Metody interpretace používané Soudním dvorem Evropské unie (vybrané poznámky) - 2.
část
Ing.
Roman
Landgráf
daňový poradce, ev. č. 1284
Pozn. red.:
1. část viz Daňový expert č. 3/2015.
1 Význam kontextu
Obecně řečeno, kontextuální
interpretace
může být zkoumána ze dvou, třebaže
komplementárních, pohledů. Z vnitřního pohledu se kontextuální interpretace
zaměřuje na čistě
normativní kontext, ve kterém je předmětné ustanovení evropského práva umístěno. Tak jako různé
části motoru musí pracovat společně, aby se udržely v chodu, Soudní dvůr Evropské unie bere v úvahu
funkcionální vztah mezi předmětným ustanovením evropského práva a normativním systémem, ke kterému
náleží. Z vnějšího pohledu kontextuální interpretace
zkoumá legislativní rozhodovací proces, který
vedl k přijetí předmětného ustanovení evropského práva. Použijí se tedy takto i záznamy z jednání
(travaux préparatoires) - pro zjišťování úmyslu zákonodárce.1.1 Systematická
interpretace
Systematická
interpretace
je založena na předpokladu racionálního zákonodárce (tj. že
zákonodárce jedná racionálně). To tedy znamená, že se předpokládá, že autoři Smluv vytvořili řád,
který je konzistentní a kompletní1) (Lenaerts, 2007). Vyhovění principu
konzistence vyžaduje, že by nejenom měla být prováděna interpretace
ustanovení Smluv konzistentně,
ale že by také evropský legislátor měl vědomě tento princip brát v úvahu. To znamená, že každé
ustanovení evropského práva musí být interpretováno tak, aby bylo zajištěno, že neexistuje konflikt
mezi individuálními ustanovení (předpisy) a obecnou strukturou (systémem), jíž jsou součástí.
Evropský legislátor se také musí vyhnout neužitečné duplikaci. Ve shodném smyslu také platí, že
žádné ustanovení evropského práva by tak mělo být nadbytečné (postradatelné). Každé ustanovení
evropského práva musí být interpretováno spíše ve světle „užitečného účinku“ (effet
utile)2). Určitému konkrétnímu ustanovení evropského práva tedy nesmí být
nikdy dán stejný význam jako jinému ustanovení patřícímu do stejného normativního textu.Systémové kritérium
interpretace
předpokládá, že právní ustanovení by měla být
interpretována, v případě pochybností, způsobem, který je v souladu se „systémem“, tedy koherentně
(v souladu) s (i) principy, pravidly a koncepty charakteristickými pro stejnou oblast právního
systému, ke které předmětné právní ustanovení patří, nebo (ii) vlastnostmi (charakteristickými
znaky) jiné oblasti uvnitř stejného právního řádu, nebo, konečně, (iii) vlastnostmi
(charakteristickými znaky) jiného právního řádu (komparativní
argument). Soudní dvůr Evropské unie
využívá všechny tyto druhy právních argumentů. Systémová kritéria jsou zde uvažována v širokém
smyslu, a obsahují většinu interpretačních technik běžných v právních kulturách členských zemí: a
contrario
interpretaci, uplatnění analogie, a fortiori
úvahu, ad absurdum
argument, argument
precedentem, argumentaci pomocí principů, vyvažovací (balanční, proporcionální) argumentaci atd. Je
možné si přitom povšimnout, že v rozhodování Soudního dvora Evropské unie jsou komparativní
argumenty mnohem vzácnější než by bylo možné očekávat; častěji jsou spíše ve stanoviscích
generálních advokátů (Itzcovich, 2009, s. 552).Pokud je ustanovení evropského práva otevřené pro několik interpretací, přednost by měla
být dána tomu výkladu, který zajišťuje, že ustanovení zachovává svoji účinnost - samozřejmě že
interpretace
nesmí překročit limit „contra legem“. SDEU upřednostňuje interpretaci garantující
vyhovění primárnímu evropskému právu. Lze to ilustrovat na rozhodnutí ze dne 19.11.2009 ve věci
C-402/07 Sturgeon a ostatní proti Condor Flugdienst GmbH3). V této kauze byl
SDEU dotázán, zda nařízení číslo 261/2004 (ze dne 11.02.2004)4) přiznává
právo cestujícím na náhradu škody od letecké společnosti v případě zpoždění. Text tohoto nařízení
nezakládá výslovně právo na náhradu škody pro takové cestující, jejichž let byl zpožděn; na druhé
straně, právo na náhradu škody výslovně zakotveno pro cestující, jejichž let byl zrušen. Může být
tedy toto „mlčení zákona“ vnímáno jako popření práva na kompenzaci pro takovou kategorii
cestujících? Soudní dvůr Evropské unie odpověděl negativně. SDEU nejprve uvážil, že nařízení, ve
světle svých cílů, nevylučuje poskytnutí kompenzaci cestujícím, jejichž let byl pouze zpožděn. Kromě
toho nelze bez dalšího předpokládat, kde cestujícím zpožděných letů nemají nárok na náhradu škody a
že na ně nelze pro účely přiznání takového nároku nahlížet stejně jako na cestující zrušených letů.
Dále SDEU poznamenal, že podle obecné interpretační zásady „musí být akt Společenství vykládán v co
největším možném rozsahu způsobem, který nezpochybní jeho platnost“5). Tzn.
