IFRS a jejich aplikace v zemědělství, 1. část - Koncepce oceňování

Oceňování je dlouhodobě jedním z nejzásadnějších problémů účetní teorie i praxe. Na rozdíl od českých účetních předpisů je oceňování věnována v rámci IFRS prvořadá pozornost. Přístupy, resp. požadavky na oceňování tvoří nejpodstatnější část většiny standardů. Přístupy k oceňování v rámci IFRS jsou nejčastěji diskutovanou otázkou a v této oblasti nastaly v posledních letech významné změny. V období finanční krize vystupují do popředí otázky snižování hodnoty aktiv a je řešena otázka rozpadu finančních trhů v souvislosti s obtížně zjistitelnými tržními cenami finančních nástrojů, nemovitostí ale i ostatních aktiv.

Pro přijatý způsob oceňování je důležité, zda je splněn předpoklad trvání podniku v dohledné budoucnosti (going concern). Je-li známo, že podnik v budoucnu ukončí svoji činnost, přístup k oceňování bude jiný než v případě, že podnik bude nadále fungovat. Požadavky na oceňování v rámci IFRS vycházejí (ve vazbě na koncepční rámec) z toho, že podnik bude i nadále fungovat, že nejsou známy žádné překážky jeho další existence. Standardy IFRS neřeší, jak se přístupy k ocenění mají změnit, pokud se očekává likvidace podniku v dohledné budoucnosti (ať už z jakékoliv příčiny). Lze si tedy pouze logicky odvodit, že likvidovaný podnik vztáhne ocenění aktiv a závazků ke krátkodobému horizontu svého trvání, že aktiva bude oceňovat na bázi tržních cen, kterých je možné při jejich prodeji dosáhnout atd. Pokud je tedy podnik v této situaci, otázku oceňování přehodnotí, odchýlí se od požadavků jednotlivých standardů v zájmu věrného a poctivého zobrazení své finanční situace a užité účetní postupy (zejména přístup k ocenění) popíše v účetní závěrce. V následujícím textu budeme předpokládat zachování principu trvání podniku v dohledné budoucnosti.

Ocenění úzce souvisí s principem přiřazování nákladů souvisejícím výnosům a s akruálním principem. Rovněž zásada opatrnosti a významnosti ovlivňuje ocenění při pořízení a zejména pak ke dni sestavení účetní závěrky.

Specifika oceňovacích problémů se odvíjejí od momentu, ve kterém oceňování provádíme. Klíčovými momenty, kdy dochází k oceňování, jsou:

Následující výklad bude věnován zobecnění přístupů standardů k oceňování při nabytí aktiva (vzniku závazku) a oceňování v průběhu držení aktiv a existence závazků. Ocenění aktiv při pozbytí navazuje na jejich účetní ocenění a dílčí problémy, které se vyskytují např. u zásob, budou řešeny v rámci výkladu těchto jednotlivých oblastí.

Oceňování aktiv v okamžiku jejich rozpoznání je spjato se způsobem jejich nabytí. Aktiva mohou být pořízena:

V zásadě již při pořízení může účetní jednotka oceňovat aktivum na bázi individuálních pořizovacích výdajů nebo ve fair value², což je cena, za kterou by bylo možno pořídit aktivum ke dni ocenění v nezávislé transakci na aktivním trhu.

V případě nákupu vychází ocenění z pořizovacích nákladů (costs), které je nutno vynaložit k tomu, aby bylo aktivum připraveno pro zamýšlené použití. V okamžiku, kdy je aktivum připraveno přinášet užitek (splňuje všechny podmínky k užití a je na místě, kde je jeho užití zamýšleno), přestane být hodnota aktiva zvyšována o další náklady související s používáním či skladováním aktiva (výjimku představují náklady přinášející technické zhodnocení aktiva).

Ocenění pořizovacími náklady (pořizovacími cenami) se v praxi příliš neliší od ocenění vyžadovaného v českých předpisech. Přesto existuje jeden významný rozdíl -- české předpisy (např. vyhláška č. 500/2002 Sb.³⁾ vymezují výčtem (např. u dlouhodobého majetku), které typy vedlejších pořizovacích nákladů musí být zahrnuty do ocenění aktiva, a které tam naopak zahrnuty být nesmí. Standardy obsahují rovněž příklady, ale zároveň jasně formulují pravidlo - do ocenění aktiva patří pouze ty náklady, které jsou nutně vynaloženy k tomu, aby mohla účetní jednotka aktivum použít (či začít využívat).

