Správa daní - strana 3

Společnost s r. o. (fungující) na základě podaného přiznání k dani z příjmů PO, vykázala přeplatek na dani ve výši 20 000 Kč za rok 2015. V roce 2016 zaplatila další 2 zálohy. Společnost za rok 2016 byla ve ztrátě. Následné roky byla ve ztrátě , nebo v zisku a ztrátu z minulých let uplatňovala. Žádnou daňovou povinnost neměla. O přeplatek na dani za rok 2015 a zaplacené zálohy v průběhu roku 2016 nepožádala dosud o vrácení. Je možné, že tyto přeplatky propadly státu? Jedná se o fungující firmu. Pokud to je takto dle zákona, prosím podle jakého § a jakého zákona? Jak se v účetnictví vypořádat s takto propadlým přeplatkem na dani?

Zaměstnavatel nepostupoval správně při výpočtu Antivirus C a OSSZ mu vypočetla nedoplatek za 8.2020 a penále, které musí uhradit. Jak má firma zaúčtovat nedoplatek na sociálním pojištění? do roku 2020? a penále bude nedaňovým nákladem v roce 2024?

Jakkoli orgány činné v trestním řízení a především soudy nemohou při rozhodování o daňových trestných činech bez dalšího vycházet z rozhodnutí správce daně, naopak to vždy neplatí. Pokud je totiž někdo pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, rozhodující skutkový stav je i pro účely daňového řízení v takovém rozsudku vymezen ve výroku o vině. Považuji pak za nemyslitelné, aby byl výsledek daňového řízení s takovým výrokem o vině v rozporu. Správce daně by neměl být schopen či dokonce nucen rozhodnout ve věci stanovení daně tak, že jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, bude mít v rovině daňového práva účinky zamýšlené pachateli tohoto trestného činu. V takovém případě by se ochranná funkce trestního práva rozplynula, neboť hodnoty, které má chránit, by byly pošlapány doslova navzdory současnému uplatnění trestní represe. Judikatura správních soudů se přiklání k závěru, že správní orgány a (v případě soudního přezkumu jejich rozhodnutí) správní soudy jsou zásadně povinny respektovat výrok o vině pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu i pro účely jimi vedených řízení o souvisejících otázkách. Formuje se pak i judikatura ve vztahu k otázkám, za jakých podmínek lze závěry orgánů činných v trestním řízení využít jako důkazu v daňovém řízení v případech, kdy nejsou okolnosti rozhodné pro stanovení daně v trestním řízení obsaženy ve výroku o vině. Tento trend považuji za obecně pozitivní, neboť předchází nežádoucím situacím, kdy je státní moc uplatňována chaoticky a různé orgány veřejné moci zakládají svá rozhodnutí na vzájemně neslučitelných závěrech. Tento článek jsem proto koncipoval jako příspěvek do diskuse nad tématem závaznosti rozhodnutí o daňových trestných činech pro daňové řízení, kdy jsem se pokusil objasnit základní východiska vzájemného vztahu obou rozhodnutí a osvětlit jejich vztah v praxi, a to zejména na základě dostupné judikatury správních soudů k souvisejícím otázkám.

Polský podnikatel OSVČ, plátce PLDPH, začal podnikat jako OSVČ, neplátce české DPH, v ČR na základě českého živnostenského oprávnění. Pro rok 2024 se přihlásil k paušální dani. V roce 2024 je podnikatel daňovým rezidentem v ČR – přestěhoval se sem s celou rodinou, bydlí v pronajatém bytě a děti zde chodí do školy. V roce 2023 měl příjmy jako OSVČ v Polsku, kde také s rodinou bydlel. Jelikož v ČR bude mít pouze příjmy z § 7 ZDP, budou se tyto zahrnovat do limitu pro určení pásma paušální daně. Prosím o zhodnocení situace z pohledu splnění podmínek paušální daně a daně z příjmů vůbec. 

