Zajištění daně a ručení za daň

Nejvyšší správní soud dodává, že daňový řád v žádném ze svých ustanovení neobsahuje pravidlo, že by zrušení platebních výměrů automaticky vyvolávalo nutnost zrušení zajišťovacích příkazů. Takový následek nelze dovodit ani z judikatury. Ta připouští, aby daňový subjekt napadl zajišťovací příkaz odvoláním a návazně i správní žalobou v řízení před správními soudy. Jak v odvolacím řízení, tak i v soudním řízením správním by zajišťovací příkazy mohly být zrušeny, popř. prohlášeny za nicotné. V dané věci stěžovatel napadl zajišťovací příkazy odvoláním, to však bylo zamítnuto Odvolacím finančním ředitelstvím, přičemž jeho rozhodnutí již stěžovatel nenapadl správní žalobou. Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatel v řízení nepředložil soudu ani jiný podklad, na základě kterého by bylo lze dovodit, že zajišťovací příkazy byly zrušeny. Je tak třeba na ně nahlížet jako na platné, resp. zákonné. Nejvyššímu správnímu soudu proto nezbývá než souhlasit s tím, že úrok z neoprávněného jednání správce daně, resp. z nesprávně stanovené daně, stěžovateli náleží až v souvislosti s nezákonnými dodatečnými platebními výměry. Neexistuje tedy důvod, který by zakládal vznik nároku na přiznání úroku ve dvojnásobné výši (tj. neoprávněně vedené exekuční řízení).

Pokud soud zruší zamítavé rozhodnutí o odvolání proti ručitelské výzvě kvůli nesprávně stanovené výši daňového nedoplatku a nové rozhodnutí o odvolání změní ručitelskou výzvu tak, že daňový nedoplatek sníží, nenáleží ručiteli úrok podle § 254 odst. 2 daňového řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2020) z celé částky daňového nedoplatku, který byl exekučně vymožen v době, kdy byla ručitelská výzva v právní moci, ale pouze z částky odpovídající nezákonně stanovené části daňového nedoplatku.

Chci se zeptat jak to je se zdaněním a zaúčtováním, když firma A poskytuje své dceřiné firmě B dobrovolný příplatek mimo základní kapitál (příplatek již firma A nebude chtít vrátit po firmě B) jak to bude se zaúčtováním ve firmě A a zaúčtováním firmy B. A jak to je z pohledu daní?

NSS přisvědčuje krajskému soudu, že v nyní posuzované věci nebylo zřízení zástavního práva nepřiměřené. Hodnota zajištěného majetku nepřevyšovala řádově hodnotu neuhrazené daně, neboť správce daně zřídil zástavní právo k majetku stěžovatelky v celkové hodnotě 1 628 130 Kč, a to k zajištění pohledávky ve výši 390 355 Kč. Především je ale třeba také zohlednit skutečnost, že na předmětných movitých věcech již vázla zástavní práva správce daně na částku v celkové výši 26 002 113 Kč. Tato skutečnost je přitom relevantní pro posouzení přiměřenosti zřízení zástavního práva. Zásada přiměřenosti má chránit osoby zúčastněné na správě daní před excesivními zásahy do jejich práv ze strany správce daně. Zřízení zástavního práva zasáhne do práv vlastníka zastavené věci především tím, že fakticky sníží její hodnotu o hodnotu daňové pohledávky zajištěné zástavním právem. Jestliže ale na věci již váznou zástavní práva zajišťující daňové pohledávky ve výši přesahující její původní hodnotu, pak zřízení dalšího zástavního práva k této věci samo o sobě nepředstavuje natolik významný zásah do právní sféry vlastníka, že by se jednalo o nepřiměřený postup správce daně.

S ohledem na výše uvedené tedy platí, že nedojde-li k uskutečnění zdanitelného plnění dle § 2 odst. 2 zákona o DPH , není možné § 109a zákona o DPH aplikovat. Pokud přesto daňový subjekt učiní platbu zvláštního zajištění daně, avšak k této platbě nelze vztáhnout žádné uskutečněné zdanitelné plnění, nelze aplikovat § 109a zákona o DPH . Za takové procesní situace proto finančním orgánům nic nebrání vrátit učiněnou platbu přímo osobě, které platbu učinila, požádá-li o její vrácení.

