Správa daní - strana 1

Ve veřejném rejstříku je zapsané pod právní formou družstvo, toto družstvo postavilo komplex garáží, které nejsou u žádné obytné budovy. Ve stanovách družstva je, že družstvo je založeno za účelem zajišťování potřeb svých členů v oblasti garážování vozidel. Družstvo je poskytuje do nájmu do nájmu členům družstva, kteří se sami nebo jejich právní předchůdci na jejich pořízení podíleli členským vkladem. Zároveň je ve stanovách uvedeno, že je družstvo obchodní korporací a že předmětem činnosti družstva je pronájem nemovitostí a nebytových prostor a poskytovaní základních služeb s tímto pronájmem spojených. Členové družstva garáže užívají a platí za ně družstvu roční nájem. Ten je užíván na provoz a správu garáží. Jednu garáž družstvo pronajímá komerčně. Každý rok obdrželo družstvo od FÚ předepsanou částku daně – daň ze staveb byla placena pod kódem L, tedy „garáž vystavená odděleně od budovy“. Nyní družstvu FÚ oznámil, že usí zpětně za r. 2022 a 2023 doplatit daň z nemovitosti s tím, že stavby musí být daněny pod kódem O – tedy „ostatní druhy podnikání“. Pod tímto kódem pak prý je nutno platit daň i v dalších letech. Toto tvrzení odůvodňuje tím, že daňový subjekt má nemovitosti zařazené v obchodním majetku dle § 20c zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, tuto skutečnost, tedy zvýšenou sazbu daně – „podnikání“ si také uplatní poplatník v daňovém přiznání k dani z nemovitých věcí. Dále uvádí, že dle § 421 odst. 1 NOZ se za podnikatele považuje osoba zapsaná v obchodním rejstříku. Pro uklidnění FÚ uvádí, že za rok 2022 a 2023 nevznikne pokuta, neboť dle výpisu z KN jste neměli povinnost podat daňové přiznání (nebyla změna v katastru). 1) Je tvrzení FÚ o placení daně z nemovitostí pod kódem "O" správné a v případě že ne, jak postupovat? 2) Pokud je toto tvrzení správné, je možné se této změně do budoucna ubránit např. změnou některých vět ve stanovách? Nepovažujeme totiž za logické, aby družstvo, které nepodniká, platilo daň z nemovitosti jako podnikající osoba. 3) Je možné, aby FÚ požadoval zpětné doplacení daně z nemovitosti za r. 2022 a 2023, zvláště za situace, kdy sám družstvu zasílal výměr odpovídající kódu "L"? Pro družstvo by doplatky činily značné neočekávané výdaje.

Právnická osoba si nepožádala o vrácení přeplatku na DPPO a k datu 1. 1. 2024 se ve své daňové schránce dozvěděla, že byl přeplatek v řádu tisíců převeden do státního rozpočtu a o přeplatek přišla dle § 160a daňového řádu - Nepožádá-li daňový subjekt o vrácení vratitelného přeplatku do 6 let od konce roku, ve kterém přeplatek vznikl, přeplatek zaniká a stává se příjmem rozpočtu. Existuje ještě nějaká možnost získat převedený přeplatek zpět?

Článek 30 první pododstavec, článek 60 a čl. 71 odst. 1 druhý pododstavec směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládány v tom smyslu, že: brání vnitrostátní právní úpravě, podle které se čl. 215 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2700/2000 ze dne 16. listopadu 2000, použije obdobně na daň z přidané hodnoty (DPH) při dovozu, pokud jde o určení místa, kde vzniká povinnost k této DPH při dovozu.

