Dokazování

Fyzická osoba mnoho let pravidelně měsíčně investuje po podílového fondu spravovaném bankou. Nyní by ráda část podílových listů prodala. Aby se vyhnula zdanění tak by ráda prodala „ty nejstarší“ podílové listy, které drží 15–20 let. Bohužel v evidenci banky je jen počet kusů a nikoliv doba držení jednotlivých kusů podílových listů. Může si fyzická osoba sama určit, že prodala nejstarší podílové listy a být v režimu osvobození? 

Společnost s r. o., zabývající se advokacií, prozatím neplátce DPH. Jednatel této s. r. o. dostal od operátora nabídku na uzavření smlouvy k telekomunikačním službám: konkrétně 2× telefonní tarif pro hovory a SMS s mobilním internetem + 2× pevný internet - dále jen „multitarif“. Smlouva na multitarif půjde uzavřít buď na s. r. o. (PO) nebo na jednatele jakožto občana (FO nepodnikatele), cenová nabídka se odvíjí od zvoleného subjektu, který v budoucnu smlouvu uzavře. Jednatel odmítá na shora uvedené služby uzavřít vícero smluv dle převažujícího charakteru využívání služby (osobní vs pracovní využití), tzn. nechce telekomunikační služby rozdělit tak, aby např. byla jedna část vedena na FO a druhá část na PO (s. r. o.) - je to kvůli značné finanční nevýhodnosti, která by byla od operátora poskytnuta (multitarif se tedy vyplatí uzavřít pouze buď na FO nebo PO). Plán využití telekomunikačních služeb je hrubým odhadem následující: - 2× internet: 1× pro práci v kanceláři (100% v rámci podnikání), 1× domov jednatele - pracovní, ale i osobní spotřeba (dle jednatele využití cca 10 % osobně vs 90 % pracovně, neboť by zde skrz internet probíhalo zejména zálohování pracovních dat na dálku), - 2× tel. tarif - 1× výhradně pracovně (100% podnikání - kancelář/sekretatiát), 1× mobilní tel. jednatele (cca 80% podnikání a 20% osobní spotřeba). Otázky, které jednatel s. r. o. řeší a které prosíme zodpovědět jsou následující: Prosíme doporučení, jakým způsobem vše provést tak, aby mohl za multitarif do nákladů své s. r. o. zahrnout jednatel vůči FÚ "bezpečně" co nejvíce oprávněných nákladů? S případnou přefakturací služeb jednatel souhlasí - pro FO je od operátora finančně nabídka výhodnější cca o 1 000 měsíčně (vč. DPH), tedy se nabízí varianta přefakturovat poměrnou část od FO směrem na s. r. o. Zároveň se však jednatel domnívá, že bezpečnější varianta nastane, pokud bude služby přefakturovávat s. r. o. jemu jakožto FO-občanovi, neboť mu přijde průkaznější, že by byla uvedena na fakturacích jmenovitě jeho s. r. o., když se jí týká většina služeb a je záhodno vykazovat i co nejvyšší možný poměr služeb do jejích nákladů. U tel. tarifu, který bude mít jednatel mj. i na os. spotřebu nás napadlo zahrnout jej do dodatku smlouvy o výkonu funkce jednatele, kterou má jednatel uzavřenu se svoji s. r. o. (čemuž by se nebránil), ovšem opět by to chtělo návrh, jak to prakticky provést v rámci celého multitarifu? V rámci tohoto bodu se má jednat o rozhodnutí, které by mělo být funční na vícero let do budoucna, i z tohoto důvodu je třeba řádně zhodnotit možnosti. Jak bylo shora uvedeno, jeden z pevných internetů bude využívat jednatel ve svém domově (RD) - nemá zde se svojí s. r. o. k tomuto uzavřen žádný smluvní vztah. Co v tomto případě doporučujete provést tak, aby byl pevný internet (část v podnikání) z domova jednatelem daňově uznatelný pro s. r. o.? Shora uvedený poměr nákladů pro osobní užití je velmi přibližně určený dle nefundovaného odhadu jednatele. Jak tedy správně a odborněji odhadnout náklady na tel a internet, pokud se zčásti využívají osobně a zčásti pracovně? Prosíme doporučení zvlášť za tel. a zvlášť za internet (pevný, ale i mobilní). Všeobecný popis. který jsme dohledali - tzn. např., že u tel. služeb máme vzíti v potaz výpis za telefonní služby od operátora nám přijde docela pracný ke zhodnocení, neboť se volá opravdu na mnoho čísel a každý měsíc se tato čísla mění, rozlišovat tak podrobněji, která jsou osobní a která pracovní by tak bylo složité. Resp. šla by prvotně vyloučit čísla osobní, ale i to by byl složitější proces. Stejně tak např. u historie na internetu - zhodnocení návštěv osobních vs pracovních web. stránek není příliš jednoduché,... Jak tedy v tomto případě zhodnotit osobní vs pracovní náklady tak, aby byly před správcem daně průkazné a obhajitelné? Co použít jakožto důkazní materiál? Prosíme zde o všeobecný popis, vhodný defacto pro každého podnikatele. Stejný dotaz jako předchozí dotaz s menší obměnou: jak to provést ve shora uvedeném případě, kdy hlavní činností s. r. o. je advokacie, tzn. dochází k povinné advokátní mlčenlivosti? Fundovaný odhad poměru nákladů (os. vs prac. náklady) bude nejspíš stejný jako ve shora položené otázce, ale jak před správcem daně prokázat náklady (jaký použít důkazní materiál), když nejspíš ani základní lustrace výpisů hovorů ze strany správce daně není u advokátů možná?  

