Zákaz "nekonečné" lhůty pro stanovení daně kvůli řetězení ztrát - prověřen soudem

Vydáno: 21 minut čtení

Hlavním definičním znakem podnikání je, že se jedná o činnost vykonávanou za účelem dosažení zisku. Tedy zjednodušeně řečeno, aby podnikatel více vydělal, než utratil. Cesta za ziskem ovšem bývá plná překážek, jako jsou konkurenti, podvodní obchodní partneři, silná státní regulace, anebo neviditelný organismus, kvůli kterému načas zamrzne ekonomika na celé planetě. A tak se stává, že podnikatel tu a tam utrpí větší nebo menší ztrátu. Ostatně také v osobním životě, ačkoli asi všichni kráčíme za štěstím, přesto nás někdy postihne neštěstí... Daňové právo ke ztrátám přistupuje obezřetně, mohou totiž sloužit k nekalým daňovým optimalizacím, zvláště u obchodních korporací zapojených do holdingové struktury. Všeobecně nejznámější informací o daňové ztrátě je, že si o ní lze během dalších pěti let snížit základ daně z příjmů a tedy i daň. Daleko méně se ví o jejich procesní nevýhodě – prodloužení lhůty pro stanovení daně. Daňová ztráta totiž o 5 let oddálí konec hrozícího doměření vyšší daně berňákem, který si navíc dosud vykládal tuto možnost nad rámec zákona, což mu nyní zakázal soud.

Zákaz „nekonečné“ lhůty pro stanovení daně kvůli řetězení ztrát – prověřen soudem
Ing.
Martin
Děrgel
 
Vznik daňové ztráty za zdaňovací období
Obecně vzato, zisk nebo ztrátu neodhalíme z jednoho údaje, ale je třeba je vypočíst jako rozdíl nejméně dvou položek: příjmů a výdajů, resp. výnosů a nákladů. Z hlediska daní z příjmů můžeme za daňový zisk označit základ daně, o který zdanitelné příjmy (výnosy) přesahují daňově uznatelné výdaje (náklady) poplatníka za jedno zdaňovací, příp. jiné období. Z čehož logicky vyplývá, že naopak daňovou ztrátou bude
částka, o níž daňově účinné výdaje (náklady) přesahují zdanitelné příjmy (výnosy)
. Zákonnou definici daňové ztráty najdeme v § 38n odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“):
„Pokud výdaje (náklady) upravené podle § 23 převyšují příjmy upravené podle § 23, je rozdíl daňovou ztrátou.“
Daňovou ztrátu lze připodobnit k „zápornému základu daně“, ovšem s podstatným rozdílem, že z něj odvozenou hypotetickou „zápornou daň“, správce daně rozhodně nevyplatí poplatníkům na podkladě daňového přiznání. Je jim jen
za určitých podmínek umožněno o daňovou ztrátu snížit základ daně z příjmů v dalších letech
. Vstřícnost státu zde prakticky znamená, že přesah daňových výdajů (nákladů) nad zdanitelnými příjmy (výnosy) v jednom zdaňovacím období je možno uplatnit v dalších obdobích. Což lze u účetních jednotek označit za výjimku z obecné povinnosti respektovat princip věcné a časové souvislosti podle § 23 odst. 1 ZDP.
U poplatníků daně z příjmů
fyzických osob
je zjištění daňové ztráty složitější kvůli odlišným pravidlům pro každý z až
pěti dílčích základů daně (dále jen „DZD“), a to jmenovitě z příjmů
: ze závislé činnosti (§ 6 ZDP),
ze samostatné
alias
podnikatelské činnosti (§ 7 ZDP),
z kapitálového majetku (§ 8 ZDP),
z nájmu (§ 9 ZDP) a
z ostatních příjmů (§ 10 ZDP). Těchto pět druhů příjmů můžeme z hlediska daňové ztráty rozdělit do tří skupin: