Judikáty

Ej 66/2006 Daň z příjmů: zneužití práva k § 15 odst. 8 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období 2000 a 2001 k § 2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "daňový řád", "d. ř.") I. Založí-li osoby, mezi nimiž existují úzké příbuzenské vazby, spolek za tím účelem, aby prostřednictvím darů věnovaných tomuto spolku financovaly sportovní, kulturní a vzdělávací aktivity svých dětí, je nutno s ohledem na okolnosti případu vždy zvážit, zda odečtení hodnoty takového daru od základu daně podle § 15 odst. 8 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, není zneužitím práva. II. O zastřený právní úkon ve smyslu § 2 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, se nejedná, pokud žalobce nečinil své právní úkony naoko (nepředstíral je) a nesnažil se jimi zastřít právní úkony jiné, ale svými úkony práva zneužil. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004-48) Věc: Ing. Petr B. proti Finančnímu ředitelství v Hradci Králové o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce. Finanční úřad v Přelouči zahájil dne 29. 4. 2002 u žalobce daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob, daně z přidané hodnoty a silniční daně za zdaňovací období roku 2000; dne 30. 5. 2002 zahájil daňovou kontrolu ohledně daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2001. Daňová kontrola se především zaměřila na peněžní dary, jež v kontrolovaných zdaňovacích obdobích žalobce poskytl občanskému sdružení K. Toto občanské sdružení bylo zaregistrováno dne 3. 11. 1999 Ministerstvem vnitra. Jeho posláním bylo přispívat k rozvoji sportovní aktivity členů klubu, k rozšíření vzdělání a všeobecného rozhledu členů klubu, k podpoře kulturních a uměleckých aktivit členů klubu a k ochraně zvířat a životního prostředí; dále bylo cílem spolku navazování sportovních styků s kluby v České republice i v zahraničí, podpora členů v aktivním vzděláv
Vydáno: 13. 01. 2022
Právo vlastnit majetek, nabývání majetku I. ÚS 1611/07 Nelze připustit, aby se vlivem interpretace zákona stalo předmětem zdanění něco, co zákon za předmět daně s žádoucí mírou určitosti nepředpokládá. Zákonný pojem „konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání“ se v rozporu s racionálním výkladem neodvíjí ode dne 31. 12. 1998, nýbrž až ode dne 31. 12. 1999, kdy prostředkem k extenzivnímu výkladu je lhůta k podání daňového přiznání, tj. den 31. 3. 1999. Tímto výkladem je výslovná tříletá lhůta prodloužena na lhůtu čtyřletou. Bytová politika státu realizovaná skrze zdaňování nemůže činit neodůvodněné rozdíly. Nelze tolerovat ani velmi extenzivní výklad lhůt k vyměření daně ani přehnaně restriktivní výklad podmínek osvobození od daně. Interpretace a aplikace daňového práva procesního i hmotného, tedy práva, které již samo legitimizuje jisté omezení vlastnického práva, nesmí vést k porušení tohoto základního práva tím, že nerespektuje z principu proporcionality plynoucí příkaz k co největší minimalizaci zásahu do základního práva. Ústavní soudrozhodl dne 2. prosince 2008 po ústním jednání v senátu ve věci ústavní stížnosti Ing. D. V., zastoupené JUDr. I. G., advokátkou, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 1 Afs 139/2006, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: I. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 1 Afs 139/2006, bylo porušeno základní právo stěžovatelky vlastnit majetek, garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Proto se toto rozhodnutí ruší. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení výše uvedeného rozsudku vydaného ve věci, v níž se neúspěšně domáhala zrušení rozhodnutí o vyměření daně z příjmů, a tvrdila, že tímto rozhodnutím byla porušena její základní práva zakotvená v Listině základních práv a svobod (dále „Listina“), zejména právo vlastnické, garantované čl. 11 Listiny. Ústavní stížnost byla pod
Vydáno: 13. 01. 2022
Daně a poplatky Právo na soudní a jinou právní ochranu Ukládání povinnosti II. ÚS 686/02 > Tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 2 Listiny bude mít místo zejména tam, kde se správní soud odmítne protiprávně věcí vůbec zabývat (denegatio iustitiae). Toto základní právo v prvém plánu garantuje právo každého na přístup k soudu ve věci přezkumu rozhodnutí orgánu veřejné správy a ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny zahrnuje samozřejmě i právo na to, aby soud v takovém případě rozhodnutí orgánu veřejné správy přezkoumal stanoveným postupem, tj. ve spravedlivém řízení, v souladu s příslušnými procesními předpisy při respektování jednotlivých záruk práva na soudní a jinou právní ochranu podle hlavy páté Listiny. Meritorní přezkum rozhodnutí správního soudu je namístě zpravidla jen tehdy, když je vedle