Ručení za DPH a zajištění DPH

Novela zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, účinná od 1. 1. 2025 upravila také ustanovení, které se týká ručení. Podstatnou změnou je zavedení tzv. vyvratitelných domněnek. Slovy zákona: „má se za to, že“. Procesně se tím odebralo břemeno prokazování z beder správce daně, protože on byl tím, kdo musel před novelou prokazovat, že plátce „věděl nebo vědět měl a mohl“. Kromě toho byl zrušen limit, od něhož se při úhradě na nezveřejněný bankovní účet stával příjemce plnění ručitelem. Po novele riskuje plátce úhradou v jakékoliv výši na nezveřejněný účet, že bude vyzván finančním úřadem, aby daň neodvedenou dodavatelem sám zaplatil.

Stěžovatelka přiznala, že platila na nezveřejněný bankovní účet dodavateli Charts Ural. Dodává však, že tvrzený daňový podvod se stal mimo sféru uvedené společnosti, takže i kdyby neplatila na nezveřejněný účet, na situaci by se nic nezměnilo a daňovému podvodu by to nezabránilo. Stěžovatelka však neuvažuje trefně. Její jednání nemělo zabránit daňovému podvodu, ale mělo zabránit její účasti na podvodném řetězci.

Podnikateli provozujícímu  taxislužbu pro firmu Bolt Operations OÜ, Vana-Louna tn 15, 10134 Tallinn, v České republice přicházejí na jeho běžný účet peníze ze zahraničí. Odvádí podnikatel z těchto částek DPH?

Uplatňuje se ručení za DPH i v případě dobropisů odběratelům např. přeplatku záloh? Mělo by dojít v tomto případě ke kontrole spolehlivosti plátce před platbou?

Pokud přistoupí do skupiny nespolehlivá osoba, chápu, že se stane skupina nespolehlivým plátcem. Dozví se odběratel, že skupina se stala nespolehlivým plátcem ze stránek Finanční správy, pokud přistoupí do skupiny nespolehlivá osobanebo plátce? V informaci GFŘ č.j.: 47484/17/7100-20118-012287 je zmíněno že: „... pokud přistoupí do skupiny nespolehlivá osoba nebo plátce nebude vydáno samostatné rozhodnutí“. Bude tato informace zveřejněna, tzn. změna skupiny na nespolehlivého plátce kvůli přistoupení nespolehlivé osoby, plátce, na dálkovém portálu Finanční správy v registru plátců DPH? Jak toto riziko ošetřit ve smlouvách, pokud jsme v pozici odběratele?

Následující text se blíže věnuje situaci, kdy v rámci dodavatelsko-odběratelských vztahů selže kupující, který plnění od dodavatele sice odebere, ale přitom za něj nezaplatí. Z pohledu prodávajícího se jedná o jeho přímé ohrožení finančního zdraví, jelikož tento nezískal slíbenou úplatu a jako „bonus“ ještě musí z poskytnutého plnění zaplatit DPH na výstupu (neboť § 20a ZDPH spojuje povinnost přiznat daň při dodání zboží nebo poskytnutí služby se dnem uskutečnění zdanitelného plnění a tento den se při dodání zboží a poskytnutí služby nijak neodvíjí od data, kdy byla poskytnuta úplata 1) ). ZDPH obsahuje mechanismy, které umožňuje směrnice Rady č. 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „Směrnice“), jejichž cílem je zmírnění (daňových) dopadů pro dodavatele (věřitele). Vzhledem k tomu, že tato oblast ZDPH byla aktuálně předmětem posouzení ze strany Ústavního soudu, nabízím stručné seznámení s tím, co (a proč) bylo řešeno. Aby bylo jádro této problematiky lépe pochopitelné, rozhodl jsem se pro stručný exkurz do historie ve vztahu k dotčeným právním předpisům.

