Účastníci správy daní, místní příslušnost

  • Článek
Dokazování hraje klíčovou roli v zásadě v rámci každého soudního, daňového či správního procesu, a to ve vztahu ke zjištění skutkového stavu věci, v ideálním světě co nejvíce se přibližujícího ke skutečnému a pravdivému skutkovému ději. V jednotlivých procesech je zásadním aspektem dokazování i rozložení důkazního břemene (v návaznosti na povinnost tvrzení) jednotlivých stran řízení. Podstatou dokazování v daňovém řízení je dostatečně spolehlivé zjištění relevantního skutkového stavu, když tento dokazovací proces se odvíjí od unesení důkazního břemene primárně ze strany daňového subjektu; nejedná-li se například o případy dle ust. § 92 odst. 5 daňového řádu , kdy důkazní břemeno naopak tíží správce daně 1) . V průběhu dokazování se posuzují různé právní a skutkové okolnosti, které mají ve svém konečném důsledku zásadní vliv na formulaci závěrů správce daně v kontextu zásady volného hodnocení důkazů dle ust. § 8 odst. 1 daňového řádu . Při dokazování by správce daně skutečně měl posuzovat každý důkaz podle své úvahy, jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Při posuzování některých praktických skutečností a okolností však tato „dokazovací“ zásada nezřídka dostává tzv. „co proto“. Cílem článku je zamyšlení a praktický vhled do některých vybraných praktických právních a skutkových okolností, které ovlivňují výsledky daňových řízení, a které jsou předmětem mnoha argumentačních sporů mezi daňovými subjekty, správci daně a vlastně i na úrovni soudů.
Vydáno: 14. 01. 2023
  • Článek
Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval výše, vlastní argumentace kasační stížnosti se však téměř doslova shoduje s obsahem žaloby proti rozhodnutí žalovaného, stěžovatel ani nenahradil slovo „žalobce“ slovem „stěžovatel“, pouze na některých místech doplnil za „správce daně“ a „žalovaného“ slovo „soud“ či „soud prvního stupně“. Prosté překlopení žalobních námitek do podání označeného jako „kasační stížnost“ k přípustnosti kasační stížnosti nepostačuje. A právě taková situace nastala v případě stěžovatele. Kasační stížnost nereaguje na důvody rozhodnutí krajského soudu, ale míří výlučně proti důvodům rozhodnutí žalovaného; dlužno přitom zdůraznit, že krajský soud ve svém rozhodnutí srozumitelně námitky stěžovatele vypořádal. Nejvyšší správní soud opakovaně poukazuje na to, že řízení se vede na nejvyšším stupni soudní soustavy a je tak zcela na místě od kasační stížnosti předkládané advokátem vyžadovat odpovídající úroveň právní argumentace. V citovaném usnesení č. j. 10 As 181/2019 – 63 , Nejvyšší správní soud mimo jiné též konstatoval: „Je logické, že zde obsažená argumentace nebude z povahy věci nijak novátorská – ostatně v kasačním řízení nelze v zásadě řešit jiné otázky, než které byly předmětem řízení už u krajského soudu (srov. § 104 odst. 4 a § 109 odst. 5 s. ř. s. ). I když však žalovaný a krajský soud dospěli ke stejnému závěru, nepředpokládá se, že žalobce jen vezme text žaloby, v níž případně zamění slovo žalobce za slovo stěžovatel, a zašle jej Nejvyššímu správnímu soudu pod novým názvem kasační stížnost.“ Kasační stížnost stěžovatele však ani částečně nezpochybňuje rozhodovací důvody krajského soudu, ale je namířena proti rozhodovacím důvodům rozhodnutí žalovaného. Taková kasační stížnost je nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s. ) Nejvyšší správní soud současně podotýká, že nebyl dán důvod k tomu, aby hleděl na podanou kasační stížnost jako na podání trpící vadami, které by byl povinen odstraňovat postupem dle § 109 odst. 1 s. ř. s. Smyslem tohoto ustanovení je mimo jiné doplnění kasačních důvodů u těch kasačních stížností, které jsou podány jako blanketní, tj. neobsahují vůbec žádnou argumentaci (ani pokus o ni). Takovou kasační stížnost stěžovatel zjevně nepodal. Postup podle § 109 odst. 1 s. ř. s. není určen k tomu, aby soud, který obdrží strukturovaný text tvářící se jako zdůvodněná kasační stížnost, vedl právního profesionála zastupujícího v kasačním řízení, upozorňoval ho na smysl kasační stížnosti (který je zřejmý ze zákona) a nabádal ho k vylepšení jeho argumentačních dovedností.
Vydáno: 30. 09. 2022
  • Článek
V posuzovaném případě Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala dodání zboží deklarovaným odběratelům společnostem GALERIA RADOMSKA a BRUKMASZ. Z daňových spisů je však zřejmé, že předmětné dodávky řepkového oleje byly přepraveny do Polska a následně stočeny z cisteren dopravce jiným odběratelům, které stěžovatelka neidentifikovala v daňových přiznáních. Z výše citovaných závěrů SD EU pak vyplývá, že v případě, kdy stěžovatelka dodala zboží jinému odběrateli, který v daňovém řízení nebyl identifikován, lze jí odepřít odpočet DPH na výstupu jen tehdy, pokud ze skutkových okolností případu nejsou zřejmé informace potřebné k ověření postavení skutečných odběratelů zboží jako osob povinných k dani.
