Hlavním definičním znakem podnikání je, že se jedná o činnost vykonávanou za účelem dosažení zisku. Tedy zjednodušeně řečeno, aby podnikatel více vydělal, než utratil. Cesta za ziskem ovšem bývá plná překážek, jako jsou konkurenti, podvodní obchodní partneři, silná státní regulace, anebo neviditelný organismus, kvůli kterému načas zamrzne ekonomika na celé planetě. A tak se stává, že podnikatel tu a tam utrpí větší nebo menší ztrátu. Ostatně také v osobním životě, ačkoli asi všichni kráčíme za štěstím, přesto nás někdy postihne neštěstí... Daňové právo ke ztrátám přistupuje obezřetně, mohou totiž sloužit k nekalým daňovým optimalizacím, zvláště u obchodních korporací zapojených do holdingové struktury. Všeobecně nejznámější informací o daňové ztrátě je, že si o ní lze během dalších pěti let snížit základ daně z příjmů a tedy i daň. Daleko méně se ví o jejich procesní nevýhodě – prodloužení lhůty pro stanovení daně. Daňová ztráta totiž o 5 let oddálí konec hrozícího doměření vyšší daně berňákem, který si navíc dosud vykládal tuto možnost nad rámec zákona, což mu nyní zakázal soud.
Zákaz „nekonečné“ lhůty pro stanovení daně kvůli řetězení ztrát – prověřen soudem
Ing.
Martin
Děrgel
Vznik daňové ztráty za zdaňovací období
Obecně vzato, zisk nebo ztrátu neodhalíme z jednoho údaje, ale je třeba je vypočíst jako rozdíl nejméně dvou položek: příjmů a výdajů, resp. výnosů a nákladů. Z hlediska daní z příjmů můžeme za daňový zisk označit základ daně, o který zdanitelné příjmy (výnosy) přesahují daňově uznatelné výdaje (náklady) poplatníka za jedno zdaňovací, příp. jiné období. Z čehož logicky vyplývá, že naopak daňovou ztrátou bude
částka, o níž daňově účinné výdaje (náklady) přesahují zdanitelné příjmy (výnosy)
. Zákonnou definici daňové ztráty najdeme v § 38n odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“): „Pokud výdaje (náklady) upravené podle § 23 převyšují příjmy upravené podle § 23, je rozdíl daňovou ztrátou.“
Daňovou ztrátu lze připodobnit k „zápornému základu daně“, ovšem s podstatným rozdílem, že z něj odvozenou hypotetickou „zápornou daň“, správce daně rozhodně nevyplatí poplatníkům na podkladě daňového přiznání. Je jim jen
za určitých podmínek umožněno o daňovou ztrátu snížit základ daně z příjmů v dalších letech
. Vstřícnost státu zde prakticky znamená, že přesah daňových výdajů (nákladů) nad zdanitelnými příjmy (výnosy) v jednom zdaňovacím období je možno uplatnit v dalších obdobích. Což lze u účetních jednotek označit za výjimku z obecné povinnosti respektovat princip věcné a časové souvislosti podle § 23 odst. 1 ZDP. U poplatníků daně z příjmů
fyzických osob
je zjištění daňové ztráty složitější kvůli odlišným pravidlům pro každý z až pěti dílčích základů daně (dále jen „DZD“), a to jmenovitě z příjmů
: ze závislé činnosti (§ 6 ZDP), ze samostatné
z kapitálového majetku (§ 8 ZDP), alias
podnikatelské činnosti (§ 7 ZDP), z nájmu (§ 9 ZDP) a
z ostatních příjmů (§ 10 ZDP). Těchto pět druhů příjmů můžeme z hlediska daňové ztráty rozdělit do tří skupin:–
–
V daňovém přiznání tak poplatník – fyzická osoba – vykáže výslednou daňovou ztrátu (tj. nevznikne mu povinnost platit daň z příjmů) pouze při absenci příjmů ze závislé činnosti, pokud docílil dílčí ztráty za skupinu příjmů dle § 7 a 9 ZDP, jestliže DZD podle § 8 a 10 ZDP jsou nižší než tato dílčí ztráta. Je tedy možné
