Odvolání, obnova řízení, přezkum

V případě, že daňový subjekt zjistí, že v řádném daňovém přiznání udělal chybu či bylo nesprávné z jiných důvodů, měl by podat přiznání dodatečné. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Obnova řízení dle § 117 odst. 1 daňového řádu je ve věci daňové exekuce přípustná.

Daňový řád umožňuje správci daně provádět místní šetření. Svou povahou by však mělo jít o minimálně invazivní prostředek státní správy sloužící spíše k tzv. „mapování terénu“. Nemělo by být zaměňováno např. s daňovou kontrolou či s výslechy svědků. Dnešní výběr je věnován rozsudkům správních soudů z této oblasti.

V daňových řízeních velmi často nestačí prokázat tvrzení daňových subjektů pouze formálně správnými daňovými doklady a dalšími písemnými dokumenty. Jako rozsáhlý zdroj důkazů se pak nabízejí svědecké výpovědi. Soudním sporům z této oblasti se v našem časopise pravidelně věnujeme (viz články v č. 7-8/2018, 3/2020 a 10/2022). Vzhledem k tomu, že nové rozsudky z této oblasti stále přibývají, vracíme se k této problematice opět a věnujeme jí dnešní příspěvek.

Při sporech se správcem daně v oblasti nároků na odpočet DPH dochází ke sporům, zda státu vůbec nějaká daň chybí, popř. v jaké fázi dodavatelsko-odběratelského řetězce a jaké důsledky z toho plynou. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní výběr z rozsudků Nejvyššího správního soudu.

K problematice vztahů daňového a insolvenčního řízení se velmi často vyjadřuje jak judikatura správních soudů, tak nezřídka i Ústavního soudu. Poslední dobou se však zdálo, že v rámci stávající judikatury pro tuto oblast jsou již všechna sporná místa vyřešena a soudy nebudou mít už cokoli zásadního v rámci uvedené problematiky k řešení. Tento pocit netrval však dlouho, protože správní soudnictví se muselo v tomto roce zaobírat sporem mezi daňovým subjektem v úpadku na straně jedné a správcem daně na straně druhé ve věci správcem daně neuznaného nároku na vyplacení úroku z vratitelných přeplatků dle § 253a zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ “).

Podstatou kasační stížnosti je posouzení otázky, zda mohl krajský soud podanou žalobu odmítnout za situace, kdy měl informaci o tom, že stěžovatelka napadla samostatnými žalobami také rozhodnutí o nařízení přezkoumání rozhodnutí a rozhodnutí, kterým bylo žalobou napadené rozhodnutí v přezkumném řízení změněno. Ve shodě se stěžovatelkou má tak Nejvyšší správní soud za to, že neexistence, resp. zánik napadeného správního rozhodnutí není definitivní (a nelze tak hovořit o neodstranitelném nedostatku podmínek řízení), ale je závislý nejen na posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2022, č. j. 13649/22/5200-11433-706599, kterým bylo původní rozhodnutí v přezkumném řízení změněno, ale také na posouzení zákonnosti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 1. 11. 2021, č. j. MF-28670/2021/3901-4, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a potvrzeno rozhodnutí GFŘ ze dne 21. 7. 2021, č. j. 47585/21/7700-10124-204230 (rozhodnutí o nařízení přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí), neboť jak již bylo uvedeno výše, důvody, pro které bylo nařízeno přezkoumání původního rozhodnutí, a právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí o nařízení přezkoumání rozhodnutí je správce daně v přezkumném řízení vázán. Stejně jako ve věci rozsudku NSS č. j. 3 As 253/2015-199 tak bylo povinností krajského soudu řízení o žalobě podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. přerušit a vyčkat na výsledky zmiňovaných souběžně vedených řízení.

V kasačním řízení je stanoveno povinné zastoupení advokátem především proto, aby kasační stížnosti byly argumentačně na patřičné úrovni. Smyslem je, aby v kasačním řízení byla vedena pokud možno kvalifikovaná polemika s argumentací krajského soudu. Tato polemika může být méně nebo více zdařilá; vždy však musí být z textu kasační stížnosti patrná alespoň nějaká snaha reagovat na konkrétní závěry krajského soudu, zdůraznit přiléhavou judikaturu a přesvědčivě prezentovat ty žalobní argumenty, které žalobkyně pokládá za nejpádnější. V kasační stížnosti tedy nebyly uplatněny žádné skutečné kasační důvody. Podání nazvané kasační stížnost na svých celkem čtyřech stranách nijak nereaguje na rozsudek krajského soudu, který napadá. Žalobkyně dokonce v kasační stížnosti tvrdí, že brojí pouze proti právnímu názoru správce daně. Současně nebyl ani důvod k tomu, aby NSS hleděl na kasační stížnost jako na podání trpící vadami, které by byl povinen odstraňovat podle § 109 odst. 1 s. ř. s. Toto ustanovení má zajistit doplnění kasačních důvodů zejména u těch kasačních stížností, které neobsahují žádnou argumentaci a spíše jen ohlašují úmysl uplatnit k výzvě soudu konkrétní kasační důvody. Postup podle § 109 odst. 1 s. ř. s. však není určen k tomu, aby soud, který obdrží strukturované podání mající rámcovou podobu zdůvodněné kasační stížnosti, pedagogicky vedl právního profesionála zastupujícího v kasačním řízení, upozorňoval jej na smysl kasační stížnosti (který je zřejmý ze zákona) a nabádal jej k vylepšení jeho argumentačních dovedností.