Městský soud při posouzení důkazních návrhů zjevně vycházel z předpokladu, že pokud dodavatelé stěžovatelky neodpovídali na výzvy správce daně, lze bez dalšího považovat za prokázané, že v řetězcích chybí daň. Tento předpoklad je však nesprávný. Judikatura Nejvyššího správního soudu vychází z toho, že nekontaktnost daňového subjektu může svědčit o tom, že došlo k narušení neutrality daně. Tento závěr však vychází z obecně platného předpokladu, že ve většině takových případů nelze zkontrolovat správnost podaného daňového přiznání a tvrzené daně daňového subjektu, pokud je nekontaktní. Takové jednání daňového subjektu brání správnému výběru daně a ve svém důsledku ohrožuje řádné fungování společného systému DPH (rozsudek ExaSoft Holding, bod 34). Z tohoto obecně platného východiska však mohou existovat ojedinělé výjimky. Nelze totiž vyloučit, že i přes pozdější nekontaktnost daňového subjektu lze výjimečně ověřit, zda daňový subjekt dotčené daňové doklady zahrnul do svého účetnictví, vykázal je v daňovém přiznání a odvedl daň. To je myslitelné zejména tehdy, pokud správce daně disponuje veškerými rozhodnými podklady z předchozích kontrolních postupů či si je může snadno obstarat od jiného správního orgánu. Pokud tedy stěžovatelka zcela konkrétně označila důkazy, ze kterých by bylo podle jejího tvrzení možné zjistit, zda dodavatel či subdodavatelé odvedli daň, bylo povinností městského soudu tyto důkazy buď provést, nebo zrušit napadené rozhodnutí, jelikož daňové orgány tyto důkazy neprovedly, ačkoliv tak učinit měly, popř. přesvědčivě vysvětlit, z jakého důvodu je neprovedl (např. pokud by důkazy nebyly kompletní, a tudíž neměly vypovídající hodnotu). Žalovaný doměřil stěžovatelce daň z důvodu její účasti na podvodu na DPH v různých řetězcích, které se měnily v rámci jednotlivých zdaňovacích obdobích. Pokud by však neobstál závěr žalovaného ohledně její účasti na podvodu, byť i v jediném řetězci, městský soud by byl povinen napadené rozhodnutí zrušit, a to alespoň ve vztahu k některým dodatečným platebním výměrům. Logicky by se totiž musela snížit jí doměřená daň, jelikož by měla nárok na odpočet DPH z plnění v tomto řetězci. Stěžovatelka proto nemusí nutně vyvrátit závěry daňových orgánů týkající se všech řetězců k tomu, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Tento důvod, kterým městský soud odůvodnil neprovedení důkazních návrhů, proto také neobstojí.