v jednom zdaňovacím období vykázat (kladný) základ daně i daňovou ztrátu
. A to když úhrn dílčích základů daně podle § 7 až 10 ZDP bude záporný a poplatník má současně i příjmy ze závislé činnosti § 6 ZDP.Jak uplatnit daňovou ztrátu
Podle § 2 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „DŘ“), se pro účely správy daní považuje za „daň“ i daňová ztráta. Na což navazuje § 38n odst. 2 ZDP, že
při správě daňové ztráty se postupuje obdobně jako při správě daňové povinnosti
. Proto hrozí pokuta za opožděné daňové přiznání, i když je v něm vykázána daňová ztráta, i penále za berňákem odhalenou chybně vyšší ztrátu. Přičemž aby mohla být daňová ztráta posléze odčitatelnou položkou snižující základ daně, musí jí poplatník – osoby právnické i fyzické – uvést v daňovém přiznání
a nezáleží na její výši, přiznat je nutno ztrátu 100 Kč i 10 mil. Kč.Zjištěním a vykázáním daňové ztráty za zdaňovací období, případně za jeho část v daňovém přiznání její osud ale ještě nekončí. Jak je všeobecně známo, při splnění stanovených podmínek je možno jí totiž využít ke snížení základu daně v dalších obdobích coby položku odčitatelnou od základu daně. Přičemž nejznámější podmínku, respektive omezení najdeme v § 34 odst. 1 až 3 ZDP, a to, že jí
lze odečíst od základu daně nejdéle v pěti zdaňovacích obdobích
následujících bezprostředně po období, za které se daňová ztráta vyměřuje. 
U možností využití daňové ztráty je vedle číselného údaje – pět zdaňovacích období – podstatné také, že:
–
Musí jít o
pět zdaňovacích období následujících bezprostředně po zdaňovacím období, za které daňová ztráta vznikla.
Poplatník si proto nemůže vybrat, že např. pětileté období pro uplatnění ztráty za rok 2019 začne počítat až od roku 2022, ani, že jí uplatní pouze v sudých letech 2020, 2022, 2024, 2026 a 2028 apod.–
Pokud je v tomto navazujícím období podáváno daňové přiznání za „meziobdobí“, které není zdaňovacím obdobím – např. přechodové období při změně účetního období obchodní
korporace
z kalendářního na tzv. hospodářský rok – nepřihlíží se k těmto časovým úsekům a započítávají se pouze celá zdaňovací období.–
Je na poplatníkovi, kdy a jak si daňovou ztrátu uplatní. Např. ztrátu z roku 2018 z půlky využije při výpočtu daně za rok 2019 a z druhé poloviny až za rok 2021, třebaže již za rok 2020 vytvoří dostatečný základ daně.
–
Každá daňová ztráta za jedno konkrétní zdaňovací (či jiné) období je samostatnou odčitatelnou položkou. Poplatník tak nemá jednu úhrnnou daňovou ztrátu, ale několik dílčích ztrát za samostatně zdaňovaná období. Zákon nestanovuje prioritu uplatňování těchto jednotlivých daňových ztrát, i to záleží opět na poplatníkovi.
Daňová ztráta prodlouží lhůtu pro stanovení (doměření) daně
Člověk je tvor omylný, který tu a tam dělá chyby, většinou nevědomě, někdy ale také trošičku podvádí, aby si nějak polepšil; ať hodí kamenem, kdo je bez viny… Chybuje a případně podvádí se samozřejmě i v daních z příjmů. Řemeslník „zapomene“ na pár příjmů v hotovosti bez papíru, finanční poradce si z neznalosti uplatní chybně vyšší procento paušálních výdajů, jednatel malé firmy si neuvědomí, že pořízení auta na úvěr neznamená finanční leasing, začínající účetní nechá v daňových výdajích s. r. o. rekreační poukazy pro zaměstnance, výrobní podnik v Horní Dolní neřeší dumpingové ceny fakturované mateřské společnosti v Německu, a tak podobně dále.