že akty evropského práva musí být interpretovány v souladu s vyššími pravidly evropského práva,
včetně principu rovného zacházení. Protože cestující, jejichž let byl zrušen, a cestující jejichž
let byl zpožděn, jsou ve srovnatelné situaci, předmětné nařízení musí být interpretováno takovým
způsobem, aby s oběma kategoriemi cestujících bylo zacházeno stejně. V tomto smysl SDEU uvedl, že
oběma kategoriím cestujících byla způsobena podobná škoda, spočívající ve ztrátě času. Konkrétně,
situace cestujících, jejichž let byl zpožděn, je srovnatelná se situací cestujících, kteří byli po
příchodu na letišti informováni, že jejich let byl zrušen a následně byli přesměrováni. Protože
nařízení poskytuje právo na kompenzaci pouze tehdy, když zrušení letu a následné přesměrování
znamená ztrátu času alespoň 3 hodiny, to stejné by mělo být aplikováno v případě zpoždění. Soudní
dvůr Evropské unie tedy rozhodl, že aby nařízení bylo v souladu se zásadou rovného zacházení, musí
být interpretováno tak, že zakládá nárok na náhradu škody (kompenzaci) cestujícím, jejichž let byl
zpožděn a kteří dosáhnou cílové destinace
od 3 a více hodin později než podle původního letového
řádu. Pro zachování rovnováhy zájmu cestujících a zájmu leteckých dopravců SDEU připomněl (zejména
ve vazbě na čl. 5 odst. 3 uvedeného nařízení), že letečtí dopravci nejsou povinni platit kompenzace
,
pokud se podaří prokázat, že zrušení nebo zpoždění bylo způsobeno mimořádnými okolnostmi.2 Teleologická intepretace
2.1 Obecné poznámky
Bývalý generální advokát Fennely v jednom svém odborném (tedy mimo výkon činnosti
generálního advokáta SDEU) článku uvedl: „charakteristickým elementem interpretační metody Soudního
dvora Evropské unie je tzv. teleologický přístup.“ (Fennely, 1997, s. 664). Někteří pozorovatelé
konstatují, že pokud Soudní dvůr Evropské unie interpretuje primární evropské právo, staví
teleologickou metodu
interpretace
nad ostatními, neboť Smlouvy jsou prodchnuté účelově-řízeným
funkcionalismem. Na rozdíl od běžných mezinárodních smluv, jejichž cílem je obvykle přizpůsobení
vzájemných zájmů a vymezení zón vlivu, zakládající Smlouvy jsou zcela založeny na myšlence, že
existují cíle s prvořadou ústavní důležitostí.Navíc, jak bylo uvedeno výše, Smlouvy jsou psány v širokých (obecných) termínech a svěřují
politickým institucím EU realizaci stanovených cílů. Obsahují mnoho obecných (generálních) pojmů a
málo konkrétních pravidel. Navzdory
abstraktní
obecnosti ustanovení evropského práva je Soudní dvůr
Evropské unie povinen vykonávat soudní pravomoc. Vyhnutí se této odpovědnosti by bylo odepřením
spravedlnosti. Proto bývá v literatuře uváděno, že SDEU musí dát příliš obecným pojmům konkrétní
výraz „vyplňováním“ nejasných (víceznačných) ustanovení Smluv.Zatímco ustanovení Smluv jsou často pojata v širokém obecném smyslu, sekundární evropská
legislativa
je často vysoce technická a komplexní. Při vyplňování mezery mezi těmito dvěma extrémy -
obecnost primárního práva a vysoký stupeň preciznosti sekundárního evropského práva -nemá SDEU jinou
volbu než vzít v úvahu cíle sledované Smlouvami.Teleologická a systematická
interpretace
jsou často propojené, jakkoliv ta druhá umožňuje
SDEU identifikovat cíle sledované předmětným ustanovením. Řečeno jinak, je to generální (celkové)
schéma Smluv (nebo předmětných aktů sekundárního evropského práva), která umožňuje SDEU objasnit
jejich příslušné cíle.Obvykle se uvádí (Bengoetxea, 1993), že je vhodné rozlišovat mezi třemi způsoby
teleologické interpretace:
1.
Funkcionální interpretace: tento způsob je zacílen na zabezpečení účinku („effet
utile“ -viz výše) předmětného ustanovení evropského práva. Tento způsob teleologické
interpretace
jde ruku v ruce s interpretací systematickou. Výběru interpretace
, která nejlépe zajišťuje účinnost
předmětného ustanovení, musí samozřejmě předcházet posouzení normativního kontextu, ve kterém se
předmětné ustanovení nachází.2.
Teleologická
interpretace
„stricto sensu“: tento způsob interpretace
je používán,
když ustanovení evropského práva je nejednoznačné nebo neúplné. Ustanovení musí být interpretováno
ve světle cílů, které sleduje. Soudní dvůr Evropské unie například ve svém rozsudku ze dne 6.
listopadu 2003 ve věci C-101/01 Trestní řízení proti Bodil Lindqvist6) v bodě
50 uvedl: „S ohledem na předmět této směrnice je třeba výraz “údaje týkající se zdraví„, použitý v
jejím čl. 8 odst. 1, vykládat široce, tedy tak, že zahrnuje informace týkající se všech stránek
zdraví člověka, ať fyzických či duševních.“3.
Konsekvencionalistická interpretace: tento způsob
interpretace
se zaměřuje na
následky (konsekvence), které vyplývají z interpretačního výběru. Takovým „paradigmatickým“
příkladem konsekvencionalistického přístupu je rozsudek SDEU ze dne 15.7.1964 ve věci Flaminio Costa
proti E. N. E. L.7). Tento rozsudek stojí na popisu důsledků, které by
následovaly, pokud by právo EU nemělo přednost před vnitrostátním právem. V tomto ohledu SDEU
konstatoval, že „výkonná moc práva EU se nemůže různit stát od státu v důsledku ohledu na následné
vnitrostátní předpisy, aniž by bylo ohroženo dosažení cílů stanovených ve Smlouvě a aniž by se tím
podněcovala zakázaná diskriminace.“ Pokud nějaký akt evropského práva sleduje více než jeden cíl, a
každý z nich má stejný význam v evropském právním řádu, ovšem navzájem si odporují, Soudní dvůr
Evropské unie aplikuje princip proporcionality pro rozhodnutí, který z těchto cílů by měl převážit
(Lenaerts, 2010).Jestliže předmětné ustanovení evropského práva představuje derogaci (zmenšení, zrušení)
cílů stanovených Smlouvou (nebo obsažených v sekundárním evropském právu), SDEU interpretuje takové
ustanovení striktně (úzce). Příkladem může být rozhodnutí SDEU ze dne 13.12.2007 ve věci C-337/06,
Bayerischer Rundfunk a další proti Gesellschaft für Gebäudereinigung und Wartung
(GEWA)8), ve kterém se bodě v 64 konstatuje: „Dotčené ustanovení
představující výjimku z hlavního cíle pravidel Společenství v oblasti zadávání veřejných zakázek,
(...) tedy z volného pohybu služeb a otevření se co nejširší možné hospodářské soutěži, musí být
vykládáno restriktivně.“ To plyne jak z teleologického tak systematického interpretačního přístupu,
neboť výjimky mají být interpretovány striktně, tak aby generální pravidlo nebylo
negováno.9) Na druhou stranu, jestliže cíle sledované předmětným ustanovením
evropského práva nemohou být dosaženy bez široké
interpretace
, SDEU provedete takovou intepretaci.
Příkladem může být například rozsudek SDEU ze dne 10.12.2002 ve věci C-29/99 Komise Evropských
společenství proti Radě Evropské unie, kde se v bodě 78 uvádí, že „aby bylo možné zajistit praktický
účinek ustanovení Hlavy II kapitoly 3 Smlouvy EUROATOM, SDEU interpretoval toto ustanovení v
několika případech široce.“ To stejné se uplatnění vůči ustanovení evropského práva, které vyjadřují
princip ústavní důležitosti pro plnění cílů stanovených ve Smlouvách. Například ve vazbě k evropské
směrnici o svobodě pohybu a usazování, SDEU konstatoval, že „s ohledem na kontext a cíle, které tato
směrnice sleduje, nelze toto ustanovení vykládat restriktivně“ a že nesmí být v žádném případě
zbaveno svého užitečného účinku.10)Poiares Maduro konstatuje, že SDEU sleduje také „metateleologický“ přístup, který
„odkazuje na partikulární systémové pochopení právního řádu EU, který prostupuje výklad všech jeho
pravidel.“ (Maduro, 2007, s. 5). Tento metateleologický přístup se pokouší identifikovat ústavní
„telos“ (smysl, účel) Evropské unie, který může poskytnout silnější normativní chápání práva za
jednotlivými rozsudky. Logicky se však nabízí otázka, co je třeba rozumět pod pojmem „telos“. V
tomto ohledu Maduro postuluje, že ústavní (konstituční) telos Evropské Unie odkazuje na univerzální
principy které plní dva hlavní účely (Maduro, 2007, s. 11):
1.
Kde se autoři Smluv nebo politické instituce EU „dohodli na nesouhlasu“ v procesu
vyjednávání, otázky zůstaly otevřené a jejich řešení tedy bylo ponecháno na SDEU ve světle těchto
univerzálních principů
2.
Ty samé principy umožňují SDEU vyrovnat se s měnící situací. Pro Madura „jsou funkcí
dynamického charakteru procesu integrace uznaným ve Smlouvách (zejména prostřednictvím cíle vytvořit
stále užší svazky mezi národy Evropy)“
2.2 Teleologická
interpretace
a soudcovský aktivismusPřed více než 30 lety, generální advokát Mayras položil rétorickou otázku, která je
relevantní
dodnes: „pokud doslovná (literární) interpretace
pravidel psaného práva vede k
nerozumnému nebo nespravedlivému výsledku, je dovoleno pro SDEU hledat jiný výklad vyhýbající se
tomuto výsledku?“11)Doslovný výklad určitého ustanovení evropského práva může (i) vést k mezerám, které jsou
nekompatibilní s primárním právem EU (znění takového ustanovení je, bychom řekli, „podobsažné“) nebo
(ii) činí působnost tohoto ustanovení příliš širokou, tvoříc situace, které jsou nespravedlivé,
nepředvídané evropským zákonodárcem nebo v rozporu se sledovanými cíli (znění takové ustanovení je,
bychom řekli, „nadobsažné“). Je úkolem SDEU (i) vyplňovat mezery pokud ustanovení je „podobsažné“,
nebo (ii) omezovat jeho rozsah, pokud je „nadobsažné“, a požít ho tak pouze tehdy, pokud je v
souladu s jeho cíli? Je toto možné, aniž by se SDEU angažoval v soudním aktivismu? (Dawson, 2013)
Někteří autoři (např. Herzog, 2008 nebo Hartley, 1996) v tomto ohledu kritizují teleologický přístup
realizovaný Soudní dvorem Evropské Unie, a to na základě toho, že se tak ponechávají stranou všechna
omezení vyplývající z textu předmětného ustanovení evropského práva. Z jejich pohledu Soudní dvůr
Evropské Unie nebude váhat odchýlit se od znění ustanovení práva EU, pokud to bude nutné pro zvýšení
pravomoci Evropské Unie. Podle těchto autorů jde purposivní (účelová)
interpretace
ruku v ruce s
rozpínáním kompetence
EU. Argumentují, že při růstu kompetencí EU rovněž SDEU zvyšuje svoji moc.
Proto tento teleologický přístup ohrožuje pravomoci, které zůstávají i nadále členským státům, a to
i v tak citlivých oblastech národní suverenity, jako je trestní právo. Pokud by SDEU vykládal
primární a sekundární právo EU způsobem, který by se více držel textu zákona, bylo by lépe dosaženo
dodržování zásady institucionální rovnováhy a zásady svěření (zásady svěřených pravomocí). Conway
zmiňuje proti-většinovou námitku vůči meta-teleologickému výkladu prováděnému SDEU. Podle jeho
názoru „takový přístup soudního dvora Evropské unie (který byl použit v jeho více kreativních
rozhodnutích) je pravděpodobně v rozporu s původním kontextem Společenství a Unie provádět mediaci
mezi pokračováním suverenity členských států a novou formou evropské kooperace, čímž předjímá vývoj
a konečné určení „evropského projektu“, které má však být v posledku rozhodnutím politickým a
demokratickým (Conway, 2008).Jak však bylo naznačeno výše, čistě textuální přístup není dostatečný pro interpretaci
ustanovení smluv s otevřenou texturu kompletním a konzistentním způsobem. To se dále komplikuje,
pokud různé jazykové verze evropské legislativy jsou nekonzistentní. Soudní dvůr Evropské unie pak
nemůže přijmout textualistický přístup, aniž by tím byla zpochybněna zásada jazykové rovnosti, podle
které všechny úřední jazyky Evropské unie jsou na stejné úrovni. Tyto výtky by byly opodstatněné,
pokud by autoři Smluv zamýšlely Soudní dvůr Evropské unie pouze jako „ústa
zákona“12). Je samozřejmé, že teprve po jasném definování úlohy, kterou má
Soudní dvůr Evropské Unie plnit, je možné určit, jestli má či nemá soudní legitimitu. Diskuse na
téma „aktivismus
versus
sebeomezení“ je nepřípadná a nemůže vést k produktivním výsledkům, dokud se
napřed neodpoví na otázku: „Jaká má být role Soudního dvora Evropské unie?“ Jinými slovy řečeno,
jakým způsobem může SDEU uplatňovat externí a interní legitimitu? (Lenaerts, 2013). Je nicméně
relativně snadné obhajovat tvrzení, že taková omezená role je v rozporu s posláním, které autoři
smluv Soudnímu dvoru Evropské unie svěřili - zajišťování dodržování práva při výkladu a provádění
smluv.13)Originální verze Smlouvy o založení evropského hospodářského společenství nám neříkala nic
o substantivních principech. Je třeba vzít v úvahu, že po druhé světové válce formalistické chápání
evropského práva nebylo akceptováno členskými státy, respektive ústavními soudy. Evropský právní řád
přijal určitou morálku reflektující základní hodnoty evropských liberálních demokracií. S cílem
uspokojit členské státy, se SDEU rozhodl zaplnit mezery zanechané autory Smluv tak, že využil
principy, které jsou schopné zajistit i kontinuitu mezi právem EU a národními ústavami. Základní
principy evropského práva (zejména základní práva), představovaly paradigmatický příklad způsobu,
jakým Soudní dvůr Evropské unie poskytl konkrétní a věcný ustanovení Smlouvy. Vzhledem k tomu, že
SDEU vyplňoval tyto mezery ve světle „ústavních tradic společných členským státům“, dalo by se podle
některých komentátorů (Lenaerts, 2010, s. 1632) jen těžko argumentovat, že SDEU jednal na úkor
národní suverenity. Pokud soudní dvůr Evropské unie kombinuje teleologickým výklad práva s výkladem
zakotveným ve srovnávací metodě, cíle sledované Evropskou unií jsou v souladu s cíli uvedenými v
národních ústavách, čímž vytváří „společný ústavní prostor“, který by neměl ohrozit národní
suverenitu.