Oceňovací problém je soustředěn na rozpoznání veškerých nákladů nutných k tomu, aby bylo aktivum způsobilé přinášet užitek, a na jejich zahrnutí do ceny aktiv. Kromě položek, o jejichž začlenění není většinou pochyb, neboť přímo souvisejí s pořízením daného aktiva, se mohou vyskytnout některé problémy - otázka zahrnutí úroků do pořizovacích nákladů, nákladu vynaloženého společně na pořízení více druhů aktiv (např. dopravného) apod. Podstata těchto problémů se odvíjí od konkrétních skupin aktiv a je řešena v rámci standardů, které jsou těmto konkrétním segmentům aktiv věnovány (např. IAS 2 - Zásoby, IAS 16 - Pozemky, budovy a zařízení), problematice aktivace výpůjčních nákladů je věnován samostatný standard IAS 23 - Výpůjční náklady.

V porovnání s českými předpisy jsou standardy více „opatrné“ a snaží se zabránit neoprávněnému navyšování hodnoty aktiv. Zejména v oblasti vedlejších pořizovacích nákladů pořízených ve vlastní režii (např. dopravné provedené vlastními dopravními prostředky) je ve standardech zdůrazňováno, že by tyto náklady měly být do hodnoty aktiva zahrnuty pouze v přiměřené výši a do ocenění by se nemělo zahrnovat jejich zbytečné, neúčelné navýšení. Už v tomto momentu si bude užitečné uvědomit, že standardy se chovají naprosto opačně vzhledem k českým předpisům. Z daňových důvodů (neboť české účetnictví je spjato úzce se zjištěním daňového základu) české předpisy zabraňují spíše zvyšování nákladů v daném období tím, že diktují, které náklady mají být aktivovány (zahrnuty do ocenění). Záměr je jasný - co je zahrnuto do ocenění aktiva, nesnižuje daňový základ v daném účetním období. O hospodárnost či nehospodárnost vynaložených výdajů se v Čechách nikdo nestará a možné nadhodnocení účetní hodnoty aktiv nikoho netrápí. S příklady takového přístupu se setkáme ještě na několika místech výkladu.

Zvláštním případem je pořízení aktiva směnou. Ocenění pořizovaných aktiv tímto způsobem není v českých předpisech upraveno a nově nabyté aktivum se prostě ocení účetní hodnotou aktiva předaného ke směně.

Motivy směny mohou být různé - např. výměna aktiv v podstatě shodných, lišících se jen svým umístěním (např. mléko či jiná ), oběma účastníkům směny odpadnou dopravní náklady a směna vede k celkové racionalizaci u obou stran. Někdy ale směnou účetní jednotka získá výhodu - vydělá (nebo naopak nevýhodu). Snahou IFRS standardů je, aby se tato výhoda (či nevýhoda) plynoucí ze směny projevila v okamžiku, kdy je směnná transakce provedena -- takováto směna je ve standardech označována jako směna s komerční povahou. Dle standardů je vždy nutno posoudit, zda směnná transakce má komerční povahu, a podle toho o ní účtovat a oceňovat nově pořízené aktivum. Transakce má komerční povahu, pokud:

V těchto případech vznikne účetní jednotce směnou zisk/ztráta - jedná se tedy o komerční transakci. Pokud jsou zisk či ztráta ve vztahu k rozdílným hodnotám směněných aktiv významné, ocení účetní jednotka získanou položku aktiv ve výši fair value aktiva při směně předaného; nelze-li fair value předaného aktiva spolehlivě určit nebo je-li fair value získaného aktiva spolehlivěji zjistitelná, použije se k ocenění fair value získaného aktiva, pokud ani tuto hodnotu nelze spolehlivě stanovit, použije se k ocenění účetní hodnota poskytnutého aktiva. Z uvedené úpravy je patrná snaha zjistit výsledek dosažený směnou, který je rozdílem mezi účetní hodnotou ke směně předaného aktiva a zjištěnou fair value. Ocenění ve fair value se nepoužije v případě, že směnná transakce nemá komerční povahu.

