Znalostní test: doktrína "jediného rozumného vysvětlení"

Vydáno: 36 minut čtení

Následující článek se zejména věnuje popisu myšlenkové linie, která má svůj základ v rozhodnutí odvolacího britského soudu ve věci Mobilx1). Právě tento judikát stojí u zrodu doktríny „jediného rozumného vysvětlení“ a je právě z tohoto důvodů hojně citován britskými soudy při rozhodování v obdobných věcech týkajících se nároku na odpočet DPH.

Znalostní test: doktrína „jediného rozumného vysvětlení“
Ing.
Roman
Landgráf,
daňový poradce
 
1. Úvod
Ustanovení § 109 zákona o DPH stanoví ručení příjemce zdanitelného plnění za nezaplacenou daň z tohoto plnění. Jako jednu z podmínek pro vznik tohoto ručení toto ustanovení stanoví, že příjemce plnění v okamžiku uskutečnění zdanitelného plnění určité skutečnosti „věděl nebo vědět měl a mohl“.
Vedle toho platí, že pod vlivem judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) české finanční úřady a také soudy mají tendenci neuznávat odpočet daně z přidané hodnoty, pokud se v dodavatelském řetězci vyskytne podvod na dani a pokud plátce daně o tomto podvodu „věděl nebo vědět měl a mohl“.
V obou případech2) je možné vidět, že kritickým je určení samotného obsahu pojmu „věděl nebo vědět měl a mohl“. Pro respektování klíčového právního principu (a současně právní hodnoty) právní jistoty a předvídatelnosti je podle mne nezbytné nalézt relativně snadno předvídatelný (a tudíž arbitrárnímu rozhodování bránící) nástroj na určení obsahu tohoto pojmu. Podle mého názoru takový vhodný nástroj představuje britskými soudy vyvinutá doktrína „jediného rozumného vysvětlení“.
Pokud by byla položena otázka, do jaké míry je použitelná britská soudní doktrína v prostředí českého právního prostředí, pak je myslím potřeba vzít na vědomí zejména tyto dvě skutečnosti. V první řadě platí, jak si dále ukážeme, že celá tato doktrína je důsledkem aplikace a analýzy rozhodování SDEU, o jejíž závaznosti pro české úřady a soudy pochybuje jen málokdo. V druhé řadě pak je možno konstatovat, že tato britská doktrína se opírá o všeobecně respektované právní principy a zásady, zejména o zásadu právní jistoty a předvídatelnosti práva, které jsou považovány za přinejmenším závazné výkladové a aplikační normy v širokém teritoriu našeho civilizačního okruhu.
 
2. Základní teze doktríny jediného rozumného vysvětlení
Dále se v tomto příspěvku budeme zabývat tzv. doktrínou „jediného rozumného vysvětlení“, jejíž základní kontury stanovil odvolací britský soud ve svém rozhodnutí
Mobilx
takto:
Pokud má být plátci odňato právo na odpočet daně na vstupu, musí být prokázáno, že věděl nebo vědět měl, že transakce byla spojena s podvodným jednáním. Není přitom dostatečné, pokud se prokáže, že tato osoba věděla nebo měla vědět, že transakce byla takto propojena pravděpodobně (spíše ano než ne). Tedy plátce může být považován za účastníka a ztrácí svůj nárok na odpočet daně, pokud měl vědět, že jediným rozumným vysvětlením okolností transakce je, že tato transakce je spojená s podvodem.
Pro bližší pochopení podstaty vzniku této doktríny je užitečné vzít na vědomí, že v předmětném britském soudním sporu se správce daně pokoušel svůj závěr o odnětí práva na odpočet opírat o to, že okolnosti svědčí o tom, že plátce věděl nebo měl vědět, že pravděpodobně (spíše ano než ne) je jeho transakce spojena s podvodnými transakcemi. Odvolací soud toto považoval za nedostatečné, když za správnou považoval přísnější podmínku, tedy že musí být prokázáno, že nikoli pouze pravděpodobně, ale že jediným rozumným vysvětlením okolností transakce je napojení na podvod.
 
3. Argumentační linie této doktríny
Základní otázka, kterou se zabývaly britské soudy, je, zda za situace, kdy plátce daně ví nebo měl vědět, že transakce, ve které se účastní, byla pravděpodobně spojená s podvodem, je správce daně oprávněn odmítnout odpočet daně, resp. zda je toto odmítnutí v souladu s legislativou EU.
Klíčové je přitom určení toho, co měl SDEU na mysli, když ve věci
Kittel
3) rozhodl, že právo na odpočet může být odňato, pokud: „
je s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH.
“ (čl. 59 věci
Kittel
).
Takto vznikají dvě základní otázky: Za prvé, co Evropský soudní dvůr mínil pojmem
vědět měl,
a za druhé, pokud jde o rozsah znalostí, které musí být prokázány, že plátce věděl nebo měl vědět. Je pro účely druhé otázky dostatečné, když plátce věděl nebo mohl vědět, že to je spíše
pravděpodobné
(než ne), že jeho nákup byl spojen s podvodem, nebo musí být prokázáno, že věděl nebo mohl vědět, že transakce, ve kterých se účastní,
byly
spojeny s podvodem?
 