Stejně tak - na rozdíl od stěžovatelky - je Nejvyššímu správnímu soudu zřejmé, na čem městský soud založil své závěry, že prostředky z prodeje nemovitostí stěžovatelka nepoužila na úhradu existujících závazků či pořízení jiného hmotného majetku, a z čeho tedy usoudil, že se stěžovatelka zbavuje významného majetku. Stěžovatelka netvrdí, že by z prodeje nemovitostí v Krkonoších uhradila své existující závazky, či pořídila hmotný majetek. Městský soud jasně uvedl, že pořízení dlouhodobého hmotného majetku stěžovatelka nevykázala. Právě skutečnost, že prodala nemovitosti v lukrativní oblasti, ale nevykázala, že by za utržené peníze jakkoliv investovala do rozvoje svého podnikání, jasně nasvědčuje tomu, že se zbavuje významného majetku (o čem svědčí i další indicie, např. podoba organizační změny, která proběhla v roce 2016). Kromě toho správce daně popsal, že stěžovatelka žádným jiným významným majetkem nedisponuje.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl dostatek času k dobrovolné úhradě částky stanovené v zajišťovacích příkazech, přičemž žalovaný si byl vědom postupného převádění podnikatelských aktivit stěžovatele na personálně propojenou společnost a útlumu jeho vlastní ekonomické činnosti, nelze mu vytýkat, pokud se nespoléhal na případný budoucí prodej nemovitých věcí zatížených jemu svědčícím zástavním právem, které byly navíc v době vydání napadených exekučních příkazů v podstatě jediným stěžovatelovým zdrojem příjmů, a namísto toho se rozhodl postihnout exekucí likvidnější majetek stěžovatele v podobě peněžních prostředků na jeho bankovních účtech, které stěžovatel nezbytně nepotřeboval k výkonu své ekonomické činnosti.

Slovenská OSVČ (stavební práce), nerezident, registrovaný na slovenském živnostenském úřadě, si domluvila pravidelné subdodávky prací pro českou stavební firmu na stavbách na území ČR (předpoklad je, že práce budou trvat celý rok). Musí česká firma zajišťovat nebo srážet daň z příjmu z důvodu, že práce budou vykonávány na území ČR a po jaké době? Aktuálně to vypadá, že OSVČ bude dlouhodobý dodavatel na zakázkách - nemusí se kvůli tomu registrovat na českém živnostenském úřadě? Bude OSVČ příjmy ze zdrojů v ČR uvádět v českém přiznání, a jaká % paušálních výdajů bude moci uplatnit, pokud není v ČR registrován na živnostenském úřadě - pouze 40 % ?

Článek se zabývá úpravou zvláštního způsobu zajištění daně, která je obsažena v § 109a zákona o dani z přidané hodnoty . Diskutována je především podstata právní úpravy jako zajištění úhrady daně, přičemž zkoumány jsou účel právní úpravy, mechanismus fungování, problematické aspekty a návaznost dotčené právní úpravy na obecnou úpravu placení daní. Článek se také věnuje specifickým situacím, za kterých je vhodné zvláštního způsobu zajištění daně využít, a možným rizikům, která z toho mohou plynout ve vztahu k soukromoprávnímu vztahu poskytovatele a příjemce zdanitelného plnění..

Při zohlednění všech těchto odlišností nelze trvat u exekuce zajišťovacího příkazu na daň dosud nestanovenou na aplikaci závěrů shora zmíněné judikatury vylučující zkoumání otázky prekluze práva stanovit daň při nařízení „standardní“ exekuce dle exekučního titulu, kterým je vykonatelné rozhodnutí o stanovení daně. Naopak správce daně, a poté i správní soud rozhodující o žalobě proti exekučnímu příkazu nařizujícímu exekuci na základě zajišťovacího příkazu na daň dosud nestanovenou, jsou povinni z úřední povinnosti zkoumat, zda právo stanovit daň, která je předmětem zajištění, do dne vydání exekučního příkazu nezaniklo uplynutím propadné lhůty stanovené v § 148 daňového řádu .

Zajišťovacího příkazu s okamžitou vykonatelností nelze využít v situacích, kdy jsou obavy správce daně pouze spekulativní a hypotetické, jako je tomu u ničím konkrétním nepodložené obavy z vyvádění peněžních prostředků ze společnosti nebo převodu ekonomické činnosti na jiný subjekt. Jak případně poznamenal městský soud, argumentace a úvahy stěžovatele jsou rovněž částečně nelogické, pokud na jedné straně odůvodňuje obavy z nedobytnosti daně také tím, že prostředky v pokladně (dosahující přibližně poloviny výše dosud nestanovené daně) nelze exekučně postihnout (bod 49. napadeného rozhodnutí), na druhé straně na toto zjištění reaguje právě zahájením daňové exekuce, aniž žalobci dříve umožnil daň uhradit dobrovolně, a to mimo jiné právě z prostředků v pokladně, které dle svých slov nemůže exekučně postihnout. Nejvyšší správní soud pouze nad rámec uvedeného poznamenává, že jak vyplynulo ze spisu, daň, k jejíž úhradě byly vydány nyní přezkoumávané zajišťovací příkazy, byla v plném rozsahu vymožena, což rovněž nasvědčuje nedůvodnosti obav správce daně z budoucí nedobytnosti daně.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. 9. 2022 ve věci C-227/21 HA.EN.