Aktiva vyrobená či vyráběná jsou oceňována na základě ocenění na výrobu vynaložené spotřeby (tedy vlastními náklady výroby - IFRS i zde užívají termín costs). Principiálně se dá říci, že se tento přístup k ocenění opět, stejně jako v případě oceňování nakoupených aktiv, příliš od přístupu v ČR neliší. Standardy však zase více uplatňují zásadu opatrnosti, zamezují aktivaci nehospodárně vynaložených nákladů do hodnoty vyrobených zásob a kladou důraz na příčinné souvislosti mezi pořizovacím nákladem a aktivem.

Oceňování ve vlastních nákladech je řešeno zejména v rámci IAS 2 - Zásoby, kde se tomuto problému budeme věnovat podrobněji. Ostatní standardy zabývající se aktivy, která lze pořídit ve vlastní režii, definují obdobné přístupy jako IAS 2, ale jsou v oblasti formulace požadavků na ocenění méně podrobné; při oceňování aktiv pořízených ve vlastní režii je tedy třeba řídit se v praxi zejména standardem IAS 2 (zejména v případě aktiv upravovaných standardy: IAS 16 - Pozemky, budovy a zařízení, IAS 38 - Nehmotná aktiva).

Obecně lze

Aktiva bezúplatně nabytá jsou oceňována na bázi odhadu jejich tržní ceny ke dni pořízení. Zde se významně zvyšuje míra neurčitosti v ocenění aktiv i možnost průniku subjektivních manipulací do ocenění pořizovaného aktiva. Obtížnost ocenění závisí i na charakteru aktiva, zda se jedná o aktivum, se kterým je běžně obchodováno, či naopak; zda má aktivum natolik speciální charakter, že tržní cena tohoto aktiva není běžně známa.

Standard IAS 23 - Výpůjční náklady upravuje účetní zachycení nákladů, které podnik vynakládá v souvislosti se získáním a využíváním cizích zdrojů financování, zejména řeší podmínky, za kterých lze úroky a obdobné náklady aktivovat do pořizovacích nákladů (pořizovací ceny) aktiva.

Účetní zachycení výpůjčních nákladů (úroků apod.) musí být v souladu s principem přiřazování nákladů souvisejícím výnosům (matching principle). Půjčka (úvěr) na pořízení aktiv umožňuje účetní jednotce dosahovat výnosy v obdobích, kdy podnik získaná aktiva užívá.

Problém nastává, pokud je půjčka poskytnuta na pořízení aktiva (či aktiv), jehož doba pořizování je významně dlouhá (tato doba není ve standardech nijak přesněji vymezena, a je tedy na účetní jednotce, aby dodržela princip přiřazování nákladů souvisejícím výnosům s ohledem na významnost). Pořizované aktivum začne přinášet výnosy až po dokončení a uvedení do provozu. Vyvstává potřeba aktivace (zahrnutí) výpůjčních nákladů vynaložených v období pořizování aktiva do pořizovací ceny (pořizovacích nákladů) aktiva a jejich „rozpouštění“ prostřednictvím odpisů do výsledku hospodaření až v obdobích, kdy bude aktivum přinášet výnosy v průběhu svého používání. Standard v souvislosti s výše uvedenými problémy požaduje, aby za splnění určitých požadavků došlo k aktivaci výpůjčních nákladů do hodnoty pořizovaného aktiva, a udává přesnou metodiku k jejich výpočtu.

V České republice se účetní jednotky mohou v současné době v případě dlouhodobých hmotných a nehmotných aktiv rozhodnout, zda se budou úroky z účelově poskytnutých úvěrů zahrnovat do pořizovací ceny, či nikoliv. Aktivovat lze pouze úroky zaplacené v průběhu pořizování aktiva, v okamžiku zařazení aktiva do používání se úroky aktivovat přestávají. Aktivace úroků není dále podmiňována žádnými podmínkami.

