Dodatečné daňové přiznání je klíčovým nástrojem pro opravu chybných údajů v řádném přiznání. Judikatura poskytuje důležité vodítko pro správné použití tohoto institutu, zejména ve vztahu k lhůtám pro podání a možnostem žaloby proti vlastnímu přiznání. Rozsudky soudů ukazují, že dodatečné přiznání lze podat i po překročení subjektivní lhůty, pokud jde o daň nižší. Správce daně má povinnost vyzvat k podání dodatečného přiznání, pokud má důvodný předpoklad doměření daně, ale výjimky existují, zejména pokud by výzva mohla zmařit cíl správy daní. Dodatečné přiznání může ovlivnit běh prekluzivní lhůty, což je významné pro správné stanovení daně.
Dodatečné daňové přiznání
Ing.
Zdeněk
Burda,
daňový poradce BD Consult, s. r. o.
Z rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 9. 2023, čj. 2 Afs 363/2019-50, zveřejněného ve Sbírce rozhodnutí NSS 11/2023 pod č. 4517/2023, vyplynula právní věta:
„Daňový subjekt je dle § 141 odst. 2 daňového řádu oprávněn podat dodatečné daňové přiznání na daň nižší ve lhůtě pro stanovení daně. Subjektivní lhůta stanovená v § 141 odst. 1 větě první daňového řádu (do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém daňový subjekt zjistil, že daň má být vyšší než poslední známá daň) se pro podání dodatečného daňového přiznání na daň nižší nepoužije.“
(pozn.: zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád)Rozšířený senát tedy konstatoval, že v daňovém řádu obsažená lhůta pro podání dodatečného daňového přiznání na daň vyšší do konce měsíce následujícího po zjištění důvodů pro jeho podání neznamená, že by ve stejné lhůtě bylo nutno podat i dodatečné daňové přiznání na daň nižší. I v případě, že uvedená lhůta bude překročena, je možné takovéto dodatečné přiznání platně podat.
Možností podat žalobu proti vlastnímu daňovému přiznání namísto dodatečného přiznání.
se zabýval rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 5. 2024, čj. 1 Afs 60/2024-36.Žalobce podal přiznání k DPH a správce daně v něm uvedenou daň konkludentně vyměřil. Následně byla podána žaloba, ve které žalobce tvrdil, že v daňovém přiznání jsou chybně uvedeny údaje na některých řádcích. Žalobce nevyužil možnosti podat dodatečné daňové přiznání, ale rovnou podal žalobu. Nebyl však úspěšný. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v daném případě nebylo v žalobě uvedeno porušení žalobcových subjektivních práv a bylo namístě žalobu zamítnout. Zároveň poukázal na jiné případy, kdy k porušení práv naopak došlo a žalobě vyhověno bylo. (Jednalo se zejména o případ, kdy daňový subjekt podal daňové přiznání v souladu se stanoviskem Generálního finančního ředitelství, se kterým ale nesouhlasil a situaci řešil žalobou, které bylo vyhověno).
Nejvyšší správní soud se dne 30. 5. 2023 pod čj. 1 Afs 181/2022-27 zabýval
možností podat odvolání proti doměřené dani na základě vyhovění výzvě správce daně k podání dodatečného přiznání.
Žalobkyně vyhověla výzvám správce daně k podání dodatečných daňových přiznání. Správce daně o nich neměl pochybnosti a vyměřil je v souladu s údaji v nich uvedenými. Žalobkyně ale následně podala proti dodatečným platebním výměrům odvolání, která správce daně označil jako nepřípustná, protože v takovém případě se dle §144 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“) nelze odvolat, a řízení o nich zastavil. Nejvyšší správní soud potvrdil správnost tohoto postupu – odvolání bylo nepřípustné, v jiné kauze řešené Nejvyšším správním soudem, na kterou odkazovala žalobkyně, totiž po podání daňového přiznání ještě probíhala kontrola či postup k odstranění pochybností, jejichž výsledky sice nevedly ke změně výše daně, ale mohly v nich nastat skutečnosti, které by bylo způsobilé řešit v odvolání. Pokud byla žalobkyně přesvědčena, že její původní daňová povinnost byla správná, pak měla na výzvu správce daně k podání dodatečného přiznání reagovat „nulovým dodatečným přiznáním“ či sdělením, že její původně přiznaná daň je správná.Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 4. 2024, čj. 1 Afs 10/2024-33 jsme se dočetli o
návaznosti zrušeného zákona o správě daní a poplatků a daňového řádu,.
který dle názoru finančních orgánů umožňoval doměřit daň za období z působnosti zákona o správě daní a poplatků bez ohledu na maximální desetiletou prekluzivní lhůtu i po jejím uplynutí. Tato praxe byla později Nejvyšším správním soudem označena za nezákonnou. V daném případě ale chtěl tento nezákonný výklad využít naopak žalobce, když podal dodatečné daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2008 až 2010 v průběhu roku 2020. Úspěšný však nebyl.V rozsudku ze dne 19. 7. 2023, čj. 9 Afs 209/2022-42) hledal Nejvyšší správní soud odpověď na otázku, zda
záporná odpověď na výzvu k podání dodatečného daňového přiznání má v materiálním smyslu charakter dodatečného přiznání
v nulové výši. Nejvyšší správní soud došel k závěru, že reakce žalobkyně sice znamenala podání nulového dodatečného přiznání v materiálním slova smyslu, nicméně výzva k jeho podání byla formálním úkonem sledujícím prodloužení prekluzivní lhůty, protože k doměření daně došlo teprve v kombinaci s následně zahájeným postupem k odstranění pochybností, což Nejvyšší správní soud označil za nepřípustné. Reakce žalobkyně spočívající v „nulovém dodatečném přiznání“ nemohla prodloužit prekluzivní lhůtu a výzva k jeho podání také ne, neboť daň nebyla doměřena přímo v návaznosti na tuto první výzvu a druhá výzva obsahovala stejné skutečnosti jako výzva první. Případnou daňovou kontrolu tak mohl správce daně zahájit pouze v původní (neprodloužené lhůtě).Možností žalovat nevydání výzvy k podání dodatečného daňového přiznání až v průběhu kontroly jako trvající zásah.
byla posuzována Nejvyšším správním soudem dne 14. 11. 2019 pod čj. 8 Afs 238/2019-30. V daném případě správce daně namísto výzvy k podání daňového přiznání přikročil rovnou ke kontrole a jeho postup byl žalován jako nezákonný zásah. Nejvyšší správní soud označil kontrolu za zásah trvající, v daném případě tedy každý den probíhající kontroly startovala nová dvouměsíční lhůta pro podání žaloby.A nyní již k dalším judikátům.
1. Je zajišťovací příkaz automaticky potvrzením skute