3.1. Výchozí situace v případě Mobilx
V případě
Mobilx
bylo zjištěno, že plátci věděli nebo mohli vědět, že jejich transakce pravděpodobně (spíše ano než ne) byly spojeny s podvodem. Proto tedy britský soud musel určit, zda znalosti o riziku, že transakce by mohly být spojeny s podvodem, jsou dostatečné pro oprávněnost odejmutí nároku na odpočet.
Prvoinstanční soud došel k závěru, že správce daně byl oprávněn k závěru, že
Mobilx
měl vědět, na rovnováze pravděpodobností, že všechny jeho transakce vedly zpětně k podvodným obchodníkům. Konstatoval přitom, že existují dostatečné důkazy, že
Mobilx
si byl dobře vědom, že jeho obchodování bylo takové, že bylo snadné se zapojit do podvodu a že měl buďto radikálně změnit svůj způsob obchodování nebo „
úplně přestat být v tomto obchodu zapojen
“. Takto tedy prvoinstanční soud uzavřel: „
Mobilx měl vědět, že všechny jeho transakce byly pravděpodobně zapleteny v podvodu
“.
Tedy zde právě byla nastolena otázka, zda správce daně je oprávněn neuznat vrácení daně (odpočet DPH) za okolností, kdy plátce měl vědět, že bylo pravděpodobné (spíše ano než ne), že jeho transakce mohly být zapleteny do podvodu.
 
3.2 Případ Kittel
V případě
Kittel
popsal SDEU okolnosti, za kterých může být odejmuto právo na odpočet v tomto rozsudku takto:
Pokud je s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že dodání je uskutečněno pro osobu povinnou k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, je věcí vnitrostátního soudu odmítnout takové osobě povinné k dani přiznat nárok na odpočet.
“ (
Kittel
, odst. 61)
Pro odpověď na naše otázky je nutné tento odstavec umístit do kontextu cesty, která vedla SDEU k vyjádření tohoto principu. Citovaný odst. 61 odpověděl na druhou ze dvou otázek, které SDEU sám přeformuloval tak, aby rozšířil rozsah otázky položené předkládajícím soudem. Belgický správce daně odmítl připustit právo na odpočet DPH u transakcí údajně spojených s karuselovým podvodem; základem tohoto odmítnutí byl tuzemský zákon, který učinil smlouvu nezhojitelně (absolutně) neplatnou, protože tato smlouva byla v rozporu s veřejným pořádkem, a to z důvodu podvodu na DPH, kterého se dopustil prodávající. Belgický kasační soud přednesl následující otázky SDEU:
„1) Jestliže je dodání zboží určeno osobě povinné k dani, která uzavřela smlouvu v dobré víře bez vědomí podvodu spáchaného prodávajícím, brání zásada daňové neutrality [DPH] tomu, aby zrušení smlouvy o prodeji na základě pravidla vnitrostátního občanského práva, jež způsobuje absolutní neplatnost této smlouvy pro rozpor s veřejným pořádkem z důvodu protiprávnosti na straně prodávajícího, vedlo pro tuto osobu povinnou k dani ke ztrátě nároku na odpočet daně?
2) Je odpověď odlišná, pokud absolutní neplatnost vyplývá z podvodu na samotné [DPH]?
3) Je odpověď odlišná, pokud je protiprávním důvodem smlouvy o prodeji způsobujícím podle vnitrostátního práva absolutní neplatnost podvod na [DPH] známý oběma smluvním stranám?“
Evropský soudní dvůr tyto otázky adaptoval takto:
27. Podstatou předběžných otázek předkládajícího soudu, které je třeba přezkoumat společně, je, zda je třeba, je-li dodání uskutečněno osobou povinnou k dani, která nevěděla a nemohla vědět, že dotyčné plnění je součástí podvodu, kterého se dopustil prodávající, vykládat článek 17 šesté směrnice v tom smyslu, že brání pravidlu vnitrostátního práva, podle kterého zrušení smlouvy o prodeji podle ustanovení občanského práva, které způsobuje absolutní neplatnost této smlouvy pro rozpor s veřejným pořádkem z důvodu protiprávnosti na straně prodávajícího, vede ke ztrátě nároku na odpočet DPH odvedené uvedenou osobou povinnou k dani. Uvedený soud se ptá, zda odpověď na tuto otázku bude rozdílná, pokud absolutní neplatnost vyplývá z podvodu na DPH.
28. Předkládající soud by také chtěl vědět, zda odpověď na uvedenou otázku bude rozdílná, pokud osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH.
Je možno vidět, že reformulace Evropským soudním dvorem rozšiřuje obě otázky. První otázka se týkala okolností, za kterých plátce měl vědět, že transakce byla součástí podvodu spáchaného prodávajícím. Ve druhé otázce bylo téma rozšířeno tak, aby se zabývalo osobou povinnou k dani, která měla vědět, že se účastní transakce, která sama o sobě nepředstavuje podvodné vyhýbání se DPH, ale byla spojena s takovým vyhnutím.
Odpověď na první otázku je obsažena v odst. 52 (a obdobně v odst. 60) rozhodnutí SDEU ve věci
Kittel
:
52. Z toho vyplývá, že pokud příjemcem plnění je osoba povinná k dani4), která nevěděla a nemohla vědět, že dotyčné plnění je součástí podvodu spáchaného prodávajícím, je třeba článek 17 šesté směrnice vykládat v tom smyslu, že brání pravidlu vnitrostátního práva, podle kterého zrušení smlouvy o prodeji, podle ustanovení občanského práva, které způsobuje absolutní neplatnost této smlouvy pro rozpor s veřejným pořádkem z důvodu protiprávnosti na straně prodávajícího, vede ke ztrátě nároku na odpočet DPH zaplacené touto osobou povinnou k dani. V tomto ohledu není
relevantní
otázka, zda uvedená neplatnost vyplývá z podvodu na DPH, nebo z jiných podvodů.
Uvažování, které vedlo SDEU k odpovědím, které učinil na první a druhou otázku, vysvětluje zdroj, povahu a rozsah testu, který stanovil pro odmítnutí práva na odpočet. Soudem konstatovaný princip závisel na použití
objektivních kritérií,
která definují rozsah DPH. Vzhledem k tomu, že právo na odpočet je nedílnou součástí systému DPH, tato kritéria také definují rozsah práva na odpočet. Použil tato objektivní kritéria na plátce, kteří nebyli podvodní, ale věděli, nebo měli vědět, že jejich transakce jsou spojeny s podvody. Tím, že se soustředil na tato objektivní kritéria, vyhnul se soud porušování základních zásad daňové neutrality a právní jistoty, které jsou základem systému DPH.
 
