Ing. Zdeněk Burda

Řada daňových subjektů obchoduje se zahraničím, což má pochopitelně i své daňové dopady. Finanční orgány si mezistátně vyměňují informace, obtíže s tím spojené se dostávají i na pořad jednání soudů. Výběru z judikatury na toto téma je věnován dnešní příspěvek. V našem časopise jsme se tomuto tématu již věnovali v č. 11/2022 v článku „Mezinárodní dožádání – výběr z judikatury správních soudů“. V úvodu tedy tradičně krátce shrneme rozsudky z předchozího příspěvku.

Téma nezákonných kontrol stále nemizí ze soudních síní. Opět se po čase k němu vracíme a nabízíme vám výběr zajímavých rozsudků správních soudů. Zmíněné judikatuře jsme se v našem časopise již několikrát věnovali, a to v číslech 6/2019, 3/2022 a 3/2024. V úvodu tedy provedeme shrnutí dříve komentovaných rozsudků.

Ne vždy se časové možnosti jednotlivých účastníků daňových řízení shodují s představami toho, kdo jednání nařizuje. V některých případech však naopak dochází k obstrukcím a účelovým omluvám způsobeným snahou prodlužovat příslušné řízení či k přeceňování osobních důvodů pro neúčast na jednání. Judikatuře správních soudů v této oblasti se budeme věnovat v následujícím příspěvku.

Problematika plných mocí se opakovaně dostává na pořad jednání správních soudů při daňových sporech. Chybné vyhodnocení plné moci může mít zásadní vliv na výsledek daňového řízení. Zajímavé judikatuře z této oblasti je věnován dnešní příspěvek. Zmíněné oblasti jsme se v našem časopisu již věnovali v č. 6/2018, 12/2021 a 4/2023. V úvodu tedy provedeme tradiční stručné shrnutí rozsudků z předcházejících příspěvků. Nejvyšší správní soud dne 19. 2. 2014 pod čj. 1 Afs 88/2013-66, (podobně i 10. 4. 2015 pod čj. 4 Afs 8/2015-39) konstatoval, že v případě, kdy daňový subjekt uloží plnou moc u svého místně příslušného finančního úřadu, nemusí být tímto úřadem automaticky předána na všechny ostatní finanční úřady v republice, a je ji tedy nutno uložit u každého finančního úřadu samostatně. Tuto situaci však nelze zaměňovat např. s kontrolou v rámci tzv. vybrané působnosti dle zákona č. 456/2011 Sb. , o Finanční správě ČR, kdy kontrolu provádí místně nepříslušný finanční úřad, kterému není nutno plnou moc předkládat znovu. Další výjimky jsou uvedeny přímo v daňovém řádu (např. dožádání jiného finančního úřadu) a jsou zmiňovány přímo v rozsudcích.

Spory o prokazatelnost služebních jízd či cest a výdajů s nimi spojených jsou častou oblastí střetů mezi poplatníky a správci daně. Judikatuře z této oblasti je věnován následující příspěvek. V úvodu provedeme tradiční shrnutí rozsudků z obdobných příspěvků, které jsme už v našem časopise zveřejnili dříve (články „Nad problémy spojenými s knihou jízd“ č. 11/2009 a „Kniha jízd a obdobná problematika v judikatuře správních soudů“ č. 5/2023). Garážování služebních vozidel společností s ručením omezeným (dále jen „s. r. o.“) v místech bydliště jejich jednatelů bylo předmětem rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 2 Afs 185/2006-49 ze dne 31. 5. 2007. Jednatelé firmy jezdili služebními vozidly do práce a zpět. Finanční orgány tuto situaci posoudily jako poskytnutí vozidla zaměstnanci pro služební i soukromé účely a požadovaly dodanění ve výši 1 % z pořizovací ceny vozidla měsíčně. Nejvyšší správní soud (dále také „NSS“) došel k závěru, že samotný fakt, že garáže jsou v místě bydliště zaměstnanců, ještě nedělá z jízd jednatelů z kanceláře do garáže soukromé jízdy.

