Vyměření a doměření daně

Při samovyměření daně z hazardních her nevydává správce daně žádné rozhodnutí, které by bylo možno napadnout odvoláním a následně přezkoumat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Naopak se Nejvyšší správní soud ztotožňuje s krajským soudem, že podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší je možné i po ukončené daňové kontrole. Tento závěr lze dovodit na základě argumentu a contrario z § 141 odst. 3 a § 141 odst. 6 daňového řádu. Z § 141 odst. 3 daňového řádu pouze jednoznačně vyplývá, že dodatečné daňové přiznání na daň nižší je nepřípustné, pokud došlo ke stanovení daně na základě pomůcek nebo sjednáním daně. V § 141 odst. 6 daňového řádu je pak výslovně nepřípustnost daňového přiznání navázána toliko na probíhající daňovou kontrolu. Nejvyšší správní soud má jisté pochopení pro obavy stěžovatele ze zneužívání uvedeného postupu daňovými subjekty proto, aby dosáhly opětovného přezkumu výše daňové povinnosti, která již byla stanovena na základě výsledků daňové kontroly. V projednávané věci se o takovou situaci nejedná, neboť žalobce neusiluje o nápravu své procesní pasivity v průběhu daňové kontroly, ale „jen“ dovozuje relevanci důkazů provedených v rámci jiného daňového řízení pro správné stanovení DPH. Daňový řád nadto obsahuje pravidla, která slouží k zamezení účinků právních jednání daňových subjektů, jejichž smyslem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu (viz např. žalobcem odkazovaný § 8 odst. 4 daňového řádu).

Problematika opravy výše daně dle § 43 ZDPH je v současnosti velmi aktuální téma. Častěji než dřív se s ní setkáváme v praxi, s čímž je spojen i její výskyt v soudních rozhodnutích, velmi úzce také souvisí s § 81 ZDPH upravujícím vracení bezdůvodně zaplacené daně, který bude s účinností od 1. 1. 2026 součástí ZDPH .

Daň z nemovitých věcí je jedinou daní, jejíž výnos je v celém svém rozsahu příjmem obce. S ohledem na tuto skutečnost je dána pravomoc obcím ovlivňovat výši této daně na svém území. Výši daně mohou ovlivnit buďto navýšením koeficientu podle počtu obyvatel dle § 6 nebo § 11 zákona č. 338/1992 Sb. , o dani z nemovitých věcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z nemovitých věcí“) nebo zavedením místního koeficientu dle § 12 zákona o dani z nemovitých věcí . Stanovení místního koeficientu může mít zásadní vliv na výši daně z nemovitých věcí, a proto stojí za to jednotlivé možnosti stanovení tohoto koeficientu podrobně rozebrat.

Závěry žalovaného, tak jak je výslovně formuloval, jsou ve vzájemném rozporu. Důsledky těchto závěrů navíc nejsou logické. Pokud právě zpochybnění nákladů bylo důvodem k přechodu na pomůcky, pak z nich nelze vycházet jakožto z nezpochybněného důkazu. Z textu zákona vyplývá, že daňově uznatelnými náklady mohou být pouze náklady vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Pokud tedy žalovaný měl za to, že evidované výdaje stěžovatelky nejsou daňově uznatelnými náklady, popř. je stěžovatelka vykázala v nesprávném zdaňovacím období, pak z těchto sporných nákladů logicky nelze vycházet jako nezpochybněného důkazu při stanovení daně podle pomůcek. Zároveň by za této situace postrádalo jakýkoliv smysl, aby žalovaný upravoval výnosy a nikoliv náklady.

V řízení, jehož předmětem je přezkum platebního výměru, jímž byla uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně, se nelze zabývat námitkou uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, s níž je penále spojeno, je-li zde pravomocný platební výměr na daň.

Budou civilní soudy provádět daňovou kontrolu? A v jakém případě není objektivní desetiletá lhůta pro stanovení daně lhůtou maximální? Tyto otázky nejsou úplně nepatřičné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde o jeden z možných důsledků aktuálního rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Ten se zabýval situací, jak se daňový subjekt domůže svých nároků, pokud správce daně nestanoví pravomocně daň v průběhu prekluzivní lhůty pro její stanovení. Zároveň rozšířený senát poměrně překvapivě dospěl k závěru, že ani objektivní desetiletá lhůta nemusí být vždy lhůtou maximální.

Daň lze na osobním daňovém účtu daňového subjektu evidovat teprve od okamžiku, kdy je stanovena pravomocně (§ 149 a násl. daňového řádu ).

Názor krajského soudu vyslovený v napadeném rozsudku by de facto mohl vést k tomu, že ačkoliv daňové orgány disponovaly důkazy, z nichž mohly u zboží se sníženou sazbou daně spolehlivě odhadnout výši marže (a na jejím základě stanovit daň), přesto měly vycházet z obecného průměrného údaje ČSÚ. Ten ale z povahy věci nemůže odpovídat realitě více než konkrétní skutečnosti zjištěné v této věci. Nelze po daňových orgánech požadovat, aby použily obecný statistický údaj pouze proto, že je pro žalobce výhodnější, jestliže bylo z pomůcek podle § 98 odst. 3 písm. a) daňového řádu spolehlivě zjištěno, že žalobce si stanovil u konkrétního druhu zboží vyšší marži.

…žalobce se sám rozhodl postupovat dle výkladu zákonného opatření publikovaného Generálním finančním ředitelstvím. Měl-li názor odlišný, bylo pouze na něm, jakou míru rizika v souvislosti s ochranou svých práv v daňovém řízení podstoupí. Jestliže se však rozhodl nepodstoupit žádné riziko, ale naopak přiznal a zaplatil daň v souladu s oficiálním (nikoli však obecně závazným) výkladem právního předpisu, pak sice eliminoval riziko případného úroku z prodlení, avšak na druhou stranu mu tento postup žádné právo na finanční kompenzaci v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně nezakládá. Takový požadavek jde zcela nad rámec zákonné úpravy.

Firma nabízí hmotné benefity (vstupují do majetku firmy) a zaměstnanec by měl zájem doplatit si vyšší standard. Pokud ten doplatek budeme řešit dobrovolnou srážkou ze mzdy, má to nějaký vliv na účtování a odpisování majetku?

Prolínání daňového a trestního práva přináší do právní praxe otázky, které dosud zůstávají bez jasných odpovědí. Článek se proto zaměřuje na identifikaci úskalí, která vyplývají ze vzájemného působení dvou autonomních právních odvětví. Analyzuje specifické momenty, v nichž se rozhodovací praxe daňových a trestních orgánů protíná, a klade důraz na právní důsledky a nejistoty, které z toho plynou pro daňové subjekty i správce daně. Ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu dopadá nejen do oblasti stanovení daně, ale rovněž do otázek penále, opakovaných kontrol či relevance odklonu v trestním řízení.

Daňová optimalizace se často prezentuje jako chytrá strategie pro snížení daňového zatížení, avšak její nadměrné využívání může přinést nečekaná rizika. Článek zdůrazňuje, jak lehce mohou „chytré finty“ narušit hranici mezi legálním a nelegálním postupem, jehož výsledkem může být obvinění ze zneužití práva a následné uložení dodatečných sankcí ze strany finanční správy. Snaha o obcházení daňových zákonů, jako jsou případy tzv. švarcsystému nebo složitých firemních restrukturalizací, může vést k soudním sporům, které podnikatelé často prohrávají. V rámci firemních strategií je stěžejní především dodržení zásady zákazu zneužití daňového práva, jak si ukážeme v následujícím příspěvku.

Společnost obdržela platební výměr na DPPO - proběhla kontrola za rok 2021. V poučení je uvedeno, že se může odvolat ve lhůtě do 30 dnů a že toto odvolání je nepřípustné, směřuje-li jenom proti odůvodnění. Co to přesně znamená? Jaký důvod odvolání je přijatelný?

Podstatou rozsudku C-640/23 Greentech nebylo, zda byl zvolený správný daňový režim, ale jak může pořizovatel získat zpět daň zaplacenou převodci, když tato daň nebyla uplatněna v souladu se zákonem a její vrácení není podle vnitrostátních právních předpisů možné. Popisovaný případ se sice týkal rumunské společnosti, ale obdobně by nemohl český plátce opravit výši daně podle § 43 ZDPH , pokud by již uplynuly tři roky od konce zdaňovacího období, ve kterém se plnění uskutečnilo. Kdyby období pro opravu výše daně již nebylo prekludováno, mohl by poskytovatel výši daně opravit, tedy získat ji od finančního úřadu zpět a následně ji vrátit pořizovateli, protože ten původně zaplatil fakturu včetně nesprávně uplatněné DPH. Z důvodu chybně stanovené daně došlo k obohacení státního rozpočtu o částku ve výši nadbytečně odvedené daně.

