Správa daní - strana 2

K problematice vztahů daňového a insolvenčního řízení se velmi často vyjadřuje jak judikatura správních soudů, tak nezřídka i Ústavního soudu. Poslední dobou se však zdálo, že v rámci stávající judikatury pro tuto oblast jsou již všechna sporná místa vyřešena a soudy nebudou mít už cokoli zásadního v rámci uvedené problematiky k řešení. Tento pocit netrval však dlouho, protože správní soudnictví se muselo v tomto roce zaobírat sporem mezi daňovým subjektem v úpadku na straně jedné a správcem daně na straně druhé ve věci správcem daně neuznaného nároku na vyplacení úroku z vratitelných přeplatků dle § 253a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “).

Společnost s r. o. zaplatila v březnu a červnu 2023 zálohy na daň z příjmů ve výši 90 000 Kč. V září 2023 dostala vratku přeplatku za rok 2022 ve výši 18 500 Kč. Dále v září a v prosinci 2023 zaplatila zálohu na daň z příjmů ve výši 50 000 a 50 000 Kč. Jakou částku uvedena s.r.o. za rok 2023 do daňové přiznání v 5. oddíle na řádek 1 - částku 280 000 Kč? Sečtou se jednoduše zaplacené zálohy na účtu 341? (přeplatek se do toho počítat nebude, protože již k 31.12.2022 tam byl zůstatek v té částce 21 500 a až zaplacením ze strany FÚ v roce 2023 se to srovnalo). Je tento postup správný? 2) Mají nějaký vliv na zpracovaní přiznání zaplacené zálohy na účtu 314? 3) Mají vliv na přiznání nějaké pohyby na účtu 342? Např. z důvodů přeplatku z ročního zúčtování daně za rok 2022 (přeplatek došel až v lednu 2024)?

Když s. r. o. podala daňové přiznání za rok 2023 dne 26. 3. 2024 přes datovou schránku, stačí, když daň z příjmu právnických osob zaplatí do 2. 5. 2024?

Po přečtení skartačního řádu a mnoha článků o skartaci daňových dokladů si nejsem jistá zda jsem vše pochopila správně. Jde mi o účetní jednotku s.r.o., plátce DPH. Tato jednotka chce provést skartaci daňových dokladů z roku 2012, včetně účetní závěrky, bankovních výpisů, atd.. Daňové doklady a bankovní výpisy z tohoto roku předpokládám, že může nechat fyzicky zlikvidovat. Na to si sjedná společnost, která zajistí fyzickou likvidaci a vystaví doklad o provedení skartace. Jak to bude s účetní závěrkou s.r.o.? Může taktéž nechat fyzicky zlikvidovat, nebo se musí obrátit na místně příslušný archiv a tam nejprve zažádat, zda může i toto postoupit k fyzické likvidaci? Nebo lze již rovnou vše postoupit ke skartaci? U účetní jednotky proběhla v roce 2015 kontrola správce daně za rok 2013. Má i toto nějaký vliv, na archivaci a následnou skartaci?

Podnikatel zemřel 24. 2. 2024, přiznání k DPFO za rok 2023 dosud nebylo podáno, mělo být podáno daňovým poradcem na základě plné moci, t. j. k 1. 7. 2024. K jakému datu musí být v této situaci podáno daňové přiznání za rok 2023, a dále podání za období od 1. 1. 2024 do 24. 2. 2024. Lze použít § 245 daňového řádu a sjednotit lhůty?

Dne 28. 4. 2023 byla schválena účetní závěrka společnosti s.r.o. s jedním společníkem za rok 2022. HV byl kladný a část ze zisku byla převedena na účet nerozděleného zisku a část je určen k vyplacení podílu společníkovi (termín pro výplatu podílu je určen do konce roku 2023). V interním účetním zápise datovaném k 28.4.2023 bylo rozdělení HV zúčtováno vč. předpisu srážkové daně z podílu na zisku: 431/428, 431/364, 364/342. Je účtování srážkové daně 28. 4. 2023 takto v pořádku? V jakém termínu musím srážkovou daň uhradit? Do 31. 7. 2023? Když byl podíl vyplacen v 12/2023, srážková daň je takto tedy uhrazena dříve? 