Současná právní úprava ŽZ člení živnosti na: – ohlašovací, které při splnění podmínek stanovených ŽZ smějí být provozovány na základě ohlášení, těmito jsou živnosti řemeslné, vázané a živnost volná, – koncesované, které při splnění podmínek stanovených ŽZ smějí být provozovány na základě koncese. Živností je soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených ŽZ . Podnikatel (živnostník) může mít více živnostenských oprávnění, v případě ohlašovací živnosti volné může oznámit či změnit více oborů činností této živnosti. V úvodu ŽZ je vymezeno, které činnosti nejsou živností podle tohoto zákona, ať už to jsou činnosti fyzických osob v rozsahu zvláštních zákonů, nebo činnosti vyhrazené zákonem pro podnikání výlučně právnickým osobám.

O zákonnosti kontroly prováděné správcem daně se vedou časté spory, které mají někdy své vyústění až u soudu. V dnešním příspěvku se budeme věnovat zajímavým judikátům z této oblasti. Uvedené problematice jsme se v našem časopisu věnovali již v čísle 6/2019 a 3/2022. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků.

V druhé polovině loňského roku opět došlo k vydání několika judikátů Nejvyššího soudu ČR, které mají ať už přímý, či nepřímý vliv do problematiky odškodňování. Za upozornění stojí zejména ukotvení procesního postupu soudu při hodnocení důkazu znaleckým posudkem a doposud stále poměrně málo prozkoumaná oblast odpovědnosti za škodu způsobenou nesprávnou informací či radou dle § 2950 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“). V praxi se občas objevují někteří poradci, zejména online, kteří vybírají nemalé pravidelné měsíční poplatky od svých „klientů“, přičemž se zaštiťují disclaimerem, že se rozhodně nejedná o radu. To pak může sekundárně poškozovat i certifikované poradce z oblasti práva, financí, daní atd. Následně dodávám závěry judikatury k odpovědnosti státu za škodu v rámci posouzení nepřiměřené délky řízení, a to v kontextu posouzení správního prověřování a daňové kontroly. K tomu doplňuji aktuální nález Ústavního soud k nákladům soudního řízení v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Závěrem uvádím několik poznámek k odškodňování v souvislosti s úkony prováděnými Policií ČR a za dobu účinnosti krizových opatření státu.

Je možné, aby daňový poradce podal daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob již v březnu, ale aby poplatník zaplatil daň až v červnu?

Společnost zakoupila licenční práva na fotografie z fotobanky od poskytovatele z Německa. Licence se vztahuje na jedno použití v editoriálech ("one time use" na webech, sociálních sítích a newsletterech). Nejedná se o exkluzivní licenční právo, licenci si za malý poplatek (20 EUR) může zakoupit kdokoliv. Je za těchto podmínek licenční právo na fotografie z fotobanky předmětem srážkové daně a řídí se podle mezinárodní daňové smlouvy mezi CZ a DE?

Co když si podnikatel počíná nesmyslně a vynakládá výdaje bez ekonomického důvodu, má to mít vliv na daňové posouzení? Třeba když solventní firma vydáním dluhopisů získá další balík peněz, ale nechá je bez užitku zahálet. Budou úroky placené majitelům dluhopisů daňově účinným výdajem? Ano nebo ne, tipněte si, přičemž jde o hodně milionů... Správci daně řekli ne, protože se jedná o ekonomicky bezdůvodné zneužití daňového práva. A žel, potvrdily jim to i soudy.

Finanční správa sleduje v médiích informace o vývoji situace ohledně společnosti Liberty Ostrava, která je nejen velkým zaměstnavatelem v Moravskoslezském kraji, ale i obchodním partnerem a často většinovým nebo jediným odběratelem služeb řady menších společností v regionu. Někteří dodavatelé a obchodní partneři této společnosti se již obrátili na finanční úřady s žádostmi o radu či pomoc v obavě z toho, že v důsledku druhotné platební neschopnosti nebudou schopní řádně a včas plnit své daňové povinnosti. Finanční správa proto předkládá následující praktickou informaci, jež shrnuje možnosti dodavatelů, které jim v tomto ohledu dávají daňové předpisy.

Darování několika podílových listů mezi manžely učiněné na základě jednoho právního titulu, v jeden čas, mezi stejnými osobami a se stejným záměrem, představuje jednorázový převod majetku. Zvýšení majetku na straně obdarovaného představuje jeho příjem, který je od daně osvobozený. Pokud ale takový příjem překročí zákonnou hranici pro oznamování osvobozených příjmů, pak je příjemce povinen tento příjem oznámit správci daně. Není významné, že hodnota žádného z dílčích podílových listů tuto hranici nepřekročila.