Krajský soud a daňové orgány v prvé řadě poukázaly na statisícové platby v hotovosti. Nejvyšší správní soud nepopírá, že platby v hotovosti jsou jednou z častých indicií podvodu na DPH a že ten, kdo je prováděl namísto plateb převodem, by pro tento způsob úhrady měl mít rozumné vysvětlení. V daném případě však byl hotovostní způsob úhrady odůvodněn vzájemnou nedůvěrou mezi dodavatelem a stěžovatelkou, neboť dodávané řídící jednotky byly opakovaně reklamovány, a proto stěžovatelka požadovala bezchybné plnění a naopak dodavatel požadoval placení v hotovosti oproti předání bezvadného plnění … Podle Nejvyššího správního soudu v situaci, kdy daňový spis obsahuje důvody, pro které stěžovatelka platila za dodané zboží v hotovosti, je zmírněna relevance plateb v hotovosti jakožto důkazu pro existenci daňového podvodu. Důležité je upozornit i na to, že hotovostní platby probíhaly v zákonem stanoveném limitu, takže samy o sobě nebyly v rozporu s právními předpisy. Rovněž pozdní úhrada faktur byla v projednávané věci zdůvodněna vadami dodaného plnění a jeho reklamací. Tato skutečnost je v obchodním styku běžná a jako taková může vést ke zpoždění v placení faktur. Jakkoli tedy placení faktur po datu splatnosti může představovat indicii prokazující existenci daňového podvodu, v projednávané věci byl tento obecný důkaz zeslaben věcnými důvody, pro které docházelo k úhradám faktur po době jejich splatnost. Za další důkaz prokazující existenci daňového podvodu považovaly krajský soud a daňové orgány skutečnost, že společnost Hexageek podala daňová přiznání a kontrolní hlášení za předmětná zdaňovací období až po vyměření daně správcem daně a zároveň tuto daň nikdy neuhradila. Kasační soud však tuto okolnost považuje spíše za podnikatelské selhání dodavatele stěžovatelky, které však samo o sobě neprokazuje podvodné jednání. Kasační soud nebagatelizuje toto pochybení společnosti Hexageek, zároveň však má za to, že ani ve spojení s dalšími skutečnostmi jednoznačně neprokazuje existenci podvodného úmyslu, nýbrž pouze svědčí o chybějící dani. Chybějící daň však sama o sobě daňově podvodné jednání neprokazuje. Podvodný úmysl dodavatele žalobkyně při přiznání daně a její úhradě nadto zeslabuje skutečnost, že za následující zdaňovací období společnost Hexageek daň uhradila. Virtuální sídlo dodavatele by pak bylo možno považovat za „doprovodnou“ okolnost, která by ale musela být spojena s dalšími „silnými“ důkazy o existenci daňového podvodu. Rozhodovací praxe virtuální sídlo obecně považuje za objektivní okolnost svědčící o vědomosti daňového subjektu o zapojení do podvodu na DPH, avšak pouze ve spojení s dalšími okolnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2024, č. j. 8 Afs 20/2022 - 48). Stejné platí o nezveřejnění účetních závěrek ze strany dodavatele, neboť ani tato skutečnost sama o sobě neprokazuje existenci daňového podvodu, nýbrž pouze ve spojení s dalšími „silnými“ okolnostmi může prokazovat existenci daňového podvodu.

Následující soudní spor ukazuje, jak složité může být prokázat daňově uznatelné výdaje na výstavbu domu bez potřebných dokladů. V několika soudních kolech se odehrála kauza mezi soukromým prodávajícím, finančním úřadem a soudy o to, zda lze výdaje na výstavbu rodinného domu prokázat i bez klasických dokladů – například znaleckým posudkem. Zatímco znalecká hodnota darovaného pozemku byla uznána, výdaje na samotnou stavbu bez podkladů neprošly. Soudy se nejprve přiklonily k poplatníkovi, nakonec však rozhodly ve prospěch správce daně. Kauza je jasným příkladem toho, že v daňových otázkách platí: Co není řádně doloženo, nelze uplatnit – a ani znalecký posudek nemusí stačit, pokud chybí konkrétní doklady k výdajům.

Vedu účetnictví jako OSVČ malé s. r. o. s jedním jednatelem. Ta vznikla v 5/2023 a jednatel vložil během tohoto roku do společnosti půjčku několik milionů, kterou si postupně vrací. Mám proveden záznam o provedení identifikace klienta k datu 1. 2. 2025, výpis z evidence skutečných majitelů. Musím zpětně požadovat doložení příjmů, tj. záznam o příjmech klienta dle zákona č. 253/2008 Sb.? Pokud ano, jak postupovat v případě, že mi nebudou podány adekvátní podklady jako příloha k tomuto záznamu, např. daňová přiznání z minulých let, darovací smlouvy apod.?

