Vyměření a doměření daně

V řízení, jehož předmětem je přezkum platebního výměru, jímž byla uložena povinnost uhradit penále z doměřené daně, se nelze zabývat námitkou uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně, s níž je penále spojeno, je-li zde pravomocný platební výměr na daň.

Budou civilní soudy provádět daňovou kontrolu? A v jakém případě není objektivní desetiletá lhůta pro stanovení daně lhůtou maximální? Tyto otázky nejsou úplně nepatřičné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jde o jeden z možných důsledků aktuálního rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu. Ten se zabýval situací, jak se daňový subjekt domůže svých nároků, pokud správce daně nestanoví pravomocně daň v průběhu prekluzivní lhůty pro její stanovení. Zároveň rozšířený senát poměrně překvapivě dospěl k závěru, že ani objektivní desetiletá lhůta nemusí být vždy lhůtou maximální.

Daň lze na osobním daňovém účtu daňového subjektu evidovat teprve od okamžiku, kdy je stanovena pravomocně (§ 149 a násl. daňového řádu ).

Názor krajského soudu vyslovený v napadeném rozsudku by de facto mohl vést k tomu, že ačkoliv daňové orgány disponovaly důkazy, z nichž mohly u zboží se sníženou sazbou daně spolehlivě odhadnout výši marže (a na jejím základě stanovit daň), přesto měly vycházet z obecného průměrného údaje ČSÚ. Ten ale z povahy věci nemůže odpovídat realitě více než konkrétní skutečnosti zjištěné v této věci. Nelze po daňových orgánech požadovat, aby použily obecný statistický údaj pouze proto, že je pro žalobce výhodnější, jestliže bylo z pomůcek podle § 98 odst. 3 písm. a) daňového řádu spolehlivě zjištěno, že žalobce si stanovil u konkrétního druhu zboží vyšší marži.

…žalobce se sám rozhodl postupovat dle výkladu zákonného opatření publikovaného Generálním finančním ředitelstvím. Měl-li názor odlišný, bylo pouze na něm, jakou míru rizika v souvislosti s ochranou svých práv v daňovém řízení podstoupí. Jestliže se však rozhodl nepodstoupit žádné riziko, ale naopak přiznal a zaplatil daň v souladu s oficiálním (nikoli však obecně závazným) výkladem právního předpisu, pak sice eliminoval riziko případného úroku z prodlení, avšak na druhou stranu mu tento postup žádné právo na finanční kompenzaci v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně nezakládá. Takový požadavek jde zcela nad rámec zákonné úpravy.

Firma nabízí hmotné benefity (vstupují do majetku firmy) a zaměstnanec by měl zájem doplatit si vyšší standard. Pokud ten doplatek budeme řešit dobrovolnou srážkou ze mzdy, má to nějaký vliv na účtování a odpisování majetku?

Prolínání daňového a trestního práva přináší do právní praxe otázky, které dosud zůstávají bez jasných odpovědí. Článek se proto zaměřuje na identifikaci úskalí, která vyplývají ze vzájemného působení dvou autonomních právních odvětví. Analyzuje specifické momenty, v nichž se rozhodovací praxe daňových a trestních orgánů protíná, a klade důraz na právní důsledky a nejistoty, které z toho plynou pro daňové subjekty i správce daně. Ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu dopadá nejen do oblasti stanovení daně, ale rovněž do otázek penále, opakovaných kontrol či relevance odklonu v trestním řízení.

Daňová optimalizace se často prezentuje jako chytrá strategie pro snížení daňového zatížení, avšak její nadměrné využívání může přinést nečekaná rizika. Článek zdůrazňuje, jak lehce mohou „chytré finty“ narušit hranici mezi legálním a nelegálním postupem, jehož výsledkem může být obvinění ze zneužití práva a následné uložení dodatečných sankcí ze strany finanční správy. Snaha o obcházení daňových zákonů, jako jsou případy tzv. švarcsystému nebo složitých firemních restrukturalizací, může vést k soudním sporům, které podnikatelé často prohrávají. V rámci firemních strategií je stěžejní především dodržení zásady zákazu zneužití daňového práva, jak si ukážeme v následujícím příspěvku.

Společnost obdržela platební výměr na DPPO - proběhla kontrola za rok 2021. V poučení je uvedeno, že se může odvolat ve lhůtě do 30 dnů a že toto odvolání je nepřípustné, směřuje-li jenom proti odůvodnění. Co to přesně znamená? Jaký důvod odvolání je přijatelný?

Podstatou rozsudku C-640/23 Greentech nebylo, zda byl zvolený správný daňový režim, ale jak může pořizovatel získat zpět daň zaplacenou převodci, když tato daň nebyla uplatněna v souladu se zákonem a její vrácení není podle vnitrostátních právních předpisů možné. Popisovaný případ se sice týkal rumunské společnosti, ale obdobně by nemohl český plátce opravit výši daně podle § 43 ZDPH , pokud by již uplynuly tři roky od konce zdaňovacího období, ve kterém se plnění uskutečnilo. Kdyby období pro opravu výše daně již nebylo prekludováno, mohl by poskytovatel výši daně opravit, tedy získat ji od finančního úřadu zpět a následně ji vrátit pořizovateli, protože ten původně zaplatil fakturu včetně nesprávně uplatněné DPH. Z důvodu chybně stanovené daně došlo k obohacení státního rozpočtu o částku ve výši nadbytečně odvedené daně.

Tvrdí-li stěžovatelka, že jakýmkoli „otevřením“ daně prostřednictvím dodatečného daňového přiznání dochází k tomu, že se jí musí daňové orgány zabývat opětovně v celé šíři, Nejvyšší správní soud tento názor nesdílí. Lze aprobovat argument žalovaného ve vyjádření ke kasační stížnosti, že opačný postup daňových orgánů umožňuje § 134 odst. 2 daňového řádu , dle kterého se pro potřeby vymezení předmětu daňového řízení […] daň posuzuje buď ke zdaňovacímu období, nebo ve vztahu k jednotlivé skutečnosti. Daňové orgány se v projednávané věci zabývaly daní v rozsahu skutečností vymezených podanými dodatečnými platebními výměry (tj. řádně uplatněnými a doloženými tvrzeními stěžovatelky), neboť ve zbytku nebyly dány žádné pochybnosti o její správnosti i s ohledem na to, že daň byla stěžovatelce pravomocně stanovena dodatečnými platebními výměry z roku 2017.

Skutečnost, že pokuta byla druhým rozhodnutím o prominutí pokuty částečně prominuta a původní stěžovatel tak měl zaplatit nižší částku, než která mu původně byla platebním výměrem vyměřena, neznamená, že původní výše pokuty (tj. 2 430 000 Kč) byla vyměřena nezákonně. Na základě výše uvedeného se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje s krajským soudem a žalovaným, že na rozhodnutí o prominutí pokuty nelze nahlížet jako na rozhodnutí, které mění nebo jakkoliv jinak zasahuje do platebního výměru, nelze na něj nahlížet jako na rozhodnutí o stanovení daně dle § 254 daňového řádu a už vůbec nelze na zrušené první rozhodnutí o prominutí pokuty hledět jako na zrušený platební výměr.

Nejvyšší správní soud dále poznamenává, že nebylo pochybením žalovaného, pokud část dokazování provedl mimo daňovou kontrolu (přičemž zachoval práva daňového subjektu spojená s dokazováním) a k provedení případného dalšího dokazování zahájil s ohledem na změnu okolností (v daném případě se jednalo jak o změnu právní úpravy, tak o podložený předpoklad změny v přístupu stěžovatele ke spolupráci s žalovaným) daňovou kontrolu. Nástroje, které může v rámci daňové kontroly využít (např. výzvu k prokázání skutečností, výzvu k předložení účetnictví a jiných listin), totiž umožňují dospět ke spolehlivějšímu výsledku dokazování, jenž věrněji odráží i rozložení důkazního břemene v daňovém řízení (§ 92 odst. 3 a 5 daňového řádu ) a především umožňuje jeho aplikaci. Doměřovací řízení, v němž byly vyhledávány důkazní prostředky a provedeno dokazování, tedy nebylo ukončeno. S ohledem na výše popsanou změnu okolností byla pouze v rámci tohoto doměřovacího řízení zahájena daňová kontrola, která je standardním procesním nástrojem k prověřování daňové povinnosti daňového subjektu. Se stěžovatelem lze sice souhlasit, že daňový řád neupravuje přechod dokazování prováděného mimo daňovou kontrolu do daňové kontroly, což ovšem neznamená, že by tento přechod nebyl možný. Zejména z toho nelze dovozovat, že by daňovou kontrolu bylo možné považovat za opakovanou pouze kvůli tomu, že k vyhledání části důkazních prostředků a jejich vyhodnocení (tedy k části dokazování) došlo ještě před jejím zahájením, přičemž tyto důkazní prostředky byly využity i v daňové kontrole.

Nejvyšší správní soud předně podotýká, že výraz může vyjadřuje z jazykového (sémantického) hlediska možnost či dovolenost, nikoli povinnost. Z citovaného znění § 87 odst. 5 tedy nevyplývá, že by měl správce daně povinnost v těchto případech stanovit daň podle pomůcek nebo přistoupit ke sjednání daně. Taková povinnost nevyplývá ani z jiného ustanovení daňového řádu .

Stěžovatel tedy zvolil správní žalobu jako procesní prostředek pro ochranu svých práv zcela nekoncepčně, v rozporu s postupem určeným daňovým řádem . Správní soudy nemohou, s ohledem na zásadu subsidiarity soudního přezkumu, opravovat údaje v platebním výměru z důvodu, že je daňový subjekt nesprávně uvedl ve svém daňovém přiznání. V posuzované věci se přitom zcela jistě nejedná o případ, kdy by žalovaný vyměřil daň zjevně nezákonně (např. v rozporu s judikaturou NSS či z důvodu protiústavnosti použitých pravidel), resp. kdy by stěžovateli nezbýval jiný účinný prostředek k ochraně jeho práv než právě správní žaloba (např. z důvodu, že by bylo zřejmé, že správce daně setrvá na svém postupu, např. vlivem metodických pokynů, který jeho postup určují, a se kterým stěžovatel nesouhlasí). Nejedná se tak o případ obdobný těm, v nichž Nejvyšší správní soud již v minulosti shledal možné zkrácení daňového subjektu na jeho veřejných subjektivních právech v důsledku vydání platebního výměru, jímž byla konkludentně vyměřena daň.

Lze shrnout, že daňový subjekt může namítat, že zvolené pomůcky představují vybočení z mezí správního uvážení, neboť zcela zjevně odporují elementárním zásadám logického myšlení, obsahují závažné početní chyby, vychází z nesprávných údajů nebo představují jiný jednoznačný exces, nebo že úvahy správce daně při volbě pomůcek nelze vůbec přezkoumat. Pokud však k takovému pochybení ze strany správce daně nedojde, daňový subjekt může stále prokázat, že výsledná daňová povinnost mu byla stanovena ve zcela nepřiměřené výši, tedy že je v hrubém nepoměru s výší daně, která mu měla být, byť odhadem, stanovena. Výdaje stanovené paušálním fixně stanoveným poměrem k dosaženým příjmům jsou čistou fikcí. Žádné reálně vzniklé výdaje totiž daňový subjekt nedokládá. Podstatou daňového paušálu je zjednodušit způsob, jakým mohou daňové subjekty stanovit svůj základ daně. Zákonodárce si je přitom vědom skutečnosti, že takto stanovený základ daně nebude zpravidla odpovídat základu daně, který by byl zjištěn dokazováním příjmové i výdajové složky. … Samotná procentuální míra, kterou se stanoví výdaje podle § 7 odst. 7 zákona o daních z příjmů , je pak čistě arbitrární. Žádným způsobem v ní není reflektována ekonomická realita jednotlivých daňových subjektů. To znamená, že všem daňovým subjektům uplatňujícím daňový paušál bude výše výdajů stanovena stejným způsobem, a potenciálně tak mají na zboží a službách stejnou marži. Ve skutečnosti se však s ohledem na konkrétní oblasti a způsoby podnikání budou poměry mezi příjmy a výdaji u těchto daňových subjektů přirozeně lišit. Daňový paušál tak budou volit pro účely stanovení základu daně zpravidla ty daňové subjekty, pro které je tento způsob výhodnější než daňově účinné výdaje prokazovat. Stěží si lze představit, že by použití daňového paušálu jako pomůcky bylo způsobilé založit kvalifikovaný odhad ekonomické reality daňového subjektu či jeho daňové povinnosti ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu, když smyslem daňového paušálu je zcela cíleně umožnit daňovým subjektům stanovit základ daně co nejjednodušším způsobem právě na úkor zohlednění konkrétních okolností jejich podnikání. Použití daňového paušálu jako pomůcky tak naplňuje definici excesu při výběru pomůcky, protože se nedá hovořit o tom, že by na jejím základě vůbec mohla být stanovena daň odhadem, který by dostatečně spolehlivě reflektoval okolnosti podnikání konkrétního daňového subjektu.

K otázce anatocismu (fenoménu úroků z úroku) v rámci správy daní jsem se vyjádřil již v rámci svého článku publikovaného v průběhu roku 2022, a to s polemikou stran správnosti závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 9. 2021, čj. 9 Afs 52/2021-42 (dále jen „rozsudek ERAMENT Trading“), který byl od svého vydání správními soudy následován. Nyní byl tento rozsudek překonán aktuálním nálezem Ústavního soudu a vývoj judikatury lze teprve po téměř 15 letech od účinnosti zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád (dále jen „DŘ “), označit za dokončený, což vyplývá i z plánované novelizace daňového řádu , která zamezí jakémukoli vzniku úroku z úroků hrazených správcem daně. To bude znamenat i definitivní konec fenoménu anatocismu při správě daní v České republice. V tomto článku se pokusím o stručné shrnutí celé řešené problematiky, včetně aktuálního přístupu Finanční správy České republiky, která pod tíhou nové judikatury zvolila překvapivě vstřícný přístup při kompenzaci pozdě hrazených (předepisovaných) úroků.

Stěžovatel namítá, že žalobce má jen omezenou možnost polemizovat se stanovením daně dle pomůcek. Argumentuje, že ani žalobce neříkal, že při určení daňové povinnosti došlo k zásadnímu pochybení nebo excesu. Podstata problému leží jinde. V logice toho, co říká stěžovatel, správní soud nesmí vyslovit nepřezkoumatelnost rozhodnutí v otázce stanovení daně na základě pomůcek, ledaže se správce daně dopustil excesu nebo zásadního pochybení. S tím samozřejmě nelze souhlasit. Aby správní soud vůbec mohl zvážit, zda jde o excesy nebo jiná zásadní pochybení daňových orgánů, musí být v prvé řadě srozumitelné a jasné úvahy v rozhodnutí daňového orgánu. Nepřezkoumatelnost brání přezkumu rozhodnutí, brání tomu, aby soud mohl zjistit, zda k excesu či zásadnímu pochybení došlo. Absurditu stěžovatelova výkladu proto není třeba dále vysvětlovat.

Ručitelská výzva dle § 171 odst. 1 daňového řádu se považuje za rozhodnutí o stanovení daně, které musí být vydáno v prekluzivních lhůtách týkajících se stanovení daně.