Judikáty

Daň z příjmů: absolutní neplatnost úkonů a jejich účinky k § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2002 I. K soukromoprávní absolutní neplatnosti úkonů, jež mají být základem daňové povinnosti, jsou všechny orgány veřejné moci povinny přihlédnout z úřední povinnosti v kterékoli fázi řízení. II. Daňové účinky absolutně neplatných soukromoprávních úkonů nenastávají, vyžaduje-li daňové právo, že určitý právní následek může nastat pouze na základě existujícího (platného) soukromoprávního úkonu určité konkrétní povahy. Provádí-li však daňové právo autonomní klasifikaci daňověprávních účinků soukromoprávních jednání vycházející v zásadě z ekonomické logiky (jak je tomu například v generální klauzuli v § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů), může mít i absolutně neplatný soukromoprávní úkon plnohodnotné daňověprávní účinky. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2010, čj. 7 Afs 130/2009-200) Prejudikatura: č. 2/2003 Sb. NSS, č. 718/2005 Sb. NSS, č. 979/2006 Sb. NSS, č. 1424/2008 Sb. NSS, č. 1575/2008 Sb. NSS a č. 1984/2010 Sb. NSS; nálezy Ústavního soudu č. 228/2007 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 1777/07) a č. 38/2009 Sb. ÚS (sp. zn. I. ÚS 1169/07). Věc: Pavla K. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů, o kasační stížnosti žalobkyně. Žalobkyně vyvolala nedobrovolné veřejné dražby, do kterých přihlásila své pohledávky. Jednalo se o pohledávky dvou typů – jednak o pohledávky z půjček, které poskytla osobně, a dále o pohledávky z úvěrů, které získala postoupením pohledávky od původního věřitele, kterým byla Banka Bohemia, a.s. V daňovém přiznání žalobkyně označila všechny příjmy získané z realizace dražeb za ostatní příjmy ve smyslu § 10 zákona o daních z příjmů a stejně tak k nim paušálně uplatnila i veškeré výdaje. Finanční úřad ve Zlíně rozhodnutím ze dne 22. 3. 2005 žalobkyni dodatečně vyměřil daň z příjmů za rok 2002 ve výši 670 944 Kč. Toto ro
Vydáno: 13. 01. 2022
9 Afs 35/2012 - 42 ROZSUDEK Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Ing. F. N., zastoupeného JUDr. Ing. Helenou Horovou, LL.M., advokátkou se sídlem V Luhu 754/18, Praha- Nusle, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 10. 3. 2010, č. j. 9862/09-1102-803095 a č. j. 9863/09-1102-803095, ve věci daně z příjmů fyzických osob, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 2. 2012, č. j. 22 Af 37/2010 - 50, I. Kasační stížnost se zamítá. takto: II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci Včas podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 10. 3. 2010, č. j. 9862/09-1102-803095 a č. j. 9863/09-1102-803095. Těmito rozhodnutími finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatele proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Českém Těšíně ze dne 10. 8. 2009, č. j. 28642/09/369970804383, jímž mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši 320 512 Kč, a proti dodatečnému platebnímu výměru stejného finančního úřadu ze dne 29. 7. 2009, č. j. 27773/09/369970804383, jímž mu byla dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2006 ve výši 886 074 Kč a daňová ztráta ve výši 513 056 Kč. Krajský soud ve svém rozsudku nepřisvědčil námitce, že daňová kontrola v dané věci nemohla být úkonem, který by přerušil běh prekluzivní lhůty k vyměření či doměření daně, jelikož v protokolu o zahájení daňové kontroly nebyla vyjádřena konkrétní pochybnost o správnosti stěžovatelem deklarované daňové povinn
Vydáno: 13. 01. 2022
Ej 456/2005 Daňová kontrola: práva a povinnosti spolupracující osoby k § 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1996 Přestože se daňová povinnost spolupracující osoby podle § 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, zcela odvíjí od poměru příjmů a výdajů zjištěných u hlavního daňového subjektu, má spolupracující osoba stejná procesní práva a povinnosti jako hlavní daňový subjekt sám. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2005, čj. 1 Afs 154/2004-63) Věc: Mgr. Martina B. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobkyně. Žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 9. 2002 zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 6 ze dne 27. 11. 2000, kterým byla žalobkyni doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 10 915 Kč, a to podle § 13 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jako osobě spolupracující, která se podílela na příjmech a výdajích svého manžela podílem 33,3 %. Platební výměr byl vydán poté, co u žalobkyně proběhla dne 13. 11. 2000 daňová kontrola příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996; totéž zdaňovací období bylo kontrolováno i u manžela žalobkyně, a to dne 14. 