Některé aspekty dokazování v daňovém řízení

Vydáno: 25 minut čtení

Dokazování hraje klíčovou roli v zásadě v rámci každého soudního, daňového či správního procesu, a to ve vztahu ke zjištění skutkového stavu věci, v ideálním světě co nejvíce se přibližujícího ke skutečnému a pravdivému skutkovému ději. V jednotlivých procesech je zásadním aspektem dokazování i rozložení důkazního břemene (v návaznosti na povinnost tvrzení) jednotlivých stran řízení. Podstatou dokazování v daňovém řízení je dostatečně spolehlivé zjištění relevantního skutkového stavu, když tento dokazovací proces se odvíjí od unesení důkazního břemene primárně ze strany daňového subjektu; nejedná-li se například o případy dle ust. § 92 odst. 5 daňového řádu , kdy důkazní břemeno naopak tíží správce daně 1) . V průběhu dokazování se posuzují různé právní a skutkové okolnosti, které mají ve svém konečném důsledku zásadní vliv na formulaci závěrů správce daně v kontextu zásady volného hodnocení důkazů dle ust. § 8 odst. 1 daňového řádu . Při dokazování by správce daně skutečně měl posuzovat každý důkaz podle své úvahy, jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a přihlížet ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. Při posuzování některých praktických skutečností a okolností však tato „dokazovací“ zásada nezřídka dostává tzv. „co proto“. Cílem článku je zamyšlení a praktický vhled do některých vybraných praktických právních a skutkových okolností, které ovlivňují výsledky daňových řízení, a které jsou předmětem mnoha argumentačních sporů mezi daňovými subjekty, správci daně a vlastně i na úrovni soudů.

 

Některé aspekty dokazování v daňovém řízení
JUDr. Ing.
Radan
Tesař,
advokát
 
(Domnělé) rozpory mezi soukromým a daňovým právem?
V daňovém dokazování se velmi často posuzují i otázky fakticky ryze soukromoprávního charakteru, a to zejména z oblasti věcného2) a závazkového3) práva či korporátního práva4). V ustanovení § 1 odst. 1 občanského zákoníku je deklarována jedna ze zásad soukromého práva, ze které vyplývá, že
„uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného“
. Praktické důsledky aplikace této zásady jsou různorodé5), ale zároveň se nesmí tato zásada vykládat příliš extenzivně. Soukromé právo vychází například ze zásady neformálnosti právních jednání, když tato neformálnost vyplývá z principu autonomie vůle účastníků právních jednání. Jinak řečeno, soukromé právo u naprosto drtivé většiny právních jednání nepředpokládá a nevyžaduje, aby například smlouvy byly uzavřeny v písemné formě. Zákonodárce zakotvil povinnost písemné formy právních jednání jen pro jednání se závažnými právními následky, kterými jsou například smlouvy o převodu vlastnického práva k nemovitým věcem. Zákonodárce tedy v rámci rekodifikace soukromého práva deklaruje adresátům právních norem zásadu, že právní jednání se nemusí uzavírat v písemné formě. A co na to daňová praxe? Velmi často se naopak účastníci daňových řízení setkávají s tvrzeními, že absence písemné formy smlouvy je
de facto
nestandardní okolností; někdy s dovětkem, že záleží na skutkových okolnostech případu.
Jednoznačnost a bezrozpornost právního řádu či důvěra a právní jistota osob se v tomto ohledu částečně otřásají v základech. A fyzické a právnické osoby jsou zmatené, a to oprávněně. Lze rozumět názorům, že vždy záleží na konkrétních skutkových okolnostech projednávané věci, ale v otázkách takového významu, jako je forma právních jednání (smluv), by měla na úrovni soukromého a daňového práva existovat interpretační jednota. A to včetně důvěry v legitimitu a legalitu rozhodování orgánů veřejné moci.
Bohužel, v praxi si orgány veřejné moci někdy nevyhodnotí ani to, co znamená „písemná smlouva“ či „smlouva v písemné formě“, neboť písemná forma nerovná se listinná (tištěná) forma smlouvy. Písemná forma vyžaduje písemnost obsahu (tzv. textová podoba) a podpis jednající osoby6), přičemž písemná forma je zachována i při právním jednání učiněném elektronickými nebo jinými technickými prostředky umožňujícími zachycení jeho obsahu a určení jednající osoby7). Smlouva v písemné formě tedy nemusí být napsána na list papíru, ale rozumí se jí i e-mailová korespondence, objednávka a (i konkludentní)
akceptace
takové objednávky v tištěné, e-mailové či jinak elektronicky zachycené formě (např. na zařízení USB, CD-ROM, DVD, paměťové kartě či pevném disku počítače).8) Podpisem se zároveň rozumí například pouze uvedení jména a příjmení (viz prosté podpisy v závěr