Proto je daňové přiznání spíše jen tvrzením poplatníka než důkazním prostředkem. Aby se lidé a firmy snažili vypočíst svou daňovou povinnost co nejsprávněji a nepodváděli, má finanční úřad arzenál „mučicích nástrojů“ – míněno zejména psychologicky a finančně. Nepochybně nejobávanější je daňová kontrola, která jako příslovečný Damoklův meč visí nad hlavami osob odpovědných za daňová přiznání poplatníků a plátců. Přičemž složitost a nejednoznačnost daňových zákonů je u nás už taková, že prakticky žádná daňová kontrola – je-li náležitě důkladná, pečlivá a motivovaná – neodejde s prázdnou, ale končívá menším či větším doměrkem daně. Tento permanentní stres daňových subjektů, jejich ekonomů a účetních však má „světlo na konci tunelu“ – je jím konec lhůty pro stanovení daně, protože pak už letitou pochybnou daň berňák (ale ani poplatník) nemůže změnit.
Obecně dle § 148 odst. 1 DŘ platí, že
daň nelze stanovit
- tj. ani doměřit správcem daně – po uplynutí lhůty pro stanovení daně, která činí tři roky. Přičemž tato lhůta běží ode dne, v němž uplynula lhůta pro podání řádného daňového přiznání,
nebo v němž se stala splatnou daň, u níž nebyla povinnost přiznání podat. Protože nás dále budou zajímat pouze daně z příjmů, upřesněme, že u nich lhůta pro stanovení daně počíná běžet obvykle 1. 4. nebo 1. 7. (přiznání zpracovává a předkládá poradce nebo má poplatník povinný audit) kalendářního roku následujícího po uplynutí zdaňovacího období (který rovněž odpovídá kalendářnímu roku).Příklad 1: Lhůta pro stanovení daně
Lhůta pro stanovení daně z příjmů za zdaňovací období kalendářního roku 2019 skončí uplynutím 3 let od termínu pro podání přiznání za tento rok, tedy od 1. 4. (1. 7.) 2020, k čemuž dojde 1. 4. (1. 7.) 2023. Po tomto datu již nemůže daňovou povinnost změnit poplatník ani správce daně, proto nehrozí daňová kontrola. Jenže…
Z této obecné tříleté lhůty pro stanovení daně ovšem samotný DŘ
uvádí řadu výjimek,
např. zejména:–
prodlužuje se o 1 rok, pokud je v posledních 12 měsících před uplynutím lhůty podáno dodatečné přiznání,
–
běží znovu, pokud před jejím uplynutím byla zahájena daňová kontrola,
–
neběží po dobu: soudního řízení, které je v souvislosti se stanovením daně vedeno.
Jedinou jistotou poplatníka/plátce je, že lhůta pro stanovení daně
skončí nejpozději uplynutím 10 let od jejího počátku,
což je nepřekročitelná objektivní prekluzivní lhůta
. Ovšem i z tohoto pravidla existuje výjimka, která se ale vztahuje pouze na daňové trestné činy, jelikož jak známo 10 let je pro soudy krátká doba.Nás bude ze všeho nejvíce zajímat jeden z dalších, speciálních důvodů prodloužení lhůty pro stanovení daně z příjmů – fyzických i právnických osob.
Obecně tříletou procesní (prekluzivní) lhůtu pro stanovení daně z příjmů
– jedině v tomto období může daň (daňovou ztrátu) změnit poplatník či berňák – totiž významně prodlouží daňová ztráta
. A to na základě speciálního ustanovení § 38r odst. 2 ZDP nejen pro zdaňovací období vzniku ztráty, ale současně pro všechna následující zdaňovací období, kdy lze, resp. bylo možno
tuto daňovou ztrátu uplatnit jako odčitatelnou položku – nikoli jen za roky, kdy jí poplatník takto využil – tedy o pět dalších let.–
„Bylo-li možné uplatnit daňovou ztrátu nebo její část ve zdaňovacích obdobích následujících po zdaňovacím období, v němž daňová ztráta vznikla, jako položku odčitatelnou od základu daně,
lhůta pro stanovení daně za zdaňovací období, v němž daňová ztráta vznikla, tak i pro všechna zdaňovací období, za která bylo možné tuto daňovou ztrátu nebo její část uplatnit, končí současně se lhůtou pro stanovení daně za poslední zdaňovací období, za které bylo možné daňovou ztrátu nebo její část uplatnit.
Obdobně se postupuje při uplatnění ztráty po převodu obchodního závodu, fúzi obchodních korporací nebo rozdělení obchodní korporace
.“ Důvod? Na ten by asi přišel každý. Je zde totiž zjevný časový nesoulad mezi možností uplatnit daňovou ztrátu z roku nula: v dalších pěti letech, a umožněním kontroly této ztráty správci daně: v dalších třech letech. Navíc správce daně nechodí na kontrolu vždy ani ihned po podání daňového přiznání, ale s určitým zpožděním poté, co analytickými metodami nebo jinak dojde k závěru, že „tady něco nehraje“ a má určité důvodné pochybnosti. A čas rychle běží i finančnímu úřadu, protože podle soudní judikatury by měl ve lhůtě pro stanovení daně stihnout nejen případnou nepravost odhalit, ale také pravomocně ukončit např. platebním výměrem na doměřenou daň.
Daňová ztráta uvedená poplatníkem do daňového přiznání tedy sice na straně jedné znamená úsporu na dani z příjmů, ale na straně druhé rovněž nepříjemně prodlužuje dobu nejistoty, kdy správce daně může doměřit daň. Proto lze doporučit všem, kdo nechtějí prodlužovat stresové období hrozícího doměrku daně berňákem, aby uvážili vykázání (nižší) daňové ztráty, a raději vykázali kladný (nulový) základ daně, např. přerušením odpisů…
Příklad 2: Vliv daňové ztráty na lhůtu pro stanovení (doměření) daně
Pan Petr zahájil podnikání OSVČ v roce 2019 a jen v tomto roce měl daňovou ztrátu. Do kdy poplatníkovi kvůli tomu hrozí daňový doměrek roku 2019? A tedy jakou dobu musí uschovávat veškeré daňové doklady tohoto roku?
Ztrátu za rok 2019 je možno uplatnit v dalších 5 letech: 2020 až 2024. Kdyby nebylo § 38r odst. 2 ZDP, tak by uplynula propadná (prekluzívní) lhůta pro stanovení daně za rok 2019 v dubnu roku 2023. Protože jej však máme, pomine hrozba doměrku daně z příjmů za rok 2019 – stejně jako za roky 2020 až 2024 (!) – až se lhůtou pro stanovení daně za poslední možný rok (zdaňovací období) uplatnění ztráty roku 2019, tj. za rok 2024, k čemuž dojde v dubnu roku 2028. Vůbec přitom nehraje roli, že pan Petr třeba celou ztrátu z roku 2019 využil formou odpočtu od základu daně již v roce 2020!
Zákaz „nekonečné“ lhůty pro stanovení daně kvůli řetězení ztrát – prověřen soudem
Procesní daňová ustanovení patří všeobecně k neoblíbeným, náročným a spletitým, v nichž se lehce ztratí i odborník. O čemž nás přesvědčí nedávný
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 13. 5. 2020 se spisovou značkou 8 Afs 58/2019 – 48,
www.nssoud.cz. Odbornou veřejností je považován za zlomový, konečně totiž zakázal praxi správců daně nemající oporu v zákoně. Spor prohrál krajský soud, ovšem návazně zejména berňák, který příliš formalisticky pracoval s výše citovanými paragrafy. Je to další pomyslný vryp do pažby soudní ochrany před svévolí správců daně … Pro přehlednost kauzu rozdělíme do deseti postupných bodů.1.
Firmě vznikly dvě daňové ztráty za dva roky po sobě:
–
Pamatujete, před 12 lety postihla světovou ekonomiku finanční krize, Česko nevyjímaje. Takže není divu, že za rok 2008 jedno s. r. o. od Domažlic vykázalo daňovou ztrátu a za rok 2009 další, pak už mělo kladné základy daně. Jak známo, vyměřenou ztrátu si poplatník daně z příjmů právnických osob může uplatnit jako položku odčitatelnou od základu daně nejdéle v následujících pěti zdaňovacích obdobích. Tedy první ztrátu za rok 2008 v letech 2009 až 2013, a tu druhou z roku 2009 v letech 2010 až 2014.
2.
Dvojí změna vymezení účetního období poplatníka:
–
Účetně daňovou komplikací poplatníka bylo, že od 1. 4. 2012 změnil účetní období z roku kalendářního na tzv. hospodářský trvající sice také 12 měsíců, ale netradičně od dubna do března. Po dvou takových hospodářských letech se však od ledna roku 2015 vrátil k tradičnímu účetnímu období kalendářní rok. Čímž vyvstala otázka, jak posoudit příslušná přechodná období: první od 1. 1. do 31. 3. 2012, a druhé od 1. 4. do 31. 12. 2014. Dle § 3 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, může být účetní období bezprostředně předcházející změně účetního období kratší nebo delší než obvyklých 12 měsíců. Obou těchto variant firma využila, přičemž o první kratší přechodné období si prodloužila účetní období – od 1. 1. 2011 do 31. 3. 2012 – a druhé delší přechodné období – od 1. 4. 2014 do 31. 12. 2014 – ponechala jako zkrácené účetní období.
3.
Účetní období není vždy zdaňovacím obdobím:
–
Jenže zdaňovacím obdobím jsou dle § 21a ZDP pro účely daně z příjmů právnických osob pouze roky kalendářní a hospodářské, a pak ještě účetní období delší než 12 měsíců (další možnosti se týkají jen přeměn firem). Což znamená, že zkrácené přechodné účetní období – od 1. 4. 2014 do 31. 12. 2014 – není zdaňovacím obdobím na poli daně z příjmů. Takže by hrozilo nezdanění příjmů (výnosů) účetní jednotky za toto období. Na to ovšem pamatuje speciální ustanovení § 38ma ZDP ukládající povinnost podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob mimo jiné také za období předcházející změně zdaňovacího období z roku kalendářního na hospodářský a naopak, nebylo-li za toto období podáno.
4.
Uplatnění první ztráty jako odpočtu od základu daně:
–
Složitější uspořádání zdaňovaných období poplatníka znamená, že první daňovou ztrátu (bod 1) za rok 2008 mohl uplatnit v těchto pěti zdaňovacích obdobích: kalendářní roky 2009 a 2010, prodloužené účetní období (1. 1. 2011 – 31. 3. 2012), dva hospodářské roky (1. 4. 2012 – 31. 3. 2013) a (1. 4. 2013 – 31. 3. 2014). Právě až v tom úplně posledním zdaňovacím období firma uplatnila ztrátu z roku 2008. V tomtéž zdaňovacím období využila i část druhé ztráty z roku 2009; podle metodického Pokynu Finanční správy GFŘ č. D-22 šlo tuto ztrátu uplatnit naposledy za rok 2015 (zdaňovací období), i ve zkráceném účetním – zdaňovaném ale ne zdaňovacím – období (bod 3) od 1. 4. do 31. 12. 2014, kdy ji firma zčásti uplatnila.