Jak bylo uvedeno výše, teleologická
interpretace
nejen umožňuje SDEU provádět vyplňování
mezer, ale může být také uplatňována s cílem omezit rozsah působnosti právních předpisů (tzv.
teleologická redukce). To tedy znamená, že teleologická interpretace
evropského práva není vždy
pouze ve prospěch rozšiřování evropských kompetencí. Ve skutečnosti se tak může SDEU odchýlit od
znění ustanovení evropského práva, pokud se domnívá, že textuální přístup by nepřiměřeně rozšířil
rozsah tohoto ustanovení, čím by vznikla nerovná (nespravedlivá) situace, kterou evropský
zákonodárce nepředpokládal, nebo která by byla v rozporu s cíli sledovanými tímto zákonodárcem. Jak
uvádí Kmiec, „textualisté by mohly být považováni za soudní aktivisty kvůli nezohlednění
legislativní historie a zákonného účelu.“ (Kmiec, 2004, s. 1474). K tomu doplňuje Maduro (Maduro,
2007, s. 10), že výklad, který věnuje pozornost cílům pravidel, a nikoliv pouze jejich znění,
zabraňuje oportunnímu chování a minimalizuje riziko výkladové manipulace legislativy. Taková
manipulace by podle Madury mohla v praxi čerpat efekty z těch pravidel, které nebyly zamýšleny ani
debatovány v politickém procesu.3 Konzistentní
interpretace
3.1
Interpretace
práva EU ve světle mezinárodního právaVztahy mezi mezinárodním právem a právem EU jsou ovládány dvěma opozičními tendencemi. Na
jedné straně, Evropská unie je autonomní právní řád, který se snaží vytvořit svůj vlastní ústavní
prostor mezi mezinárodním právem a národními ústavami. Proto evropské právo zdůrazňuje svoji
samostatnou identitu odlišnou od mezinárodního práva. Jak SDEU uvedl ve svém klíčovém van Gend en
Loos rozhodnutí: „Společenství představuje nový právní řád (new legal
order)“.14) Na druhé straně, při zachování jeho autonomie, právní řád
Evropské unie nemá za cíl se izolovat od původu mezinárodního práva. Ve stejném rozhodnutí SDEU
současně uvedl, že „společenství vytváří nový právní řád mezinárodního práva.“ Tedy autonomie
právního řádu EU je relativní, nikoliv absolutní. Tedy SDEU se ani nesnaží zcela oddělit právní řád
Evropské unie od mezinárodního práva, ani neumožňuje mezinárodnímu právu zpochybnit jeho vlastní
autonomii. Tradiční monistická
versus
dualistická analýza nevyjadřuje zcela způsob, jakým je
mezinárodní právo začleněno do práva Evropské unie. Toto začleňování ve skutečnosti probíhá v
souladu s pečlivým vyvažováním: za předpokladu, že mezinárodní právo je v souladu se základními
ústavními principy právního řádu EU, mezinárodní závazky zavazující EU mohou převážit nad
sekundárním evropským právem.3.2 Automatická inkorporace
Mezinárodní dohoda je jasně začleněna do právního řádu EU, pokud je Evropská unie smluvní
stranou této dohody. Jak uvádí čl. 216 odst. 2 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU), „dohody
uzavřené Unií jsou závazné pro orgány Unie i pro členské státy.“ Inkorporace mezinárodních smluv do
práva Evropské unie může navíc probíhat v souladu s teorií sukcese
(následnictví),15) kdy SDEU předpokládá, že se na něj přenesly pravomoci,
předtím vykonávané členskými státy podle mezinárodních dohod.16) Kromě toho
do právního řádu Evropské unie mohou být začleněny také zásady mezinárodního obyčejového práva. V
této souvislosti Soudní dvůr Evropské unie uvedl, že „že pravomoci Evropské unie musí být vykonávány
v souladu s mezinárodním právem, včetně ustanovení mezinárodních smluv rozsahu, v němž kodifikují
obyčejová pravidla obecného mezinárodního práva.“17) V souladu s tím,
ustanovení obsažená v mezinárodních smlouvách nezavazujících Evropskou unii, ale kodifikujících
principy mezinárodního obyčejového práva, mohou být zařazeny do právního řádu EU jako takové
principy. To platí pro Vídeňskou úmluvu o smluvním právu z roku 196918) a
čl. 1 Chicagské úmluvy o mezinárodním civilním letectví. Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku
ze dne 25. února 2010 ve věc C-386/08: Firma Brita GmbH proti Hauptzollamt Hamburg-Hafen v bodě 42
konstatoval: „(...) ačkoli nejsou Vídeňskou úmluvou vázány ani Společenství ani všechny členské
státy, řada jejích ustanovení vyjadřuje pravidla mezinárodního obyčejového práva, která jsou jako
taková závazná pro orgány Společenství a jsou součástí právního řádu Společenství.“
3.3 Meze začlenění mezinárodního práva
Soudní dvůr Evropské unie konzistentně rozhoduje, že „na základě čl. 216 odst. 2 Smlouvy o
fungování Evropské unie, pokud mezinárodní smlouvy byly uzavřeny Evropskou unií, zavazují její
instituce, a tedy mají přednost před akty Evropské unie.“19) To tedy
znamená, že mezinárodní smlouvy uzavřené Evropskou unií mají supra-legislativní
status
.20) Nicméně začlenění mezinárodního práva nesmí zpochybnit integritu
právního řádu Evropské unie. Zejména, jak uvedl SDEU ve svém posudku č. 1/09: „(...)mezinárodní
dohoda může mít dopady na jeho vlastní pravomoci za podmínky, že jsou splněny zásadní podmínky
zachování jejich povahy, a tudíž není ohrožena autonomie právního řádu
Unie.“21) To znamená, že všechny mezinárodní smlouvy, jichž je Evropská Unie
účastníkem, musí zajistit soulad se systémem stanoveným v čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie,
zakládajícím mezi Soudní dvorem Evropské unie a národními soudy přímou spolupráci, v jehož rámci
jsou národní soudy zapojeny do správného používání a jednotného výkladu evropského práva a také v
ochraně individuálních práv vyplývajících z tohoto právního řádu.3.4 Zásada konformního výkladu
Jako důsledek přednosti mezinárodních dohod uzavřených Evropskou unii před nástroji
sekundárního práva, Soudní dvůr Evropské unie opakovaně rozhodl, že „tyto nástroje musí být pokud
možno vykládány způsobem, který je v souladu s těmito
dohodami.“22)
V souladu s tímto principem, pokud sekundární Evropské právo je otevřeno více než jedné
interpretaci, „ přednost mezinárodních smluv uzavřených Evropskou unií před ustanoveními
sekundárního evropského práva znamená, že tato ustanovení musí být, pokud je to možné, vykládána
způsobem, který je v souladu s těmito dohodami. Potřeba interpretovat sekundární Evropské právo ve
světle mezinárodních smluv je ještě naléhavější, pokud předmětné opatření Evropské unie je „určeno
speciálně k provedení takové mezinárodní dohody.“23)
4
Interpretace
práva EU ve světle sdílených ústavních tradic členských států4.1 Význam srovnávacího práva
Čl. 19 Smlouvy o Evropské unii (SEU) stanoví konstituční kompetenci pro Soudní dvůr
Evropské unie zapojit se do srovnávací analýzy právních řádů členských států. Například v kauze
Brasserie du PEcheur SA proti Bundesrepublik Deutschland a The Queen proti Secretary of State for
Transport, ex parte: Factortame Ltd a další24) SDEU uvedl, že „je na SDEU, v
návaznosti na úkol stanovený článkem 19 SEU, zajistit dodržování práva při výkladu a provádění
Smluv, rozhodnou takovou otázku v souladu s obecně uznávanými metodami výkladu, zejména s ohledem na
fundamentální principy právního řádu Evropské unie, a pokud je to nutné, obecnými zásadami
společnými právním systémům členských států.“25)
Mimo čl. 19 Smlouvy o Evropské unii, na právo členských států odkazuje čl. 6 odst. 3 SEU,
který zavazuje EU respektovat „základní práva, která jsou zaručena Evropskou úmluvou o ochraně
lidských práv a základních svobod a která vyplývají z ústavních tradic společných členským státům“.
Tento článek představuje výslovné potvrzení judikatury soudního dvora Evropské unie v oblasti
ochrany základních práv autory Maastrichtské smlouvy26).
Článek 340 Smlouvy o fungování Evropské unie tím, že uvádí, že zásadu mimosmluvní
odpovědnosti Evropské unie je třeba rozvíjet „v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům
členských států“, jasně naznačuje, že autoři smluv předpokládali využití komparace jako prostředku
vyplňování mezer v právním řádu Evropské unie. Tento postoj je ilustrován v kauze FIAMM a ostatní
proti Radě a Komisi27), kde SDEU rozhodl, že neexistuje žádný režim
upravující nesmluvní odpovědnost EU v případě absence protiprávního činu spáchaného institucemi EU.
Soud uzavřel, že „za použití komparativního zjišťování lze dovodit, že neexistuje žádné sblížení
(
konvergence
) právních řádů členských států, pokud jde o případnou existenci zásady odpovědnosti v
případě legálního aktu nebo opomenutí orgány veřejné moci, zejména pokud je legislativní
povahy.“Při nalézání a vývoji generálních principů evropského práva, Soudní dvůr Evropské unie
může posílit svou legitimitu tím, pokud použije metodologii srovnávacího práva, berouce v úvahu
právní systémy členských států, zejména jejich národní ústavy (Lenaerts, 2010, s. 1632).
Za prvé, tím, že se pustí do srovnávací analýzy právních předpisů členských států, Soudní
dvůr Evropské unie upřednostňuje soudní dialog s vnitrostátními soudy. Pokud se rozhodne opustit
řešení uplatněné v konkrétním národním právním řádu, měl by vysvětlit, proč toto řešení není vhodné
pro potřeby EU nebo proč (jak tomu také může být) řešení upřednostňované v právním řádu jiné členské
země je vhodnější pro řešení předmětné právní otázky.
Za druhé, pokud řešení přijaté Soudním dvorem Evropské unie zrcadlí členské státy, pak je
lépe dosaženo účinnosti evropského práva. V těchto případech lze totiž očekávat souhlas od národních
soudů a úřadů s takovýmto přístupem.
Za třetí, použitím
komparativní
metody vzniká konstruktivní interakce mezi právním řádem
Evropské unie a členských států. Zpočátku dialog mezi Soudním dvorem Evropské Unie a vnitrostátními
soudy může sloužit pro upozornění na výhody a nevýhody různých řešení přijatých na vnitrostátní
úrovni, což umožňuje SDEU zvolit přístup, který se zdá být nejvhodnějším. Následně pak, ve vhodných
případech, vnitrostátní soudy mohou vyzvat Soudní dvůr Evropské unie, aby přehodnotil svůj přístup,
zdůrazněním skutečnosti, že tento přístup nepřinesl očekávané výsledky. To ukazuje jak komparativní
metoda a soudní dialog mohou jít ruku v ruce.Za čtvrté, v případech Omega Spielhallen- und Automatenaufstellungs-GmbH proti
Oberbürgermeisterin der Bundesstadt Bonn28) a SaynWittgenstein proti
Landeshauptmann Wien29) SDEU uvedl, že „není nezbytné, aby omezující
opatření nařízené orgány jednoho členského státu odpovídalo pojetí sdílenému všemi členskými státy,
pokud jde o způsob ochrany dotčeného základního práva nebo legitimního zájmu, a že naopak nezbytnost
a proporcionalita přijatých ustanovení nejsou vyloučeny jen z toho důvodu, že jeden členský stát
zvolil systém ochrany odlišný od toho, který byl přijat jiným členským státem.“ Ve shodě s čl. 4
odst. 2 SEU Evropská unie ctí národní identity členských států.
Komparativní
metoda bere v úvahu
ústavní mandát
prosazovat hodnotu rozmanitosti.A konečně: Kromě toho, že metoda srovnávacího práva poskytuje analytickou podporu pro
odhalení a rozvoj obecných zásad evropského práva, může také sloužit pro vyjasnění konkrétního
ustanovení evropského práva. Jinými slovy řečeno, poskytuje dobrý rámec pro Soudní dvůr Evropské
unie, aby provedl „federal
common law
-making“30) (Lenaerts, 2006, s.
55).4.2 Hodnotící přístup
Judikatura
soudního dvora Evropské unie ukazuje, že existuje silná korelace
mezi stupněm
konvergence
mezi různými vnitrostátními právními systémy a úctou vyjadřovanou národnímu právu
Soudním dvorem Evropské unie. Čím větší konvergence
existuje mezi právní řády členských států, tím
více má Soudní dvůr Evropské unie tendenci následovat v „jejich stopách“ (Lenaerts, 2010, s. 1633).
Kde není obecná konvergence
, ale konkrétní přístup je společný velké většině vnitrostátních právních
předpisů, tam Soudní dvůr Evropské unie běžně následuje tento přístup, upravený a rozvinutý tak, aby
to odpovídalo celkovému kontextu práva EU. Viz například rozhodnutí Soudního dvora ze dne 13.
prosince 1979 ve věci 44/79: Liselotte Hauer proti Land Rheinland-Pfalz31),
ve kterém se Soudní dvůr zabýval uznáním vlastnického práva jako obecného principu práva EU.
Konstatoval přitom, že právo na vlastnictví je zaručeno v právním řádu Společenství v souladu se
sdílenými idejemi ústav členských států, které jsou také reflektovány v prvním protokolu
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Dalším dobrým příkladem je rozhodování Soudního dvora Evropské unie o obecné zásadě o odpovědnosti
státu za škodu. Naopak, pokud existují významné rozdíly mezi národními právními řády, Soudní dvůr
Evropské unie bývá opatrný před přijetím „EU“ řešení.32) Nicméně existence
rozdílů mezi národními právními systémy nemusí automaticky znamenat vyloučení začlenění právní
zásady uznávané pouze menšinou členským státům do právního systému EU. Jak judikuje Soudní dvůr
Evropské unie, srovnávací metoda neznamená hledání „nejmenšího společného jmenovatele“. Jak uvedl
generální advokát Lagrande ve věci Hoogovens v. High Authority33),
judikatura
Soudního dvora Evropské unie, pokud se dovolává vnitrostátních právních předpisů (jak je
tomu ve značné míře) při vymezení pravidel pro aplikaci Smlouvy nečerpá z více či méně aritmetických
společných jmenovatelů, ale vybírá z každého členského státu takového řešení, které s ohledem na
cíle Smlouvy se jeví nejlepším, nebo, je-li možno použít tento výraz, nejprogresivnějším. Z
komentáře generálního advokáta Lagrande vyplývá, že komparativní
metoda a teleologická interpretace
jsou hluboce propletené. S cílem zjistit různé interpretační dostupné možnosti vnitrostátních
právních systémů se Soudní dvůr Evropské unie zpočátku obrací na komparativní
metodu. Dále pak
soudní dvůr Evropské unie vybírá tu možnost, která se nejlépe hodí k dosažení cílů sledovaných
Evropskou unií.Způsob jakým funguje hodnotící přístup může být ilustrován na kontrastu případu Mangold
proti Helm34) s případem Akzo Nobel Chemicals a Akcros Chemicals proti
Komisi35). V případu Mangold, soudní dvůr Evropské unie poprvé uznal, že
princip nediskriminace na základě věku zakládá obecný princip práva Evropské unie. Došel k tomu i
přes to, že v té době pouze dva členské státy uznaly ústavní
status
principu nediskriminace na
základě věku. Naopak, v případu Akzo, při výběru přístupu sledujícího majoritu členských států, SDEU
rozhodl, že ochrana na základě důvěrnosti se nevztahuje na korespondenci s interními advokáty v
rámci podniku nebo koncernu, neboť není splněn požadavek nezávislosti. Logicky tak vzniká otázka,
jak lze smířit tyto dva různé výstupy. V tomto směru je stanovisko generální advokátky Kokott v
případě Akzo odhalující. Poznamenala, že v případě věci Mangold byla zásada nediskriminace na
základě věku v souladu s konkrétním úkolem, který přísluší Evropské unie v boji proti diskriminaci
(viz čl. 19 Smlouvy o fungování Evropské unie) a kterému bylo dáno zvláštní vyjádření v evropské
legislativě ve formě směrnice (č. 2000/78). Kromě toho, tato zásada zrcadlí nedávný trend o ochraně
základních práv na úrovni Evropské unie, konkrétně vyjádřený prostřednictvím slavnostního vyhlášení
Charty. Proto podle generální advokátky i v případě, že zásada je uznána pouze v menšině členských
států, může představovat obecnou zásadu práva EU, pokud to odráží poslání EU vyjádřené autory Smluv,
nebo zrcadlí trendy v ústavním právu členských států.5 Závěr
Účelem tohoto příspěvku bylo vnést alespoň trochu světla do metod výkladu Soudního dvora
Evropské unie. Začali jsme naši analýzu s důrazem na skutečnost, že existuje silná
korelace
mezi
zásadou právní jistoty a doslovným (textuálním) výkladem, podle které Soudní dvůr Evropské unie by
se neměl odchylovat od jasného a přesného znění ustanovení právních předpisů Evropské unie
(interpretatio
cessat in claris36). Nicméně v důsledku speciálních rysů
právního řádu Evropské unie, zmíněný textualismus čelí dvěma zásadním omezením. Za prvé, Smlouvy
neposkytují více než rámec pro analýzu, jejich ustanovení jsou formulována široce a jsou
charakterizovány účelově řízeným funkcionalismem, což omezuje možnosti textualistického přístupu. Za
druhé, princip jazykové rovnosti, který se podle mnohých autorů těší kvazi
-ústavnímu statusu, nutí
Soudní dvůr Evropské unie, aby přezkoumal, zda znění aktů Evropské unie obecného použití je jasné a
přesné ve všech oficiálních jazycích. Proto tam, kde vznikají jazykové rozdíly, Soudní dvůr Evropské
unie nemůže dát přednost jedné jazykové verzi před druhou, ale musí interpretovat ustanovení
evropského práva ve světle normativního kontextu, v němž je umístěn, a cílů, které
sleduje.Také jsme zjistili, že systematický výklad práva EU sleduje dvojí cíl. Tento způsob
interpretace
se snaží definovat rozsah působnosti, který je specifický a exklusivní pro předmětné
ustanovení evropského práva. Řečeno jinak, jeho cílem je, aby se zabránilo duplicitě s ostatními
ustanoveními obsaženými ve stejném normativním textu. Snaží se současně interpretovat předmětné
ustanovení evropského práva v souladu s obecným systémem, ve kterém je umístěno. Co se týče
uplatnění záznamů z jednání legislativního orgánu (travaux préparatoires), nedávný vývoj v
judikatuře ukazuje, že jejich význam roste, a to zejména tam, kde je Soudní dvůr Evropské unie
vyzván k výkladu vysoce technických aktů sekundárních právních předpisů EU. Vzhledem k tomu, že
mnohé takové záznamy z jednání jsou nyní publikovány v Úředním věstníku, zásada právní jistoty je v
tomto ohledu posílena. V souladu s tím je možno konstatovat, že zřejmě není žádného důvodu, aby tyto
záznamy Soudní dvůr Evropské unie nebral v úvahu.Není žádným překvapením, že naše analýza ukázala, že teleologická metoda
interpretace
hraje důležitou roli v právním uvažování Soudního dvora Evropské unie. Je tomu tak proto, že Smlouvy
jsou prodchnuty teleologií. Tato metoda interpretace
však podle některých autorů vede k nežádoucímu
soudnímu dotvarovávání Evropské unie a má nepříznivý vliv na národní suverenitu. Na začátku
evropského integračního procesu, dodržování článku 19 Smlouvy o Evropské unii (tedy s pohledu jeho
dnešního znění) po Soudním dvoru Evropské unii požadovalo, aby vyplňoval normativní mezery zanechané
autory Smluv. Vzhledem k tomu, že legitimita
právního řádu byla podmíněna sladěním cílů Evropské
unie s národními ústavními hodnotami, Soudní dvůr Evropské unie se rozhodl zaplňovat mezery na
základě ústavních tradic společných členským státům. Kromě toho, pokud je to možné, se Soudní dvůr
Evropské unie snaží interpretovat evropské právo ve světle jak mezinárodního práva, tak právních
principů společných členským státům. Soudní dvůr Evropské Unie také využívá mezinárodního
obyčejového práva při výkladu mezinárodních dohod, ve kterých je Evropská unie smluvní stranou.