3.3 Vazba na případ Optigen
Takovýto přístup je základem uvažování SDEU nejenom v případě
Kittel
, ale také v případě
Optigen
5). Rozsudek ve věci
Optigen
byl vynesen 12. ledna 2006 třetí komorou soudu, přičemž čtyři z pěti soudců se účastnili též případu
Kittel
, kde vynesli svůj rozsudek o 6 měsíců později (6. 7. 2006). Není tedy nikterak překvapivé, že výše zmíněné reformulace otázek v případě
Kittel
významně závisí na přístupu ve věci
Optigen
.
Společnost Optigen byla nevinná strana, která neměla žádné znalosti, ani důvody mít znalosti, že transakce, ve kterých se účastní, tvoří část řetězce dodávek představující karuselový podvod. Správce daně úspěšně tvrdil před národním soudem, že nákupy a prodeje byly bez ekonomické podstaty a nebyly součástí žádné ekonomické aktivity. Tedy tento nevědomý obchodník nebyl oprávněn na vrácení DPH na vstupu.
V případě
Optigen
byl výchozím bodem uvažování SDEU společný systém DPH založený na jednotné definici zdanitelného plnění v Šesté směrnici (nahrazená 1. 1. 2007 Směrnicí Rady 2006/112/ES).
Rozsah DPH je identifikován v čl. 2 Šesté směrnice. Aplikuje se na dodání zboží nebo poskytování služeb za protiplnění uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani, která jedná jako taková. Osoba povinná k dani je definovaná v čl. 4.1 jako osoba, která vykonává některou z ekonomických činností specifikovaných v čl. 4.2. Článek 5 definuje dodávku zboží a čl. 6 dodávku služeb. Rozsah DPH, transakce, na které se aplikuje, a osoby povinné k dani jsou všechny definovány podle objektivních kritérií jednotné aplikace. Použití těchto objektivních kritérií je nezbytné pro dosažení „
cílů společného systému DPH k zabezpečení právní jistoty a umožnění opatření nutných pro aplikaci DPH tím, že se zohlední, s výjimkou výjimečných případů, objektivní povaha dotyčného plnění.
“ (
Kittel
, odst. 42).
Princip
právní jistoty
vyžaduje, aby aplikace komunitární legislativy byla předvídatelná těmi, na které se vztahuje (viz stanovisko GA Optigen6), odst. 42). Tento princip vyžaduje, že když plátce vstupuje do transakcí, měl by vědět, že transakce je uvnitř rozsahu DPH a že odpovědnost (daňová povinnost) bude omezena na částku, o kterou daň na výstupu z jeho dodávky převyšuje zaplacenou vstupní daň. V případě
Optigen
soud stanovil
kritéria, která identifikují rozsah DPH
(viz odst. 38–41 rozhodnutí
Optigen
), a zdůraznil
objektivní význam
těchto kritérií (viz odst. 44–46 rozhodnutí
Optigen
). Jakmile transakce splní tato kritéria, plyne z toho, že právo na odpočet dle čl. 17 musí být uznáno (viz odst. 52–53 rozhodnutí
Optigen
).
Nárok na odpočet DPH je integrální součástí systému DPH. Nemůže být „v principu“ omezen (§ 53). Je integrální součástí systému, protože zajišťuje princip
fiskální neutrality,
který leží v samotném srdci systému DPH (viz odst. 53 rozhodnutí
Optigen
).
Je třeba připomenout význam této zásady, neboť vysvětluje, proč
judikatura
Evropského soudního dvora je tak odolná proti pokusům bojovat proti podvodům zasahováním do práv na odpočet v případě obchodníků, kteří nejsou sami účastníky podvodu. DPH je daní ze spotřeby aplikovaná na zboží a služby až do maloobchodního prodeje. Je proporcionální k ceně, kterou osoba povinná k dani vybírá jako protihodnotu za dodané zboží nebo služby. Je účtovaná v každé fázi výroby nebo distribuce. V každé fázi se o daně odečte částka daně vzniklá u dodavatele. Odpočet má dva kruciální efekty: Daň vybírána na každém stupni pouze z hodnoty, která byla v tomto stupni přidána. Za druhé, osoba povinná k dani nepodléhá zatížení daní,
finální zatížení je na spotřebiteli
(viz např. rozhodnutí ve věci
Banca popolare
7), odst. 21 a 22).
Vzhledem k tomu, že
právo na odpočet
je pro systém DPH podstatné, neboť zajišťuje, že daňová povinnost je v každé fázi omezena na přidanou hodnotu, a protože zajišťuje daňovou neutralitu,
nemůže být v zásadě omezeno;
jakékoliv odchylky od tohoto principu práva na odpočet musí být interpretovány striktně (viz rozhodnutí ve věci
Magoora
8)). Navíc toto právo musí být okamžitě uplatnitelné ve vztahu k veškerým daním účtovaným na vstupních transakcích. Vzhledem k tomu, že toto právo vznikne, odběratel okamžitě přijme plnění od svého dodavatele, princip právní jistoty vyžaduje, že plátce ví, jakmile vstoupí do této transakce, že je uvnitř rozsahu této daně a že jeho daňová povinnost je omezená na částku, o kterou daň na výstupu převyšuje daň, kterou zaplatil na vstupu. Objektivní kritéria určují jak rozsah daně, tak také okolnosti, za kterých vznikne nárok na odpočet.
Právě tyto principy měl na paměti, když SDEU v případě
Optigen
odmítl tvrzení, že transakce nevědomé (nevinné) strany nemohou být považovány za ekonomickou aktivitu, jestliže jsou součástí série transakcí s podvodným cílem (shrnutí argumentů národního soudu je uvedeno v odst. 20 rozhodnutí
Optigen
). Soudní dvůr Evropské unie opakovaně odlišuje transakce, do které nevinná strana vstoupila, od transakcí „postižených podvodem na DPH“ (viz odst. 51, 52 a 55 rozhodnutí
Optigen
).