5.
Začaly daňové kontroly … a s nimi výkladové problémy se lhůtami:
–
V říjnu roku 2014 finanční úřad u dotyčné s. r. o. zahájil daňovou kontrolu daně z příjmů za roky 2008 a 2009, a v dubnu roku 2018 ještě začal kontrolovat daň z příjmů za hospodářský rok od 1. 4. 2013 do 31. 3. 2014 a rovněž za navazující zkrácené účetní (zdaňované) období od 1. 4. 2014 do 31. 12. 2014. Je to asi hodně čísel, v nichž je lehké se ztratit, takže přehledněji: berňák přišel v říjnu roku 2018 na kontrolu hospodářského roku, který skončil březnem roku 2014. Jistě umíte počítat do tří… Lhůta pro podání přiznání k dani z příjmů za zmíněný hospodářský rok skončila 1. 7. 2014, načež po třech letech – 1. 7. 2017 – skončila lhůta pro stanovení daně. A to nejen pro onen hospodářský rok, ale v návaznosti na § 38r odst. 2 ZDP rovněž za rok vzniku první daňové ztráty 2008 a následujících pět zdaňovacích období, kdy jí bylo možno uplatnit. Takže když správce daně přišel až v dubnu roku 2018 na kontrolu těchto období, bylo to pozdě; nebo ne?
6.
Druhá ztráta protáhne lhůtu pro doměření daně i za rok první ztráty?
–
Finanční úřad umí počítat do tří, jenže se domníval, že lhůta pro stanovení daně za rok první ztráty 2008 a dalších pěti zdaňovacích období se ještě o rok protáhla kvůli druhé daňové ztrátě z roku 2009. Vyčetl to z výše citovaného speciálního ustanovení § 38r odst. 2 ZDP (volně): Lhůta pro stanovení daně za rok vzniku ztráty 2009 i za všechna zdaňovací období, za která jí bylo možné uplatnit – tj. za roky 2010 až 2015 – končí současně se lhůtou pro stanovení daně za rok 2015, k čemu došlo až 1. 4. 2019. Při tomto právním náhledu proto správce daně přišel v dubnu roku 2018 na kontrolu
de facto
roku první daňové ztráty 2008 včas. Protože za zdaňovací období, kdy jí mohl poplatník uplatnit – naposledy za hospodářský rok od 1. 4. 2013 do 31. 3. 2014 – lhůtu pro stanovení dále protáhla druhá daňová ztráta za rok 2009.7.
Krajský soud potvrdil právní názor správce daně:
–
Firma s názorem berňáku nesouhlasila a ke krajskému soudu podala žalobu požadující ukončení této nezákonné kontroly uvedených období – již po uplynutí lhůty pro stanovení daně. Podle ní § 38r odst. 2 ZDP neumožňuje „nekonečné“ prodlužování lhůty pro stanovení daně - tzv. řetězením ztrát – pokud v pětileté lhůty pro uplatnění jedné daňové ztráty dojde ke vzniku další ztráty. Krajský soud žalobu zamítl. Jak jsme už výše uvedli, daň za rok vzniku druhé ztráty 2009 a za následujících pět zdaňovacích období bylo možno stanovit (doměřit) až do 1. 4. 2019, resp. 1. 7. 2019 (při prodloužené lhůtě pro přiznání za rok 2015). Inkriminovaný hospodářský rok – od 1. 4. 2013 do 31. 3. 2014 – by mohl mít dva režimy: 1. Poslední pátý rok pro uplatnění první ztráty z roku 2008, 2. Čtvrtý rok pro uplatnění druhé ztráty z roku 2009. Taková dualita znamenající nejistotu ohledně možného stanovení daně ale dle soudu není možná, a proto údajně logickým důsledkem je stanovení lhůty podle režimu pozdějšího období – zde roku 2009 – také pro období dřívější. I pro rok 2008 proto platí, že nejzazší lhůtou pro stanovení daně je rok 2019.