11. 2000. Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze, který žalobu zamítl. Mimo jiné dospěl k závěru, že spolupracující osoba odvíjí svoji daňovou povinnost od hlavního daňového poplatníka. Pro rozhodnutí soudu tak bylo podstatné, že dodatečný platební výměr, jímž byl žalobkyni vyměřen daňový nedoplatek, nepředcházel dodatečnému platebnímu výměru, jímž byl nedoplatek na dani vyměřen jejímu manželovi. Žalobkyně napadla rozsudek městského soudu kasační stížností. Tvrdila především, že žalovaný se nevypořádal s důkazem v podobě výstupů zpracovaných společností T. jako podklady pro další analýzy klientů. Dále tvrdila, že jí v rámci daňové kon
Vydáno: 13. 01. 2022
Daň z příjmů: podmíněné poskytnutí stipendia k § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákonů č. 323/1993 Sb. a č. 492/2000 Sb. Poskytnutí stipendia podmíněné závazkem studenta pracovat po ukončení studia několik let v pracovním poměru u jeho poskytovatele není půjčkou, nýbrž příjmem plynoucím v souvislosti s budoucím výkonem závislé činnosti dle § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, čj. 2 Afs 47/2012-18) Věc: Akciová společnost Krajská zdravotní proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobkyně. Finanční úřad v Ústí nad Labem vyměřil platebním výměrem ze dne 8. 6. 2009 žalobkyni daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků za zdaňovací období 2008 ve výši 134 370 Kč a uložil žalobkyni povinnost tuto daň zaplatit. Žalobkyně v průběhu daňové kontroly předložila mimo jiné „Smlouvy o zařazení do stipendijního programu Krajské zdravotní, a.s.“, dle kterých byl po splnění podmínek student zařazen do stipendijního programu a obdržel stipendium ve výši 70 000 Kč za daný akademický rok. Student se podpisem smlouvy zavázal, že po řádném ukončení studia bude po dobu minimálně 3 let v pracovním poměru s žalobkyní jako poskytovatelkou stipendia. Žalobkyně byla dle dotyčné smlouvy oprávněna při nesplnění podmínek ze strany studenta požadovat vyplacené stipendium zpět. Správce daně vyhodnotil vyplacené částky stipendia jako zdanitelné příjmy jednotlivých studentů dle § 6 odst. 1 písm. d) zákona o daních z příjmů plynoucí v souvislosti s budoucím výkonem závislé činnosti, ze kterých žalobkyně nesrazila a neodvedla daň, ačkoliv k tomu byla dle § 38h zákona o daních z příjmů povinna. V odvolání proti citovanému platebnímu výměru žalobkyně namítala, že smlouvy o zařazení do stipendijního programu bylo třeba považovat za smlouvy s pojmovými znaky smlouvy o
Vydáno: 13. 01. 2022
Ej 42/2006 Daň z příjmů: příjmy ze závislé činnosti; auditorská činnost k § 6 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1999 Pokud společníky a jednateli auditorské obchodní společnosti byli za účinnosti zákona ČNR č. 524/1992 Sb., o auditorech a Komoře auditorů České republiky*), auditoři s oprávněním podle tohoto zákona, představovaly částky jim vyplacené za auditorskou činnost příjem ze závislé činnosti podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, čj. 2 Afs 4/2005-56) Prejudikatura: srov. č. 572/2005 Sb. NSS. Věc: Společnost s ručením omezeným A. proti Finančnímu ředitelství v Brně o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce. Finanční úřad ve Žďáru nad Sázavou předepsal žalobci za zdaňovací období roku 1999 daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků ve výši 219 485 Kč. Žalobce, jehož předmětem podnikání je podle výpisu z obchodního rejstříku výkon činnosti auditora, v předmětném období vyplácel za provedené audity jednatelům a zároveň společníkům této společnosti Ing. A. M. a Ing. P. H. blíže specifikované finanční částky, které však správce daně následně vyhodnotil jako příjem ze závislé činnosti za práci společníků a jednatelů společnosti podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen "zákon č. 586/1992 Sb."). Žalovaný odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí zamítl. Žalobu, kterou žalobce brojil proti rozhodnutí žalovaného, posléze zamítl Krajský soud v Brně. Žalobce (stěžovatel) daný rozsudek krajského soudu napadl kasační stížností, v níž mimo jiné tvrdil, že ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb. se týká pouze práce jednatelů a společníků, a nikoliv ostatních nákladů, a proto nebylo možné překlasifikovat celou fakturovanou částku fyzickými osobami (jednateli) na příjem ze zá
Vydáno: 13. 01. 2022