Soudní dvůr Evropské unie odmítl argument UK, že bezprávné transakce vypadávají z dosahu DPH. Fiskální neutralita zakazuje rozlišování mezi právními a bezprávními (zákonnými a nezákonnými, legálními a nelegálními) transakcemi; takovéto odlišení musí být omezeno na transakce týkající se produktů, které ze své vlastní podstaty nemohou být obchodovány, jako jsou drogy nebo padělaná měna (viz odst. 49 rozhodnutí
Optigen
a Stanovisko GA Optigen odst. 40). Při odmítnutí tohoto UK argumentu, SDEU objasnil, že důvod proč podvod „pokazil“ transakci, není proto, že dělá transakci nezákonnou, ale spíše proto, že pokud osoba spáchá podvod, nebude schopná prokázat, že byla splněna objektivní kritéria, která určují rozsah DPH a právo na odpočet DPH.
Byla to skutečnost, že transakce nevědomých obchodníků v případě
Optigen
splnila objektivní kritéria, co bylo základem odmítnutí SDEU snahy národní finanční správy odepřít vrácení daně:
Proto je třeba na první předběžnou otázku v každé z věcí odpovědět tak, že taková plnění, jaká jsou předmětem věcí v původním řízení, která nejsou sama o sobě zasažena podvodem s DPH, jsou dodáním zboží uskutečněným osobou povinnou k dani, která jedná jako taková, a hospodářskou činností ve smyslu čl. 2 odst. 1, článku 4 a čl. 5 odst. 1 šesté směrnice,
pokud splňují objektivní kritéria,
na nichž jsou uvedené pojmy založeny,
bez ohledu na úmysl jiného subjektu, než je dotyčná osoba povinná k dani, který je součástí téhož řetězce dodávek,
nebo případnou podvodnou povahu jiného plnění v řetězci, které předchází nebo následuje po plnění uskutečněném uvedenou osobou povinnou k dani, o níž tato osoba
nevěděla a nemohla vědět.
Nárok osoby povinné k dani, která uskutečnila plnění, na odpočet DPH odvedené na vstupu není dotčen okolností, že v řetězci dodávek, v němž byla tato plnění uskutečněna, je jiné plnění, které předchází nebo následuje po plnění uskutečněném touto osobou povinnou k dani, zasaženo podvodem s DPH, aniž by to sama posledně uvedená
věděla nebo mohla vědět.
“ (
Optigen
, odst. 55)
Je potřeba poznamenat, že SDEU v případě
Optigen
kvalifikoval své principiální prohlášení odkazem na stav znalostí osoby povinné k dani o podvodné povaze jiné transakce.
V případě
Kittel
soud přijal stejný přístup, jaký přijal v rozsudku
Optigen
, zdůrazňujíc význam objektivních kritérií, která jsou splněna, jestliže osoba povinná k dani nevěděla a nemohla vědět, že transakce je spojena s podvodem (viz odst. 39–52 rozhodnutí
Kittel
). Odstavec 52 rozhodnutí ve věci
Kittel
vychází zcela z odst. 55 ve věci
Optigen
.
Soudní dvůr Evropské unie ve věci
Kittel
dále (od odstavce) zvážil opak: Zda jsou splněna obě kritéria, pokud osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že dotyčná transakce je spojena s podvodem. Druhá otázka, kterou přeformulovala, představuje odvrácenou stranu otázky odpovězené v případě
Optigen
.
Od odst. 53–55 v případě
Kittel
SDEU stanoví výchozí bod pro vývoj principů, které se týkají případů, kdy osoba povinná k dani jedná podvodně:
53. Naopak objektivní kritéria, na kterých jsou založeny pojmy ‚dodání zboží uskutečněná osobou povinnou k dani, která jedná jako taková,‘ a ‚hospodářská činnost‘, nejsou splněna v případě daňového
podvodu spáchaného samotnou osobou
povinnou k dani (viz rozsudek ze dne 21. února 2006, Halifax a další, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 59).
54. Jak již totiž Soudní dvůr připomněl,
boj proti podvodu, vyhýbání se daňové povinnosti a případným zneužitím
je cílem, který je šestou směrnicí uznán a podporován (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 29. dubna 2004, Gemeente Leusden a Holin Groep, C-487/01 a C-7/02, Recueil, s. I-5337, bod 76).
Právo společenství nelze uplatňovat pro zneužívající nebo podvodné účely
(viz zejména rozsudky ze dne 12. května 1998, Kefalas a další, C-367/96, Recueil, s. I-2843, bod 20; ze dne 23. března 2000, Diamantis, C-373/97, Recueil, s. I-1705, bod 33, a ze dne 3. března 2005, Fini H, C-32/03, Sb. rozh. I-1599, bod 32).
55. Pokud daňový orgán konstatuje, že
nárok na odpočet byl uplatněn podvodně,
je oprávněn požadovat vrácení odpočtených částek se zpětným účinkem (viz zejména rozsudky ze dne 14. února 1985, Rompelman, 268/83, Recueil, s. 655, bod 24; ze dne 29. února 1996, INZO, C-110/94, Recueil, s. I-857, bod 24, a výše uvedený rozsudek Gabalfrisa a další, bod 46). Je věcí vnitrostátního soudu, aby odmítl přiznat právo na odpočet, pokud je s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že toto právo se spoléhá (je uplatněno) na podvodné účely (viz výše uvedený rozsudek Fini H, bod 34).
Odkaz SDEU v odst. 55 na čtveřici předchozích rozhodnutí podporuje tvrzení, že
podvodné daňové úniky spadají mimo rozsah
(nespadají do oblasti působnosti)
DPH,
a tudíž také
mimo rozsah práva na odpočet daně na vstupu.
Podvodné vyhýbání se dani
neplní objektivní kritéria,
jako jestli činnost je „ekonomickou činností“ a zda osoba povinná k dani „jedná jako taková“, kterými je identifikován rozsah DPH a právo na odpočet.
 