porušení čl. 36 Listiny tvrzeno i porušení jiného základního práva zaručeného ústavním pořádkem. Aby zdanění bylo ústavně konformní, musí se opírat o zákon. Jiné hmotněprávní podmínky ústavní právo nepředepisuje. Z hlavy páté Listiny vyplývá obecný požadavek, podle něhož jsou obecné povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Absence řádného odůvodnění v napadeném rozhodnutí skutečně může vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces. To platí zejména tehdy, když se nedostatky odůvodnění týkají možného porušení základního práva nebo ústavního principu, např. když se odůvodnění napadeného rozsudku nedostatečně vypořádává s námitkou retroaktivního uplatnění práva v neprospěch stěžovatele. < Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele I. K., zastoupeného JUDr. D. K., advokátkou, s návrhem na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. srpna 2002, čj. 16 Ca 209/01-22, za účasti tohoto soudu jako účastníka řízení a Finančního ředitelství v Ústí nad
Vydáno: 13. 01. 2022
Daňové řízení: povaha daňového penále k § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 230/2006 Sb. a č. 270/2007 Sb. (v textu jen „daňový řád z roku 1992“)*) k § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (v textu jen „daňový řád z roku 2009“) k čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod (v textu jen „Listina“) k čl. 6 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; v textu jen „Úmluva“) Penále podle § 37b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2010, a podle § 251 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, má povahu trestu; je na ně třeba aplikovat čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a články 6 a 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.). (Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2015, čj. 4 Afs 210/2014-57) Prejudikatura: č. 832/2006 Sb. NSS, č. 847/2006 Sb. NSS, č. 1338/2007 Sb. NSS, č. 1723/2008 Sb. NSS, č. 1762/2009 Sb. NSS a č. 1889/2009 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 187/2015 Sb.; rozsudky velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 12. 7. 2001, Ferrazzini proti Itálii (stížnost č. 44759/98, Reports 2001-VII), a ze dne 23. 11. 2006, Jussila proti Finsku (stížnost č. 73053/01, Reports 2006-XIV), a rozsudky ze dne 8. 6. 1976, Engel a ostatní proti Nizozemí (stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71, 5354/72, 5370/72, Series A, č. 22), ze dne 24. 2. 1994, Bendenoun proti Francii (stížnost č. 12547/86, Series A, č. 284), ze dne 29. 8. 1997, A. P., M. P. a T. P. proti Švýcarsku (stížnost č. 19958/92, Reports 1997-V), ze dne 27. 3. 1998, J. J. proti Nizozemí (stížnost č. 21351/93, Reports 1998-II), ze dne 3. 5. 2001, J. B. proti Švýcarsku (stížnost č. 31827/96, Reports 2001-III), ze dne 23. 7. 2002, Janosevic proti Švédsku (stížnost č. 34619/97, Reports 2002-VII), ze dne 24. 7. 2008, André a další proti Francii (stížnost č. 18603/03), ze dne
Vydáno: 13. 01. 2022
Daně a poplatky II. ÚS 664/04 Při výběru daní nelze vycházet pouze z fiskálního zájmu státu, cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené. Jako důkazní prostředky, jimiž lze doložit skutečnosti rozhodné pro určení daňové povinnosti, a tedy i daňové náklady, mohou sloužit prakticky jakékoliv prostředky vyjma těch, které byly získány v rozporu s právními předpisy. I za situace, kdy skutečným dodavatelem byl jiný subjekt než uvedený na dokladech, je ve smyslu zákona č. 337/1992 Sb. nezbytné umožnit daňovému subjektu prokázat skutečné výdaje jinými prostředky. Opačným postupem správce daně i soudů, kterým nebyla respektována práva a právem chráněné zájmy daňového subjektu, došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v konečném důsledku by mohlo dojít i k zásahu do práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti M. B., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2004, č.j. 7 Afs 6/2003-81, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2003, č.j. 10 Ca 25/2003-46 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2002, č.j. 3679/110/2002, 3680/110/2002, 3681/110/2002, 3682/110/2002, takto: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2004, č.j. 7 Afs 6/2003-81, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2003, č.j. 10 Ca 25/2003-46 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2002, č.j. 3679/110/2002, 3680/110/2002, 3681/110/2002, 3682/110/2002, se zrušují. Odůvodnění Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 6 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť je přesvědčena, že postupem správních orgánů a soudů, zejména účelovou interpretací ustanovení § 24 odst. 1 z
Vydáno: 13. 01. 2022