K námitce brojící proti označení činnosti stěžovatelky jako agenturní zaměstnávání NSS uvádí, že krajský soud souhlasí se stěžovatelkou v tom, že nezaregistrování dodavatelů jako agentur práce ještě nevypovídá o existenci daňového podvodu.

Jaké jsou potřeba doklady, pro prokázání přepravy zboží do zemí EU (pro uznání osvobození od DPH)?

NSS dále nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že kontrolní hlášení nelze využívat k argumentaci, že správce daně neprokázal skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, a že v důsledku toho nepřešlo na stěžovatele zpět důkazní břemeno. Jde o dokumenty, které by měl mít k dispozici správce daně. Správce daně má povinnost zjistit co nejúplněji skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daně. Při tom není vázán návrhy daňových subjektů. Jak upozornil NSS v rozsudku č. j. 7 Afs 70/2023-37, vykázání dodávek v kontrolním hlášení ze strany dodavatele nelze považovat za zcela formální a bezvýznamný důkaz. Lze z něj usuzovat, že dodavatel tímto krokem v rozhodné době minimálně nepřímo potvrdil poskytnutí daného plnění. Jedná se tak o dílčí nepřímý důkaz (střípek mozaiky), který v provázaném komplexu dalších shromážděných důkazů a zjištění svědčí bez vážných pochybností o tom, že stěžovateli a) bylo deklarované plnění skutečně poskytnuto.

NSS také připomíná, že obecné pochybnosti jako nekontaktost dodavatele či to, že není jasné, kdo konkrétně práce vykonal, k unesení důkazního břemene správce daně nestačí (přiměřeně rozsudek NSS ze dne 27. 9. 2022, č. j. 2 Afs 190/2020-42). Skutečnost, že platby probíhaly bezhotovostně, svědčí spíše ve prospěch daňového subjektu (pozornost by mohly vzbudit spíše platby v hotovosti). NSS sice chápe pochybnosti správce daně ve vztahu k dodavateli Olimp Gold, neboť zjištění o něm dávají určitý prostor pro pochyby o daňové „kázni“ daného dodavatele, resp. osob, s nimiž spolupracoval. Tyto pochybnosti jsou však mimo sféru týkající se důkazního břemene stěžovatelů.

NSS považuje za vhodné korigovat názor krajského soudu o „přechodu“ důkazního břemene. Byť je pravda, že se tento pojem mnohdy používá, důkazní břemeno v daňovém řízení nepřechází (rozsudky NSS ze dne 11. 4. 2019, č. j. 5 Afs 133/2018-27, nebo ze dne 8. 3. 2023, č. j. 6 Afs 213/2022-43). Daňový řád v § 92 stanoví, ohledně kterých skutečností nese důkazní břemeno daňový subjekt a ohledně kterých správce daně. Rozsah tohoto břemene se v průběhu daňového řízení nemění a ani nepřechází z jednoho na druhého. Důkazní břemeno stíhá daňový subjekt a správce daně v průběhu celého řízení, a to vždy v rozsahu uvedeném v § 92 odst. 3, resp. 5 daňového řádu . Rozhodnou otázkou potom vždy je posoudit, kdo své (a právě jen to své) důkazní břemeno unesl, a kdo nikoli. Od toho se poté odvíjí další procesní postup, potažmo i způsob stanovení daně i její výše (§ 98 daňového řádu ).

Referenční cenu pro potřeby aplikace § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb. , o daních z příjmů, jsou finanční orgány oprávněny určit svou vlastní úřední činností. Ani správní soud nemusí nařizovat znalecké zkoumání, je-li schopen závěry finančních orgánů řádně přezkoumat a zhodnotit.

Daňové orgány si v tomto ohledu žádné podklady neopatřily, a tedy neunesly důkazní břemeno stran účelovosti transakcí stěžovatelky. Jinými slovy, daňové orgány nemohly toliko sdělit, že není jejich povinností prokazovat, co tvrdí stěžovatelka. Naopak, aby unesly důkazní břemeno a prokázaly subjektivní prvek testu zneužití práva, měly prokázat, že jednání stěžovatelky bylo účelové, neboť výsledku bylo fakticky možné dosáhnout i bez založení holdingu. NSS zároveň chápe stěžovatelčin argument, že v minulosti i následně byly příjmy společníků – fyzických osob řádně daněny srážkovou daní. Ačkoliv předchozí a následná poctivost sama o sobě není důvodem pro konstatování, že v mezidobí nebylo zneužito právo, v projednávané věci popsané skutečnosti vhodně dokreslují, že stěžovatelka při založení holdingu neměla v úmyslu toliko získat daňové zvýhodnění.