Při ocenění pohledávek a závazků (finančního i nefinančního charakteru) je třeba dle IFRS respektovat působení faktoru času. Závazky (včetně rezerv) a pohledávky držené do splatnosti jsou oceňovány zásadně v odúročené hodnotě (výjimkou je část finančních pohledávek a závazků, které jsou přeceňovány na fair value), a to kontinuálně od okamžiku svého vzniku. Tento požadavek z českých předpisů neznáme a ignorování časové hodnoty peněz při ocenění pohledávek a závazků, které jsou oceňovány v hodnotách budoucích plateb (budoucími hodnotami), představuje jeden z velmi významných rozdílů mezi českou účetní závěrkou a závěrkou sestavenou podle IFRS. Diskontování dle IFRS není nutné pouze v případě, že působení faktoru času je nevýznamné, což může přicházet v úvahu u závazků a pohledávek krátkodobého charakteru. Ocenění odúročenou hodnotou budoucích peněžních toků prostřednictvím zjištěného vnitřního výnosového procenta, které je využíváno k ocenění zejména dlouhodobých pohledávek, závazků a ostatních finančních nástrojů držených do splatnosti, je označováno jako (Amortized cost method) nebo jako metoda zůstatkové ceny nebo také jako ocenění současnou hodnotou.

Pohledávky a závazky se v účetnictví zachytí odúročené v okamžiku rozpoznání, postupem času je jejich hodnota zvyšována (metodou efektivní úrokové míry) o časově adekvátní nákladový úrok v případě závazku či výnosový úrok v případě pohledávky, takže v okamžiku splatnosti jsou oceněny právě nominální (jmenovitou) hodnotou, která bude uhrazena. Promítnutí faktoru času umožní časově rozlišit úrok náležející (na základě principu věcné a časové souměřitelnosti nákladů a výnosů a akruálního principu) do jednotlivých účetních období, ve kterých jsou zdroje (v případě závazků) užívány či ve kterých podnik peníze třetí straně půjčuje např. odložením splatnosti pohledávky.

Protože promítnutí faktoru času metodou efektivní úrokové míry je v ČR zatím využíváno často spíše ekonomy zabývajícími se financováním, hodnocením efektivnosti projektů apod., ale v běžné účetní praxi se s ním nemusí každý běžně setkávat, uvedeme na tomto místě postup výpočtu.

Při pořízení je třeba v některých případech užít ocenění na bázi fair value (namísto ocenění pořizovací cenou). Požadavek na ocenění ve fair value v okamžiku pořízení aktiva přináší účetní jednotce povinnost, aby pořizované aktivum ocenila vždy tržní cenou, která splňuje definici fair value (tedy cenou, za kterou by bylo aktivum směněno v podmínkách nezávislé tržní transakce - např. tedy cenou z burzy či jiného aktivního trhu). Pokud účetní jednotka pořídí aktivum za odlišnou cenu (nižší či vyšší), je rozdíl okamžitě účtován proti výsledku hospodaření (který je tedy snižován, pokud je nákup méně výhodný, než je cena např. na burze, nebo naopak zvyšován). Pořizování aktiv nákupem probíhá v řadě případů za „fair value“, a tato cena se tedy neodlišuje od pořizovacích nákladů. Může se však stát, že účetní jednotka nakupuje pod nátlakem, či je naopak ve výhodné pozici vůči prodávajícímu (k tomu může dojít při transakci mezi závislými stranami), a pak se v transakci sjednaná konkrétní cena (cost) od fair value může odlišovat.

Požadavek na ocenění aktiv ve fair value je již při prvotním rozpoznání v rámci IFRS zatím vznesen pouze v případě finančních nástrojů (IAS 39 - Finanční nástroje, rozpoznání a měření, resp. IFRS 9 - Finanční nástroje) a v případě biologických aktiv (IAS 41 - Zemědělství). Standardy věnované finančním nástrojům a standard upravující biologická aktiva se dosud při zjišťování fair value odlišovaly přístupem k transakčním nákladům (podrobněji si problematiku objasníme v samostatných kapitolách, které jsou těmto oblastem věnovány). Po vydání IFRS 13 - Oceňování ve fair value v květnu 2011 s platností od roku 2013 byly přístupy ke zjištění fair value zobecněny a sjednoceny.

Důležitým momentem v průběhu držení aktiv a existence závazků, ve kterém dochází k řešení oceňovacího problému, je okamžik sestavení účetní závěrky. Účetní závěrka by měla podávat věrný obraz o finančněmajetkové situaci účetní jednotky. Kvalita ocenění aktiv a závazků je zde klíčovou záležitostí.