USPrnSO Právo na soudní a jinou právní ochranu I. ÚS 54/01 > V zásadě nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoliv (§ 120 odst. 1 a 2 o.s.ř.). To však platí pouze potud, pokud lze na skutkový stav v dané věci bezpečně usoudit (srov. sp. zn. III. ÚS 150/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2. Vydání 1. C.H.Beck 1995, str. 87). Ústavní soud dovozuje, že nelze - i v zájmu zachování principu rovnosti zbraní - upřít stěžovateli možnost klást při místním šetření (nebo posléze v rámci daňové kontroly) svědku otázky, a to navíc za situace, kdy stěžovatel ani nebyl s protokolem o výslechu tohoto svědka seznámen. Podle názoru Ústavního soudu tedy nestačí, byl-li výslech svědka proveden jen při místním šetření, u něhož stěžovatel nebyl přítomen a svědkovi otázky klást nemohl. Ústavní soud se - na rozdíl od mínění Krajského soudu v Ostravě - nedomnívá, že výslech svědka "nebyl výslechem svědka při místním šetření v průběhu daňové kontroly", neboť místní šetření probíhá v rámci daňového řízení (§ 15 odst. 1 ZSDP) a k daňové kontrole může dojít v návaznosti na místní šetření. V opačném případě by byl výslech svědka - z hlediska hodnocení důkazních prostředků - procesněprávně zřejmě nekvalifikovatelný. < Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, o ústavní stížnosti J. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2000, č.j. 22 Ca 75/2000-15, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 10. 2000, č.j. 22 Ca 75/2000-15, se zrušuje. Odůvodnění Finanční úřad v Kopřivnici (dále jen "správce daně") rozhodnutím ze dne 18. 6. 1997, č.j. 31549/97/376920/5050, dodatečným platebním výměrem č. 970000481 (dále jen "DPV"), poplatníkovi J G. (dále jen "stěžovatel"), podle § 46 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZSDP"), za zda
Vydáno: 13. 01. 2022
Daňové řízení: opakovaná daňová kontrola; obnova řízení k § 85 odst. 5 a § 117 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (v textu jen "daňový řád z roku 2009") Opakovaná daňová kontrola dle § 85 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, je speciálním institutem ve vztahu k obnově řízení dle § 117 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Za splnění podmínek § 85 odst. 5 citovaného zákona přistoupí správce daně k zahájení opakované daňové kontroly, aniž by předtím (nebo nejpozději současně) nařídil obnovu nalézacího řízení. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 3. 2016, čj. 6 Afs 79/2015-39) Prejudikatura: č. 868/2006 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 1/2005 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 597/02). Věc: Vratislav Š. proti Finančnímu úřadu pro Jihočeský kraj o ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce. Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") zahájil v červnu 2011 u žalobce daňovou kontrolu zaměřenou kromě jiného na daň z příjmu za zdaňovací období roku 2009 a daň z přidané hodnoty za jednotlivé kalendářní měsíce roku 2009. Na základě provedené daňové kontroly byla žalobci pravomocně doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 a daň z přidané hodnoty za zdaňovací období únor, květen, červenec, říjen a prosinec 2009. Dne 21. 5. 2014 zahájil správce daně u žalobce opakovanou daňovou kontrolu daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2009 v omezeném rozsahu přijatých faktur od obchodní společnosti ML-Service, s. r. o. v likvidaci, a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období leden, únor, květen, srpen a září 2009, taktéž v omezeném rozsahu přijatých faktur od téže obchodní společnosti. Důvodem zahájení opakované daňové kontroly byla skutečnost, že Jan M., někdejší jednatel společnosti ML-Service, v průběhu původní daňové kontroly dne 17. 5. 2012 potvrdil, že tato společnost pro žalobce vykonala stavební práce dle faktur předložených správci daně. Při podání vysvětl
Vydáno: 13. 01. 2022
Řízení před soudem: žaloba proti nezákonnému zásahu Daňové řízení: úrok z neoprávněného jednání správce daně k § 254 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu k § 65 a § 82 a násl. soudního řádu správního ve znění zákona č. 303/2011 Sb. Nárok daňového subjektu na vyplacení úroku z neoprávněného jednání správce daně ve správné výši neuplatněním námitky podle § 254 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, nezaniká. V takovém případě jsou úkony správce daně učiněné v souvislosti s vyplacením tohoto úroku (či jeho části) neformální, nepředstavují rozhodnutí ve smyslu § 65 s. ř. s., a lze tak proti nim (stejně jako proti nečinnosti správce daně) brojit pouze žalobou proti nezákonnému zásahu podle § 82 a násl. s. ř. s. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 6. 2015, čj. 2 Afs 234/2014-43) Prejudikatura: č. 2206/2011 Sb. NSS a č. 3180/2015 Sb. NSS; č. 85/2006 Sb. ÚS (sp. zn. II. ÚS 664/2004) a č. 179/2010 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 591/2008). Věc: Akciová společnost Veletrhy Brno proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o úrok z neoprávněného jednání správce daně, o kasační stížnosti žalobkyně. Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I [ve věci původně rozhodoval Finanční úřad Brno I, který po nabytí účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zanikl (§ 19 odst. 1 citovaného zákona) a jeho agendu převzal ke dni 1. 1. 2013 v souladu s § 20 citovaného zákona Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno I.; dále jen "správce daně"] rozhodnutím ze dne 19. 3. 2013 zastavil podle § 106 odst. 1 písm. b) daňového řádu řízení zahájená podáními žalobkyně ze dne 19. 12. 2012 označenými jako "Žádost o předepsání zbylé části úroku z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu", která správce daně v souladu s § 70 odst. 2 daňového řádu posoudil podle § 159 daňového řádu jako námitky proti jeho postupu při přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně. Proti r
Vydáno: 13. 01. 2022
Ejk 53/2006 Daňové řízení: důkazní břemeno správce daně. Daň z příjmů: technické zhodnocení hmotného majetku k § 25 odst. 1 písm. p) a § 33 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2000 § 31 odst. 8 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (v textu též "daňový řád", "d. ř.") I. Označí-li daňový subjekt jím vynaložený náklad jako výdaj na opravu hmotného majetku, srozumitelně sdělí důvody tohoto zařazení a předloží na podporu svých tvrzení důkazy, pak se v případě pochybností správce daně, zda se nejedná o technické zhodnocení ve smyslu § 33 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, důkazní břemeno přenáší dle § 31 odst. 8 písm. c) zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, na správce daně. II. Rekonstrukce a modernizace jakožto formy technického zhodnocení jsou definovány v § 33 odst. 2 a 3 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, pomocí povahy výsledné změny oproti původnímu stavu hmotného majetku. Není proto možné rozhodnout, že určitý výdaj byl vynaložen na rekonstrukci či modernizaci hmotného majetku, aniž by byl řádně zjištěn původní stav tohoto majetku a následně porovnán s jeho stavem po provedeném zásahu. (Podle rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 13. 12. 2005, čj. 59 Ca 136/2003-58) Věc: Společnost s ručením omezeným C. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů právnických osob. Finanční úřad v Turnově dne 30. 7. 2002 dodatečně vyměřil žalobci daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 183 520 Kč. Na základě zjištění z daňové kontroly mimo jiné žalobci vytknul nesprávné účtování některých dodavatelských faktur vystavených na základě oprav hmotného majetku, které však ve skutečnosti byly technickým zhodnocením tohoto majetku. Jednalo se o výdaje vynaložené na rekonstrukci střešní krytiny a zateplení pěstební haly, čímž došlo ke zlepšení technických parametrů ve smyslu
Vydáno: 13. 01. 2022
Daně a poplatky Právo na soudní a jinou právní ochranu IV. ÚS 48/05 Správce daně se nemůže nikterak zprostit své povinnosti jednat při správě daně v daňovém řízení v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, jež je zakotvena v § 2 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, současně pak při tomto chránit zájmy státu a dbát přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení. Povinnosti dbát na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů pak odpovídá mimo jiné možnost zdanit jen tu část finančního zisku, jež bere na zřetel výdaje na zajištění příjmů. Při realizaci práva státu na vybírání daní je potřeba toto respektovat, neboli nelze opomíjet nutnost vybírat daň ve výši správně stanovené, jelikož sledování zájmu státu na vybírání daně nelze vnímat jako princip jakkoliv přednostní či řídící. Ústavní soud rozhodl v senátě v právní věci stěžovatelky A. Ř., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, o ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2004, č.j. 7 Afs 7/2003-73, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2003, č. j. 10 Ca 26/2003-46, a rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2002, č.j. 3671/110/2002, č.j. 3672/110/2002, č.j. 3673/110/2002, č.j. 3674/110/2002, takto: Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2004, č.j. 7 Afs 7/2003-73, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 4. 2003, č. j. 10 Ca 26/2003-46, a rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2002, č.j. 3671/110/2002, č.j. 3672/110/2002, č.j. 3673/110/2002, č.j. 3674/110/2002, se zrušují. Odůvodnění I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 28. 1. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uved
Vydáno: 13. 01. 2022
Ej 115/2005 Daň z příjmů právnických osob: zdanění úroků z úvěrů podle mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění k § 25 odst. 1 písm. w), § 22 odst. 1 písm. g) bodu 3, § 36 odst. 1 písm. b) bodu 1, § 37 a § 38d odst. 2, 3 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2001 a 2002 k čl. 3, 10 a 11 Smlouvy mezi Českou republikou a Spojenými státy americkými o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmů a majetku, vyhlášené pod č. 32/1994 Sb. (v textu též „smlouva s USA“) k čl. 3, 10 a 11 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Nizozemským královstvím o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmů a z majetku, vyhlášené pod č. 138/1974 Sb. (v textu též „smlouva s Nizozemím“) k čl. 31 a 32 Vídeňské úmluvy o smluvním právu, vyhlášené pod č. 15/1988 Sb. Posuzovala-li se daňová povinnost souvisící s úvěrovými smlouvami ve zdaňovacím období r. 2001 a r. 2002 na základě § 37 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, podle mezinárodních smluv o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmů, které jednoznačně vymezují pojmy „úroky“ a „dividendy“, není důvod k užití doplňkových výkladových prostředků podle Vídeňské úmluvy o smluvním právu. Odpovídají-li vyplácené úroky vymezení tohoto pojmu v mezinárodních smlouvách, podléhají zdanění ve státě jejich příjemce. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2005, čj. 2 Afs 108/2004-106) Věc: Společnost s ručením omezeným A. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích, o daň z příjmů právnických osob vybíranou srážkou podle zvláštní sazby daně, o kasační stížnosti žalovaného. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. 5. 2004 zrušil k žalobě žalobce rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2004 a dvě rozhodnutí Finančního úřadu v Táboře ze dne 28. 4. 2003; těmito rozhodnutími byla žalobci předepsána daň z příj
Vydáno: 13. 01. 2022
Daňové řízení: prokazování tvorby rezervy na opravu hmotného majetku; povinnost přihlížet k okolnostem zjištěným během daňové kontroly k § 3 a § 7 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1998 a 1999 k § 24 odst. 2 písm. i) a § 38p zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1998 k § 2 odst. 2 a 9, § 16 odst. 8, § 31 odst. 9 a § 41 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 255/1994 Sb., č. 323/1996 Sb. a č. 29/2000 Sb. *) I. Oprávněnost tvorby rezervy na opravu hmotného majetku, tj. její nezbytnost, způsob výpočtu její výše a způsob jejího použití včetně případného rozlišení na opravy a technické zhodnocení, prokazuje daňový subjekt. II. Zjištěnými okolnostmi, k nimž musí správce daně při daňové kontrole ve smyslu § 16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přihlížet, jsou všechny okolnosti, které byly při daňové kontrole zjištěny, s výjimkou těch, pro jejichž dodatečné uplatnění stanoví zákon výlučně formu dodatečného daňového přiznání. Je přitom nerozhodné, zda jde o okolnosti mající za následek zvýšení či naopak snížení daňové povinnosti a zda jsou tyto okolnosti zjištěny z podání, která vůči správci daně učiní daňový subjekt. Rozhodné je pouze to, zda se v průběhu daňového řízení ukáží jako pravdivé a zda jejich zohlednění v průběhu daňové kontroly není zákonem vyloučeno. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 11. 2007, čj. 9 Afs 50/2007-59) Prejudikatura: č. 257/2004 Sb. NSS a č. 645/2005 Sb. NSS.
Vydáno: 13. 01. 2022
2/1993 Sb.: čl.2 odst.2 2/1993 Sb.: čl.4 odst.4 2/1993 Sb.: čl.11 odst.1 2/1993 Sb.: čl.11 odst.5 586/1992 Sb.: §10 odst.1 Právo vlastnit majetek, nabývání majetku Omezení základních práv a svobod Daně a poplatky IV. ÚS 650/05 Za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje; z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní dle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod - tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius)“ (shodně viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 666/02, III. ÚS 667/02 či I. ÚS 621/02). Podstatou ochrany vlastnického práva v oblasti stanovení a vybírání daní a poplatků není pouze formální podřazení určité daně konkrétnímu ustanovení zákona, nýbrž tato ochrana se v materiálním právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) musí vztahovat také na případy aplikace a interpretace určitého zákonného ustanovení, jež stanoví daňovou nebo poplatkovou povinnost. V daném případě však Nejvyšší správní soud příslušné zákonné ustanovení, tj. § 10 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdy platném znění, aplikoval a především interpretoval způsobem, který byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nešetřil totiž podstatu a smysl základního práva stěžovatelky na vlastnictví a přijatou interpretací se ocitl mimo zákonný podklad stanovení daňové povinnosti. Touto interpretací zákonných ustanovení totiž rozšířil daňovou povinnost na situaci, na kterou při řádné (mírnější) interpretaci zákona daňová povinnost nedopadá, čímž zasáhl do základního práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud České republiky rozhodl dne 16. srpna 2007 v
Vydáno: 13. 01. 2022
Daň z příjmů: výdaj na dosažení, zajištění a udržení příjmů k § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákona č. 149/1995 Sb. Při posuzování, zda lze určité výdaje považovat za výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů podle § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, je nutno vždy zohlednit skutečnou ekonomickou podstatu právních vztahů, s nimiž dané výdaje souvisejí, nestanoví-li zvláštní předpis jinak; to platí i u právních vztahů souvisejících s přeměnou obchodních společností (§ 69 a násl. obchodního zákoníku) nebo touto přeměnou ovlivněných. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, čj. 2 Afs 39/2006-75) Prejudikatura: srov. č. 264/2004 Sb. NSS a nález Ústavního soudu č. 119/2002 Sb. ÚS. Věc: Akciová společnost Frýdlantské strojírny - Rasl a syn proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů, o kasační stížnosti žalobkyně. Dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1997 snížil Finanční úřad ve Frýdlantě žalobkyni daňovou ztrátu z příjmu právnických osob o 4 034 593 Kč. Dodatečným platebním výměrem na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1998 pak žalobkyni vyměřil daň z příjmů právnických osob ve výši 2 170 120 Kč a za zdaňovací období roku 1999 ve výši 2 150 400 Kč. Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 2. 5. 2002 zamítl odvolání žalobkyně proti dodatečným platebním výměrům na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1997 a 1998 a rozhodnutím z téhož změnil dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 tak, že podle § 46 odst. 7 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též "daňový řád", "d. ř."), dodatečně vyměřil žalobkyni daň z příjmů právnických osob ve výši 2 114 780 Kč. Žalobkyně proti rozhodnutím žalovaného brojila žalobami, které Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl. Toto rozhodnutí krajského
Vydáno: 13. 01. 2022
Daňové řízení: dodatečné daňové přiznání; stanovení daně podle pomůcek k § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu Nesouhlasí-li daňový subjekt s obsahem, resp. s důvody výzvy k předložení dodatečného daňového přiznání, a tento nesouhlas správci daně ve lhůtě stanovené ve výzvě (nejpozději však před vydáním platebního výměru správcem daně I. stupně) kvalifikovaným způsobem sdělí, není správce daně bez dalšího oprávněn doměřit daň dle pomůcek (§ 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu). (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2015, čj. 9 Afs 66/2015-36) Prejudikatura: č. 20/2003 Sb. NSS, č. 576/2005 Sb. NSS, č. 792/2006 Sb. NSS a č. 1940/2009 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 30/1998 Sb. Věc: Ing. Antonín K. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z příjmů, o kasační stížnosti žalovaného. Finanční úřad ve Znojmě (správce daně) z vyhledávací činnosti a při daňové kontrole u jiného subjektu zjistil, že žalobce v letech 2008 až 2010 nabyl ještě další příjmy než ty, které uvedl ve svém daňovém přiznání. Jednalo se o příjmy za prodej akcií společnosti NOVOTOS, s. r. o., v celkové částce 640 000 Kč. Tyto příjmy měly být dle správce daně zdaněny, neboť se nejedná o příjmy, které jsou osvobozeny. Správce daně žalobce prostřednictvím jeho zástupce vyzval dne 19. 9. 2011 k podání dodatečného daňového přiznání za zda-ňovací období roku 2008, 2009 a 2010 s upozorněním na zákonnou možnost zjistit základ daně a stanovit daň podle pomůcek dle § 145 odst. 2 daňového řádu. Žalobce reagoval přípisem ze dne 20. 9. 2011 označeným jako "Odmítnutí výzvy k podání daňového tvrzení k dani z příjmů fyzických osob za rok 2008", resp. 2009 a 2010. Dále odeslal dne 12. 3. 2012 správci daně písemnost, označenou jako dodatečné daňové přiznání, kde tvrdil, že sporné příjmy jsou osvobozeny od daně. S ohledem na to, že žalobce dle správce daně výzvám k předložení dodatečných daňových přiznání nevyhověl, vydal správce daně dne 17.