Zásada přednosti unijního práva musí být vykládána v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který využil možnosti, kterou mu přiznává článek 267 SFEU , ukládá povinnost nepoužít právní posouzení vnitrostátního soudu vyššího stupně, pokud má s ohledem na výklad ustanovení unijního práva podaný Soudním dvorem ve formě rozsudku nebo usnesení s odůvodněním ve smyslu článku 99 jeho jednacího řádu za to, že uvedená posouzení nejsou s tímto právem v souladu. Tato zásada však nebrání vnitrostátní právní úpravě, která se omezuje na to, že vnitrostátním soudům nižšího stupně ukládá povinnost odůvodnit jakoukoli odchylku od těchto posouzení. Článek 167, čl. 168 písm. a) a čl. 178 písm. a) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být ve světle zásad daňové neutrality a právní jistoty vykládány v tom smyslu, že nebrání praxi, na jejímž základě daňová správa odepírá osobě povinné k dani nárok na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) související s pořízením zboží, které jí bylo dodáno, z důvodu, že fakturám týkajícím se těchto pořízení nelze důvěřovat na základě okolností svědčících o nedostatku řádné péče ze strany uvedené osoby, přičemž tyto okolnosti jsou v zásadě posuzovány s ohledem na oběžník pro osoby povinné k dani zveřejněný touto správou, pokud – tato praxe a tento oběžník nezpochybňují povinnost uvedené správy právně dostačujícím způsobem prokázat objektivní skutečnosti, na základě kterých se lze domnívat, že se uvedená osoba dopustila úniku na DPH nebo že věděla nebo měla vědět, že dotčené plnění je součástí takového úniku, – uvedená praxe a uvedený oběžník neukládají téže osobě povinné k dani nést břemeno složitého a důkladného prověřování dodavatele, – požadavky uplatňované uvedenou správou jsou v souladu s požadavky stanovenými oběžníkem a – zveřejněný oběžník pro osoby povinné k dani byl formulován jednoznačným způsobem a jeho použití bylo pro procesní subjekty předvídatelné. Směrnice 2006/112 musí být vykládána v tom smyslu, že – brání tomu, aby se daňová správa v případě, že hodlá osobě povinné k dani odepřít nárok na odpočet DPH odvedené na vstupu z důvodu, že se tato osoba podílela na kolotočovém podvodu v oblasti DPH, omezila na prokázání, že toto plnění je součástí kruhového fakturačního řetězce, – uvedené správě přísluší, aby přesně určila skutečnosti zakládající daňový únik a předložila důkaz o podvodném jednání a dále prokázala, že se osoba povinná k dani na tomto úniku aktivně podílela, nebo alespoň věděla či měla vědět, že pořízení zboží nebo služeb, jež uplatňuje na podporu tohoto nároku, je součástí uvedeného úniku, což nutně nevyžaduje identifikaci všech účastníků tohoto úniku a jejich příslušných jednání.

Pokud oprávněný zaměstnanec použije k nákupu firemní platební kartu a ztratí doklad - jak přistupovat k výdaji? Mám na mysli nákupy související s dosažením zisku - různé (PHM na pracovní cestě, spotřební materiál): a) nejpřísněji - dát k úhradě zaměstnanci, b) firma nechá „na sobě“, ale o výdaji účtuje nedaňově, c) na základě čestného prohlášení firma zaúčtuje „normálně“ do daňových výdajů, jakoby doklad měla?

Na firmu uvalil FÚ exekuci kvůli neplacení daní. Firma má v majetku automobily, které kvůli exekuci FÚ zastavil. Tyto automobily nejsou plně odepsány. Je možné v době, kdy je na automobily uvalena zástava, pokračovat v daňových odpisech a tudíž jimi snižovat hospodářský výsledek?

Soudní dvůr je nejvyšší instancí opravňující vykládat evropské směrnice k dani z přidané hodnoty, z nichž vychází národní legislativa. Podívejme se na daňové úniky a zneužití práva v obchodních transakcích a rozhodování soudů v konkrétních případech, kde je sporné, zda byl podvod skutečně proveden a kdo je odpovědný za zaplacení daně uvedené na faktuře.

Námitka podle § 159 daňového řádu podaná proti exekučnímu příkazu nepředstavuje řádný opravný prostředek ve smyslu § 68 písm. a) s. ř. s. (který je nutné vyčerpat před podáním správní žaloby) ani po novele provedené zákonem č. 283/2020 Sb. (účinné od 1. 1. 2021).

Závěr o vědomé účasti daňového subjektu na podvodu na DPH může správce daně učinit buď na základě toho, že se daňový subjekt k vědomé účasti sám doznává, nebo pokud je jediné logické vysvětlení jeho počínání to, že o podvodu musel vědět.

V daňových řízeních velmi často nestačí prokázat tvrzení daňových subjektů pouze formálně správnými daňovými doklady a dalšími písemnými dokumenty. Jako rozsáhlý zdroj důkazů se pak nabízejí svědecké výpovědi. Soudním sporům z této oblasti se v našem časopise pravidelně věnujeme (viz články v č. 7-8/2018, 3/2020 a 10/2022). Vzhledem k tomu, že nové rozsudky z této oblasti stále přibývají, vracíme se k této problematice opět a věnujeme jí dnešní příspěvek.

Plátce DPH zemřel 27. 12. 2023. Byl čtvrtletní plátce Dědické řízení bylo ukončeno 8. 4. 2024. Jaký je správný postup? Podám přiznání k DPH za 1. Q/2024 prázdné a úpravu odpočtu provedu za 2. Q/2024, nebo mohu provést úpravu odpočtu již za 1. Q/2024? 

Má veřejná výzkumná instituce povinnost zapsat majitele do evidence skutečných majitelů ?

V souvislosti s novou povinností týkající se poskytovatelů platebních služeb – vést evidenci a oznamovat údaje ohledně příslušných přeshraničních plateb do Centrálního elektronického systému platebních informací (CESOP systém) při splnění podmínek stanovených podle zákona o dani z přidané hodnoty - upozorňujeme, že lhůta pro první podání těchto údajů uplyne dne 30. dubna 2024.

Společnost s r. o. v roce 2023 vyplácela svému majiteli (české fyzické osobě) podíl na zisku. Valná hromada se uskutečnila začátkem prosince 2023. Podíl na zisku byl vyplacen v průběhu prosince 2023, 15% srážková daň byla uhrazena koncem ledna 2024. Zapomněli jsme splnit registrační povinnost dle § 125 daňového řádu. Dne 7. 2. 2024 nám do datové schránky přišlo rozhodnutí o registraci dle § 129 odst. 3 daňového řádu. Vyúčtování srážkové daně jsme provedli v termínu. Může nám dát FÚ pokutu? Musí nám dát pokutu a v jaké výši? Kdybychom pokutu dostali, můžeme se odvolat, aby nám pokutu zrušili? Je to náš první přestupek. Pochopila jsem správně, že pokutu nemusí vůbec uložit? Dle § 247a daňového řádku mohou uložit pokutu až do 500.000 Kč za nesplnění registrační povinnosti. Dále je tam § 248 a 249. Nikde tam ale nevidím, že by museli uložit pokutu v minimální výši. Je nějaká minimální výše?

Zaměstnanec má exekuci, ale "vlastní" družstevní byt. Když byt není zapsán v katastru nemovitostí najde jej exekutor? Mám obavu, zda exekutor může po zaměstnanci požadovat prodej členského podílu v družstvu, ve kterém vlastní byt.

OSVČ byla zřízena datová schránka, ale není moc zběhlá v jejím používát. Může podat daňové přiznání elektronicky z portálu daňové správy a pak zanést na podatelnu podepsaný e-tiskopis? Nebo musí poslat přiznání tou svojí datovou schránkou? 

OSVČ plátce DPH v r. 2023 uplatnila výdaje paušálem (DPFO odevzdáno), ale za rok 2024 chce přejít na uplatnění skutečných výdajů. K 31. 12. 2023 měla neuhrazené pohledávky ve výši 1,2 mil. Kč. Pokud by nyní podala dodatečné přiznání, tak by se jí i zvýšily zálohy na DPFO z původních 125 000/čtvrtletí na 160 000/čtvrtletí. Uvažuji správně, že když dodatečné přiznání podá až po skončení r. 2024 a jen doplatí daň za dodatečné přiznání, vyhne se tak zvýšeným zálohám na DPFO? Uplatnění skutečných výdajů pro ni v r. 2024 bude výhodnější, daňová povinnost bude nižší než za rok 2023, tak by zbytečně hradila vysoké zálohy a měla vázané finanční prostředky, které by jí pak musel FÚ vracet. 

Na pravidelné i překotné změny daňových zákonů jsme si už v České republice útrpně zvykli. Ovšem ještě jsme si příliš nezvykli na záludnost, že se daňová pravidla mohou změnit i pouhým odlišným právním výkladem stejného textu zákona. Prakticky už 30 let je v zákoně stejně napsáno, že pro dodatečné přiznání na – nižší – daň platí dvě časové lhůty. První „objektivní“ říká, že jej lze platně podat do 3 let od původního termínu pro podání přiznání. Druhá „subjektivní“ uvádí, že se má podat do konce měsíce následujícího po zjištění důvodu změny daně. A doposud je správci daně i soudy většinově vykládaly (čest výjimkám), že obě lhůty platí současně. Nyní ovšem vyšlo najevo, že to byla „dezinformace“ a že fakticky platí pouze jediné omezení – objektivní lhůta...

Při sporech se správcem daně v oblasti nároků na odpočet DPH dochází ke sporům, zda státu vůbec nějaká daň chybí, popř. v jaké fázi dodavatelsko-odběratelského řetězce a jaké důsledky z toho plynou. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní výběr z rozsudků Nejvyššího správního soudu.

V posledních letech se tuzemské správní soudy opakovaně vyjadřovaly k otázce, zda činnost statutárního orgánu obchodní společnosti je sama o sobě výkonem samostatné ekonomické činnosti. Jednodušeji řečeno šlo o to, zda například jednatel společnosti s ručením omezeným, který je sám registrován jako plátce daně z přidané hodnoty, může službu spočívající ve výkonu funkce jednatele této společnosti, která je také plátcem daně, fakturovat a zároveň, zda je u příjemce takové služby zachován nárok na odpočet. Věcný základ rozhodnutí správce daně, která byla v tomto ohledu judikaturně přezkoumávána, spočíval v tom, že správce daně odmítl uznat nárok na odpočet uplatněný korporací, které její vlastní statutární orgán fakturoval právě činnost typickou pro statutární orgán. Správce daně historicky vnímal statutárního zástupce obchodní korporace ve vztahu k této korporaci, za kterou byl oprávněn jednat, zjednodušeně jako insidera, a nikoliv tedy jako externího dodavatele vykonávajícího samostatnou ekonomickou činnost, od kterého korporace outsourcuje službu spočívající v činnosti statutárního zástupce. Jazykem zákona o DPH pak šlo o to, zda je činnost takového statutárního zástupce činností ekonomickou a současně (a vlastně zejména), zda je také činností dostatečně samostatnou, tj. zda jsou korporace na straně jedné a její statutární zástupce na straně druhé dostatečně samostatnými ekonomickými subjekty.