Vydáno: 30. 09. 2022
Na stránkách MF byl uveřejněn Finanční zpravodaj č. 12/2022 ze dne 5. srpna 2022, který obsahuje seznam smluvních států uplatňujících společný standard pro oznamování a rozhodných dnů a seznam pro účely plnění informační povinnosti zveřejňované podle zákona o mezinárodní spolupráci při správě daní.
Vydáno: 05. 08. 2022
  • Článek
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2022, čj. 1 Afs 323/2021-30
Vydáno: 28. 06. 2022
  • Článek
Dále stěžovatelka zopakovala svou argumentaci, že správní orgány nejsou povolány k výkladu soukromoprávních dokumentů. Nad rámec žaloby k ní doplnila, že závěr, podle něhož jsou soukromoprávní vztahy oprávněny posuzovat pouze soudy, nikoliv správní orgány, vyplývá z § 2 , § 3 a § 7 odst. 1 s. ř. s. a z čl. 79 a čl. 81 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny . I v tomto směru stěžovatelku s ohledem na úspornost její kasační argumentace postačí odkázat na odůvodnění krajského soudu k příslušné žalobní námitce obsažené v odst. 52 napadeného rozsudku, s nímž Nejvyšší správní soud souhlasí. Lze dodat, že (civilním) soudům je sice skutečně svěřena pravomoc rozhodovat spory a jiné právní věci vyplývající z poměrů soukromého práva (§ 7 odst. 1 občanského soudního řádu ), to však neznamená, že by se výkladem a aplikací soukromoprávních předpisů, stejně jako posuzováním právních jednání opírajících se o takové předpisy, nebyly v rámci výkonu svěřené pravomoci a působnosti oprávněny zabývat rovněž správní (daňové) orgány. Je pravidlem, že plnění podléhající zdanění, stejně jako úkony, jejichž cílem je dosáhnout (zdanitelných) příjmů, mají svůj základ v soukromoprávních jednáních, jako jsou kupní, pracovní či kupříkladu také nájemní smlouvy. Jak tedy stěžovatelce již vyložil krajský soud, daňové orgány se při kontrole, zda jí vynaložená částka představuje náklad ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů , mohly, ba přímo musely, vyložit příslušné soukromoprávní úkony z pohledu jejich ekonomického významu a dopadu do daňové pozice stěžovatelky. Ani daný kasační bod proto není důvodný.
Vydáno: 31. 05. 2022
  • Článek
Zcela nedávno jsem na stránkách tohoto časopisu publikoval krátké pojednání o fungování Generálního finančního ředitelství a Odvolacího finančního ředitelství z pohledu samotné koncepce zákona č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon“). V tomto článku bych toto své pojednání zakončil svým pohledem na fungování finančního úřadu a Specializovaného finančního úřadu v rámci celkové koncepce, jak vyplývá z již uvedeného zákona.
Vydáno: 11. 05. 2022
Pokud poplatník podá daňové přiznání k dani z příjmů FO k jinému FÚ - např. má povinnost podat ho k FÚ Královehradeckého kraje územnímu pracovišti v Trutnově a podá ho FÚ pro Liberecký kraj - bere se to, jako by přiznání poplatník vůbec nepodal a může ho jednoduše paní úřednice zmačkat a vyhodit nebo si ho musí úředníci mezi sebou předat tak, aby nakonec došlo k správnému příjemci?
Vydáno: 24. 03. 2022
  • Článek
Otázka místní příslušnosti je jedním ze základních prvků kompetence jakéhokoli správního orgánu, soudu, vykonavatele veřejné moci. Každý takový orgán má jasně vymezeny nejen samotné pravomoci, které zakládají jeho věcnou příslušnost, ale i vymezený územní obvod své působnosti, v němž je oprávněn vykonávat svoji pravomoc. Pokud je dotyčný orgán na území České republiky pouze jeden na příslušné úrovni, otázka místní příslušnosti není relevantní, jelikož pravomoc tohoto úřadu je vykonávána na území celé České republiky (např. Odvolací finanční ředitelství, Specializovaný finanční úřad, Nejvyšší soud, Ústavní soud atd.). Pokud ovšem na konkrétním věcném stupni funguje dotyčných orgánů více, je u každého řešeného případu a postupu nutné vymezit rovněž otázku místní příslušnosti toho kterého orgánu vedoucího řízení, vydávajícího rozhodnutí a činícího úkony vůči účastníkům řízení. Jedná se o projev ústavní zásady čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod , dle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Přestože toto ustanovení pojednává o soudci, lze dovodit, že tato zásada bude aplikována i na „zákonný úřad“, tedy že i působnost a kompetence úřadu (orgánu moci výkonné, správního úřadu, správce daně) musí být stanovena zákonem a jakákoli svévole je v této oblasti nepřípustná.1) Předmětem tohoto článku je problematika místní příslušnosti správce daně při správě daní, možnosti modifikace problematiky místní příslušnosti a souladnost těchto institutů s výše předestřenou ústavní zásadou. U některých institutů provedu komparaci s instituty místní příslušnosti v ostatních procesních předpisech.