NSS pro úplnost připomíná, že informace získané z obchodního rejstříku a rovněž ze sbírky listin nejsou skutečnostmi známými veřejným orgánům (vč. soudů) z úřední činnosti. Jedná se o podklady jako jakékoliv jiné a takto je třeba s nimi procesně nakládat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2011, sp. zn. IV. ÚS 433/10 , a bod [38] rozsudku NSS ze dne 14. 12. 2016, čj. 1 As 223/2016-50).

Nejvyšší správní soud rovněž musí zdůraznit, že má-li se znalec vyjadřovat zpětně k povaze určité činnosti, která se již odehrála a při níž sám znalec nebyl v rozhodné době bezprostředně přítomen, je jeho posouzení z povahy věci retrospektivní a závislé na vstupních podkladech a předaných informacích. Vypovídací hodnotu pak mají pouze takové znalecké závěry, které jsou náležitě a logicky odůvodněny, podloženy obsahem nálezu, vypořádávají se se všemi rozhodnými skutečnostmi a nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů. Jestliže znalec bez dalšího vychází z určitých vstupních údajů a tyto reprodukuje, pak tím nijak neverifikuje jejich autenticitu a pravdivost jejich obsahu a nečiní z nich fakta. Zjednodušeně řečeno, určitá skutečnost se nestává prokázanou jen proto, že ji znalec uvedl ve svém posudku. Stěžovatelka se pak sice při podání vysvětlení znalce doptávala, zda její činnost vlastními zaměstnanci naplňovala znaky výzkumu a vývoje, na což znalec odpověděl obdobně. Ani ona se však nezeptala, ačkoliv měla tu možnost, z jakých podkladů předmětný závěr znalce vyplývá. Nejvyšší správní soud však připouští, že by bylo vhodné, aby tuto otázku položil sám správce daně.

Stěžovatel zčásti ve svém rozhodnutí, především však poté v doplnění kasační stížnosti jednotlivá opatření učiněná žalobkyní odmítl jako zcela nedostatečná, respektive irelevantní z hlediska možného vyvinění z účasti na podvodu. K tomuto závěru však dospěl na základě izolovaného rozboru jednotlivých opatření podpořených odkazem na fragmenty judikatury NSS. Opatření, jimiž daňový subjekt prokazuje, že jeho účast na daňovém podvodu nebyla zaviněná, však nelze hodnotit izolovaně, nýbrž je třeba posuzovat je v jejich souhrnu a ve vazbě na míru obezřetnosti potřebnou v konkrétním případě. Tato míra poté pramení z konkrétních objektivních okolností vzbuzujících v daném případě pochybnosti o legitimitě posuzovaných obchodních transakcí.

Povinnost tvrdit a prokazovat skutečnosti, které opodstatňují opravu výše daně, má osoba, která vystavila doklad, na němž je uvedena daň v opravené výši.

Pro přiznání odpočtu DPH je totiž nezbytné, aby daňový subjekt prokázal, že zdanitelné plnění přijal od plátce DPH, nikoliv od osoby, které uvěřil, že je plátcem DPH.

Je nutno souhlasit s krajským soudem v tom, že ne každý požadavek třetí strany (zde banky) automaticky vylučuje použití institutu zneužití práva. … Jelikož se vysvětlení ekonomické racionality požadavku banky jeví jako logické a stěžovatel je nezpochybnil, považuje Nejvyšší správní soud v tuto chvíli za nadbytečné provádět dokazování (články týkajícími se leveraged buyout, které žalobkyně předložila) k otázce, nakolik jsou transakce tohoto typu běžné.

Ekonomický smysl transakce totiž nelze popřít pouhým konstatováním, že transakce mohla proběhnout jinak, nebo že mohla být realizována jiná transakce. Stěžovatel by musel v prvé řadě věrohodně zdůvodnit, proč by onen odlišný průběh či odlišná transakce vedly k daňově odlišnému výsledku (pro žalobkyni, resp. pro celou skupinu, méně příznivému). Pouze v takovém případě by bylo představitelné, že hlavním účelem transakce bylo ve skutečnosti získání daňové výhody.