Ej 129/2005 Daňové řízení: daňová kontrola Daň z příjmů: výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů k § 16 odst. 4 písm. c) a f) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též „daňový řád“, „d. ř.“) k § 24 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1996 I. Doba pro využití práva vyjádřit se ke skutečnostem a navrhovat důkazy v rámci daňové kontroly [zejména § 16 odst. 4 písm. c) a f) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků] musí být přiměřená rozsahu prověřovaných skutečností. II. U daňového subjektu, jehož předmětem podnikání je vyhotovování sociomap, je daňově uznatelným výdajem (§ 24 odst. 1 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů) výdaj na pořízení výpočtů pro zpracovaní sociomap u třetí osoby buď v případě, že daňový subjekt následně dále prodal tyto výpočty zákazníkovi, anebo v případě, že výpočty sloužily k ověření správnosti metod vyhotovování či ke zdokonalení kvality výstupů, jež daňový subjekt prodává svým zákazníkům. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2005, čj. 2 Afs 90/2004-70) Věc: Mgr. Radvan B. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce. Finanční úřad pro Prahu 6 stanovil dodatečným platebním výměrem 27. 11. 2000 základ daně za zdaňovací období roku 1996 ve výši 113 334 Kč a daň ve výši 31 036 Kč. Žalovaný odvolání žalobce zamítl 12. 9. 2002; uvedl přitom, že neuznal jako daňový výdaj částku 170 000 Kč, kterou žalobce v roce 1997 vyplatil svému bratru Ing. Kamilu B. za prováděné propočty pro účely sociomapování. Podle zjištění daňové kontroly se žádný obchod v této souvislosti nerealizoval a žalobce neměl z této činnosti žádné příjmy; ostatně žalobce žalovanému ani nedovolil pořídit reprodukce komerčních výstupů, které údajně byly pro žalobce pořízeny. Rozhodnutí o odvolání napadl žalobce žalobou u Městského soudu
Vydáno: 13. 01. 2022
Ej 142/2005 Daň z příjmů: pojem závislé činnosti k § 6 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 259/1994 Sb. I. Daňový systém představuje nejen nezbytný prostředek k materiální existenci státu, nýbrž především test jeho legitimity. Soustava daní proto musí být z hlediska její koncepce i konkrétní aplikace transparentní, předvídatelná a přiměřená. V opačném případě zmíněnou legitimizační funkci nemůže splňovat, a v konečném důsledku tak zpochybňuje samotný význam a funkce státu. II. Vymezení pojmu „závislá činnost“ podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nemůže být redukováno toliko na činnost vykonávanou podle příslušných pokynů, nýbrž se musí jednat o činnost skutečně závislou na osobě plátce. Definiční prvek závislosti tak bude dán zejména povahou vykonávané činnosti (typicky práce vykonávaná na jednom místě výhradně pro jednoho zaměstnavatele) a také tehdy, pokud se bude jednat o činnost dlouhodobou a pokud k uzavření pracovněprávního vztahu mělo dojít především v zájmu osoby tuto činnost vykonávající, jejíž právní sféru neuzavření tohoto vztahu v konečném důsledku poškozuje. Naopak o závislou činnost zpravidla nejde, jedná-li se o specializovanou činnost vykonávanou pouze krátkodobě či nesoustavně, jejíž výkon je podmíněn faktory do značné míry nezávislými na vůli zadavatele (např. sezónní práce, práce závislé na počasí, práce podmíněné realizací jednorázově získané zakázky apod.). Tyto skutečnosti musí akceptovat i aplikace daňových předpisů, neboť v opačném případě by představovala nelegitimní zatěžující prvek soukromé sféry. Zvyšování zaměstnanosti nástroji působení státu, a to i daňovými, totiž ve svých důsledcích nemůže vést k tomu, aby byly uzavírány pracovní vztahy i tehdy, jestliže na jejich uzavření není dán oboustranný zájem. Takovýto výklad by popíral i samotnou soukromoprávní podstatu pracovního práva. (Podle rozsudku Nejvyššího správního sou
Vydáno: 13. 01. 2022
USZPPSo Zrušení práv. předpisu - návrh soudu Pl.ÚS 33/01 Jestliže tedy v hodnotovém řádu a vědomí společnosti se konsensuálně etabloval určitý vzor a způsob sociálního myšlení a jednání, kterému se z nejrůznějších důvodů, např. v důsledku tlaku určitého politického systému, nemohlo dostat normativního vyjádření, potom právní úprava tohoto jednání, obsahující retroaktivitu, zůstává zcela v souladu s principy právního a demokratického státu. Jinými slovy, odporovalo by naopak principům spravedlnosti, jestliže by se v takových případech pravá retroaktivita nedostala ke slovu. To vše však by tím výrazněji mělo naznačit, že pravá retroaktivita nemá v právním státu místo tam, kde zákonodárce se již dříve mohl "dostat ke slovu", nicméně tak neučinil. Protože z ústavněprávního hlediska nemůže být rozhodnutí zákonodárce o způsobu řešení časového střetu staré a nové právní úpravy věcí nahodilou nebo věcí libovůle, ale je věcí zvažování v kolizi