1) Článek 9 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že člen představenstva akciové společnosti založené podle lucemburského práva vykonává ekonomickou činnost ve smyslu tohoto ustanovení, pokud této společnosti poskytuje za úplatu služby a pokud má tato činnost pravidelný charakter a je vykonávána za odměnu, u níž jsou předvídatelné podmínky stanovení. 2) Článek 9 odst. 1 první pododstavec směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že činnost člena představenstva akciové společnosti založené podle lucemburského práva není vykonávána samostatně ve smyslu tohoto ustanovení, když tento člen nejedná na svůj účet ani svou odpovědnost a nenese hospodářské riziko vyplývající z jeho činnosti, přestože si svobodně určuje podmínky výkonu své práce, sám přijímá honoráře tvořící jeho příjem, jedná svým jménem a není ve vztahu hierarchické podřízenosti.

V případě stanovení sankcí v rámci daňového řízení často daňový subjekt spoléhá na prominutí, které však není rozhodně automatické a pro prominutí je zapotřebí splnit celou řadu podmínek. Také při promíjení penále, které je stanoveno po doměření daně v rámci daňové kontroly nebo při podání nepřípustného dodatečného přiznání, je nezbytné naplnit řadu podmínek pro úspěšné prominutí penále, přičemž správce daně může prominout 75 % penále. V tomto článku se čtenář seznámí s podmínkami pro prominutí penále a také je zde obsažen nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu.

V následujícím článku shrnujeme oblasti, na které se finanční úřady v poslední době nejvíce zaměřují a nadále budou zaměřovat v rámci své kontrolní činnosti, a dále také na co si v této souvislosti dávat pozor.

Jaký je termín úhrady daně DPPO za rok 2023? Daňové přiznání bude podáno 11. 3. 2024 s daňovou povinností 45 000 Kč.

Správce z registračního oboru FÚ nám sdělil, že společnos, plátce DPH, má hlásit všechny bankovní účty, které používá ve své ekonomické činnosti. Je to tak?

Akciová společnost má základní kapitál ve výši 50 milionů Kč. Společnost vlastní 2 akcionáři, fyzické osoby, rezidenti v ČR. Akcie nabyli před rokem 2000 od původního vlastníka. Vzhledem k délce vlastnění akcií už nejsou schopni prokázat jejich nabývací hodnotu. V roce 2024 došlo k rozhodnutí snížit základní kapitál z 50 na 2 miliony Kč. Bude příjem společníků podléhat zdanění, pokud základní kapitál nebyl nikdy navýšen z vlastních zdrojů společnosti(zisku) a zároveň společníci nemohou prokázat nabývací hodnotu akcií, které získali v roce 2000? Má nemožnost prokázání nabývací ceny akcií vliv na případné zdanění této výplaty?

Zaměstnáváme 2 zaměstnance se ZP po celý rok 2023. Se zaměstnancem A byla sjednána 35hodinová týdenní pracovní doba (tj. počet hodin za rok trvání pracovního poměru 1750 hod.). Se zaměstnancem B byla sjednána 25hodinová pracovní doba (tj. za rok 1250 hod). Zaměstnance A chodil do práce po celý rok a zaměstnanec B je dlouhodobě nemocen a celkový počet pracovní nemoci je 148 dní (tj. 740 hodin). Z toho je 20 dní (100 hodin) hrazeno naší firmou. Jak správně vypočítat průměrný roční přepočtený počet zaměstnanců se ZP bez TZP? Ostatní zaměstnanci mají 40hodinou týdenní pracovní doba (pro rok 2023 2000 hodin)?

Městský soud měl tedy na základě obsahu správního spisu nejprve vyhodnotit, jaký žalobní typ měla stěžovatelka správně zvolit a také jaká právní úprava se v projednávané věci aplikuje. Následně měl posoudit, zda jsou splněny podmínky řízení o tomto žalobním typu. Pokud by městský soud dospěl k závěru, že podmínky řízení splněny byly, měl stěžovatelku poučit, že zvolila nesprávný žalobní typ (zde zásahovou žalobu), a poskytnout jí prostor k případné úpravě žaloby. Povinností městského soudu tedy bylo předestřít stěžovatelce, jak na povahu napadeného postupu (či nečinnosti) žalované nahlíží (včetně odkazu na právní úpravu či judikaturu), a umožnit jí upravit žalobní tvrzení a petit.

Stejně tak - na rozdíl od stěžovatelky - je Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, na čem městský soud založil své závěry, že prostředky z prodeje nemovitostí stěžovatelka nepoužila na úhradu existujících závazků či pořízení jiného hmotného majetku, a z čeho tedy usoudil, že se stěžovatelka zbavuje významného majetku. Stěžovatelka netvrdí, že by z prodeje nemovitostí v Krkonoších uhradila své existující závazky, či pořídila hmotný majetek. Městský soud jasně uvedl, že pořízení dlouhodobého hmotného majetku stěžovatelka nevykázala. Právě skutečnost, že prodala nemovitosti v lukrativní oblasti, ale nevykázala, že by za utržené peníze jakkoliv investovala do rozvoje svého podnikání, jasně nasvědčuje tomu, že se zbavuje významného majetku (o čem svědčí i další indicie, např. podoba organizační změny, která proběhla v roce 2016). Kromě toho správce daně popsal, že stěžovatelka žádným jiným významným majetkem nedisponuje.