Přestože na první pohled trestní řízení v daňových věcech a daňové řízení prováděné finančními orgány sledují obdobné cíle, mají svou vlastní samostatnou právní úpravu i různé státní orgány včetně soudů. Dnešní výběr z judikatury správních soudů je věnován zajímavým případům z oblasti, kde se působnost těchto samostatných řízení protíná.

Judikaturou z oblasti prekluzivních lhůt jsme se v našem časopise již opakovaně zabývali. Přestože od posledního výběru příspěvků na toto téma uplynulo jen o něco málo více než jeden rok, zajímavých rozsudků z této oblasti je tolik, že si nadcházející text na toto téma vyžádal užší zaměření, tentokrát na prekluzi ve vztahu ke kontrolám a daňovým přiznáním. Předcházející příspěvky z oblasti prekluze jsme zveřejnili v našem časopise v č. 1/2021 v článku „Prekluzivní lhůta při kontrolních činnostech správce daně – výběr z judikatury“, v č. 5/2022 v článku: „Prekluzivní lhůty – judikatura správních soudů“ a v č. 1/2024 v článku „Prekluze práva vyměřit daň – judikatura správních soudů“. V tradičním úvodním shrnutí judikátů z předchozích příspěvků vybereme ty, které se týkají dnešního, úžeji koncipovaného tématu.

Finanční úřady vedou na jednotlivé daňové subjekty osobní spisy. V praxi pak občas nastávají spory ohledně rozsahu a způsobu zpřístupnění písemností v nich uložených. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů. Ústavní soud se v nálezu čj. IV. ÚS 179/01 ze dne 31. 8. 2001 týkajícího se dnes již zrušeného zákona o správě daní a poplatků („ZSDP “) zabýval možností nahlížení do „tajné“ tedy „vyhledávací“ části spisu. Správce daně by měl zpřístupnit v podstatě vše, co neohrožuje zájem třetí osoby (a i takové písemnosti lze anonymizovat například začerněním). Do platného daňového řádu oproti ZSDP státní správa prosadila možnost zatajit písemnost ve vyhledávací části spisu, pokud by mohl být ohrožen cíl správy daní (tedy správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady).

Pokud daňový subjekt nesouhlasí s výší sankcí, které mu udělí správce daně, má dvě možnosti – rozporovat oprávněnost sankce či její výše nebo požádat o její prominutí. V dnešním příspěvku se budeme věnovat judikatuře týkající se druhé z výše uvedených možností, tedy sporům ohledně prominutí daně či jejího příslušenství.

Úroky z prodlení jsou jednou z nepříjemných sankcí spojených s pozdní úhradou daně. Vzhledem k tomu, že na rozdíl od penále jejich výše naskakuje v závislosti na době prodlení, mohou za několik let narůst do značné výše. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury. V našem časopise jsme se touto problematikou zabývali již v č. 11/2019 a č. 6/2022. V úvodu tedy tradičně provedeme shrnutí předcházející judikatury.

Doručování písemností se v našem časopise pravidelně věnujeme, neboť má důležitý dopad na další osud příslušných řízení, např. na běh lhůt, právní moc, prokázání, že adresát se o písemnosti dozvěděl, apod. Judikatuře z této oblasti jsme se v našem časopise mnohokrát věnovali (např. v č. 6 a 7/2011, v č. 9/2015, č. 11/2018 a č. 9/2022. V úvodu tradičně shrneme východiska nejzajímavějších judikátů z těchto příspěvků.