Podle § 109 zákona o DPH se mění od roku 2025 podmínky pro ručení za DPH, kterou dodavatel neodvede. Jedna z dřívějších podmínek – „úplata je zaplacena na nezveřejněný účet“ už nemá žádný limit (dříve byl v zákoně limit nad 540 000 Kč). Spoustu firem nemá zveřejněny všechny své účty. Jaké má odběratel povinnosti a jak má postupovat, když na dodavatelské faktuře je uveden účet, který není zveřejněný v ARES, čímž se odběratel stává potencionálním ručitelem za DPH?

Jaké situace mohou vést u příjemce plnění ke vzniku ručitelského závazku? Co tento závazek v podobě ručení obnáší? To vše vám přiblíží náš chytrý checklist, jehož součástí jsou i odkazy na související literaturu a právní předpisy, pokud byste si téma potřebovali nastudovat do absolutního detailu.

Společnost s.r.o., plátce DPH chce pořídit ojetý automobil od plátce DPH z Německa. Prodávající na prodejní smlouvě uvádí kupní cenu + 19% DPH (zde uvádí poznámku kauce) a chce ji předem zaplatit. Jak by měl vypadat prodejní daňový doklad? Měla by na něm být vyčíslena částka vč. DPH nebo pouze ZD? DPH by pak česká s.r.o. uhradila při registraci vozidla v ČR a následně si uplatnila nárok v přiznání k DPH v daném měsíci? Předpokládám,že se bude jednat o řádek 3 a 43 v daňovém přiznání. Předpokládám, že po doložení dokladu o registraci vozidla německému prodejci, by nám kauci ve výši DPH měli vrátit. Měli bychom požadovat, aby prodejce uvedl do prodejní smlouvy režim, v jakém nám ojeté vozidlo prodává? O jaký režim se přesně jedná, pokud bychom nechtěli kupovat vozidlo s DPH, ale chtěli bychom ho odvést a nárokovat až v ČR. Prosím o stručný přehled, jak je to s tím DPH. 

Je možné, aby ekonomickému subjektu (dodavatel, distributor zboží) byly vyměřeny určité sankce od finančního úřadu, pokud by jeho odběratel neuhradil daň z přidané hodnoty? Jaké kroky podniknout, aby se ekonomický subjekt případným sankcím vyhnul? 

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2023, čj. 6 Afs 30/2022-35

Máme společnost plátce DPH, účty jsme vždy zveřejňovali. Teď měníme nastavení s bankou pro interní potřeby (lepší cashflow řízení). Máme smlouvu s bankou z JČS, která pro nás bude účty spravovat a nabízí pro lepší přehled individuální účty pro zákazníky. (Jsme vlastníci, jen na fakturách pro platbu budeme vykazovat jiný účet pro každého klienta). Bude to vypadat následně: Zákazník 1 pošle peníze na Individuální účet 1 v EUR -> automaticky se převede na Účet souhrnný v EUR Zákazník 2 pošle peníze na Individuální účet 2 v CZK -> automaticky se převede na Účet souhrnný v CZK Zákazník 3 pošle peníze na Individuální účet 3 v EUR-> automaticky se převede na Účet souhrnný v EUR A teď dotaz, máme povinnost zveřejňovat individuální účty? (může je být tisíc) máme povinnost zveřejňovat individuální účty i v případě když plnění v režimu R-CH? Já se domnívám, že ano.

Článek se zabývá úpravou zvláštního způsobu zajištění daně, která je obsažena v § 109a zákona o dani z přidané hodnoty . Diskutována je především podstata právní úpravy jako zajištění úhrady daně, přičemž zkoumány jsou účel právní úpravy, mechanismus fungování, problematické aspekty a návaznost dotčené právní úpravy na obecnou úpravu placení daní. Článek se také věnuje specifickým situacím, za kterých je vhodné zvláštního způsobu zajištění daně využít, a možným rizikům, která z toho mohou plynout ve vztahu k soukromoprávnímu vztahu poskytovatele a příjemce zdanitelného plnění..

