V oblasti práva na přístup k informacím existují situace, kdy obce mohou poskytování informací omezit, avšak nikoli zcela odmítnout. Článek navazuje na příspěvek zveřejněný v aplikace Dauč (viz QR kód na konci článku) a zaměřuje se na specifické případy v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb. , které umožňují omezení v přístupu k informacím. Zvláštní pozornost je věnována definování vnitřních pokynů a podmínkám, za nichž informace nelze poskytnout v plném rozsahu. Dále se článek věnuje kontroverznímu tématu zneužití práva na informace, ukazuje na komplikace, které se mohou objevit v praxi, a zdůrazňuje, jak důležité je rovnoměrné nastavení práva vůči povinným subjektům i žadatelům.
Poskytování informací obcemi: omezení a výklad práva na přístup k informacím
Ing.
Zdeněk
Morávek
Vnitřní pokyny a jejich vliv na poskytování informací
Další případy, kdy povinný subjekt může omezit poskytování informací, obsahuje § 10 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“). Povinný subjekt může v těchto případech poskytnutí informací pouze omezit. Není tedy oprávněn informace kompletně neposkytnout. Naopak je povinen poskytnout informace alespoň v omezeném rozsahu. V praxi tedy poskytne všechny informace, které nepodléhají omezení podle komentovaného ustanovení. Pokud to není možné, musí poskytnout alespoň doprovodnou informaci.
Co se týká jednotlivých situací, první je případ, kdy se informace vztahuje výlučně k vnitřním pokynům a personálním předpisům povinného subjektu. Je tedy nutné nejdříve definovat, co je to vnitřní pokyn. Jak uvedl Městský soud v Praze ve svém rozsudku čj. 10 A 251/2011-38, o vnitřní pokyn ve smyslu výše uvedeného se jedná tehdy, upravuje-li postupy, které:
–
se projeví výhradně uvnitř úřadu,
–
nemají žádný výstup navenek a
–
nikterak nedopadají do práv a právem chráněných zájmů osob stojících mimo úřad.
Co se týká personálních předpisů, odborná veřejnost a výklady se shodují, že personální předpisy jsou akty obecnými, které se vztahují buď na všechny pracovníky, nebo alespoň na jejich většinu. I jimi jsou pouze takové akty, kterými jsou regulovány vztahy výhradně uvnitř povinného subjektu, aniž by se výsledky takové regulace projevily navenek.
Základní problém tedy bude představovat výklad, co znamenají výstupy a výsledky navenek. Protože např. vnitřní platový předpis je jistě vnitřní pokyn a zřejmě i personální předpis, kterým se regulují vztahy výhradně uvnitř úřadu. Ovšem jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 120/2017-37 ze dne 20. 4. 2017, navenek se vnitřní pokyny a personální předpisy projeví vždy, souvisí-li s nakládáním s veřejnými prostředky, neboť toto hospodaření se vždy bude dotýkat i osob stojících mimo daný povinný subjekt, které mají zájem na jeho kontrole.
Velmi poučný je v tomto smyslu již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 1 As 120/2017-37, v daném případě se jednalo o statut a jednací řád škodní komise. Nejvyšší správní soud ČR k tomu uvedl:
„Jak konstantně judikuje Nejvyšší správní soud (srov. např. rozsudek rozšířeného senátu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 5 As 64/2008 - 155, č. 2109/2010 Sb. NSS), existuje silný veřejný zájem na transparentnosti poskytování veře