Náhrada škody v bouřlivém období

Tuto možnost dává fyzickým a právnickým osobám zákona č. 240/2000 Sb., zákon o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „krizový zákon“), který v § 36 upravuje podmínky nároku na náhradu škody. Stát je povinen fyzickým a právnickým osobám nahradit v penězích škodu způsobenou v souvislosti s krizovými opatřeními prováděnými podle krizového zákona. Takovým opatřením je například usnesení Vlády ČR č. 194, o vyhlášení nouzového stavu a další související usnesení.

Každý, kdo má v úmyslu žádat stát o náhradu škody, musí splnit tři předpoklady. Mezi ně řadíme provedení krizového opatření, vznik škody a příčinnou souvislost mezi škodou a provedením krizového opatření. O náhradu škody, která nemá původ v takovém opatření, není možné žádat. Typickou situací, která se na tento případ bude vztahovat, bude uzavření provozovny z důvodu usnesení Vlády a následná ztráta tržby. Musí se tedy jednat o přímou škodu, tu sekundární stát obvykle hradit odmítá, jak lze dovodit z judikatury vztahující se k náhradám nemajetkové újmy ze strany státu.

Stát má možnost se povinnosti k náhradě škody zprostit, pokud si poškozený škodu způsobil sám.

Na tomto závěru dle mého nic nemění ani skutečnost, že současná omezující opatření mj. zakazující provoz řady provozoven jsou přijímána jako mimořádná opatření při epidemii podle zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, a nikoli přímo v intencích krizového zákona. Důvodem je skutečnost, že nadále trvá nouzový stav a jsme proto nadále v režimu krizového zákona, který pak přímo umožňuje přijímání mimořádných opatření i podle jiných norem, které jsou pak ve vztahu speciality ke krizovému zákonu. Vzhledem k tomu, že zákon o ochraně veřejného zdraví neobsahuje úpravu náhrady škody, je nezbytné nadále aplikovat pro tyto případy krizový zákon.

Fyzická či právnická osoba nemusí žádat pouze o náhradu škody, ale také o ušlý zisk, tedy hodnotu, o kterou se majetek poškozeného nerozmnožil a kterou bylo možné očekávat za obvyklého a pravidelného průběhu věcí. se vyjádřila tak, že musí existovat vysoká pravděpodobnost, že by k rozmnožení majetku došlo. Nelze odkazovat na pouhou neodůvodněnou naději. Prokázat jej lze například na základě nerealizovaných smluv. V případě současné epidemie však do vyčíslení ušlého zisku může vstupovat ještě jedna proměnná, a sice zohlednění dopadu pandemie, pokud by k opatřením nedošlo. A to by mohl být skutečně oříšek.

Žádost je třeba podat písemně příslušnému krizovému orgánu, který opatření přijal. Tím by mělo být obecně Ministerstvo vnitra, avšak objevují se i odlišné výklady, z nichž autorovi článku vyplývá, že z procesní opatrnosti bude moudré podat žádost vůči vícero do úvahy přicházejícím orgánům (např. Ministerstvu zdravotnictví, Vládě ČR a Ministerstvu vnitra). Žádost se podává do šesti měsíců ode dne, kdy se osoba o škodě dozvěděla, nejdéle však do pěti let od vzniku škody. Lhůta pro podání je prekluzivní, její zmeškání vede k zániku práva na náhradu škody. Pozor, poslední den lhůty bude nutné, aby se žádost dostala do sféry vlivu krizového orgánu, pouhé podání na poště nepostačí.

V žádosti je třeba označit poškozeného (jméno, příjmení či název společnosti a formu, bydliště či sídlo, IČO či datum narození nebo rodné číslo), uvést, o jaký důvod se žadatel opírá (např. usnesení o vyhlášení nouzového stavu) a výši škody. Žadatel je povinen také doložit příčinnou souvislost mezi výší škody a krizovým opatřením. Z toho důvodu je třeba, aby žadatel připojil také potřebné důkazy (např. výpověď ze smlouvy, e-mailovou komunikaci, daňové doklady, fotografie atd.). V současné chvíli neexistuje jednotný formulář, je tedy třeba podat individuální žádost. Tato skutečnost se ale může v následujících dnech či týdnech změnit.

Pokud by došlo k zamítnutí nároku ze strany krizového orgánu (popřípadě části nároku), může se žadatel obrátit s žalobou na příslušný soud, a to v běžné tříleté promlčecí lhůtě.

Bude důležité sledovat aktuální dění, vláda již nyní o určité kompenzaci mluví. Například v oblasti škod vzniklých výplatami zaměstnancům, kterým z důvodu mimořádných opatření nelze přidělovat práci, tak již byl spuštěn program Antivirus Ministerstvem práce a sociálních věcí, v jehož rámci budou výplaty zaměstnancům v karanténě plně odškodněny, v jiných případech (nucené zavření provozovny, omezení odbytu apod.) pak lze čerpat kompenzaci částečnou. V rámci náhrady škody dle krizového zákona by poté mělo být možné žádat o rozdíl.

V každém případě je třeba, aby osoba, která má v plánu žádat o náhradu škody, popřípadě též ušlého zisku, minimalizovala škody. Jedná se o základní povinnost stanovenou občanským zákoníkem. A to například aktivním vstupem do jednání s obchodními partnery, podáváním žádostí o různé druhy finanční pomoci či přechodem na alternativní druh služeb. Příkladem může být posunutí naplánované akce, na kterou byly prodány vstupenky, či realizace online seminářů namísto těch, které jindy probíhají osobně. Nevyžaduje se však vynaložení nepřiměřeného úsilí, kterým by mohla být například rekonstrukce bazénu na obchod s potravinami. Vzhledem k tomu, že žádostí o a z toho vzniklých soudních sporů bude hodně a nelze očekávat jejich rychlé vyřizování, lze jedině doporučit přehodnocení dosavadních obchodních strategií.

Přes výše popisovanou právní úpravu, která se jeví poměrně jasně, vznáší se nad státními kompenzacemi řada otazníků, jak jsme již byli svědky debat v parlamentu v uplynulých dnech. Především je s ohledem na nevídaný rozsah současných opatření a extrémní zásah do naší ekonomiky asi těžko představitelné, že by byl stát reálně schopen poskytovat gigantické náhrady. Na to patrně nebude ve státní kase dostatek prostředků. Proto lze čekat, že do tohoto institutu náhrady škody bude ještě legislativně zasaženo a práva poškozených budou nějakým mechanismem regulována. Jestli se však podaří najít řešení, které projde testem ústavnosti, je ve hvězdách.