Každý, kdo podniká, se zpravidla nevyhne vynaložení finančních prostředků na pořízení přímo nemovitostí anebo alespoň různých výrobních zařízení či dalších účelových zařízení a předmětů různého druhu. Pozornosti správné účetní i daňového poradce by neměly ujít právě odpovědi na otázky, kdy předmětná zařízení s budovou nebo se stavbou ne/tvoří jeden funkční celek, přestože jsou s ní pevně spojeny, a představují tak samostatné movité věci, které jsou samostatně odpisovány. Stejně tak obdobné otázky logicky přicházejí i v opačných případech, tedy zařízení, která naopak pevné spojení s budovou či stavbou nevykazují, ale přesto jsou jejich součástí, a jsou tedy odepisovány v rámci jejich ocenění. Má už profesní obec, resp. alespoň naše soudy v tomto ohledu jasno? Na tuto otázku se prostřednictvím následujících vybraných rozsudků z dílny našich soudců zkusíme blíže podívat. Připravil jsem pro Vás dle mého názoru výběr 10 nejzajímavějších „daňových“ rozsudků z této oblasti.

Není tomu tak dávno, co nabyl účinnosti zákon č. 284/2023 Sb. , o preventivní restrukturalizaci (dále jen „zákon o restrukturalizaci“). Smyslem preventivní restrukturalizace je nalezení dohody mezi podnikatelem a jeho věřiteli, resp. jde o hledání akceptovatelné ekonomické nabídky věřitelům tohoto podnikatele při současném zachování provozu obchodního závodu. Samotná preventivní restrukturalizace je považována za selektivní mechanismus, což je dáno tím, že může být zorganizována dlužníkem s podporou nebo vynucenou podporou pouhé části dotčených stran, které mají v daných okolnostech své vlastní zájmy. Preventivní restrukturalizaci lze též považovat za jistou formu předúpadkového mechanismu, který má umožnit ozdravění podnikatelských aktivit směrem k předejití možnému hrozícímu úpadku podnikatele. Zákon o restrukturalizaci však sám o sobě může řešit jen takovou tíživou ekonomickou situaci podnikatele, který se ještě nenachází ve stavu úpadku dle zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon “). Podrobnější popis všech těchto souvisejících aspektů by však vydal na samostatný komentář. V tomto článku bychom se proto zaměřili spíše na to, v jaké míře zasahuje zákon o restrukturalizaci do pozice jednoho z věřitelů podnikatele, kterým je správce daně. V případě preventivní restrukturalizace se jedná zejména o dopady institutu všeobecného moratoria a popř. individuálního moratoria, které jsou upraveny v již zmíněném zákonu o restrukturalizaci.

Vymáhání daňových nedoplatků je nejzazším a velmi invazivním zásahem do majetku daňových subjektů. Je tak pochopitelné, že i v této oblasti vznikají spory se správci daně. Výběru zajímavých rozsudků z daňových exekucí je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Správní judikatura dospěla v nedávné době v několika případech k závěru o tom, že určité úkony formálně prováděné správcem daně v rámci vyhledávací činnosti mohou věcně překročit hranici vyhledávací činnosti. Fakticky se pak již jedná o úkony typické pro daňovou kontrolu. V takovém případě se hovoří o tzv. skryté či zastřené daňové kontrole. Tento příspěvek se zamýšlí nad možnou reakcí správce daně na předmětnou judikaturu. Je namístě uvážit riziko vyprázdnění vyhledávací činnosti a příklon k daňové kontrole, která je však pro daňový subjekt spojena v porovnání s jinými, méně intrusivními kroky správce daně se značným nepohodlím. Důsledky očekávatelného vývoje lze do určité míry též kvantifikovat.

Nepodat daňové tvrzení, tedy hlášení či přiznání řádně a včas, anebo dokonce vůbec? Nezaplatit či se opozdit v úhradě svých daňových povinností? Ani jedno, ani druhé nevěstí nic dobrého – u všech typů daní totiž hrozí neplatičům či opozdilcům postihy. Jak se těmto sankcím, pokutám, penále, či dokonce daňové exekuci vyhnout, si přečtěte v následujícím příspěvku.