Vydáno: 11. 02. 2022
Na stránkách MF byl uveřejněn Finanční zpravodaj č. 36/2021 ze dne 13. prosince 2021, který obsahuje pokyn č. GFŘ-D-51.
Vydáno: 13. 12. 2021
  • Článek
Jedním z významných správních orgánů tohoto státu jsou bezesporu orgány finanční správy. Při vzniku zákona č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o FS anebo zákon“) se vyšlo z několika základních pilířů, které lze charakterizovat následovně.
Vydáno: 21. 11. 2021
  • Článek
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, čj. 10 Afs 211/2019-32
Vydáno: 28. 10. 2021
  • Článek
Vzhledem k tomu, že stěžovatel netvrdil žádné jiné důvody darování, ale vyjádřil pouhý nesouhlas se skutkovými závěry správce daně, neměli správce daně ani žalovaný důvod k postupu dle § 92 odst. 4 daňového řádu . Nelze přitom souhlasit ani s tím, že by finanční orgány svou argumentací sváděly stěžovatele k myšlence, že další okolnosti vzájemných vztahů mezi stěžovatelem a obdarovaným nejsou pro věc rozhodné. Finanční orgány pouze vyšly z jim známých skutečností, z nichž nevyplýval jiný důvod darování nemovitostí, než právě pracovněprávní vztah mezi stěžovatelem a obdarovaným.
Vydáno: 30. 09. 2021
  • Článek
Cizinec – daňový rezident ČR má adresu hlášeného pobytu v Hradci Králové. Svou adresu má také na Slovensku v Breznu. Jakou adresu uvede na ř. daňového přiznání 09-15 – Adresa místa pobytu v den podání přiznání? Uvede dále také adresu, kde se obvykle zdržoval na ř. 16-21, nebo nikoliv? Pokud by cizinec adresu hlášeného pobytu neměl, jakou by uvedl – tu na Slovensku nebo kde se obvykle zdržoval? A vyplnil by obě adresy na ř. 16-21 a 09-15 či pouze jednu? Byl by stejný postup u rezidenta i nerezidenta?
Vydáno: 21. 02. 2021
  • Článek
V dnešním výběru z judikatury správních soudů se budeme věnovat zajímavým rozsudkům souvisejícím se zdaňováním příjmů ze závislé činnosti.
Vydáno: 15. 12. 2020
  • Článek
Potvrzení o stavu osobního daňového účtu je totiž ve smyslu výše citované judikatury pouze informací o stavu osobního daňového účtu, z něhož se daňový subjekt dozví o případné chybné evidenci, nikoliv rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. Ani rozhodnutí o námitce proti potvrzení pak nelze považovat za rozhodnutí podle § 65 s. ř. s. , neboť se nejedná o rozhodnutí, kterým by se zakládala, měnila, rušila nebo závazně určovala práva daňového subjektu. Případným zásahem je totiž stále faktická (chybná) evidence daňové povinnosti na osobním daňovém účtu, která vyplývá z jiných rozhodnutí a na jejíž povaze vydání rozhodnutí o námitce proti potvrzení o stavu osobního daňového účtu nic nemění. Je-li námitce vyhověno, pak je nesprávná evidence daně fakticky opravena, v opačném případě evidence daní zůstává nezměněna. Je to tudíž právě žaloba podle § 82 s. ř. s. , kterou se lze proti chybné evidenci daní bránit, a nikoliv žaloba proti rozhodnutí podle § 65 s. ř. s.
Vydáno: 30. 11. 2020
  • Článek
Takto by nezávislý ekonomický subjekt cenu za běžných okolností nenastavil a sjednal by cenu minimálně v takové výši, aby pokryla i s určitou přirážkou náklady uvedeného střediska. Cenu by určil takto „ztrátově“ zásadně pouze za situace, kdy by tato dílčí ztráta byla kompenzována ziskem z jiné jeho činnosti ekonomicky svázané s činností ztrátovou (třeba se ziskovou produkcí jiného zboží pro téhož odběratele vázanou na produkci ztrátovou) nebo pokud by se jednalo o činnost sice jako celek ztrátovou, ale z alternativ, jež se v daném čase reálně nabízely, ztrátovou nejméně (např. kvůli vytížení strojů, zaměstnanců, povinnosti odebrat sjednané množství vstupních surovin, energie apod.) či skýtající naději na budoucí zisk (např. překlenutí dočasných problémů zachováním produkčních kapacit i za cenu dočasně ztrátové produkce s výhledem na jejich budoucí ziskové uplatnění).
Vydáno: 30. 11. 2020