3.4 Objektivní kritéria pro určení statusu osoby povinné k dani
 
Kauza Rompelman
V kauze
Rompelman
9) se SDEU zabýval otázkou, zda získání budoucího podílu na nemovitostech ve výstavbě za účelem pronájmu v budoucnu bylo hospodářskou činností ve smyslu čl. 4.1 šesté směrnice. SDEU dovodil, že platba kupní ceny ve splátkách, zatímco budova byla postavena, představovalo zahájení užívání nemovitosti formou pronájmu a bylo ekonomickou činností (viz odst. 20 rozhodnutí ve věci
Rompelman
), ale poznamenal, že osoba, která žádá o odpočet daně, musí
prokázat, že je osobou povinou k dani
ve smyslu čl. 4. Soud dospěl k závěru, že správce daně měl pravomoc posuzovat objektivní kritéria pro určení, zda kupující skutečně byl osobou povinnou k dani, tím že požadoval, aby poskytl objektivní důkaz, že prostory jsou vhodné pro komerční využití (viz odst. 24 rozhodnutí ve věci
Rompelman
). Tedy přístup soudu byl soustředěn na objektivní kritéria pro identifikaci, zda budoucí pronajímatel, usilující o odpočet daně na vstupu, byl skutečně osobou povinnou k dani.
 
Kauza Inzo
Podobně, v případě
Inzo
10) SDEU rozhodl, že investiční výdaje před skutečným využíváním představovaly ekonomickou činnost, kde výdaje a daň na vstupu vyplynuly ze studie ziskovosti pro navrhovaný projekt (odsolení). Po opuštění projektu požadoval belgický daňový úřad vrácení daně na vstupu. Tento požadavek byl zamítnut, ale soud objasnil, že daňový orgán by měl nárok na vrácení, pokud by deklarovaný úmysl vykonávat hospodářskou činnost byl falešný. Opět se
soustředil na objektivní kritéria, kterými je objasněn
status
osoby povinné k dani:
V tomto kontextu
osoba povinná k dani získá
definitivní
status
pouze tehdy, pokud dotyčná osoba učinila prohlášení o úmyslu zahájit plánované hospodářské činnosti v dobré víře. V případech podvodů nebo zneužití, v nichž, například, dotyčná osoba pod záminkou zamýšleného vykonávání určité ekonomické činnosti ve skutečnosti usiluje o získání zboží do svého privátního (nepodnikatelského) majetku, tady úřad může požadovat vrácení částek se zpětnou účinností na základě toho, že tyto odpočty byly provedeny na základě nepravdivých prohlášení.
“ (čl. 24 rozhodnutí
Inzo
)
Tyto principy byly opakovány též v kauze
Gabalfrisa
11) (viz čl. 96 rozhodnutí v této věci).
 
Kauza Fini H
V kauze
Fini H
12) soudní dvůr nerozlišoval mezi výdaji vynaloženými pro účely hospodářské činnosti před jeho zahájením a výdaji vzniklými za účelem ukončení hospodářské činnosti. Aplikoval principy identifikované v
Rompelman
,
Inzo
a
Gabalfrisa
. Soud dovodil:
34. V každém případě je věcí vnitrostátního soudce, aby odmítl přiznání nároku na odpočet, pokud je s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že nárok je uplatňován podvodně nebo zneužívajícím způsobem.
 