Vzhledem k úpravě konkrétních oblastí v jednotlivých standardech stojí proti sobě v současnosti zejména dvě koncepce ocenění aktiv a závazků k bilančnímu dni:

Oceňování na bázi historické ceny je založeno na výši nákladů spojených s pořízením aktiva a na dalším setrvání na bázi této ceny. Historické ceny tedy vycházejí z pořizovacích nákladů, jejichž obsah byl vyložen v předešlé části. Tato oceňovací báze je rovněž označována termínem historické náklady. Pojem historická cena je však již zažitý, a proto jej budeme v dalším textu užívat.

Při oceňování položek účetní závěrky na bázi historických cen lze historickou cenu pouze snižovat. Historický model oceňování vychází z ocenění aktiva v okamžiku pořízení a neumožňuje v účetnictví zachytit zvýšení cen aktiv. Podhodnocení původní (historické) ceny oproti současné tržní ceně způsobuje zejména inflace, u určité části aktiv dochází však také v průběhu jejich držení ke zvýšení hodnoty (zejména významný je tento problém u finančních aktiv, nemovitostí a do jisté míry i u biologických aktiv), které je pouze důsledkem minulých (správných) rozhodnutí (o pořízení těchto aktiv) a v současné době již není spojeno nebo je spojeno jen volně s vynakládanými náklady.

Historická cena je snižována:

Účetní ocenění aktiv by mělo vystihovat užitky od aktiva očekávané. Pokud dojde k tomu, že očekávané užitky, které z aktiva poplynou v budoucnu, jsou nižší než jeho účetní ocenění, je nutno účetní ocenění snížit v souladu se zásadou opatrnosti a s akruálním principem.

Snížení historické ceny je promítáno do nákladů a snižuje výsledek hospodaření, pokud pominou důvody pro snížení hodnoty (např. tržní hodnota aktiva se zvýší), dochází zpětně ke zvýšení účetního ocenění -- maximálně však do výše původních (amortizovaných, odepsaných) pořizovacích nákladů. Praktický účetní postup, který umožní jednoduchou realizaci snížení účetní hodnoty aktiva i její zpětné zvýšení, využívá k zachycení snižování, resp. zpětného zvyšování, hodnoty účty opravných položek k jednotlivým syntetickým účtům s patřičným analytickým rozčleněním, standardy se ovšem „účetně-technickému“ způsobu provedení snížení hodnoty nevěnují.

Testování zhoršení užitečnosti aktiv je závislé na charakteru aktiva a způsobu jeho užití v podniku. Samostatně je upraveno snížení hodnoty zásob (IAS 2 - Zásoby) a finančních nástrojů, snížení hodnoty těchto aktiv se tedy budeme věnovat při výkladu daných oblastí v následujících dílech. Snížení hodnoty dlouhodobých aktiv je upraveno v IAS 36 - Snížení hodnoty aktiv. Protože se tento standard týká oblastí, které jsou upravovány více standardy, seznámíme se s jeho základními východisky již na tomto místě.

Tento standard se vztahuje na veškerá aktiva s výjimkou:

Pokud zvážíme vylučované oblasti, předmětem standardu jsou zejména:

Důležitou podmínkou je neomezená doba trvání podniku v budoucnosti, na základě které lze předpokládat využití dlouhodobých efektů z užívání aktiv. Standard vyžaduje testování možného snížení hodnoty aktiv.

Pokud je účetní hodnota aktiva vyšší než zpětně získatelná částka, je nutno snížit hodnotu aktiva a zaznamenat ztrátu ze snížení hodnoty aktiva.

Klíčovým pojmem je (recoverable amount), která je standardem definována jako vyšší, a to z

je současná hodnota budoucích čistých peněžních toků, které bude užívání aktiva , včetně eventuální tržby z jeho prodeje na konci doby jeho použitelnosti.

Tato koncepce je založena na racionálním chování účetní jednotky. Pokud je fair value snížená o předpokládané náklady prodeje (tedy hodnota, za kterou by bylo možno aktivum prodat v nezávislé transakci) vyšší než hodnota, o které účetní jednotka očekává, že ji aktivum přinese v průběhu dalšího užívání, aktivum pravděpodobně bude prodáno. Jinými slovy účetní hodnota není snižována pod hranici efektů, které může aktivum přinést.