8.
Poplatník se „odvolal“ proti rozhodnutí krajského soudu:
–
Právní zástupce firmy proti rozsudku krajského soudu podal „kasační stížnost“ k Nejvyššímu správnímu soudu, což je obdoba známějšího odvolání. Zdaňovací období hospodářského roku od 1. 4. 2013 do 31. 3. 2014 bylo posledním 5. obdobím, v němž bylo možné – a zároveň se tak reálně stalo – uplatnit první ztrátu za rok 2008. Poplatník nesouhlasí s tím, aby lhůtu pro stanovení daně za rok 2008 ovlivnil vztah k roku 2009, kdy rovněž vykázal ztrátu, čímž by se zmíněné poslední páté zdaňovací období pro účely lhůty pro stanovení daně za rok 2008 stalo teprve předposledním čtvrtým zdaňovacím obdobím. Takový výklad krajského soudu by např. při uplatnění daňové ztráty v každém čtvrtém zdaňovacím období vedl teoreticky až k nekonečné prekluzivní lhůtě pro stanovení daně a nekonečně trvající daňové kontrole…
9.
Umožnění tzv. řetězení ztrát by bylo absurdní:
–
V roce 2009 firmě vznikla druhá daňová ztráta a současně mohla uplatnit první ztrátu z roku 2008. Dle správce daně i krajského soudu je třeba v takovém případě § 38r odst. 2 ZDP vyložit tak, že umožňuje tzv. řetězení ztrát, jehož důsledkem je i prodloužení lhůty pro stanovení daně za rok 2008 a dalších pěti zdaňovacích období. Pro konec daňové lhůty pro rok první ztráty (2008) i následujících pět zdaňovacích období, v nichž jí lze uplatnit, by tak údajně mělo být rozhodující, kdy uplyne lhůta pro rok druhé ztráty (2009). Tento právní náhled připouštějící tzv. řetězení ztrát bez omezení je podle Nejvyššího správního soudu třeba jednoznačně odmítnout.
Ad absurdum
by totiž v důsledku opakované aplikace ustanovení § 38r odst. 2 ZDP lhůta pro stanovení daně nemusela skončit nikdy, neboť by se i v případě dřívějších zdaňovacích období neustále prodlužovala na základě vzniku pozdějších daňových ztrát o dalších 5 let.10.
Daně nelze kontrolovat „donekonečna“, pravdu má poplatník!
–
Názor dotčeného poplatníka byl právě opačný – lhůty pro uplatnění odpočtu ztráty a pro stanovení daně za roky 2008 a 2009 na sobě běží nezávisle a řetězení ztrát není možné. Což je rovněž názor Nejvyššího správního soudu. Umožnění řetězení ztrát nerespektuje smysl § 38r odst. 2 ZDP a zejména nepřiměřeně zasahuje do právní jistoty daňových subjektů; šlo pouze o nepřípustně rozšiřující interpretaci tohoto ustanovení. I jeho samotný text totiž váže prodloužení lhůty pro stanovení daně výhradně na zdaňovací období, v němž daná (konkrétní) daňová ztráta vznikla, a nikoliv na zdaňovací období jiné (týkající se jiné ztráty). Smysl tohoto speciálního prodloužení prekluzivní lhůty pro stanovení daní z příjmů sice spočívá v poskytnutí delšího času správci daně ke kontrole jedné konkrétní daňové ztráty, nijak ovšem neodůvodňuje ani nepředpokládá jakékoliv ještě delší prodlužování (řetězení) této lhůty v návaznosti na jinou ztrátu. Závěr tedy zní: Daňová kontrola roku 2008 nebyla prováděna ve lhůtě pro stanovení daně.