O zákonnosti kontroly prováděné správcem daně se vedou časté spory, které mají někdy své vyústění až u soudu. V dnešním příspěvku se budeme věnovat zajímavým judikátům z této oblasti. Uvedené problematice jsme se v našem časopisu věnovali již v čísle 6/2019 a 3/2022. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků.

Každý, kdo podniká, se zpravidla nevyhne vynaložení finančních prostředků na pořízení přímo nemovitostí anebo alespoň různých výrobních zařízení či dalších účelových zařízení a předmětů různého druhu. Pozornosti správné účetní i daňového poradce by neměly ujít právě odpovědi na otázky, kdy předmětná zařízení s budovou nebo se stavbou ne/tvoří jeden funkční celek, přestože jsou s ní pevně spojeny, a představují tak samostatné movité věci, které jsou samostatně odpisovány. Stejně tak obdobné otázky logicky přicházejí i v opačných případech, tedy zařízení, která naopak pevné spojení s budovou či stavbou nevykazují, ale přesto jsou jejich součástí, a jsou tedy odepisovány v rámci jejich ocenění. Má už profesní obec, resp. alespoň naše soudy v tomto ohledu jasno? Na tuto otázku se prostřednictvím následujících vybraných rozsudků z dílny našich soudců zkusíme blíže podívat. Připravil jsem pro Vás dle mého názoru výběr 10 nejzajímavějších „daňových“ rozsudků z této oblasti.

Vymáhání daňových nedoplatků je nejzazším a velmi invazivním zásahem do majetku daňových subjektů. Je tak pochopitelné, že i v této oblasti vznikají spory se správci daně. Výběru zajímavých rozsudků z daňových exekucí je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

V řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, která spočívá v nevydání rozhodnutí o odvolání proti platebnímu výměru, je soud povinen posoudit, zda neuplynula lhůta pro stanovení daně dle § 148 daňového řádu , neboť pokyn Ministerstva financí č. MF-5 o stanovení lhůt při správě daní stanoví, že lhůta pro vydání rozhodnutí o odvolání je limitována lhůtou pro stanovení daně.

V písemnostech od správce daně mohou být obsaženy různé chyby, například překlepy či různé písařské chyby. Správce daně opraví zřejmé chyby v psaní, počtech a jiné zřejmé nesprávnosti ve vyhotovení rozhodnutí opravným rozhodnutím. Pokud chce daňový subjekt iniciovat opravu těchto nesprávností, tak může iniciovat řízení formou podání podnětu k opravě.

Mezi tradiční opravné prostředky patří odvolání. Také v daňovém řízení je možné podat odvolání. Příjemce rozhodnutí se může odvolat proti rozhodnutí správce daně, pokud zákon nestanoví jinak. Lhůta pro podání odvolání je 30 dnů ode dne doručení rozhodnutí, proti němuž odvolání směřuje. Tuto lhůtu není možné prodloužit, protože se jedná o lhůtu zákonnou. Daňový subjekt však může podat tzv. blanketní odvolání, kdy platí, že pokud obsahuje podané odvolání vady, které brání řádnému projednání věci, vyzve správce daně odvolatele k doplnění podání s poučením, v jakém směru musí být doplněno, a stanoví pro to přiměřenou lhůtu, která nesmí být kratší než 15 dnů.

Příjemce rozhodnutí se může proti většině rozhodnutí správce daně odvolat, aby bylo rozhodnutí přezkoumáno ve druhé instanci odvolacím orgánem. Jelikož může být lhůta 30 dní od doručení rozhodnutí krátká, tak může být podáno blanketní odvolání, které je následně potřeba doplnit o argumentaci. Případně lze v rámci odvolacího řízení odvolání doplnit o další argumenty či důkazy.

Na návrh příjemce rozhodnutí může být řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoveno, pokud například vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění uplatněny v řízení již dříve a mohly mít podstatný vliv pro rozhodnutí, rozhodnutí bylo učiněno na základě padělaného nebo pozměněného dokladu, na základě křivé výpovědi nebo nepravdivého znaleckého posudku, trestným činem, nebo když záviselo na posouzení předběžné otázky, o které bylo dodatečně rozhodnuto jinak.

Příjemce rozhodnutí se může odvolat proti rozhodnutí o zastavení řízení, pokud se domnívá, že řízení bylo zastaveno nezákonně. Lhůta pro podání odvolání je 30 dní od doručení rozhodnutí. Zastavení řízení se provádí ve vymezených situacích jako je například, při zpětvzetí podání, při zjevně právně nepřípustném podání, při zániku daňového subjektu bez právního nástupce, pokud o věci bylo pravomocně rozhodnuto, pokud nelze v řízení pokračovat ze zákonných důvodů, nebo při bezpředmětnosti řízení.

Příjemce rozhodnutí se může vzdát svého práva na odvolání až do uplynutí odvolací lhůty a dnem vzdání se práva na odvolání nabývá rozhodnutí, vůči kterému byl tento úkon učiněn, právní moci. V praxi může být potřeba urychlit nabytí právní moci daného rozhodnutí, k čemuž může posloužit právě vzdání se práva na odvolání.

Do doby, než je rozhodnutí o odvolání vydáno, může odvolatel odvolání vzít zpět. Například může ke zpětvzetí odvolání dojít v situaci, kdy o totožné věci rozhodne příslušný soud a daňový subjekt se rozhodne ve sporu dále nepokračovat.

Naopak v souladu se zásadou dvojinstančnosti posouzení důkazu provedl nejdříve správce daně a tento jeho závěr byl přezkoumán žalovaným jako odvolacím orgánem.