Tvrdí-li stěžovatelka, že jakýmkoli „otevřením“ daně prostřednictvím dodatečného daňového přiznání dochází k tomu, že se jí musí daňové orgány zabývat opětovně v celé šíři, Nejvyšší správní soud tento názor nesdílí. Lze aprobovat argument žalovaného ve vyjádření ke kasační stížnosti, že opačný postup daňových orgánů umožňuje § 134 odst. 2 daňového řádu , dle kterého se pro potřeby vymezení předmětu daňového řízení […] daň posuzuje buď ke zdaňovacímu období, nebo ve vztahu k jednotlivé skutečnosti. Daňové orgány se v projednávané věci zabývaly daní v rozsahu skutečností vymezených podanými dodatečnými platebními výměry (tj. řádně uplatněnými a doloženými tvrzeními stěžovatelky), neboť ve zbytku nebyly dány žádné pochybnosti o její správnosti i s ohledem na to, že daň byla stěžovatelce pravomocně stanovena dodatečnými platebními výměry z roku 2017.

Skutečnost, že pokuta byla druhým rozhodnutím o prominutí pokuty částečně prominuta a původní stěžovatel tak měl zaplatit nižší částku, než která mu původně byla platebním výměrem vyměřena, neznamená, že původní výše pokuty (tj. 2 430 000 Kč) byla vyměřena nezákonně. Na základě výše uvedeného se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje s krajským soudem a žalovaným, že na rozhodnutí o prominutí pokuty nelze nahlížet jako na rozhodnutí, které mění nebo jakkoliv jinak zasahuje do platebního výměru, nelze na něj nahlížet jako na rozhodnutí o stanovení daně dle § 254 daňového řádu a už vůbec nelze na zrušené první rozhodnutí o prominutí pokuty hledět jako na zrušený platební výměr.

Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že nebylo pochybením žalovaného, pokud část dokazování provedl mimo daňovou kontrolu (přičemž zachoval práva daňového subjektu spojená s dokazováním) a k provedení případného dalšího dokazování zahájil s ohledem na změnu okolností (v daném případě se jednalo jak o změnu právní úpravy, tak o podložený předpoklad změny v přístupu stěžovatele ke spolupráci s žalovaným) daňovou kontrolu. Nástroje, které může v rámci daňové kontroly využít (např. výzvu k prokázání skutečností, výzvu k předložení účetnictví a jiných listin), totiž umožňují dospět ke spolehlivějšímu výsledku dokazování, jenž věrněji odráží i rozložení důkazního břemene v daňovém řízení (§ 92 odst. 3 a 5 daňového řádu ) a především umožňuje jeho aplikaci. Doměřovací řízení, v němž byly vyhledávány důkazní prostředky a provedeno dokazování, tedy nebylo ukončeno. S ohledem na výše popsanou změnu okolností byla pouze v rámci tohoto doměřovacího řízení zahájena daňová kontrola, která je standardním procesním nástrojem k prověřování daňové povinnosti daňového subjektu. Se stěžovatelem lze sice souhlasit, že daňový řád neupravuje přechod dokazování prováděného mimo daňovou kontrolu do daňové kontroly, což ovšem neznamená, že by tento přechod nebyl možný. Zejména z toho nelze dovozovat, že by daňovou kontrolu bylo možné považovat za opakovanou pouze kvůli tomu, že k vyhledání části důkazních prostředků a jejich vyhodnocení (tedy k části dokazování) došlo ještě před jejím zahájením, přičemž tyto důkazní prostředky byly využity i v daňové kontrole.

Nejvyšší správní soud předně podotýká, že výraz může vyjadřuje z jazykového (sémantického) hlediska možnost či dovolenost, nikoli povinnost. Z citovaného znění § 87 odst. 5 tedy nevyplývá, že by měl správce daně povinnost v těchto případech stanovit daň podle pomůcek nebo přistoupit ke sjednání daně. Taková povinnost nevyplývá ani z jiného ustanovení daňového řádu .