stojících ústavněprávních principů, Ústavní soud zvažoval, zda jsou dány podmínky pro připuštění výjimky z principu zákazu pravé retroaktivity, jež by umožnila ústavní akceptovatelnost této právní normy. Koncepce daňové politiky je věcí státu, který určuje, jaké bude daňové zatížení poplatníka konkrétní daně a jak upraví jeho povinnosti v souvislosti s ověřením správného vyměření daně. Zákon o daních z příjmů ve svém původním znění z roku 1992 zakotvil použití cen obvyklých na trhu v případě, že se od nich ceny sjednané liší a rozdíl není uspokojivě doložen, s tím, že tento postup se použije vždy, jde-li o personální nebo ekonomické propojení stejných právnických nebo fyzických osob. Zákonem č. 259/1994 Sb., účinným od 1. 1. 1995, byla do zákona o daních z příjmů zakotvena povinnost uspokojivě doložit rozdíl cen, sjednaných mezi ekonomicky nebo personálně spojenými osobami, od cen sjednaných mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek. Touto novelou došlo k zúžení povinností daňové
Vydáno: 13. 01. 2022
Ej 511/2004 Daň z příjmů: zákaz retroaktivity k § 38r zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákonů č. 72/2000 Sb., č. 492/2000 Sb. a č. 453/2001 Sb.*) k § 47 a § 97 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 35/1993 Sb. a č. 323/1993 Sb. (v textu jen "daňový řád", "d. ř.") k § 78 odst. 5 soudního řádu správního Ustanovení § 38r zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 72/2000 Sb., jímž byly s účinností od 1. 5. 2000 změněny lhůty pro vyměření daně, zasahuje do hmotněprávní sféry daňového subjektu, tj. do stanovení jeho daňové povinnosti a vybrání daně. Ze zákazu retroaktivity právních norem se podává, že je nelze aplikovat na právní stav vzniklý před tímto datem, ale teprve na daňové ztráty vzniklé za zdaňovací období roku 2000. Zásah do právních vztahů, jakož i do daňových povinností založených na základě právních předpisů účinných před 1. 5. 2000, by byl nepřípustnou retroaktivitou. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2004, čj. 5 Afs 28/2003-69) Věc: Společnost s ručením omezeným L. v T. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce. Dvěma rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 11. 2002 byla zrušena rozhodnutí žalovaného; krajský soud vyslovil, že právo vyměřit, resp. doměřit daň z příjmů právnických osob za rok 1996 zaniklo prekluzí. V novém řízení vydal Finanční úřad v Táboře platební výměry na daň z příjmů právnických osob za rok 1996 ve výši 438 750 Kč, dodatečně vyměřenou daň z příjmů právnických osob za rok 1997 ve výši 2 224 170 Kč, za rok 1998 ve výši 660 450 Kč a za rok 1999 ve výši 343 700 Kč. Žalovaný odvolání proti těmto platebním výměrům zamítl. Žalobce podal proti těmto rozhodnutím novou žalobu, kterou Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 9. 2003 zamítl. Žalobce (stěžovatel) proti rozsudku krajského soudu podal
Vydáno: 13. 01. 2022
Daň z příjmů: výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů Úroky a jiné náklady důvodně vynaložené obchodní společností v souvislosti s financováním výplaty podílů na zisku (u akciové společnosti dividendy) společníkům (akcionářům), pokud bylo o této výplatě rozhodnuto v souladu s obchodním zákoníkem a dalšími právními předpisy, a jedná se tedy o existující závazek společnosti vůči jejím společníkům, je nutno považovat za náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů obchodní společnosti ve smyslu § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2010, čj. 5 Afs 25/2009-98) Prejudikatura: č. 264/2004 Sb. NSS a č. 1660/2008 Sb. NSS. Věc: Akciová společnost OKD proti Finančnímu ředitelství v Ostravě o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce. Žalobce podal dne 31. 10. 2007 dodatečné přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 7. 2006 do 31. 12. 2006, v němž zahrnul mezi náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů mimo jiné také úroky a jiné náklady související s úvěrem, který žalobce přijal za účelem financování výplaty dividend a dalších složek vlastního kapitálu, jež dosáhly celkové částky 245 244 755 Kč. Oproti řádnému přiznání k dani z příjmů právnických osob podanému dne 29. 6. 2007 žalobce snížil v dodatečném daňovém přiznání základ daně, neboť původně zahrnul předmětné úroky a jiné náklady související s úvěrem mezi nedaňové náklady. Z důvodu pochybností o správnosti údajů v dodatečném daňovém přiznání zahájil správce daně (Finanční úřad Ostrava I) se žalobcem vytýkací řízení. Po jeho provedení správce daně dospěl k názoru, že úroky a jiné náklady související s úvěrem, jež dosáhly výše 245 244 755 Kč, nejsou daňově uznatelnými náklady na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů, a doměřil žalobci dodatečným platebním výměrem ze dne 28. 11. 2007 daň z příjmů právnických os