Kauza Halifax
Stejný postup uplatnil soud ve věci
Halifax
13), ve kterém se správce daně snažil zpochybnit různé transakce na základě toho, že byly uzavřeny pouze za účelem vyhnutí se DPH. Soudní dvůr znovu zdůraznil, že za předpokladu splnění objektivních kritérií pro identifikaci dodání zboží nebo služeb a hospodářské činnosti neexistuje žádný důvod pro zamítnutí nároku na odpočet daně na vstupu. Ale zdůraznil:
59. Tato (ta objektivní) kritéria nejsou splněna v případě daňového podvodu, například nepravdivým daňovým přiznáním nebo vystavením nesprávných faktur.
V případě
Kittel
následně po odst. 55 SDEU rozvinul své zavedené principy ve vztahu k podvodným únikům. Tak rozšířil princip, že objektivní kritéria nejsou splněna, pokud je obejita daň (kromě vyhnutí se samotnou zdanitelnou osobou), také v případě osob, které věděly nebo měly vědět, že se při svém obchodu účastnili transakcí spojených s podvodným vyhnutím se zdanění.
56.
Stejně tak
osoba povinná k dani, která věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, musí být pro účely šesté směrnice považována za osobu účastnící se tohoto podvodu, a to bez ohledu na to, zda má z následného prodeje zboží prospěch, či nikoli.
57. V takové situaci totiž osoba povinná k dani pomáhá pachatelům podvodu a stává se jejich spolupachatelem.
58. Mimoto, tím, že takový výklad ztěžuje podvodná plnění, jim může i zabránit.
59.
Je tedy
věcí vnitrostátního soudu odmítnout přiznat nárok na odpočet, pokud je s přihlédnutím k objektivním skutečnostem prokázáno, že osoba povinná k dani věděla nebo měla vědět, že se svým nákupem účastní plnění, které je součástí podvodu na DPH, a to i tehdy, pokud dotčené plnění splňuje objektivní kritéria, na základě kterých jsou založeny pojmy ‚dodání zboží uskutečněné osobou povinnou k dani, jednající jako taková,‘ a ‚hospodářská činnost‘.
Slovní spojení, která jsou výše zvýrazněna („stejně tak“, „tedy“) spojují tyto odstavce s dřívějšími odst. 53–55. Demonstrují základ pro vývoj soudního přístupu. Rozšiřuje se kategorie účastníků, kteří spadají mimo objektivní kritéria na ty, kteří věděli nebo měli vědět o spojení mezi jejich nákupem a podvodným únikem.
Kittel
reprezentuje vývoj tohoto práva
,
protože rozšiřuje kategorie účastníků na ty
, kteří sami neměli v úmyslu spáchat podvody, ale kvůli tomu,
že věděli nebo měli vědět
, že transakce byla spojena s podvody, měly být považovány za účastníky. Jakmile tito obchodníci byli považováni za účastníky, jejich transakce nesplnila objektivní kritéria podmiňující rozsah nároku na odpočet.
Podle závěrečných slov čl. 52 soud musí být chápán tak, že i kdyby dotčená transakce jinak splňovala objektivní kritéria, která SDEU určil, nečiní tak v případě, kdy se má osoba považovat z důvodu jeho stavu vědění za účastníka.
Osoba, která nemá v úmyslu provozovat ekonomickou aktivitu, ale předstírá to za účelem neodvedení daně, kterou obdržela za svoji dodávku, a to buďto zmizením nebo zneužitím identifikace plátce DPH, nesplňuje objektivní kritéria, které tvoří základ těchto pojmů, které omezují rozsah DPH a práva na odpočet (viz
Halifax
odst. 59 a
Kittel
odst. 53). Osoba podléhající dani, která věděla nebo by měla vědět, že transakce, ve které se účastní, je spojena s podvodným vyhnutím se DPH, by měla být považována za účastníka, a rovněž nesplňuje objektivní kritéria, která podmiňují rozsah nároku na odpočet.
Takovýmto způsobem je podle britského soudu nutno chápat přístup SDEU v případě
Kittel
, který se soustředí na rozsah DPH a nárok na odpočet měřený objektivními kritérii.
 
4. Obsah pojmu „měl vědět“
Žalobci před britským soudem tvrdili, že pouhé neprovedení přiměřené péče by nemělo vést k závěru, že obchodník je účastníkem podvodu. Namítali, že prvoinstanční soud nesprávně vyložil čl. 51 rozhodnutí
Kittel
. Zatímco obchodníci, kteří provedou veškerá přiměřeně požadovatelná opatření k tomu, aby zajistily, že jejich transakce nejsou spojeny s podvodem, nemohou být zbaveny práva na odpočet daně na vstupu, tak opak z toho nevyplývá. Neplyne z toho, oni argumentují, že plátce, který nepřijme všechna rozumná opatření, musí být považován za účastníka podvodu.
Odvolací britský soud k tomu uvedl, že jakmile je pochopeno, jak těsně
Kittel
sleduje přístup, který SDEU přijal o 6 měsíců dříve v případě
Optigen
, není těžké pochopit, co to znamená, když zdůraznil, že osoba povinná k dani „věděla nebo měla vědět“, že se při koupi zúčastňuje transakce související s podvodným únikem DPH. V případě
Optigen
soud rozhodl, že navzdory faktu, že jiná předcházející nebo následující transakce byla zasažena DPH podvodem v řetězci dodávek, jehož součástí byla napadená transakce, ona objektivní kritéria, která podmiňují rozsah DPH a nárok na odpočet, byla naplněna. Omezil však tento princip na okolnosti, kdy osoba povinná k dani neměla „žádné znalosti a žádné prostředky k poznání“. Soudní dvůr Evropské unie musel mít v úmyslu v rozhodnutí
Kittel
rozvinout zásadu konstatovanou v
Optigen
. Případ
Kittel
je odvrácená strana případu
Optigen
. Soud musel mít úmyslu, aby fráze „věděl nebo měl vědět“
(„knew or should have known“)
použité v odst. 59 a 61 v
Kittel
měla stejný význam jako fráze „vědět nebo mít jakýkoli prostředek k poznání“
(„knowing or having any means of knowing“)
použitý v
Optigen
(čl. 55 rozhodnutí
Optigen
).
 
4.1 Nikoli jako trest za nedbalost, ale protože nejsou splněna objektivní kritéria
Odvolací britský soud ve věci
Mobilx
dále konstatoval (viz odst. 52 rozhodnutí
Mobilx
), že má-li daňový poplatník k dispozici prostředky k poznání, že se svojí koupí účastní transakce spojené s podvodným únikem DPH, ztrácí právo na odpočet,
nikoliv jako trest za nedbalost, ale protože objektivní kritéria pro rozsah tohoto práva nejsou naplněna.
Ve světle
Kittel
nemá žádný význam tvrdit, že v domácích právních předpisech spolupachatelství podvodů vyžaduje více trestuhodný stav mysli než neopatrnost. Obchodník, kterému se nepodaří uplatnit prostředky poznání, které má k dispozici
, nesplňuje objektivní kritéria,
která musí být splněna před tím, než vznikne jeho právo na odpočet.
 