Kromě zákonných lhůt existuje celá řada lhůt, jejichž délku určuje svým rozhodnutím správce daně. Ne vždy se stanovené časové rozmezí shoduje s názorem daňového subjektu na to, do kdy je požadavkům správce daně schopen vyhovět. Zajímavým rozsudkům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

V případě, že daňový subjekt zjistí, že v řádném daňovém přiznání udělal chybu či bylo nesprávné z jiných důvodů, měl by podat přiznání dodatečné. Sporům z této oblasti je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Daňový řád umožňuje správci daně provádět místní šetření. Svou povahou by však mělo jít o minimálně invazivní prostředek státní správy sloužící spíše k tzv. „mapování terénu“. Nemělo by být zaměňováno např. s daňovou kontrolou či s výslechy svědků. Dnešní výběr je věnován rozsudkům správních soudů z této oblasti.

V daňových řízeních velmi často nestačí prokázat tvrzení daňových subjektů pouze formálně správnými daňovými doklady a dalšími písemnými dokumenty. Jako rozsáhlý zdroj důkazů se pak nabízejí svědecké výpovědi. Soudním sporům z této oblasti se v našem časopise pravidelně věnujeme (viz články v č. 7-8/2018, 3/2020 a 10/2022). Vzhledem k tomu, že nové rozsudky z této oblasti stále přibývají, vracíme se k této problematice opět a věnujeme jí dnešní příspěvek.

Při sporech se správcem daně v oblasti nároků na odpočet DPH dochází ke sporům, zda státu vůbec nějaká daň chybí, popř. v jaké fázi dodavatelsko-odběratelského řetězce a jaké důsledky z toho plynou. Judikatuře z této oblasti je věnován dnešní výběr z rozsudků Nejvyššího správního soudu.

O zákonnosti kontroly prováděné správcem daně se vedou časté spory, které mají někdy své vyústění až u soudu. V dnešním příspěvku se budeme věnovat zajímavým judikátům z této oblasti. Uvedené problematice jsme se v našem časopisu věnovali již v čísle 6/2019 a 3/2022. V úvodu tedy tradičně shrneme rozsudky z předcházejících příspěvků.

Vymáhání daňových nedoplatků je nejzazším a velmi invazivním zásahem do majetku daňových subjektů. Je tak pochopitelné, že i v této oblasti vznikají spory se správci daně. Výběru zajímavých rozsudků z daňových exekucí je věnován dnešní výběr z judikatury správních soudů.

Daňová řízení či prověřování daňových povinností neprobíhají vždy rychle. Přestože se prekluzivní lhůty zdají být na první pohled dostatečně dlouhé, není vždy otázka jejich dodržení problémem okrajovým a sporů z této oblasti přibývá. V dnešním výběru judikatury se věnujeme zajímavým soudním rozhodnutím z této oblasti.

Zneužití práva je poněkud tajemný pojem, který umožňuje správci daně napadnout jednání daňového subjektu i v případě, že nic nezastíral a formálně vyhověl textu právních předpisů. Pokud se však zjistí, že tak činil v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu s převažujícím účelem získání daňové výhody, pak finanční úřad může k takovému jednání nepřihlédnout a neuznat jej. Z výše uvedeného je zřejmé, že není jednoduché posouzení otázky, co je ještě dovolená daňová optimalizace spočívající v oprávněné snaze neplatit daně v maximální možné výši, a co naopak již činnost v rozporu s úmyslem zákonodárce. Je třeba zdůraznit, že do této kategorie nespadají podvody, falešné faktury či např. uzavření smlouvy, jejíž psaný obsah je v rozporu s tím, co reálně nastalo. Přímo do daňového řádu , zákon č. 280/2009 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád “), se zneužití práva dostalo v rámci jeho novely č. 80/2019 Sb. , která je účinná od 27. 3. 2019. V soudních přích se však tato otázka posuzovala již skoro od začátku tohoto tisíciletí. Problematice judikatury z oblasti zneužití práva jsme se již v našem časopise věnovali v číslech 11 a 12/2011, 5/2016 a 3/2019. Nejprve se tedy pokusíme krátce shrnout tehdy publikované rozsudky.