Vydáno: 13. 01. 2022
2 Afs 37/2012 - 47 ROZSUDEK Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce P. F., zastoupeného Mgr. Alešem Krochmalným, advokátem se sídlem Brno, Těsnohlídkova 9, proti žalovanému Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Brno, Masarykova 31 (dříve Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu), v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2012, č. j. 5 Ca 224/2009 - 48, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: Žalobou podanou u Městského soudu v Praze se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 12252/09-1100-102079 a č. j. 12253/09-1100-102079. Těmito rozhodnutími byla zamítnuta žalobcova odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu pro Prahu 7 (dále jen „správce daně“) ze dne 24. 2. 2009, č. j. 24136/09/007911104722 a č. j. 24148/09/007911104722, jimiž byla žalobci, na základě provedené daňové kontroly (7. 2. 2007 - 27. 6. 2008), dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2004 a 2005 ve výši 532 960 Kč a 387 392 Kč. Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku se městský soud nejprve vypořádal s namítanou nezákonností daňové kontroly. Uznal, že bezmála rok a půl trvající daňová kontrola může vzbuzovat dojem nepřiměřeně dlouhého trvání, nicméně ze správního spisu nezjistil delší období prodlev či nečinnosti na straně správce daně; naopak délku daňové kontroly lze přičíst na vrub též samotnému žalobci (žádosti o prodloužení lhůty či odročení jednání, jimž bylo správcem daně vždy vyhověno). Soud nepřisvědčil názoru, že by správce daně postupoval vůči žalobci obzvláště příkrým způsobem či liknavě, ani to, že by překr
Vydáno: 13. 01. 2022
USDaPop Daně a poplatky USPrVlM Právo vlastnit majetek, nabývání majetku II. ÚS 91/98 > Postupem obecného soudu je porušena zásada spravedlivého procesu, když se soud přesvědčivě nevyrovnal se situací, v níž na jedné straně vznikla povinnost vrátit kupní cenu jako bezdůvodné obohacení z absolutně neplatné kupní smlouvy a na druhé straně povinnost dodatečně zaplatit vyměřenou daň z příjmu. < II. senát Ústavního rozhodl dne 16. září 1998 sp. zn. II. ÚS 91/98 ve věci ústavní stížnosti M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 1997 sp. zn. 10 Ca 330/97, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. června 1997 č.j. 2941/110/1997, a proti rozhodnutí Finančního úřadu v Písku - platebnímu výměru č. 255 ze dne 5. prosince 1996 čj. 101691/96/27196/031/1996 takto: Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 330/97, ze dne 3. prosince 1997 a rozhodnutí Finančního úřadu v Písku - platební výměr č. 255 ze dne 5. prosince 1996 č.j. 101691/96/27196/031/1996, včetně rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. června 1997 č.j. 2941/110/1997, se zrušují. Odůvodnění 1.M. S. ústavní stížností ze dne 24. února 1998, osobně doručenou Ústavnímu soudu dne 26. února 1998, napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. prosince 1997, sp. zn. 10 Ca 330/97, jímž tento soud zamítl žalobu stěžovatele na přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 27. června 1997 č.j. 2941/110/1997, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu Písek - platebnímu výměru č. 225 ze dne 5. prosince 1996, č.j. 101691/96/27196/031/1996 o dodatečném vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1993 ve výši 2 865 908,- Kč. Stěžovatel podal svoji ústavní stížnost na základě ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož je ústavní
Vydáno: 13. 01. 2022
Daňové řízení: zdanění nerealizovaných kurzových rozdílů k čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod k § 23 odst. 2 písm. a) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období let 2004, 2005 a 2006 k § 2 a § 3 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění zákonů č. 492/2000 Sb., č. 353/2001 Sb. a č. 437/2001 Sb.*) I. Daně lze stanovit pouze na základě zákona, což se děje v rámci legislativního procesu, na základě zákonem stanoveného postupu. Pouze při dodržení zákonných podmínek lze mít za legitimní určení předmětu zdanění. Je proto zcela nepřípustné, aby předmět zdanění, tedy to, co má být zdaněno a odňato z majetkové sféry jednotlivce, bylo stanoveno jakýmkoli jiným způsobem, nadto nikoli v rámci moci zákonodárné, ale v rámci moci výkonné (tj. na základě prováděcí vyhlášky, resp. „Postupů účtování“, které jsou vydávány správním orgánem, zde ministerstvem financí). V takovém případě dochází k porušení ústavního principu dělby moci. II. Pokud zákonodárce v zákoně nestanoví výslovně, co dani podléhá, resp. co je od daně osvobozeno, nebo např. které výdaje jsou daňově uznatelné a které nikoli, nelze určité plnění