Je nutno zdůraznit, že byť rozhodnutí trestního soudu není v dané věci rozhodnutím o předběžné otázce, a žalovaný jím tedy není vázán ve smyslu § 99 odst. 1 věty první daňového řádu , platí, že se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci o otázce, která je podstatná i pro rozhodnutí žalovaného. Už jen s ohledem na princip právní jistoty nelze aprobovat situaci, kdy orgán veřejné moci zcela ignoruje učiněné závěry jiného orgánu veřejné moci o stejné věci. Naopak je jeho povinností se s existencí dřívějšího rozhodnutí vypořádat a reagovat na jeho obsah a z něj plynoucí závěry.

...stěžovatelka nepředložila jednotlivá potvrzení o převzetí zboží zaměstnanci skladu ani nedoložila nic, z čeho by vyplývalo, že prováděla kontrolu zboží – předložila v podstatě jen instrukce zaslané skladu a sdělení skladu, že bylo zboží vydáno odběrateli (nikoliv přijato od dodavatele). S tím souvisí rovněž závěr žalovaného, že stěžovatelka zaplatila za dodané zboží, aniž by měla doloženo, že již bylo doručeno. Podle žalovaného se přeprodej zboží v řetězci jevil jako předem připravený vzhledem k tomu, že za zboží zaplatil prvně stěžovatelčin odběratel stěžovatelce a teprve poté ona svému dodavateli, přičemž k platbám docházelo ve velmi krátkých intervalech. Podle zdejšího soudu sice taková posloupnost plateb společně s jejich rychlostí může svědčit o obchodování podle připraveného scénáře, k prokázání vědomého podvodného jednání však nepostačuje. S ohledem na to NSS nepovažuje za nezbytné ani detailní zkoumání obchodních zvyklostí na relevantním trhu.

Za dostatečné nelze považovat zejm. ty skutečnosti, že nebylo možné zjistit původ dodávaného materiálu, že obsah stavebních deníků neodpovídá všem požadavkům vyplývajícím z právních předpisů či že daňový subjekt používal v daňových dokladech zastaralé označení dodávaného materiálu. Tyto skutečnosti v žádném směru neprokazují, že k neodvedení daně došlo účelově – tj. že smyslem jednání bylo získat daňové zvýhodnění. Tyto okolnosti jistě svědčí o liknavosti přístupu žalobce, rozhodně však neprokazují účelové vylákání odpočtu daně.

Dlužno dodat, že městský soud (a nakonec ani daňové orgány) nijak netvrdil, jak naznačuje stěžovatel, že by každá zahraniční pracovní cesta advokáta měla být vyúčtována „jako příloha daňového dokladu/faktury“. Naopak v souladu s ustálenou judikaturou v bodech 82 až 84 výslovně uznal, že postačuje prokázání, že cestovní výdaje byly v přímé souvislosti s očekávaným příjmem. Právě v tomto „volnějším smyslu“ věc pojaly i daňové orgány, kterým postačovalo doložit, že stěžovatel má zahraničního klienta, jemuž za příslušné zdaňovací období fakturoval relativně obecně vymezené služby, potažmo má-li s ním uzavřenou smlouvu. V takovém případě správce daně a žalovaný oprávněnost výdajů uznali, pakliže bylo možné vysledovat za konkrétní zdaňovací období souvislost mezi uplatněným výdajem a předloženým důkazem (důkaz o klientovi v Kanadě letenka do Kanady, důkaz o klientovi na Floridě letenka na Floridu). V případě, že tomu tak nebylo, daňové orgány uplatněný výdaj z důvodu neunesení důkazního břemene neuznaly. Pouhé deklarované rozdělení zahraničních cest na soukromé a pracovní nelze považovat za důkaz, ale toliko za tvrzení zachycené v písemné podobě.

Nestandardnost tedy nelze dovozovat z prostého faktu, že je někdo na trhu nový, a to ani tehdy, pokud se jedná o řetězový obchod s rizikovou komoditou. Důvod pro podezření, že smyslem existence nového aktéra na trhu je páchání podvodu na DPH, může zavdávat až samotný způsob jeho fungování.