zákona o ochraně osobních údajů. Případné porušení soukromí lze vyhodnotit například prostřednictvím toho, jaký byl určen účel instalovaného kamerového systému. Dále je možné zohlednit, kolik prostoru a jaký prostor kamery zabírají, kdy jsou spuštěné (zda pouze mimo pracovní dobu nebo i v pracovní době), nutné bude posoudit úhel, počet a umístění kamer. Podstatná je dále doba uchování - čím delší dobu je záznam uchovaný, tím se zvyšuje nebezpečí zneužití především případného záznamu. Ze souvislostí s textem ustanovení § 316 odst. 3 zákoníku práce vyplývá, že by zaměstnancům měly být podány alespoň základní informace. Odstavec 3 sice mluví pouze o informacích o kontrole v případě výjimky závažných důvodů spočívajících ve zvláštní povaze zaměstnavatele. Nicméně prostřednictvím skutečnosti, zda zaměstnanec ví o tom, že je na jeho pracovišti nainstalován kamerový systém, lze posuzovat míru zásahu do soukromí.