zdanit nebo naopak od daně osvobodit nebo výdaj pro účely stanovení základu daně uznat či vyloučit pomocí jiných nástrojů, a to zde konkrétně prostřednictvím mocí výkonnou stanovených účetních postupů (např. použití výsledkové nebo rozvahové metody účtování), které by bylo lze kdykoli měnit. Samotná skutečnost, že v důsledku účetních postupů se určitý „příjem“ zaúčtuje, tedy vejde do hospodářského výsledku, neznamená, že se jedná vždy také o příjem podléhající zdanění. Pro to, aby příjem (výnos) podléhal zdanění, musí existovat legitimní zákonný rámec. III. Určité položky lze zaúčtovat z pohledu účetního výkaznictví, pro daňovou „uznatelnost“ však stanovuje pravidla zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Odlišné cíle daňového systému a účetního výkaznictví vyžadují, aby jednotlivá pravidla nebyla
Vydáno: 13. 01. 2022
Ej 458/2005 Daň z příjmů: k pojmu „první vlastník hmotného majetku“ Řízení před soudem: zamítnutí částečně důvodné kasační stížnosti k § 34 odst. 3 písm. a) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1997 k § 110 odst. 1 soudního řádu správního I. „Prvním vlastníkem hmotného majetku“ podle § 34 odst. 3 písm. a) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je ten poplatník, který tento hmotný majetek koupí od výrobce či dodavatele za účelem využívání jeho funkcí, bez ohledu na to, zda jej zatřídí do příslušných odpisových skupin ve smyslu citovaného zákona či nikoliv. II. Skutečnost, že v řízení o kasační stížnosti obstál jen jeden z důvodů, pro které krajský soud zrušil správní rozhodnutí, nemusí vždy vést ke zrušení rozsudku krajského soudu (§ 110 odst. 1 s. ř. s.). (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005, čj. 2 Afs 23/2005-93) Věc: Společnost s ručením omezeným M. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalovaného. Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu Kadaň na daň z příjmů právnických osob za rok 1997 byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob podle zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve výši 1 018 290 Kč. Rozhodnutím ze dne 22. 4. 2002 zamítl žalovaný žalobcovo odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru. Krajský soud v Ústí nad Labem zrušil svým rozsudkem ze dne 15. 9. 2004 rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost: dospěl totiž k závěru, že žalovaný nezákonně vyložil pojem „první vlastník“ uvedený v § 34 odst. 3 písm. a) zákona o daních z příjmů. Dále soud shledal nezákonnost v tom, že žalovaný postupoval v rozporu s § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, protože neuznal jako výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů celou částku na opravu a údržbu výměníkové stanice. Kasační stížností se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení tohoto rozsudku pro nes
Vydáno: 13. 01. 2022
Daň z příjmů: úprava základu daně při sjednání cen odlišných od cen na trhu obvyklých k § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2002 Cenu sjednanou nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek ve smyslu § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, nelze obvykle stanovit jediným číslem, ale intervalem nejčastěji realizovaných cen. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2009, čj. 8 Afs 80/2007-105) Prejudikatura: srov. č. 576/2005 Sb. NSS. Věc: Oldřich V. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce. Žalobce (nájemce) uzavřel se svým otcem (pronajímatel) dne 31. 12. 2001 dvě nájemní smlouvy. Předmětem první ze smluv byl pronájem části nemovitosti v k. ú. Milevsko a druhou smlouvou pronajímatel žalobci přenechal k užívání přístavbu k této nemovitosti - disko kavárnu. Nájemné z těchto nebytových prostor žalobce zaúčtoval do výdajů na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Vkladem do katastru nemovitostí dne 9. 9. 2002 se žalobce na základě darovací smlouvy stal spoluvlastníkem ideální poloviny této nemovitosti. S ohledem na tuto skutečnost si smluvní strany v dodatcích k uvedeným smlouvám téhož dne ujednaly snížení celkového ročního nájemného. Finanční úřad v Milevsku žalobci dne 10. 5. 2005 podle § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 69 364 Kč. Správce daně dospěl k závěru, že výše nájemného za 1 m2/rok sjednaná v uvedených smlouvách neodpovídá ceně obvyklé. Tato cena činila v případě prvé smlouvy 2 090 Kč a v případě druhé smlouvy 1 500 Kč. Správce daně provedl sedm místních šetření u jiných daňových subjektů, u kterých zjistil výše nájemného v rozpětí od 747 Kč do 2 727 Kč za 1 m2/rok; průměrná cena nájemného tedy činila 1 466
Vydáno: 13. 01. 2022