5. Rozsah znalostí
V případě kauzy
Mobilx
bylo významným způsobem odmítnutí práva na odpočet ustanoveno na základě toho, že plátce věděl nebo měl vědět, že je
pravděpodobné,
že transakce jsou spojeny (souvisejí) s podvodem. Tato otázka vyvstává v těchto žalobách z toho, zda je toto dostatečné, nebo zda právo na odpočet může být odepřeno pouze tehdy, pokud obchodník ví nebo měl vědět, že transakce je spojena s podvodem.
Stručně řečeno, ztrácí obchodník svůj nárok na odpočet, jestliže věděl nebo měl vědět o riziku, že transakce byla spojena s podvodným vyhýbáním se DPH?
Správce daně tvrdí, že právo na odpočet může být odepřeno, pokud obchodník pouze věděl nebo měl vědět, že je pravděpodobné (spíše ano než ne), že při svém nákupu se zúčastní takové transakce. Tvrdí, že pokud by bylo nutné prokázat více než zhodnocení rizika, tak by rozhodnutí
Kittel
nepředstavovalo vývoj práva a nedosáhlo by cíle, uznaného v šesté směrnici, k němuž SDEU odkazuje v odst. 54 rozhodnutí
Kittel
14).
Jak již bylo uvedeno, samotná existence tohoto cíle a princip, že se nelze spoléhat na právo Společenství při podvodných cílech (viz např. kauza
Fini H
odst. 32),
neposkytuje žádné odůvodnění pro generální princip, že každá transakce spojená s podvodem je postižena.
Takovýto přístup byl odmítnut v
Optigen
.
 
5.1 Porušení principu právní jistoty
Pokud by britský správce daně měl pravdu a bylo by dostatečné ukázat, že plátce měl vědět, že riskoval, že jeho nákup je spojen s podvodem, byl by, podle názoru odvolacího britského soudu ve věci
Mobilx
,
porušen princip právní jistoty.
Plátce, který ví nebo by mohl vědět, že existuje riziko podvodu, bude těžko měřit míru tohoto rizika; ani nebude schopen předvídat, zda jsou okolnosti takové, že bude proti němu uplatněno, že riziko podvodu je tak velké, že by neměl vstoupit do transakce. Stručně řečeno, nebude schopen vědět před vstupem do transakce, že pokud tak učiní, že nebude mít nárok na odpočet DPH na vstupu. Princip právní jistoty bude porušen.
Je potřeba si uvědomit, že přístup SDEU v kauze
Kittel
měl rozšířit kategorii účastníků. Plátce, který měl vědět, že je vystaven riziku, že se při koupi
mohl
účastnit transakce spojené s podvodem na DPH, nemůže být považován za účastníka tohoto podvodu. Nejvyšší, co je možné říci, je, že riskuje, že by mohl být účastníkem. Toto není přístup soudu ve věci
Kittel
, ani to není jazyk, který používá. Za těchto okolnosti, je odvolací britský soud ve věci
Mobilx
názoru, že je třeba prokázat, že obchodník věděl nebo měl vědět, že se svými nákupy účastní takové transakce:
Relevantní
znalost je, že společnost měla vědět, že svými nákupy se
účastní
na transakcích, které byly spojeny s podvodným vyhýbáním se DPH; že takové transakce
mohou
být spojené, nestačí.
Britská finanční správa namítala, že zásada by neměla být omezena na případy, kdy se obchodník záměrně zdržel klást otázky, aby nedošlo k potvrzení jeho podezření. Toto bylo popsáno jako kategorie případu, který je tak blízko skutečné znalosti, že s osobou je zacházeno, jako by měla informace, kterým se záměrně snažila vyhnout. Finanční správa se snažila odkazovat na názory dříve vyslovené britskými soudy takto:
Princip právní jistoty musí být přebit (trumfnout) ‚cíli uznanými a podporovanými Šestou směrnicí‘.
Odvolací britský soud ve věci
Mobilx
k tomu uvedl, že jak se již snažil zdůraznit, podstatou přístupu SDEU ve věci
Kittel
je, že zachoval princip právní jistoty; on jej nepřebíjel.
Test v případě
Kittel
je jednoduchý a neměl by být příliš rafinovaný. Zahrnuje nejenom ty, kteří o spojení vědí, ale i ty, kteří „by měli znát“. Zahrnuje tedy ty, kteří by měli z okolností, které obklopují jejich transakce, vědět, že jsou spojeny s podvodným vyhýbáním. Pokud by plátce měl vědět, že
jediným rozumným vysvětlením
pro transakci, které se zúčastnil, bylo to, že byla spojena s podvodem, a pokud se ukázalo, že transakce byla spojena s podvodným vyhýbáním se DPH, pak měl o tomto faktu vědět. Může být správně považován jako účastník z důvodů vysvětlených v případu
Kittel
.
Britský odvolací soud ve věci
Mobilx
v této části uzavřel, že skutečná zásada, která by měla být odvozena od případu
Kittel
, nerozšiřuje rozsah na okolnosti, za kterých zdanitelná osoba by měla vědět, že je při nákupu pravděpodobnější, že její transakce souvisí s podvodným únikem. Ale
obchodník může být považován za účastníka za situace, když měl vědět, že jediným rozumným vysvětlení pro okolnosti, za kterých proběhl jeho nákup, bylo, že jde o transakci spojenou s takovým podvodným vyhýbáním se dani.
 