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. 9. 2022 ve věci C-227/21 HA.EN.

Ručení představuje zpravidla závazek uhradit dluh za jinou osobu, pokud jej sama nesplní. Rozlišujeme ručení dobrovolné (např. bance za půjčku poskytnutou známému) a povinné stanovené zákonem (např. ručení společníků s. r. o. za její dluhy do výše nesplacených vkladů). V daních se uplatňují oba typy, ručení dobrovolné je asi nejčastější při zajištění spotřební daně, zatímco povinné se uplatňuje především na poli DPH. Ovšem zde zájmy české správy daní narazily na mantinely práva EU. A tak i když zákon č. 235/2004 Sb. , o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDPH “) uvádí 9 typů ručení za DPH, reálně již tři z nich soudy zneplatnily.

Ručení příjemce zdanitelného plnění představuje jeden z nástrojů, který měl sloužit k potírání daňových podvodů. Jeho smyslem bylo založit ručitelský závazek příjemce zdanitelného plnění za daň, která z tohoto plnění nebyla úmyslně odvedena, a to za situace, kdy o tom věděl nebo vědět měl a mohl. Jako takový byl do § 109 zákona o dani z přidané hodnoty vložen s účinností od 1. 4. 2011 zákonem č. 47/2011 Sb. Postupem času pak byly přidávány zvláštní skutkové podstaty, s nimiž zákonodárce vznik ručení spojoval. Jedná se přitom o poměrně svéráznou implementaci čl. 205 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty. Cílem tohoto článku je poukázat na dvě výkladová úskalí spojená se vznikem ručitelského závazku podle § 109 zákona o dani z přidané hodnoty , a to, zda jej lze aplikovat na situaci, kdy se daňový subjekt účastní podvodu na dani z přidané hodnoty, a na situaci, kdy obchoduje s osobou se statusem nespolehlivého plátce.

V článku si shrneme nejdůležitější poznatky z dosavadní aplikace institutu zajišťovacího příkazu, který je upraven v § 167-169 zákona č. 280/2009 Sb. , daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “ nebo „zákon“, anebo „DŘ “). Současně s tím bude poukázáno na vybranou část z judikatury Nejvyššího správního soudu, která se této problematice věnuje. Cílem pak je poskytnout čtenáři ucelený přehled o tom, jak je to s dosavadní aplikací tohoto institutu v praxi v rámci daňového řízení, včetně dosavadních zkušeností.

První část příspěvku přiblížila důvody vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsob jeho zakotvení v právním řádu ČR. Byly zde též rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Příspěvek dával též návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivosti plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak následně i v rámci správního soudnictví. V dokončení tohoto příspěvku bude čtenář seznámen s problematikou uplatňování nároku na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí o nespolehlivosti plátce v rámci civilního soudnictví a je zde rovněž řešena otázka, nakolik má rozhodnutí o nespolehlivém plátci charakter trestní represe, kdy je nutno též uplatnit garance práva na spravedlivý proces. Příspěvek doprovází odkazy na aktuální judikaturu jak civilních, tak i správních soudů, kterou měl autor k dispozici v době psaní tohoto příspěvku.

V první části příspěvku je pojednáno o důvodech vzniku institutu nespolehlivého plátce i způsobu jeho zakotvení v právním řádu České republiky. Dále jsou zde rozebrány jednotlivé skutkové podstaty nespolehlivého plátce a procesní postupy správce daně při přidělení statusu nespolehlivosti plátce, včetně účinků spojených s vydáním rozhodnutí o nespolehlivosti plátce. Součástí článku je i návod, jak se bránit proti rozhodnutí o udělení statusu nespolehlivého plátce jak před správcem daně a odvolacím orgánem, tak i v rámci správního soudnictví. Článek je doprovázen výběrem z aktuální judikatury správních soudů k uvedené problematice.

Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 1. 2022, čj. 9 Afs 148/2019-49