Tak trochu jinak o pravidlech nízké kapitalizace

Vydáno: 39 minut čtení

Volba mezi dluhem a vlastním kapitálem představuje pro některé společnosti klíčovou otázku. Je zcela zřejmé, že úroky placené z dluhového financování, ať již z úvěru či půjčky, jsou obvykle, pokud souvisí s podnikatelskou činností poplatníka, daňově uznatelnou nákladovou položkou. Na druhé straně vlastní kapitál, resp. podíly vyplácené z kapitálu či podílu na zisku, nejsou mnohdy daňově uznatelné. Společnosti pak inklinují raději k dluhovému, než k tzv. ekvitnímu financování, bez jakékoliv ekonomické podstaty, jen aby optimalizovaly svoji daňovou povinnost. Z daného důvodu zavedla řada zemí, včetně České republiky, pravidla nízké kapitalizace, aby masivním a neefektivním optimalizacím daňové zátěže tohoto typu zamezila. Jak ale pravidla nízké kapitalizace fungují, na co si dát pozor a jak efektivně řídit dluhové financování, na to se pokusí odpovědět v základních principech následující článek.

Tak trochu jinak o pravidlech nízké kapitalizace
Ing.
Veronika
Sobotková
, Ph. D.
Pravidla nízké kapitalizace se v mezinárodní literatuře řadí do opatření proti zneužívání daňových systémů, která by měla případným daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem zabraňovat. Pravidla jako taková patří do skupiny specifických opatření, která v současnosti aplikuje v Evropské unii celkem 17 členských zemí. Mezi ně patří Belgie, Bulharsko, Česká republika, Dánsko, Francie, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Slovinsko a Španělsko. Obecně by měla pravidla nízké kapitalizace omezovat odpočet úroků od základu daně nad určitou úroveň poměru dluhu k vlastnímu kapitálu ve společnosti. V některých zemích je ale namísto poměru dluhu k vlastnímu kapitálu využita uzance o tzv. EBIT/DA, jež je klíčovým faktorem pro omezení odpočtu úroků od základu daně. Pravidla nízké kapitalizace založená na této formuli lze např. nalézt v daňových zákonech Německa či Francie.
Základním cílem pravidel je tedy omezit nepřiměřené odpočty úroků od základu daně a zamezit jeho umělému snižování a též nepřímo i nadměrnému zadlužování společností, které by mohlo vést až k druhotné platební neschopnosti. Obvykle se pravidla aplikují na vybrané typy daňových subjektů, většinou spřízněné subjekty, které se řadí do skupiny právnických osob.
V České republice jsou pravidla nízké kapitalizace zakotvena v zákoně č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), v § 25 odst. 1 písm. w), a to od roku 1993. Princip pravidel je postaven na limitaci odpočtu úroků, resp. finančních výdajů (nákladů), založeném na poměru dluhu k vlastnímu kapitálu. Nicméně při limitaci odpočtu úroků se též vychází z principu tržního odstupu, tzn. že cena mezi ekonomicky a personálně spojenými osobami by měla být sjednána v obvyklé tržní výši. Úrok, který je sjednán mezi spojenými osobami, by tak měl být v tzv. ceně obvyklé.
Zajisté řada z nás zaznamenala, že česká pravidla nízké kapitalizace prošla v předchozích několika letech řadou překotných změn. Od zdaňovacího období 2010 prozatím ale k žádným dramatickým změnám nedocházelo. Pravidla se v současné podobě aplikují na veškeré dluhové smlouvy, bez ohledu na datum jejich uzavření a bez ohledu na jejich dodatky, což může na první pohled vypadat jako příjemné zjednodušení.
Je však možné se setkat s názory, zda použití současné úpravy pravidel nízké kapitalizace na veškeré dluhové smlouvy bez ohledu na to, kdy byla předmětná smlouva uzavřena, není sporné a zda se třeba nejedná o nepřípustnou retroaktivitu. Nicméně žádný konkrétní a věcný „zmírňující“ přechodník v této souvislosti nebyl ustanoven. S tím také souvisí skutečnost, že otázka retroaktivity v oblasti daňového práva je dle rozhodnutí Pléna Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 9/08 (www.usoud.cz) dokonce možná:
„... Koncepce daňové politiky tak je věcí státu, který určuje, jaké bude daňové zatížení poplatníka konkrétní daně a jak upraví jeho povinnosti v souvislosti s ověřením správného vyměření daně. ... Nepravá
retroaktivita
1 je v oblasti daňového zákonodárství s ohledem na jeho poslání přípustná tehdy, je-li to potřebné k dosažení zákonem sledovaného cíle a lze-li dospět k závěru, že při celkovém poměřování,zklamané' důvěry v právo a významu a naléhavosti důvodů právní změny byla zachována hranice únosnosti.“
Jak ale poznáme, že se nás pravidla nízké kapitalizace týkají, a jak zjistit výši nedaňových úroků? Zkusme si nastínit základní postup, který vychází ze zákona o daních z příjmů a z nového pokynu GFŘ č. D-6:
1.
Pravidla se vztahují pouze na právnické osoby2, které jsou s věřitelem v určitém spřízněném vztahu.
2.
Pokud identifikujeme spřízněný vztah mezi dlužníkem a věřitelem, je nutné analyzovat úroky a ostatní finanční výdaje (náklady) plynoucí ke spřízněným osobám, které budou podléhat výpočtu na daňovou neuznatelnost. Do výpočtu nicméně nebudou vstupovat úroky a finanční výdaje (náklady), které jsou součástí vstupní ceny majetku (účetní jednotka o tom může dle vnitropodnikové směrnice rozhodnout) a prokazatelně poskytnuté bezúročné úvěry a půjčky.
3.
Poté provedeme výpočet, na základě něhož zjistíme výši nedaňových úroků, resp. finančních výdajů (nákladů), které vyloučíme na řádku č. 40 v daňovém přiznání k dani z příjmů právnických osob.
Nyní si jednotlivé body detailněji rozebereme a poukážeme na případná úskalí, která pravidla nízké kapitalizace mohou skrývat.
 
Jak určit vztah spojitosti mezi dlužníkem a věřitelem?
Určení vztahů spřízněnosti mezi dlužníkem a věřitelem je klíčovým krokem, který deklaruje, zda se bude dlužník pravidly nízké kapitalizace vůbec zabývat. Mohlo by se stát, že se jedná o poměrně snadný úkol, ale opak bývá pravdou. V praxi může jít mnohdy o složitý problém, a proto podcenění analýzy a identifikace vztahů spojitosti by se nemuselo vyplatit, obzvláště u složitých nadnárodních struktur. O důležitosti správné identifikace spřízněných vztahů avizuje také řada odborných článků, reportů z Koordinačních výborů Komory daňových poradců České republiky, ale