Zcela zásadním „pilířem“, na němž daňové orgány vystavěly závěr, že u stěžovatelky byla naplněna subjektivní stránka účasti na podvodu na dani, spočívá ve změně obchodního modelu, kdy se od 1. 7. 2012 stala přímým dodavatelem stěžovatelky namísto společnosti Beormeol SK společnost Alamo a poté na období 2. čtvrtletí 2014 společnost Ridgenwood. Tuto skutečnost považoval za zásadní „pilíř“ pro závěr daňových orgánů o nestandardnosti obchodních případů se společností Alamo (posléze Ridgenwood) i krajský soud. Akcentoval zejména, že stěžovatelka uvedeným krokem ztratila kontrolu nad placením DPH a bez dostatečného zdůvodnění přijala jako přímého dodavatele subjekt bez obchodní historie, s nímž ve věci nákupu čpavku vůbec nejednala a který nebyl nijak právně spojen s Beormeol SK. Za situace, kdy samotné dodávky nadále probíhaly zcela standardním způsobem (cena, přeprava, množství, původ, frekvence dodávek, úhrady plateb, kontrola jakosti zboží) se podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka mohla s důvěrou spoléhat na legitimitu těchto plnění. Od stěžovatelky tak nebylo možné požadovat zvýšené nároky na obezřetnost jen proto, že namísto prověřeného slovenského distributora provedla dodávky jím avizovaná česká společnost, neboť ze správního spisu nevyplývá, že by společnosti Alamo a Ridgenwood byly podezřelé „na první pohled“. Ostatně, daňový podvod se ani neodehrál na úrovni dodávek mezi jimi a stěžovatelkou. S ohledem na aktivní úlohu dlouhodobého obchodního partnera stěžovatelky a současně výhradního distributora polského výrobce se stěžovatelka mohla skutečně v roce 2012 domnívat, že se jedná o prosté organizačně obchodní opatření ze strany distributora a nemusela jej podezírat z nekalého jednání v oblasti daňové. Způsob, jakým se daňové orgány vypořádaly s dosavadními zjištěními, ovšem není ve světle námitek stěžovatelky dostatečně přesvědčivý. Stěžovatelka jakožto konečný odběratel a zpracovatel reálně dodávané specifické suroviny předložila plausibilní vysvětlení svého tehdejšího jednání, které má oporu v dosud provedených důkazech. Daňové orgány se s tímto vysvětlením a provedenými důkazy přesvědčivě nevypořádaly a založily svá rozhodnutí na do značné míry šablonovitých a stereotypních úvahách. Nutno však dodat, že výše uvedené závěry nelze zobecňovat ve vztahu k jakékoliv obdobné změně běžícího obchodního modelu. U této je z podstaty věci nezbytné vyžadovat zvýšenou obezřetnost účastníků daného obchodního vztahu, neboť se z daňového hlediska jedná o typickou indicii podezřelého chování, kterým se vyznačují podvody na DPH. Při absenci přesvědčivého ekonomicky racionálního zdůvodnění daného postupu bude tato indicie zásadně představovat objektivní okolnost, z níž lze usuzovat na naplnění subjektivní stránky účasti na podvodu. Každý případ je nicméně třeba posuzovat individuálně, což Nejvyšší správní soud v této hraniční věci učinil.

Co se týče povahy a účelu tohoto rozhodnutí, smyslem institutu nespolehlivého plátce je především ochrana fiskálních zájmů státu (slovy důvodové zprávy k novele č. 502/2012 Sb. „veřejný zájem na řádném výběru DPH“) a ochrana dalších účastníků obchodních transakcí. Zákon se tím snaží předcházet vzniku nedobytných dluhů na DPH, a to mj. právě zakotvením jejich ručení za budoucí daňové dluhy nespolehlivého plátce. Zveřejnění statusu nespolehlivého plátce ve veřejném seznamu má sloužit též k obezřetnosti potenciálních obchodních partnerů nespolehlivého plátce. Účelem naopak není trestat nespolehlivého plátce za jeho předchozí jednání.

V řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, která spočívá v nevydání rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru, je soud povinen posoudit, zda neuplynula lhůta pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu , neboť pokyn Ministerstva financí č. MF-5 o stanovení lhůt při správě daní stanoví, že lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání je limitována lhůtou pro stanovení daně.