Nicméně Soudní dvůr Evropské unie rozhodl, že existují limity pro automatickou inkorporaci
mezinárodního práva do práva Evropské unie, a to obzvláště povinnost konzistentního výkladu. Zejména
platí, že mezinárodní závazky nemohou zpochybnit ústavní strukturu Evropské unie, ani nemohou
podkopat ústavní principy EU, jejichž součástí jsou základní práva. Soudní dvůr Evropské unie také
vykládá právo EU ve světle právních zásad společným členským státům za použití komparativní
právní
metody. Přitom se SDEU nepokouší najít nejmenší společný jmenovatel, ale spíše taková národní
řešení, která by nejlépe splňovala cíle sledované Evropskou unií, nebo která by nejlépe vyjadřovala
rostoucí trend v ústavních právech členských států.BIBLIOGRAFIE
BENGOETXEA, Joxerramon. 1993. The legal reasoning of the European Court of Justice:
towards a European
jurisprudence
. New York: Oxford University Press, 294 p. ISBN
01-982-5717-1.CONWAY, Gerard. 2008. Levels of Generality in the Legal Reasoning of the European Court of
Justice. European Law Journal.
Vol.
14, issue 6, s. 787-805.DAWSON, Mark (ed.), Bruno de WITTE (ed.) a Elise MUIR (ed.). 2013. Judicial Activism at
the European Court of Justice. Cheltenham, UK: Edward Elgar Publishing Limited. ISBN
978-0-85793-939-5.
FENNELY, Nial. 1997. Legal Interpretation at the European Court of Justice. Fordham
International Law Journal. New York: Fordham University School of Law,
vol.
20, issue 3. ISSN
0747-9395.HARTLEY, Trevor. 1996. The European Court, judicial objectivity and the constitution of
the European Union. Law Quarterly Review. Roč. 112, č. 1, s. 95-109.
HERZOG, Roman a Lüder GERKEN. 2008. Stop the European Court of Justice. euobserver
[online]. 10.09.2008 [cit. 2015-07-07]. Dostupné z: https://euobserver.com/opinion/26714
ITZCOVICH, Giulio. 2009. The Interpretation of Community Law by the European Court of
Justice. German Law Journal.
Vol.
10, issue 5, s. 537-560. ISSN 2071-8322.KMIEC, Keenan D.. 2004. Origin and Current Meanings of Judicial Activism. California Law
Review. Berkeley, California: University of California, School of Law,
vol.
92, issue 5, s.
1441-1478. ISSN 0008-1221.LENAERTS, Koen a Jose A. GUTIERREZ-FONS. 2010. The Constitutional Allocation of Powers and
General Principles of EU Law. Common Market Law Review. Roč. 47, č. 6. ISSN 0165-0750.
LENAERTS, Koen a Kathleen GUTMAN. 2006. „Federal Common Law“ in the European Union: A
Comparative Perspective from the United States. The American Journal of Comparative Law. University
of Michigan Law School,
vol.
54, issue 1. ISSN 0002-919x.LENAERTS, Koen. 2013. How the ECJ Thinks: A Study on Judicial Legitimacy. Fordham
International Law Journal. New York: Fordham University School of Law,
vol.
36, issue 5, s.
1302-1371. ISSN 0747-9395.LENAERTS, Koen. 2007. The Rule of Law and the Coherence of the Judicial System of the
European Union. Common Market Law Review.
Vol.
44, issue 6, s. 1625-1659. ISSN 0165-0750.MADURO, Miguel Poiares. 2007. Interpreting European Law: Judicial Adjudication in a
Context of Constitutional Pluralism. European Journal of Legal Studies. Roč. 1, č. 2.
MATOUŠKOVÁ, Hana. 2013. Zásada „Effet Utile“ v Judikatuře Soudního dvora. Brno. Dostupné
z: https://is.muni.cz/th/342645/pravf_m/EFFET _UTILE_V_JUDIKATURE_ESD _22_3.pdf. Diplomová práce.
Masarykova univerzita, Právnická fakulta, Katedra mezinárodního evropského práva.
MONTESQUIEU, Charles Louis de Secondat. 2003. O duchu zákonů. Vyd. 1. Dobrá Voda: Aleš
Čeněk, 365 s. ISBN 80-864-7330-9.
1) Viz článek 7 Smlouvy o fungování Evropské Unie: „Unie zajišťuje soudržnost mezi
svými jednotlivými politikami a činnostmi s přihlédnutím ke všem svým cílům a v souladu se zásadou
svěření pravomocí.“
2) „Effet utile“ - je obecnou zásadou ovládající fázi
interpretace
unijního práva,
který ji determinuje tak, že subjekt provádějící interpretaci musí z možných nabízejících se výkladů
právní normy Evropské unie vybrat ten, pomocí něhož bude dosaženo maximálního (plného) účinku normy
s ohledem na její smysl. (Matoušková, 2013, s. 17)3) Dokument 62007CJ0402, Sbírka rozhodnutí 2009 I-10923 (pro zajímavost: soudce
zpravodaj Malenovský)
4) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004,
kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření
nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů
5) Viz SDEU: C-402/07 Sturgeon a ostatní proti Condor Flugdienst GmbH, Sbírka
rozhodnutí 2009 I-10923, bod 47
6) EURLEX: 62001CJ0101
7) EURLEX: 61964CJ0006
8) EURLEX: 62006CA0337
9) Viz například rozsudek SDEU ze dne 22.10.2010 ve věci C-346/08 Evropská komise
v. Spojené království Velké Británie a Severního Irska, bod 39: „Proti širokému výkladu pojmu
“produkt spalování„ hovoří také to, že tento pojem definuje rozsah výjimky z obecného pravidla.