Ručení příjemce zdanitelného plnění představuje jeden z nástrojů, který měl sloužit k potírání daňových podvodů. Jeho smyslem bylo založit ručitelský závazek příjemce zdanitelného plnění za daň, která z tohoto plnění nebyla úmyslně odvedena, a to za situace, kdy o tom věděl nebo vědět měl a mohl. Jako takový byl do § 109 zákona o dani z přidané hodnoty vložen s účinností od 1. 4. 2011 zákonem č. 47/2011 Sb. Postupem času pak byly přidávány zvláštní skutkové podstaty, s nimiž zákonodárce vznik ručení spojoval. Jedná se přitom o poměrně svéráznou implementaci čl. 205 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty. Cílem tohoto článku je poukázat na dvě výkladová úskalí spojená se vznikem ručitelského závazku podle § 109 zákona o dani z přidané hodnoty , a to, zda jej lze aplikovat na situaci, kdy se daňový subjekt účastní podvodu na dani z přidané hodnoty, a na situaci, kdy obchoduje s osobou se statusem nespolehlivého plátce.

První část příspěvku přiblížila důvody vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsob jeho zakotvení v právním řádu ČR. Byly zde též rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Příspěvek dával též návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivosti plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak následně i v rámci správního soudnictví. V dokončení tohoto příspěvku bude čtenář seznámen s problematikou uplatňování nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí o nespolehlivosti plátce v rámci civilního soudnictví a je zde rovněž řešena otázka, nakolik má rozhodnutí o nespolehlivém plátci charakter trestní represe, kdy je nutno též uplatnit garance práva na spravedlivý proces. Příspěvek doprovází odkazy na aktuální judikaturu jak civilních, tak i správních soudů, kterou měl autor k dispozici v době psaní tohoto příspěvku.

V první části příspěvku je pojednáno o důvodech vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsobu jeho zakotvení v právním řádu České republiky. Dále jsou zde rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Součástí článku je i návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivého plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak i v rámci správního soudnictví. Článek je doprovázen výběrem z aktuální judikatury správních soudů k uvedené problematice.

Nejvyšší správní soud shodně s městským soudem dospěl k závěru, že byť výše dosud nestanovené daně by byla pro žalobce velmi citelná, zjištění učiněná správcem daně ještě nevylučují její dobrovolnou úhradu a dostatečně neodůvodňují zajištění daně s okamžitou vykonatelností, resp. okamžitou exekuci žalobce, tak, jak k tomu přistoupil správce daně. Zajišťovacího příkazu s okamžitou vykonatelností nelze využít v situacích, kdy jsou obavy správce daně pouze spekulativní a hypotetické, jako je tomu u ničím konkrétním nepodložené obavy z vyvádění peněžních prostředků ze společnosti nebo převodu ekonomické činnosti na jiný subjekt.

Lhůty pro řádné stanovení a placení daně mají de lege své časové limity. Vezmeme-li však v úvahu případy, kdy v souvislosti s úmyslným porušením daňové povinnosti souběžně probíhá trestní řízení, pak ona stanovená či v budoucnu stanovená daň může obíhat okolo daňového subjektu jako satelit i po pěknou řádku let následujících. Pojďme si tedy nyní, a to i v souladu s aktuální judikaturou, projít některé důležité vazby správy daní a trestního řízení. Ponechme nyní stranou bagatelní daňové delikty, které musí být řešeny výhradně ve sféře správy daní.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2022, čj. 9 Afs 148/2019-49

Provedli jsme platbu korejskému obchodnímu partnerovi za zprostředkování kontraktu na provedení dodávky strojů s instalací a montáží v České republice. Korejská firma založila v ČR s. r. o., kde nyní již vyrábí, ale také rozšiřuje výrobu. Jednání o zakázce, kterou v současnosti realizujeme pro českou s.r.o. probíhala v Jižní Korei. Náš jednatel Jižní Koreu navštívil 2x osobně, kde jednal se zprostředkovatelem. Tento pro nás následně zajistil s vedením společnosti uzavření kontraktu pro českou pobočku korejské firmy. Jsme povinni při platbě korejskému zprostředkovateli zajistit daň a provést oznámení finančnímu úřadu? Částka za toto zprostředkování je vyšší než 1 mil. Kč.

Pokud dodavatel neuhradí svoji daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty, počítá § 109 zákona č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty (dále jen ZDPH ), s možností ručení příjemce zdanitelného plnění za tuto daň. Zajímavým soudním sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.