6. Závěr
Hlavním smyslem tohoto pojednání bylo poukázat na to, že pokud se daňové subjekty a daňová správa potýkají s pojmem „věděl nebo vědět měl a mohl“, zejména v souvislosti s ručením dle § 109 zákona o DPH či odejmutím nároku na odpočet v „podvodných“ situacích, je nutno vzít v potaz, že výklad provedený na základě relevantních rozhodnutí SDEU vede podle názoru britských soudů k tomu, že je potřeba obsah tohoto pojmu vykládat tak, že plátce daně může být postižen pouze tehdy, pokud je možno konstatovat, že zjištěné okolnosti „obklopující“ předmětný obchod by každý rozumný posuzovatel musel vyhodnotit tak, že jediným rozumným vysvětlením těchto okolností je to, že předmětný obchod je spojen s podvodem na dani. Jak dovodil britský odvolací soud, jen takovýto přísnější výklad je schopen unést zachování principu právní jistoty a předvídatelnosti a zabránit tak arbitrárnímu rozhodování správce daně.
Pro praxi českého daňového práva je v tomto ohledu nutno si pak klást otázky, zda pokud se v průběhu daňové kontroly například zjistí, že dodavatel je nekontaktní, že neukládá své účetní závěrky do Sbírky listin obchodního rejstříku, nebo že cena, za kterou se uskutečnil obchod, je neobvykle vysoká, jsou právě těmi skutečnostmi, které by každý rozumný posuzovatel musel vyhodnotit tak, že jediným možným vysvětlením těchto okolností je to, že obchod je spojen s daňovým podvodem. Možná je rozumné přitom vzít v potaz i názor britského soudce Helliera v jiné věci v roce 2013,15) že je zde potřeba uvažovat „rozumného podnikatele“, kdy slovo „rozumný“ indikuje, že rozhodující úřad či soud se
„nepokouší vcítit do mysli dítěte, paranoidního celníka ani notorického daňového podvodníka“.
Zdroj: Odborný portál DAUC.cz, 2017.
1) Mobilx Ltd (in Administration), The Commissioners for Her Majesty's Revenue & Customs, Calltel Telecom Ltd & Anr v. The Commissioners for Her Majesty's Revenue & Customs, Blue Sphere Global Ltd, The Commissioners for Her Majesty's Revenue & Customs. High Court of Justice Court of Appeal (Civil Division). 12. 5. 2010.
2) Nelze přitom odhlédnout od podle autora legitimní polemiky o tom, zda se vůbec má jednat o dva různé případy, tj. zda lze v českém právním prostředí odmítat právo na odpočet (resp. požadovat vrácení již uplatněného odpočtu) s odkazem na SDEU, aniž by se uplatnilo výslovné národní ustanovení § 109 ZDPH.
3) Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 6. července 2006.
Axel Kittel proti Belgickému státu
(C-439/04)
a Belgický stát proti Recolta Recycling SPRL
(C-440/04).
4) Zde jsem si dovolil provést korekci oproti oficiálnímu českému překladu: anglicky je zde použito slovo
„recipient“
, zatímco český překlad je proveden tak, jako by se jednalo naopak o dodavatele. Tím se samozřejmě podstatně mění význam a pochopitelnost textu.
5) Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 12. ledna 2006.
Optigen Ltd
(C-354/03),
Fulcrum Electronics Ltd
(C-355/03) a
Bond
House Systems Ltd
(C-484/03)
proti Commissioners of Customs & Excise.
6) Stanovisko generálního advokáta – Poiares Maduro – 16 února 2005
. Optigen Ltd
(C-354/03),
Fulcrum Electronics Ltd
(C-355/03) a
Bond
House Systems Ltd
(C-484/03)
proti Commissioners of Customs & Excise.
7) Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 3. října 2006.
Banca popolare di Cremona Soc. coop. arl proti Agenzia Entrate Ufficio Cremona.
8) Rozsudek Soudního dvora (čtvrtého senátu) ze dne 22. prosince 2008 (žádost o rozhodnutí o předběžné otázce Wojewódzki Sąd Administracyjny w Krakowie – Polská republika) –
Magoora sp. zoo v. Dyrektor Izby Skarbowej w Krakowie
(věc C-414/07).
9) Věc 268/83. Rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 14. února 1985.
D.A. Rompelman a E.A. Rompelman-Van Deelen proti Minister van Financiën.
10) Věc C-110/94. Rozsudek Soudního dvora (pátého senátu) ze dne 29. února 1996.
Intercommunale voor zeewaterontzilting (INZO) proti Belgische Staat.
11) Spojené věci C-110/98 až C-147/98. Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. března 2000.
Gabalfrisa SL a další proti Agencia Estatal de Administración Tributaria (AEAT).
12) Věc C-32/03. Rozsudek Soudního dvora (třetího senátu) ze dne 3. března 2005.
I/S Fini H proti Skatteministeriet.
13) Věc C-255/02. Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 21. února 2006.
Halifax plc, Leeds Permanent Development Services Ltd a County Wide Property Investments Ltd proti Commissioners of Customs & Excise.
14)
„Boj proti podvodu, vyhýbání se daňové povinnosti a případným zneužitím je cílem, který je šestou směrnicí uznán a podporován.“
15) S&I Electronics Ltd v HMRC [2013] UKFTT 296 (TC); citováno dle: SCHOFIELD, Max, 2015. S&I Electronics Plc v HMRC and the state of MTIC VAT fraud.
British Tax Review
. (5), 663–678, s. 666.

Související dokumenty

Zákony

Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty