Správa daní

Náš zaměstnanec byl předvolán jako svědek na finanční úřad ve věci svého příbuzného, který má daňovou kontrolu (s námi tento příbuzný nemá co do činění). Vypovídal, byl sepsán protokol, ve kterém mj. zaměstnanec na úvodní otázku správce daně, kde pracuje, uvedl nás jako svého zaměstnavatele. Druhý den jsme obdrželi výzvu správce daně podle § 57 odst. 1 písm. d) a za podmínek § 58 a § 93 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve které nás správce daně vyzývá, abychom ohledně našeho zaměstnance sdělili jeho čísla bankovních účtů, na které mu od roku 2020 zasíláme mzdu či cestovní náhrady, poskytli přehled cestovních náhrad vyplacených zaměstnanci v jednotlivých měsících a poskytli evidenci jeho pracovní doby v jednotlivých dnech od roku 2020. Podotýkáme, že u nás neprobíhá žádná daňová kontrola a ani zaměstnanec (svědek) nepodniká a nemá kromě nás žádného jiného zaměstnavatele. Ve výzvě není uvedeno, v souvislosti s jakým daňovým řízením toto správce daně požaduje, uvádí jen jméno našeho zaměstnance a co po nás chce, nic víc. Souvislost s jeho svědeckou výpovědí je zřejmá, když výzva přišla ihned po podání výpovědi. Je vůbec taková výzva zákonná? Proč si správce daně nevyžádal tyto údaje přímo od svědka - zaměstnance, proč obtěžuje nás? V odůvodnění jsou fakticky jen opsané příslušné paragrafy s citací zákona, tj. že jsme povinni údaje na vyžádání správce daně poskytnout a že jsou nezbytné pro správu daní a mohou být důkazním prostředkem při správě daní. U jakého subjektu není uvedeno a proč jsou nezbytné také není uvedeno. 

rád bych se poradil na postup v následující situaci týkající se podání kontrolního hlášení (KH) prostřednictvím datové schránky. Daňový subjekt podal kontrolní hlášení ve formátu XML, avšak podle kontroly EPO je tento soubor nevalidní, protože došlo k překódování znaků při přeposlání XML mezi emaily (to však netušil). Finanční úřad vyzval subjekt k podání kontrolního hlášení, jelikož nic neeviduje, přičemž protistrana má stav B2. Pokud se daňový subjekt podívá do odeslaných zpráv do datovky, zjistí, že XML bylo skutečně odesláno na finanční úřad. V poznámkovém bloku je vidět, že soubor je klasický XML, avšak v důsledku nějaké chyby obsahuje nějaké nesprávné znaky (např. háčky a čárky). Je možné argumentovat tím, že podání bylo učiněno a finanční úřad měl poslat žádost o doplnění podání kvůli vadám, nebo je situace posuzována tak, jako by podání nebylo učiněno vůbec? Na tomto základě přemýšlíme, jaký zvolit postup, abychom eliminovali pokutu. Myslíme si, že by nás finanční úřad mohl měl vyzvat k odstranění vad podání, pokud je podání neúplné nebo obsahuje chyby.

Dobrý den, firma pořídila nízkoemisní vozidlo EURO 6, kdy hodnoty CO2 jsou v mezích ustanovení zákona č. 142/2022 Sb. 50g/km a hodnoty z dokumentu COC jsou v mezích do 80% stanovených hodnot pro EURO 6. Certifikát COC neobsahuje pouze jedno hodnotu a tou je Hmotnost částic (PM) mg/km. Dodavatel vozidla nám sdělil, že v COC listu tyto hodnoty dle homologace nejsou vyžadovány pro motory s NEPŘÍMÝM vstřikováním, což je motor našeho vozidla. Z toho důvodu tyto hodnoty nejsou vyplněné a ani je nemá dodavatel nikde k dispozici. COC list je dle dodavatele správně vystavený. Jak tedy máme postupovat, abychom zaměstnanci mohli strhávat 0,5 % a ne 1 %. Kde tyto informace získat, když není požadován z hlediska homologace vozidla. 

V případě, že daňový subjekt zjistí, že v řádném daňovém přiznání udělal chybu či bylo nesprávné z jiných důvodů, měl by podat přiznání dodatečné. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Články 2 , 250 a 273 směrnice 2006/112/ES musí být vykládány v tom smyslu, že členský stát může uložit DPH na částky dodatečně stanovené daňovými orgány z titulu spotřební daně z plynového oleje jako sankce za nedodržení režimu celního dohledu.

Situace – zpětná registrace plátce DPH od 01/2022 do 01/2024. Plátce, fyzická osoba, poskytuje služby – stavební a montážní práce, správce daně ale postupoval dle § 92a odst. 5 ZDPH a vyměřil daň na výstupu a to tak, že vydal platební výměry za všechna zdaňovací období (měsíční) s čísly vystavených faktur. Nyní tedy dle mého musí plátce daně – zpětně vystavit daňové doklady k předmětným fakturám, žádný daňový doklad vystaven nebyl a to vykomunikovat s odběrateli. Pokud chce DPH od odběratelů obdržet. Ti využijí toho, že je možné tyto doklady uplatnit tři roky zpětně – uplatní např. v přiznání za červenec 2024. Vystavené budou doklady v červenci 2024 a DUZP bude k datu poskytnutí služby např. 31.1.2022. Přiznání k DPH se za jednotlivá období již nepodávají. Jak je to ale s kontrolním hlášením, je možné v tomto případě využít § 104 a zahrnout vše do jednoho kontrolního hlášení – např. za červenec 2024? Nehrozí pokuty za nepodání / pozdní podání kontrolních hlášení za 01/2022 až 01/2024? Na rozdíl od předchozích dotazů jsou zde platební výměry za jednotlivá zdaňovací období. 

Jsme střední škola, zřízená krajem. Naše mzdová účetní poslala na finanční úřad pozdě vyúčtování daně z příjmů fyzických osob 2023, tzv. tvrzení daně, ale daň byla během roku 2023 řádně placena. Byla nám FÚ předepsána pokuta za pozdní podání tvrzení daně. Zažádali jsme o prominutí. Není ještě vyřízeno, tedy jsme zatím pokutu uhradili. Neprominutou částku budeme požadovat po mzdové účetní? Jak správně v tomto případě postupovat a jak o tomto správně účtovat?

Zaměstnanec si spořil od roku 2008 na důchod do penzijního fondu, kde se ukládaly jeho vlastní příspěvky, dále přispíval zaměstnavatel a státní podpora. Od roku 2024 se rozhodl, že půjde do předdůchodu a musel veškeré naspořené prostředky převést do doplňkového penzijního spoření. Došlo k ukončení původní smlouvy a vzniku nové smlouvy bez výběru. Z doplňkového spoření již dostává měsíčně předdůchod. Bude muset si tento zaměstnanec podat za rok 2024 daňové přiznání a některou z naspořených částek dodanit, např. příspěvky zaměstnavatele za posledních 10 let?

Poplatník podal 24. 4. 2024 dodatečné DPH za 2/2024. Jedná se o snížení daňové povinnosti. Do kdy správce daně by měl DPH zaregistrovat na portále DIS+? Prozatím tam nic není. Vrátí finanční úřad daný přeplatek vycházející z dodatečného DPH automaticky, nebo je potřeba zažádat o tuto vratku? Poplatník nic správci daně na daních nedluží. 

Za pozdní úhradu pojistného na sociální a zdravotní pojištění se stanovuje prakticky automaticky příslušné penále, které se počítá podle počtu dnů prodlení podle příslušné sazby (aktuálně jde o sazbu 8 % p. a. plus repo sazba stanovená Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení). V praxi je proto vhodné monitorovat úhrady příslušného pojistného, aby nevznikalo z různých důvodů penále za pozdní úhradu. U České správy sociálního zabezpečení i u některých zdravotních pojišťoven je monitorování možné i online, případně lze požádat o bezdlužnost a získat závazné potvrzení, že neexistuje dluh u příslušné instituce. V případě existujícího dluhu totiž dojde po doručení platebního výměru nebo výkazu nedoplatků k vymáhání pojistného včetně penále. V případě, že se subjekt ocitne v tíživé finanční situaci, může požádat příslušný orgán o splátkový kalendář. Penále je také možné na základě žádosti promíjet, přičemž může být vhodné také sledovat mimořádné promíjení jako „milostivé léto“. Tento článek se zabývá základními informacemi o sankcích ve formě penále a obsahuje také základní informace pro promíjení.

Myslíte si, že znáte českou daňovou legislativu a už nás/vás nemůže nic překvapit? Opak je pravdou, alespoň se tak domnívám, ale posuďte sami, až si přečtete příklady daňových paradoxů, se kterými jsem se během své praxe setkal. Pojďme se na příklady těchto paradoxů podívat blíže.

Automobil ve vlastnictví spolku (sportovního oddílu), není využíván pro soukromé účely. Spolek není plátce DPH. Pokud spolek podává DPFO a využije v něm paušálu na dopravu, nemusí vést knihu jízd? Jaké výdaje použití paušálu na dopravu vylučuje z nákladů - je to takto správně: PHM, parkovné - vyloučím odpisy, opravy, údržba - nechám v nákladech? Jaká je archivační doba knihy jízd?

Obnova řízení dle § 117 odst. 1 daňového řádu je ve věci daňové exekuce přípustná.

Stěžovatelka tedy svými žalobními námitkami namítala především to, že nelze hovořit o zneužití práva, pokud celá skupina spojených osob nezískala daňovou výhodu. Městský soud jednoznačně dospěl k závěru, že v nyní posuzované věci nelze vzít daň zaplacenou v zahraničí v potaz. Ačkoli tento závěr městský soud zopakoval několikrát, nikde jej dostatečně neodůvodnil, resp. nevysvětlil, z jakého důvodu mohlo dojít k získání daňové výhody, přestože daň byla v zahraničí uhrazena. … Vypořádání městského soudu stran klíčové žalobní námitky ohledně úhrady daně v zahraničí, a tedy nezískání daňového zvýhodnění je tak v nyní posuzované věci třeba zhodnotit jako nedostatečné.