Daň z příjmů: referenční cena k § 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění do 31. 12. 2000 I. K prokázání, že se liší ceny sjednané mezi spojenými osobami od cen, které by byly sjednány mezi nezávislými osobami v běžných obchodních vztazích za stejných nebo obdobných podmínek (referenční ceny), musí správce daně na základě zjištění výše obou těchto cen provést mezi nimi srovnání. Důkazní břemeno ke všem skutečnostem, které jsou pro to rozhodné, nese správce daně (§ 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů). II. Referenční cenu může správce daně určit porovnáním skutečně dosažených cen shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty nebo (zejména pro neexistenci nebo nedostupnost dat o takových cenách) jen jako hypotetický odhad opřený o logickou a racionální úvahu a ekonomickou zkušenost. Referenční cena je v podstatě simulace ceny vytvořená na základě úvahy, jakou cenu by za situace shodné se situací spojených osob tyto osoby sjednaly, nebyly-li by spojené a měly-li by mezi sebou běžné obchodní vztahy. III. Pokud správce daně zjišťuje referenční cenu na základě údajů o skutečně dosažených cenách shodné nebo podobné komodity mezi reálně existujícími nezávislými subjekty, musí pečlivě zkoumat, do jaké míry byly tyto ceny dosaženy za stejných nebo obdobných podmínek, za nichž cenu sjednávaly spojené osoby, a pokud se tyto podmínky liší, provést patřičnou korekci (§ 23 odst. 7 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů). (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2011, čj. 7 Afs 74/2010-81) Prejudikatura: č. 1572/2008 Sb. NSS a č. 1852/2009 Sb. NSS. Věc: Akciová společnost 1. Českolipská proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů, o kasační stížnosti žalobkyně. Finanční úřad v České Lípě doměřil žalobkyni platebním výměrem ze dne 16. 6. 2004 daň z příjmů právnických osob za rok 2000 ve výši 156 240 Kč. Správce daně postupem podle § 23 odst. 7 záko
Vydáno: 13. 01. 2022
Daň z příjmů: příjmy z dohody o narovnání k § 585 občanského zákoníku ve znění zákona č. 509/1991 Sb. k § 8 odst. 1 písm. g) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období let 2006 a 2007 Dohoda o narovnání je samostatným právním titulem nově vzniklého závazku. Z hlediska podřazení příjmů z této dohody pod zdanitelné příjmy ve smyslu zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je však rozhodující ekonomický důvod existence závazku, tj. jeho kauza. Ta se zpravidla odvíjí z právních vztahů předcházejících uzavření dohody o narovnání. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 11. 2011, čj. 1 Afs 58/2011-94) Prejudikatura: usnesení Ústavního soudu č. 20/2000 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 13/2000). Věc: Květa H. proti Finančnímu ředitelství v Hradci Králové o daň z příjmů fyzických osob, o kasačních stížnostech žalobkyně. Finanční úřad v Dobrušce zahájil dne 24. 9. 2008 u žalobkyně daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2006 a 2007. Předmětem sporu mezi žalobkyní a správcem daně se stala plnění ze smlouvy o půjčce vyplacené žalobkyni (jako věřitelce) společností Kooperativa ČR, a.s. (dále jen „Kooperativa“), coby dlužníkem. Správce daně dospěl k závěru, že žalobkyně prokázala osvobození těchto částek od daně z příjmů pouze v rozsahu odpovídajícímu výši nesplacené jistiny původní půjčky a doměřil žalobkyni platebními výměry ze dne 15. 5. 2009 daň z příjmů fyzických osob (včetně penále) ve výši rozdílu mezi jistinou půjčky a souhrnnou výší příjmů obdržených od Kooperativy v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Žalobkyně napadla dodatečné platební výměry odvoláními. Ta však byla rozhodnutími žalovaného ze dne 28. 5. 2010 zamítnuta. Žalobkyně proti rozhodnutím žalovaného podala samostatné žaloby u Krajského soudu v Hradci Králové, který je rozsudky ze dne 13. 5. 2011, čj. 31 Af 95/2010-52 a čj. 31 Af 96/2010-35, zamítl. Krajský soud se zaměřil na otázku výkladu projevu vůle
Vydáno: 13. 01. 2022
Pl. ÚS 17/11 Ústavní soud má v nyní projednávané věci za to, že volba zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, ta podléhá mimo jiné sociálně ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. V této souvislosti Ústavní soud neodhlíží od skutečnosti, že to byl stát, který zákonem zaručil garance patnáctileté doby návratnosti investic a výše výnosů za jednotku elektřiny z obnovitelných zdrojů, a tím motivoval dotčené subjekty k podnikatelské činnosti v oblasti výroby energie z obnovitelných zdrojů. Jak však bylo shora uvedeno, považuje Ústavní soud současně za legitimní, pokud zákonodárce přistoupí po objektivně zjištěné změně poměrů na straně investic do FVE k regulaci podpory výroby energie z OZE tak, aby byla zachována rovnováha mezi vstupy a výnosy nastavená původním zněním zákona č. 180/2005 Sb., která byla vyjádřena patnáctiletou návratností investice a pevně danou výší výnosů. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že při abstraktním přezkumu ústavnosti není schopen objektivně prokázat nebo hypoteticky vymodelovat všechny myslitelné situace, které napadená ustanovení v individuálním případě mohou vyvolat. Předmětem posouzení tedy nyní nemohou být ani specifické případy jednotlivých výrobců, u nichž s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, s přihlédnutím k míře podnikatelského a ekonomického rizika, může Ústavní soud své posouzení upřesnit v budoucnu (srov. např. Pl. ÚS 9/07, bod 54). Zjevně nelze vyloučit, že v individuálních případech dolehne některé z napadených ustanovení na výrobce jako likvidační ("rdousící efekt") či zasahující samotnou majetkovou podstatu výrobce v rozporu s čl. 11 Listiny - tedy protiústavně. Zde bude nutno hodnotit jak dodržení garancí ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 180/2005 Sb. v jejich dlouhodobém (patnáctiletém)
Vydáno: 13. 01. 2022
Ej 455/2005 Daňové řízení: dokazování § 24 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1995 § 31 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků Je vadou řízení, odůvodnil-li správce daně závěr o vyloučení výdaje na zhotovení propagačního materiálu z daňově uznatelných výdajů tím, že daňový subjekt neprokázal existenci reklamních předmětů, a přitom neprovedl dokazování výslechem svědků, jež daňový subjekt navrhl; to platí tím spíše v případě, že výslech těchto svědků byl jediným důkazním prostředkem, jímž bylo možno existenci reklamních předmětů prokázat. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 3. 2005, čj. 1 Afs 51/2004-75) Prejudikatura: srov. č. 39/2003 Sb. NSS. Věc: Iva P. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobkyně. Žalovaný dne 19. 1. 2001 zamítl odvolání žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Děčíně ze dne 11. 10. 1999, kterým jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1995 ve výši 3 898 575 Kč. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl rozsudkem ze dne 28. 4. 2004. Krajský soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala provedení platby ve prospěch Petra P., a to za zhotovení reklamního a propagačního materiálu. Na výzvu k předložení důkazních prostředků sice uvedla, že může doložit svědectví pracovníků společnosti K., avšak krajský soud dospěl k závěru, že se nejedná o řádný návrh žalobkyně k provedení konkrétních důkazních prostředků. Správce daně ani žalovaný pak dle krajského soudu nepochybil, jestliže neprovedl svědecké výslechy paní V., paní W. a pana R., neboť jejich provedení žalobkyně nenavrhla ani před správcem daně, ani v odvolacím řízení. Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně kasační stížnost; tvrdila, že je vadou řízení, jestliže žalovaný neprovedl výslech osob, které ža
Vydáno: 13. 01. 2022
Ej 297/2005 Daň z příjmů: pojem „obdobný poměr“ k § 6 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1996, 1997 a 1998 Vztah mezi nájemcem pracovní síly a zaměstnanci, kteří u nájemce pracovali na základě dohod nájemce s pronajímateli pracovní síly, nelze považovat za „obdobný poměr“ ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2005, čj. 2 Afs 161/2004-131) Věc: Společnost s ručením omezeným K. proti Finančnímu ředitelství v Plzni o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalovaného. Žalovaný několika rozhodnutími ze dne 12. 12. 2001 zamítl odvolání žalobkyně proti platebním výměrům Finančního úřadu Plzeň-jih, jimiž byla žalobkyni jako plátci daně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 1996, 1997, 1998 za osoby, které u žalobkyně pracovaly a které podle žalovaného byly osobami ve vztahu k žalobkyni v poměru obdobném poměru pracovněprávnímu, takže byly poplatníky daně z příjmů fyzických osob a žalobkyně za ně jako plátce daně byla povinna tuto daň odvést. Žalobkyně tato rozhodnutí úspěšně napadla u Krajského soudu v Plzni, který všechna napadená rozhodnutí rozsudkem ze dne 28. 5. 2004 zrušil pro nezákonnost a pro vady řízení. Žalovaný (stěžovatel) s krajským soudem nesouhlasil a jeho rozhodnutí napadl kasační stížností. Brojil proti právnímu závěru krajského soudu o tom, že mezi žalobkyní a pracovníky, kteří u ní vykonávali určité činnosti, nevznikl žádný poměr ve smyslu § 6 odst. 1 písm. a) zákona o daních z příjmů, a že tudíž stěžovatel a správce daně jako správní orgán první instance toto ustanovení na žalobkyni nesprávně aplikovali. Stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru nelze „obdobný poměr“ ve smyslu ustanovení výše uvedeného vykládat shodně s pracovněprávním, služebním a členským poměrem, a to jako právní vztah mezi dvěma subjekty, které projevily shodnou v
Vydáno: 13. 01. 2022