Vyměření a doměření daně

Články 2 , 250 a 273 směrnice 2006/112/ES musí být vykládány v tom smyslu, že členský stát může uložit DPH na částky dodatečně stanovené daňovými orgány z titulu spotřební daně z plynového oleje jako sankce za nedodržení režimu celního dohledu.

Situace – zpětná registrace plátce DPH od 01/2022 do 01/2024. Plátce, fyzická osoba, poskytuje služby – stavební a montážní práce, správce daně ale postupoval dle § 92a odst. 5 ZDPH a vyměřil daň na výstupu a to tak, že vydal platební výměry za všechna zdaňovací období (měsíční) s čísly vystavených faktur. Nyní tedy dle mého musí plátce daně – zpětně vystavit daňové doklady k předmětným fakturám, žádný daňový doklad vystaven nebyl a to vykomunikovat s odběrateli. Pokud chce DPH od odběratelů obdržet. Ti využijí toho, že je možné tyto doklady uplatnit tři roky zpětně – uplatní např. v přiznání za červenec 2024. Vystavené budou doklady v červenci 2024 a DUZP bude k datu poskytnutí služby např. 31.1.2022. Přiznání k DPH se za jednotlivá období již nepodávají. Jak je to ale s kontrolním hlášením, je možné v tomto případě využít § 104 a zahrnout vše do jednoho kontrolního hlášení – např. za červenec 2024? Nehrozí pokuty za nepodání / pozdní podání kontrolních hlášení za 01/2022 až 01/2024? Na rozdíl od předchozích dotazů jsou zde platební výměry za jednotlivá zdaňovací období. 

Myslíte si, že znáte českou daňovou legislativu a už nás/vás nemůže nic překvapit? Opak je pravdou, alespoň se tak domnívám, ale posuďte sami, až si přečtete příklady daňových paradoxů, se kterými jsem se během své praxe setkal. Pojďme se na příklady těchto paradoxů podívat blíže.

Článek 30 první pododstavec, článek 60 a čl. 71 odst. 1 druhý pododstavec směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládány v tom smyslu, že: brání vnitrostátní právní úpravě, podle které se čl. 215 odst. 4 nařízení Rady (EHS) č. 2913/92 ze dne 12. října 1992, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 2700/2000 ze dne 16. listopadu 2000, použije obdobně na daň z přidané hodnoty (DPH) při dovozu, pokud jde o určení místa, kde vzniká povinnost k této DPH při dovozu.

Uvádí-li žalovaný například to, že svědkyně M. G. neuvedla podrobně, jak řídila proces a činnosti, které měla na starosti, s kým, kde a po jakou dobu, podotýká NSS, že svědkyně odpověděla na všechny položené otázky a finanční úřad se jí ani nedoptával na větší podrobnosti. Totéž platí o výpovědích ostatních svědků. NSS nezpochybňuje, že důkazní břemeno tíží daňový subjekt, a je tedy na něm, aby konkrétně prokázal tvrzené skutečnosti a nesl následek v podobě neuznaných nákladů, když se mu to nepodaří, ovšem i daňové orgány by měly dbát o to, aby skutečnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji (§92 odst. 2 daňového řádu ). To v konkrétním případě může znamenat i to, že by se měly umět správně zeptat a doptat.

Námitka stěžovatele, že se žalobkyně mohla v případě nejasností ohledně obsahu výzvy dotázat správce daně, jak má rozsah plné moci upravit, je zcela lichá. Správce daně je povinen za předpokladu, že přistoupí k učinění výzvy daňovému subjektu podle § 28 odst. 2 daňového řádu , svoji výzvu formulovat tak, aby z jejího obsahu bylo zcela zřejmé, v čem konkrétně vada podání spočívá. Pouze v takovém případě totiž může daňový subjekt vytčený nedostatek odstranit, a to aniž by se musel správce daně dodatečně dotazovat, co svojí výzvou vůbec správce daně zamýšlel. Právě tím správce daně plní povinnost vyplývající z § 6 odst. 3 daňového řádu . To však na druhou stranu neznamená, jak se snad stěžovatel domnívá, že správce daně je povinen ve výzvě učiněné daňovému subjektu přímo navrhnout znění plné moci. Je však povinen ve výzvě vymezit konkrétní zjištěné nedostatky plné moci tak, aby bylo zřejmé, v čem vadu konkrétně spatřuje. To pak současně daňovému subjektu napovídá, jak má vytčenou vadu odstranit.

S ohledem na výše uvedené nemůže Nejvyšší správní soud s názorem žalovaného souhlasit. Informace získané od Policie ČR a z vlastního kontrolního postupu vedeného u dotčeného daňového subjektu jsou právě těmi informacemi, jež mají správce daně podle výše citovaného usnesení rozšířeného senátu vést k vydání výzvy podle § 145 odst. 2 DŘ . Není na místě zpochybňovat tyto „zdroje“ s odkazem na formu zachycení těchto informací, zvlášť když si informace od nich obou neodporovaly. Správce daně měl (musel mít vzhledem k již dlouhotrvající daňové kontrole spějící ke svému konci) v rozhodné době dobrý přehled o obchodní spolupráci dotčených subjektů a také věděl, že ta pokračovala i v roce 2009, přičemž nic nenasvědčovalo tomu, že by její okolnosti měly být jiné. Mohl tedy důvodně předpokládat, že daň bude stěžovatelce za předmětné zdaňovací období doměřena, a měl tedy povinnost vyzvat stěžovatelku k podání dodatečného daňového tvrzení. Žalovaný v rozhodnutí o odvolání uvedl také, že výzvu na základě zjištění z probíhající daňové kontroly za zdaňovací období let 2007 a 2008 nebylo možné vydat, jelikož stěžovatelka v dané době navrhovala k prokázání svých tvrzení a vyvrácení zjištění správce daně další důkazní prostředky. Podle Nejvyššího správního soudu však ani toto tvrzení neobstojí, neboť nesouhlas daňového subjektu s právním názorem správce daně uplatněný v jiném prověřovaném zdaňovacím období nemůže opravňovat správce daně k rezignaci na postup podle § 145 odst. 2 DŘ . Ačkoliv tedy bylo podle okolností relevantní dovozovat, že by v reakci na výzvu správce daně stěžovatelka s největší pravděpodobností setrvala na svých závěrech, nemůže tato skutečnost ospravedlňovat jeho postup, když to byl právě správce daně, který jako první porušil DŘ [(z bezpráví právo vzejít nemůže) srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10. 2018, č. j. 6 Afs 61/2018-30 ].

Z uvedeného tak logicky vyplývá, že v případě, kdy stěžovatel daň z přidané hodnoty řádně neodvedl, ačkoli ji od poplatníka před tím vybral, ovlivňuje takto vybraná částka rovněž základ daně z příjmů. Opačně by tomu bylo v případě, kdy by cenu za poskytnutá plnění stěžovatel s jeho odběrateli sjednal bez daně z přidané hodnoty. To však v posuzovaném případě nenastalo a stěžovatel to ani netvrdil. Jinak řečeno, v případě, kdy stěžovatel v rámci peněžních hodnot, které obdržel za uskutečněná zdanitelná plnění, obdržel rovněž částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou však následně neodvedl do státního rozpočtu, představovala předmětná částka součást jeho příjmů. Stěžovatel tak s touto částkou mohl po rozhodnou dobu fakticky neomezeně a volně nakládat, a nijak se tak nelišila od zbývající části jeho příjmů za uskutečněná zdanitelná plnění.

1) Článek 9 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že člen představenstva akciové společnosti založené podle lucemburského práva vykonává ekonomickou činnost ve smyslu tohoto ustanovení, pokud této společnosti poskytuje za úplatu služby a pokud má tato činnost pravidelný charakter a je vykonávána za odměnu, u níž jsou předvídatelné podmínky stanovení. 2) Článek 9 odst. 1 první pododstavec směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že činnost člena představenstva akciové společnosti založené podle lucemburského práva není vykonávána samostatně ve smyslu tohoto ustanovení, když tento člen nejedná na svůj účet ani svou odpovědnost a nenese hospodářské riziko vyplývající z jeho činnosti, přestože si svobodně určuje podmínky výkonu své práce, sám přijímá honoráře tvořící jeho příjem, jedná svým jménem a není ve vztahu hierarchické podřízenosti.

Je nutno zdůraznit, že byť rozhodnutí trestního soudu není v dané věci rozhodnutím o předběžné otázce, a žalovaný jím tedy není vázán ve smyslu § 99 odst. 1 věty první daňového řádu , platí, že se jedná o rozhodnutí orgánu veřejné moci o otázce, která je podstatná i pro rozhodnutí žalovaného. Už jen s ohledem na princip právní jistoty nelze aprobovat situaci, kdy orgán veřejné moci zcela ignoruje učiněné závěry jiného orgánu veřejné moci o stejné věci. Naopak je jeho povinností se s existencí dřívějšího rozhodnutí vypořádat a reagovat na jeho obsah a z něj plynoucí závěry.

Zaměstnavatel nepostupoval správně při výpočtu Antivirus C a OSSZ mu vypočetla nedoplatek za 8.2020 a penále, které musí uhradit. Jak má firma zaúčtovat nedoplatek na sociálním pojištění? do roku 2020? a penále bude nedaňovým nákladem v roce 2024?

Jakkoli orgány činné v trestním řízení a především soudy nemohou při rozhodování o daňových trestných činech bez dalšího vycházet z rozhodnutí správce daně, naopak to vždy neplatí. Pokud je totiž někdo pravomocně odsouzen za spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, rozhodující skutkový stav je i pro účely daňového řízení v takovém rozsudku vymezen ve výroku o vině. Považuji pak za nemyslitelné, aby byl výsledek daňového řízení s takovým výrokem o vině v rozporu. Správce daně by neměl být schopen či dokonce nucen rozhodnout ve věci stanovení daně tak, že jednání, které naplnilo skutkovou podstatu trestného činu, bude mít v rovině daňového práva účinky zamýšlené pachateli tohoto trestného činu. V takovém případě by se ochranná funkce trestního práva rozplynula, neboť hodnoty, které má chránit, by byly pošlapány doslova navzdory současnému uplatnění trestní represe. Judikatura správních soudů se přiklání k závěru, že správní orgány a (v případě soudního přezkumu jejich rozhodnutí) správní soudy jsou zásadně povinny respektovat výrok o vině pravomocného rozhodnutí soudu o spáchání trestného činu i pro účely jimi vedených řízení o souvisejících otázkách. Formuje se pak i judikatura ve vztahu k otázkám, za jakých podmínek lze závěry orgánů činných v trestním řízení využít jako důkazu v daňovém řízení v případech, kdy nejsou okolnosti rozhodné pro stanovení daně v trestním řízení obsaženy ve výroku o vině. Tento trend považuji za obecně pozitivní, neboť předchází nežádoucím situacím, kdy je státní moc uplatňována chaoticky a různé orgány veřejné moci zakládají svá rozhodnutí na vzájemně neslučitelných závěrech. Tento článek jsem proto koncipoval jako příspěvek do diskuse nad tématem závaznosti rozhodnutí o daňových trestných činech pro daňové řízení, kdy jsem se pokusil objasnit základní východiska vzájemného vztahu obou rozhodnutí a osvětlit jejich vztah v praxi, a to zejména na základě dostupné judikatury správních soudů k souvisejícím otázkám.

Společnost zakoupila licenční práva na fotografie z fotobanky od poskytovatele z Německa. Licence se vztahuje na jedno použití v editoriálech ("one time use" na webech, sociálních sítích a newsletterech). Nejedná se o exkluzivní licenční právo, licenci si za malý poplatek (20 EUR) může zakoupit kdokoliv. Je za těchto podmínek licenční právo na fotografie z fotobanky předmětem srážkové daně a řídí se podle mezinárodní daňové smlouvy mezi CZ a DE?

Co když si podnikatel počíná nesmyslně a vynakládá výdaje bez ekonomického důvodu, má to mít vliv na daňové posouzení? Třeba když solventní firma vydáním dluhopisů získá další balík peněz, ale nechá je bez užitku zahálet. Budou úroky placené majitelům dluhopisů daňově účinným výdajem? Ano nebo ne, tipněte si, přičemž jde o hodně milionů... Správci daně řekli ne, protože se jedná o ekonomicky bezdůvodné zneužití daňového práva. A žel, potvrdily jim to i soudy.

Darování několika podílových listů mezi manžely učiněné na základě jednoho právního titulu, v jeden čas, mezi stejnými osobami a se stejným záměrem, představuje jednorázový převod majetku. Zvýšení majetku na straně obdarovaného představuje jeho příjem, který je od daně osvobozený. Pokud ale takový příjem překročí zákonnou hranici pro oznamování osvobozených příjmů, pak je příjemce povinen tento příjem oznámit správci daně. Není významné, že hodnota žádného z dílčích podílových listů tuto hranici nepřekročila.

Článek 44 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, ve znění směrnice Rady 2008/8/ES ze dne 12. února 2008, a článek 11 prováděcího nařízení Rady (EU) č. 282/2011 ze dne 15. března 2011, kterým se stanoví prováděcí opatření ke směrnici 2006/112, musí být vykládány v tom smyslu, že osoba povinná k dani, která je příjemcem služeb a sídlo její ekonomické činnosti se nachází mimo Evropskou unii, nemá stálou provozovnu v členském státě, v němž je usazen poskytovatel předmětných služeb, právně odlišný od tohoto příjemce, pokud tam nemá strukturu vhodnou z hlediska lidských a technických zdrojů, která může představovat tuto stálou provozovnu, a to ani v případě, že osoba povinná k dani poskytující služby uskutečňuje ve prospěch této osoby povinné k dani, která je příjemcem, na základě výhradního smluvního závazku, zpracovatelské služby, jakož i řadu vedlejších nebo doplňkových plnění přispívajících k ekonomické činnosti osoby povinné k dani, která je příjemcem, v tomto členském státě.

Společnost podala v říjnu 2023 dodatečné DDPO za rok 2021, kde si zpětně uplatnila část daňové ztráty z roku 2022, jak by měla o tomto snížení daně společnost účtovat? 341/595 ve výši toho rozdílu?

Na který účet má být zaúčtován úrok z prodlení za pozdní přiznání daně? Je rozdíl v účtování, pokud je správcem daně celní úřad nebo finanční úřad? Předpokládám, že se jedná o daňově neúčinný náklad...

S ohledem na citované závěry Soudního dvora EU kasační soud shrnuje, že nelze připustit (byť jen) částečné uznání nároku na odpočet DPH z plnění zasaženého daňovým podvodem, a stejně tak nelze umožnit, aby se účast na daňovém podvodu „zhojila“ a nárok na odpočet obnovil, jestliže došlo k dodatečné úhradě daně na vstupu. V opačném případě by došlo k popření cílů akcentovaných Soudním dvorem EU, které primárně míří k prevenci účasti na daňových podvodech (naplnění zásady zákazu daňových úniků).

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 29. 6. 2023 ve věci C-108/22 Dyrektor Krajowej Informacji Skarbowej versus C. sp. z o.o.