Hlavním účelem posuzovaného jednání bylo získání daňové výhody, k čemuž byly uměle vytvořeny podmínky. Bez daňového zvýhodnění, kterého upisovatelé (personálně propojené osoby) dosáhli, by emise a upsání dluhopisů pozbyly jakýkoli ekonomický smysl. Jednalo se tudíž o zneužití práva, jemuž není možné přiznat ochranu. K tomuto závěru dospěly orgány finanční správy i krajský soud správně, a to bez jakýchkoli pochybností, jež by odůvodňovaly rozhodnout ve prospěch stěžovatelky.

Závěrem lze tedy shrnout, že jistě lze dát stěžovateli za pravdu, že vedení řádného účetnictví je plně žádoucí, zákonem obecně vyžadované a v praxi budou nejčastěji posuzovány právě případy, ve kterých hmotný majetek je v rámci vedeného účetnictví (viz též judikatura odkazovaná stěžovatelem) řádně evidován. V opačných případech má správce daně možnost s daňovým subjektem vést řízení o příslušném přestupku, tj. má k dispozici nástroj, jak do jisté míry „nežádoucí“ jednání sankcionovat. Nelze však paušálně vyloučit situace, ve kterých odpisovaný majetek v účetnictví uveden není (případně je zařazen nesprávně). V rovině daňových výdajů (nákladů) však subjektu musí být umožněno jinými prostředky doložit splnění rozhodných podmínek dle § 24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů , potažmo § 26 odst. 5 téhož zákona; nikoliv tento daňový výdaj (náklad) „kontumačně“ vyloučit (k tomu viz judikatura citovaná výše).

Správce daně ve zprávě o daňové kontrole ani žalovaný v napadeném rozhodnutí právní posouzení příjmu blíže nezdůvodnili. Sporný příjem bez dalšího označili jako odměnu člena orgánu právnické osoby. Takové posouzení NSS nepovažuje za dostatečné. Správní orgány jsou povinny si učinit úsudek o charakteru příjmů daňového subjektu za účelem jejich podřazení pod jeden z druhů zdanitelných příjmů podle § 6 až 10 zákona o daních z příjmů … Příjem ze závislé činnosti v podobě odměny ale není jedinou myslitelnou alternativou k půjčce. Jinak řečeno, nabízí se více možných verzí právního hodnocení tohoto příjmu. Je úkolem správních orgánů, aby jeho povahu přezkoumatelným způsobem kvalifikovaly a své závěry odůvodnily.

NSS zdůrazňuje, že spor se vede o materiál a jiné věci standardně využívané při stavebních pracích a tvořící součást výsledku takových prací. Pro dokazování v této věci je důležité, že stěžovatelka je menší stavební společnost, ve které si její jediný jednatel udržoval osobní přehled o dění ve firmě a byl do realizace staveb osobně zapojen. Stěžovatelka uskutečnila ve zkoumaném období jen menší množství zakázek. Právě proto NSS nevidí nic divného na tom, že jednatel byl schopen propojit (některé) zboží s konkrétní zakázkou. V této zvláštní situaci pak nelze zpochybňovat tvrzení jednatele ani tím, že od sporných transakcí uplynuly dva roky. Co by vypadalo zvláštně či nevěrohodně u většího podnikatele, nemusí vypadat nijak podezřele u podnikatele malého. NSS dává za pravdu stěžovatelce též v tom, že žalovaný hodnotil jednotlivé důkazy izolovaně, nikoli v jejich vzájemných souvislostech. Nepořádek ve skladové dokumentaci a další účetní evidenci ve spojitosti s tím, jakým způsobem jednatel stěžovatelky „propojil“ zboží s jednotlivými zakázkami (viz ony ruční vpisky), mohly důkazní břemeno přesunout zpět na stěžovatelku (viz část III.A.). Ve spojení s dalšími provedenými důkazy to však nebránilo tomu, aby stěžovatelka ve svém nároku alespoň dílem uspěla.

Při výkladu a použití zákona sice je zapotřebí vycházet z toho, co v něm zákonodárce uvedl, a nikoli z toho, co snad uvést chtěl a do zákona nevtělil, nicméně v nynějším případě oprava „přeřeknutí“ zákonodárce neznamená nepřípustné nahrazení výslovně projevené vůle zákonodárce obsahově odlišnou právní normou ze strany soudní moci, nýbrž naopak nápravu legislativního pochybení zákonodárce, umožnění realizace jeho skutečné vůle a postup v souladu s požadavkem na bezrozpornost právního řádu. V oblasti unijního práva je přitom nutné vycházet také z toho, že pokud se český zákonodárce rozhodl transponovat určité ustanovení unijního právního předpisu, a jasně a srozumitelně nevyjádřil vůli odlišnou od jeho výslovného znění, pak zamýšlel provést právě to, co taková evropská právní norma předpokládá.