Vydáno: 13. 01. 2022
Pl.ÚS 18/15 Z hlediska tvrzeného porušení čl. 3 odst. 1 Listiny, resp. čl. 14 Úmluvy lze konstatovat, že důvod rozlišování, který je použit zákonodárcem v nyní posuzovaném případě (tedy výše a struktura příjmu), není v kontextu účelu, pro který je tento důvod použit (stanovení daňové zátěže) takovým důvodem rozlišování, který by bylo možno podřadit pod demonstrativní výčet charakteristik vymezených v čl. 3 odst. 1 Listiny, resp. 14 Úmluvy. Kritérium daňového základu je kritériem morálně neutrálním, nijak a priori podezřelým a pro daňovou legislativu běžným a v podstatě nezbytným. Porušení práva na rovné zacházení je podmíněno různým zacházením se subjekty, které se nacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, aniž by existovaly objektivní a rozumné důvody pro uplatněný rozdílný přístup (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/02 ze dne 21. 1. 2003 (N 11/29 SbNU 79; 40/2003 Sb.). Rozdílné zacházení pak spočívá v odlišném daňovém zatížení druhé skupiny, přičemž toto odlišné daňové zatížení jde k tíži této skupiny, neboť je vyšší. Pro závěr o ústavnosti či protiústavnosti uvedeného řešení je rozhodující existence objektivních a rozumných důvodů vysvětlujících jak existenci napadeného odlišného zacházení, tak intenzitu, resp. formu tohoto odlišného zacházení. V nyní posuzovaném případě je podstatná nikoli sama skutečnost, že je odlišně zacházeno s „vysokopříjmovými“ důchodci, nýbrž primárně konkrétní forma tohoto zacházení. Princip rovnosti ve vztahu k daňovému zákonodárství vyžaduje, aby daňový zákon zatěžoval daňové poplatníky rovnoměrně (srov. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu ze dne 9. 3. 2004, 2 BvL 17/02). Jak k tomu uvedl Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 29/08, „zásada rovnosti vyžaduje, aby každý tuzemec byl zapojen podle své způsobilosti rovnoměrně do financování státních úkolů“ (bod 45). Rovnoměrnost daňového zatížení neznamená shodnost daňové zátěže pro všechny, ale pouze naplnění postulátu, že s odlišnými je třeba zacházet odlišně, se stejn
Vydáno: 13. 01. 2022
Č. 10 Zaplatil-li zaměstnanec vyšší daň z příjmů fyzických osob jenom proto, že mu zaměstnavatel vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející mu za delší časové období po lhůtě splatnosti jednorázově, vznikla tím zaměstnanci škoda, za kterou zaměstnavatel odpovídá podle § 187 odst. 2 zák. práce. (Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.7.2005, sp. zn. 21 Cdo 2023/2004) Žalobce se domáhal, aby mu žalovaný zaplatil 189.117 Kč s 8,5% úrokem z prodlení od 12.10.2001 do zaplacení. Žalobu odůvodnil tím, že na základě rozsudků Okresního soudu v Příbrami ze dne 12.7.1999 a Krajského soudu v Praze ze dne 22.6.2000, jimiž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci na odškodnění pracovního úrazu ze dne 18.6.1995 částku 1,119.941,40 Kč, uzavřeli účastníci dne 8.10.2001 „Dohodu o výplatě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 195 zák. práce“. V této dohodě se žalovaný zavázal do tří pracovních dnů zaplatit žalobci na této náhradě (za období od 22.4.1996 do 22.6.2000) částku 1,119.941,40 Kč a za období od 23.6.2000 do 31.8.2001 částku 396.414 Kč, tedy celkem 1,516.355,40 Kč „hrubého“; podle článku V. této dohody měly být uvedené částky zaplaceny žalobci po provedení srážky na daň z příjmů ze závislé činnosti. Žalovaný však při vyměřování záloh na daň postupoval tak, „jakoby se jednalo o jednorázový příjem“, a v důsledku toho „byl žalobce zařazen do nejvyšší třídy pro výpočet daně a musel tak odvést nadaních podstatně více“ (celkem zaplatil 452.095 Kč), než kolik by mu bylo „strženo“, kdyby mu žalovaný náhradu za ztrátu na výdělku „platil tak, jak měl“. Žalobci tak „v přímé příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného“ vznikla škoda ve výši 189.117 Kč, neboť, kdyby žalovaný neporušil svou právní povinnost „platit žalobci nárok v souladu s § 195 zák. práce měsíčně od vzniku nároku v roce 1996“ a „postupoval by v souladu se zákonem dle měsíčního zúčtování záloh na daň z příjmů“, zaplatil by žalobce n
Vydáno: 13. 01. 2022
Ej 243/2005 Daň z příjmů: opakované odpisy Řízení před soudem: zmatečnost k § 24 odst. 1, 2 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 2001 k § 103 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního I. Přecenění majetku spojeného se sloučením obchodních společností v roce 2000 nemělo vliv na možnost opakovaného uplatnění odpisů z téhož hmotného majetku (§ 24 odst. 1, 2 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů). II. Poučení o složení senátu neobsahující jména soudců, kteří budou ve věci rozhodovat, nezakládá důvod zmatečnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. c) s. ř. s., ani jinou vadu řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., pokud byl senát obsazen v souladu s rozvrhem práce a žádný z rozhodujících soudců neměl být z rozhodování vyloučen pro podjatost. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4.5.2005, čj. 2 Afs 178/2004-128) Věc: Akciová společnost E. v. T. proti Finančnímu ředitelství v Českých Budějovicích o daň z příjmů právnických osob, o kasační stížnosti žalobce. Žalovaný rozhodnutím ze dne 15.4.2004 zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 7.7.2003, kterým byla žalobci vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období r. 2001 ve výši 608 530 Kč. Žalobce toto rozhodnutí napadl žalobou u Krajského soudu v Českých Budějovicích, který ji rozsudkem ze dne 25.8.2004 zamítl. Vycházel z názoru, že právní nárok na odečtení nákladů podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů lze uplatnit jen jednou, a pokud žalobce uplatnil v r. 2001 odpisy hmotného investičního majetku za rok 2000 přesto, že tento majetek byl již plně odepsán v předchozím období, nelze takový náklad uznat. Stejně tak žalobce postupoval v rozporu s § 25 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, a § 23 odst. 10 zákona o daních z příjmů při zaúčtování přeceněného majetku a závazků nabytých před sloučením a nesestavil mimořádnou účetní uzávěrku podle § 17 a § 19 zákona o úče
Vydáno: 13. 01. 2022
Řízení před soudem: soudní přezkum rozhodnutí o žádosti o prodloužení lhůty pro podání daňového tvrzení; vázanost právním názorem Nejvyššího správního soudu k § 36 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu k § 17 odst. 1, § 65 odst. 1, § 68 písm. e) a § 70 písm. a) soudního řádu správního I. Rozhodnutí správce daně o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k podání daňového tvrzení (§ 36 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) není „rozhodnutím“ ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., neboť samo o sobě ještě nezasahuje do práv či povinností daňového subjektu. Jeho samostatný soudní přezkum na základě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu je proto nepřípustný podle § 68 písm. e) ve spojení s § 70 písm. a) s. ř. s. Zákonnost rozhodnutí o uvedené žádosti se posoudí v rámci případného přezkumu zákonnosti na to navazujícího rozhodnutí, pro něž bylo právně významné, zda daňové tvrzení bylo podáno včas. II. Právní názor vyslovený Nejvyšším správním soudem nemůže správní orgán v jiných obdobných případech bez dalšího odmítnout jako „ojedinělé soudní rozhodnutí“. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 11. 2016, čj. 2 Afs 165/2016-26) Prejudikatura: č. 2908/2013 Sb. NSS a č. 3261/2015 Sb. NSS; nález Ústavního soudu č. 25/2012 Sb. ÚS (sp. zn. IV. ÚS 3476/11). Věc: Ing. Ondřej V. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce. Žalobce podal u Finančního úřadu pro Jihomoravský kraj, Územního pracoviště ve Slavkově u Brna (správce daně), žádost o prodloužení zákonné lhůty pro podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2014 ve smyslu § 36 odst. 4 daňového řádu. Žalovaný dne 29. 2. 2016 vydal rozhodnutí, jímž bylo na základě odvolání žalobce změněno rozhodnutí správce daně ze dne 13. 7. 2015 tak, že „žádost daňového subjektu o prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání k dani z příjmů fyzick
Vydáno: 13. 01. 2022
Ej 92/2006 Daň z příjmů fyzických osob: příjem z podnikání k § 7 a § 10 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1996 Skutečnost, že fyzická osoba podnikala v určité oblasti bez příslušného oprávnění, není pro vyměření daně z příjmů jediná směrodatná, neboť správce daně posuzuje především skutečnosti rozhodné pro správné vyměření daně, nikoliv skutečnosti spadající do působnosti jiného (zde živnostenského) úřadu. Příjmy z rekonstrukce budovy, která trvala tři roky, nelze považovat za příjmy z příležitostné činnosti [§ 10 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů], nýbrž za příjmy z podnikání [§ 7 citovaného zákona], a to i přesto, že daňový subjekt prováděním rekonstrukce překročil meze svého živnostenského oprávnění. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2006, čj. 5 Afs 8/2005-79) Věc: Ing. Zdeněk H. proti Finančnímu ředitelství v Plzni o daň z příjmů fyzických osob, o kasační stížnosti žalobce. Finanční úřad v Kdyni dne 3. 7. 2000 dodatečně vyměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1996 ve výši 270 140 Kč. Proti uvedenému rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný dne 2. 5. 2001 zamítl. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Plzni zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce jako živnostník s oprávněním na předmět činnosti koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej uzavřel se spolkem T. smlouvu o dílo ve smyslu § 536 obchodního zákoníku s tím, že měl provést dílo. To, že ke splnění tohoto závazku a provedení díla bylo nutné, aby žalobce nakoupil věci, je nesporné. Ovšem názor žalobce, že druhé smluvní straně prodal i „subdodávky“, je naprosto chybný, protože jednak „subdodávky“ nemohou být předmětem kupní smlouvy, neboť se jedná o práva, nikoliv o věci, a dále žalobce nijak své tvrzení o „prodeji subdodávek“ neprokázal: ze smlouvy se spolkem T. nic takov
Vydáno: 13. 01. 2022
+ Zobrazit dalších 20