Účetní jednotka by měla k datu každé účetní závěrky zvažovat, zda existují indikace o možném snížení hodnoty držených aktiv. Standard uvádí příklady příznaků, které signalizují, že ke snížení hodnoty aktiva došlo.

Z rozboru účetních informací je rovněž možno zjistit, že ekonomická výkonnost aktiva je nižší, než se předpokládalo. Pokud výše uvedené příznaky existují, měl by podnik přistoupit k určení zpětně získatelné částky.

Standard vždy vyžaduje pravidelné každoroční testování možného snížení hodnoty u nehmotných aktiv s neurčitelnou dobou použitelnosti (tedy u aktiv, jejichž dobu použitelnosti nelze stanovit) a nedokončených nehmotných aktiv (projev zásady opatrnosti).

je zjišťována pro jednotlivá aktiva, která jsou testována na snížení hodnoty. Při stanovení hodnoty z užívání může nastat situace, kdy nelze stanovit hodnotu peněžních toků, které jsou generovány samostatným aktivem, protože aktivum vytváří peněžní toky v rámci skupiny aktiv a jeho individuální přínosy nejsou oddělitelné. Jinými slovy aktivum nevytváří peněžní toky nezávisle na dalších aktivech. Standard v tomto případě požaduje identifikaci tzv. penězotvorné jednotky (cash generating unit).

představuje nejmenší skupinu aktiv, která generuje samostatně zjistitelné (oddělitelné) peněžní toky. Jako samostatná penězotvorná jednotka musí být vždy určeno aktivum (či skupina aktiv), jejichž výkony mohou být prodány samostatně a pro něž existuje aktivní trh bez ohledu na to, zda k prodeji těchto výkonů mimo podnik skutečně dochází.

není v mnoha případech jednoduchou záležitostí, a nelze tudíž stanovit jednoduchý recept na řešení tohoto problému. Standard proto stanovuje zejména obecné zásady, jejichž dodržování by mělo vést ke sjednocení přístupů pro určení hodnoty z užívání. Hodnota z užívání je současná hodnota budoucích čistých peněžních toků, které bude užívání aktiva , včetně eventuální tržby z prodeje aktiva na konci doby jeho použitelnosti.

Zpětně získatelná částka, zjištěná postupem uvedeným výše, je porovnána s účetní hodnotou aktiva. Pokud se jedná o penězotvornou jednotku, její účetní hodnota je zjištěna jako součet účetních hodnot aktiv, které byly penězotvorné jednotce přiřazeny (tedy těch aktiv, které generují budoucí peněžní toky kvantifikované při zjišťování hodnoty z užívání penězotvorné jednotky). Pokud je účetní hodnota vyšší než zpětně získatelná částka, došlo ke snížení hodnoty aktiv, a účetní ocenění aktiv je třeba snížit.

Ztráta ze snížení hodnoty je zachycena jako náklad snižující výsledek hospodaření v období, kdy ke snížení hodnoty došlo, případně kdy bylo zjištěno. Pominou-li důvody, které vedly k předchozímu snížení hodnoty aktiva, dojde ke zrušení (nebo částečnému snížení) ztráty ze snížení hodnoty, které je vykázáno jako zvýšení výsledku hospodaření (gain). Zrušení ztráty ze snížení hodnoty je možno provést pouze tehdy, pokud došlo ke změně v odhadech použitých při stanovení zpětně získatelné částky v účetním období, ve kterém naposledy ke snížení hodnoty došlo.

Pokud bychom chtěli porovnávat úpravu standardu s českými účetními předpisy, je zřejmé, že jediným společným bodem je, že české účetní předpisy rovněž vyžadují v souladu se zásadou opatrnosti implicitně definovanou v zákoně č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, zachytit snížení hodnoty aktiv, pokud k němu v průběhu účetního období došlo. Pro zjištění, zda ke snížení hodnoty došlo, vyžadují české předpisy porovnání účetní zůstatkové ceny a ceny aktiva, kterou má podnik stanovit podle své úvahy. České předpisy tedy pro účely zjištění, zda došlo ke snížení hodnoty aktiv, neberou v úvahu hodnotu z užívání a nevyžadují její zjištění.