Podle ustálené judikatury je totiž nutno výjimky vykládat restriktivně, aby obecná pravidla nebyla
zbavena svého smyslu“
10) Rozsudek SDEU ze dne 13.02.1985 ve věci 267/83 Aissatou Diatta proti Land
Berlin, body 16-17
11) Stanovisko generálního advokáta - Mayras - 24. ledna 1980. Věc 67/79:
Waldemar Fellinger proti Bundesanstalt für Arbeit, Nuremberg. CELEX: 61979CC0067
12) Takto se vyjádřil již Montesquieu, viz (Montesquieu, 2003)
13) Čl. 19 Smlouvy o Evropské unii
14) Rozsudek SDEU ze dne 05.02.193 ve věci 26/62: NV Algemene Transport- en
Expeditie Onderneming van Gend & Loos proti Nederlandse administratie der belastingen, CELEX:
61962CJ0026
15) Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 12. prosince 1972 ve věci International
Fruit Company NV a další proti Produktschap voor Groenten en Fruit, CELEX: 61972CJ0021
16) Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 22. října 2009 ve věci C-301/08: Irčne
Bogiatzi, provdaná Ventouras proti Deutscher Luftpool, CELEX: 62008CJ0301
17) Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. června 1998 ve věci C - 162/92 A. Racke
GmbH & Co. proti Hauptzollamt Mainz, bod 45: „ V tomto ohledu je namístě poukázat na to, že
(...) pravomoci společenství musí být vykonávány při dodržování mezinárodního práva. V důsledku toho
musí společenství dodržovat pravidla mezinárodního obyčejového práva, jestliže přijímá nařízení,
které pozastavuje obchodní
koncese
udělené dohodou nebo na základě dohody, kterou uzavřelo s třetí
zemí.“18) Vídeňská úmluva o smluvním právu - byla sjednána ve Vídni dne 23. května
1969, vstoupila platnost dne 27. ledna 1980, pro Československo vstoupila v platnost 28. srpna 1987
(č. 15/1988 Sb.)
19) Viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. prosince 2011 ve věci C-366/10: Air
Transport Association of America a další proti Secretary of State for Energy and Climate Change, bod
50. CELEX: 62010CJ0366
20) Pro zajímavost je možné uvést, že v USA to takto není. V případě konfliktu
mezi dohodou, jejich účastníkem byly USA a federálním zákonem přijatým po uzavření takové
mezinárodní dohody, druhý (federálním zákon) má přednost před předchozím (mezinárodní smlouvou).
Toto je známé jako zásada „last-in-time“, která platí i pro rezoluce Rady bezpečnosti Organizace
spojených národů.
21) Posudek Soudního dvora 8. března 2011 č. 1/09: Posudek vydaný na základě čl.
218 odst. 11 SFEU - Návrh dohody - Vytvoření jednotného systému řešení sporů týkajících se patentů -
Soud pro evropské patenty a patenty Společenství - Slučitelnost uvedeného návrhu se Smlouvami.
CELEX: 62009CV0001
22) Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. dubna 2013 ve spojených věcech: HK
Danmark, jednající za Jette Ring proti Dansk almennyttigt Boligselskab (C-335/11) a HK Danmark,
jednající za Lone Skouboe Werge proti Dansk Arbejdsgiverforening jednající za Pro Display A/S
(C-337/11). bod 29:: Rovněž je třeba připomenout, že přednost mezinárodních dohod uzavřených Unií
před ustanoveními sekundárního práva velí vykládat posledně uvedená ustanovení v co největším možném
rozsahu v souladu s těmito dohodami.„ CELEX: 62011CJ0335
23) Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. prosince 2006 ve věci C-306/05 Sociedad
General de Autores y Editores de Espa;a (SGAE) proti Rafael Hoteles SA, CELEX: 62005CJ0306, bod
35
24) Spojené věci C-46/93 a C-48/93 ze dne 5.3.1996, CELEX: 61993CJ0046
25) Tamtéž, bod 27
26) Smlouva o Evropské unii (SEU), která byla podepsána v Maastrichtu 7. února
1992 a vstoupila v platnost 1. listopadu 1993
27) Rozsudek SDEU ze dne 09.09.2008 ve spojených věcech C-120/06P a C-121/06P:
Fabbrica italiana accumulatori motocarri Montecchio SpA (FIAMM) a Fabbrica italiana accumulatori
motocarri Montecchio Technologies LLC (C-120/06 P), Giorgio Fedon & Figli SpA a Fedon America,
Inc. (C-121/06 P) proti Radě Evropské unie a Komise Evropských společenství. CELEX:
62006CJ0120
28) Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 2004 ve věci C-36/02 ve věci Omega
Spielhallen- und Automatenaufstellungs-GmbH proti Oberbürgermeisterin der Bundesstadt Bonn, CELEX:
62002CJ0036
29) Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. prosince 2010 ve věci C-208/09: Ilonka
Sayn-Wittgenstein v. Landeshauptmann von Wien, CELEX: 62009CJ0208
30) Nesnadno přeložitelné, něco ve smyslu „tvoření společného evropského
práva“
31) Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. prosince 1979 ve věci 44/79 Liselotte
Hauer proti Land Rheinland-Pfalz. CELEX: 61979CJ0044
32) Viz například rozsudek soudního dvora ze dne 17. února 1998 ve věci C-249/96,
Lisa Jacqueline Grant proti South-West Trains Ltd. CELEX: 61996CJ0249
33) Stanovisko generálního advokáta - Lagrande - 25.5.1962, Klöckner-Werke AG a
Hoesch AG proti Vysokému úřadu ESUO. CELEX: 61961CC0017
34) Rozsudek SDEU ze dne 22.11.2005 ve věci C-144/04, Werner Mangold proti
Rüdigeru Helmovi, CELEX: 62004CJ0144
35) Rozsudek SDEU ze dne 14.09.2010 ve věci C-550/07 P, Akzo Nobel Chemicals Ltd
a Akcros Chemicals Ltd proti Evropské komisi, CELEX: 62007CJ0550.
36) Výklad končí tam, kde je text jasný.