Dovolená, její délka a způsob trávení v době koronavirové

Na podzim roku 2019 se objevily ve světě první příznaky choroby, která počátkem jara roku 2020 přerostla v pandemii způsobenou koronavirem s označením SARS Cov-19. Většina států světa jí čelila vyhlášením nouzových opatření, která se často zintenzivnila do krizových scénářů. Počet obětí dosáhl 8 mil. Na tři měsíce se omezil hospodářský a společenský život, hranice se uzavřely a ulice se vylidnily. Miliardy obyvatel byly podrobeny přísnému domácímu režimu, většina zaměstnanců pracovala z domova (home-office). Ekonomiky všech regionů světa doznaly citelný pokles, národní hospodářství většiny zemí spadlo do debetu. Nejistoty kolem dalšího vývoje pandemie přetrvávají, neurčitě se hovoří o další podzimní vlně. Ruku v ruce s tímto vývojem došlo k prudkému zvýšení cen zboží, především potravin, energií, bydlení a pohonných hmot. Stále zřetelněji se hovoří o omezování výroby a zavírání provozů, rodinné rozpočty klesají. Vládní výdaje nelze z čeho čerpat, spotřeba domácností bude stagnovat, nezaměstnanost poroste. Zdá se, že hospodářský ekonomický cyklus byl přepólován – z náběhu do maxima jde do recese, přičemž záporná amplituda se nebývale zvýšila spolu s délkou (dobou trvání krize). Makroekonomické fundamenty nasvědčují tomu, že krizové schéma již má pevné kontury.

Nutnost dlouhodobější přestávky v práci z důvodu odpočinku, regenerace i zachování schopnosti dlouhodobého konání práce si začali uvědomovat panovníci v souvislosti s prací svých poddaných, kteří pro ně dolovali nerosty a přinášeli jim bohatství, a u vojáků, kteří jim je ochránili, popř. pomohli rychle získat nové. Rolníci měli smůlu, neboť zemědělství vykazovalo v průměru obstojné výsledky a mocní nikdy netrpěli hladem.

I moderní státy světa znaly institut dovolené pouze v souvislosti s dočasným odpočinkem mimo službu pro vyšší vojenské důstojníky, vyšší státní úředníky a učitele. Teprve od 20. let 20. století získali zaměstnanci několik dnů dovolené (6 až 8), na druhou stranu bylo více svátků než dnes. Čekací doba, tedy nutná doba před vznikem nároku na dovolenou byla jeden rok, to znamená, že v prvním roce zaměstnání nemohli zaměstnanci dovolenou čerpat. V tehdejší Česko­slovenské republice byla základní délka dovolené za kalendářní rok dvou týdnů dosažena až velmi pokrokovým zákonem z roku 1934, přičemž čekací doba se zkrátila na šest měsíců. Právní nárok na čerpání dovolené v délce tří kalendářních týdnů vznikl zaměstnanci po odpracování více než pěti let u jednoho zaměstnavatele a právní nárok na čerpání čtyř kalendářních týdnů vznikl až po odpracování více než patnácti let u jednoho zaměstnavatele.

V roce 1947 došlo k mírnému zlepšení, neboť tři týdny dovolené mohli čerpat i zaměstnanci mladší 18 let a starší 50 let při zachování ostatních podmínek. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, zkrátil čekací dobu na pět měsíců Nárok na tři týdny dovolené v kalendářním roce vedle zachování ostatních podmínek vznikl také nově po odpracování alespoň pěti let u všech zaměstnavatelů vcelku. To byl velký zaměstnanecký benefit. Od roku 1957 se zkracovala délka pracovní doby z původních 48 na dnešních 40 hodin týdně (od roku 1968) v jednosměnném provozu.

V roce 1984 došlo ke zvýšení základní délky dovolené za kalendářní rok pro všechny zaměstnance v délce tří kalendářních týdnů a v roce 2000 se tato základní délka dovolené prodloužila na minimálně 4 týdny. Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), z roku 2006 prodloužil zaměstnancům, jejichž zaměstnavatelem je stát, územní samosprávný celek, státní fond, příspěvková organizace, školská právnická osoba nebo regionální rada regionu soudržnosti, základní délku dovolené na minimálně pět kalendářních týdnů v roce.

Souběžně s tímto trendem prodlužovala i mateřská dovolená z původních 4 týdnů (v roce 1884) na 12 týdnů v roce 1924, poté na 18 týdnů v roce 1948, přičemž od roku 1957 to musely být již 4 týdny před porodem a 14 týdnů po porodu, v roce 1964 se mateřská dovolená prodloužila na 22 týdnů a v roce 1968 na 26 týdnů, v roce 1987 se prodloužila na 28 týdnů (v případě narození dvou a více dětí až na 37 týdnů).

Z tohoto stručného výčtu je zcela zřejmá velká dynamika zaměstnanecky příznivých opatření do roku 2006. V posledních bezmála 15 letech nezaznamenalo naše pracovní právo podstatnější zlepšení pro zaměstnance.

Jak dlouhá by dovolená měla být? Tuto otázku si možná kladlo více čtenářů v nedávné době úpravy výkonu práce pomocí home office. Podle francouzského deníku Le Figaro, který nedávno citoval několik průzkumů, byly 2/3 Francouzů přesvědčeny, že blahodárný účinek dovolené v délce čerpání dvou týdnů velmi rychle vymizí. Snad je to dáno našimi příliš velkými očekáváními, neboť dovolená má znamenat radost a odpočinek, nikoli změnu způsobu života. Podle profesora psychiatrie Michela Lejoueuxe je to dáno stále rostoucími požadavky na zaměstnance, a to jak ze strany zaměstnavatelů, tak ze strany státní správy i ze strany komplikovanějších mezilidských vztahů.

Podle psychologa Sébastiena Hofa mají prvořadou roli v procesu „únavy ze zaměstnání a stresu“ konkrétní pracovní podmínky, organizace práce a mezilidské vztahy na pracovišti. Zaměstnavatelé šetří náklady, v době pracovní nepřítomnosti se práce nahromadí, a tak již před návratem z dovolené zaměstnance stresuje nutné zuřivé tempo ke zvládnutí restů. Práce v našem životě zaujímá stále důležitější místo a existují již skupiny lidí, kteří kariéře obětovali vše: své zásady, morálku i rodinu. To všechno se negativně promítá do kvality trávení volného času o dovolené, neboť stres paradoxně vzniká i z pocitu „nicnedělání“ a z možného rizika pletich konkurentů na pracovišti v době naší nepřítomnosti. Když toto vše opadne na snesitelnou míru a začínáme si zvykat vstávat o dvě hodiny později, je čas k návratu. Doba dovolené bývá rovněž naplněna intenzivním vyřizováním osobních záležitostí, takže vlastně přestává být dobou odpočinku.

Komplikovaná státní správa udržuje občany po celý rok ve střehu, neboť je nutno dodržovat termíny pro daňová přiznání, pro revize kotlů, nejrůznějších přípojek, komínů, splátek, servisních prohlídek, nákupů dálničních známek, kupónů do MHD, schůzí různých shromáždění (SVJ, garáží, zájmových sdružení), rodičovských schůzek ve školských zařízeních, občas se něco neplánovitě rozbije či porouchá a občas bychom měli zajít do servisu i my (preventivní prohlídky, masáž, fitness, kadeřník atd.).

Vedle toho máme společenské, rodinné a kulturní potřeby, tedy musíme fungovat jako rodič, udržovat chod domácnosti, musíme se věnovat milostným a přátelským vztahům, navštěvovat užitečné akce a být profesionálně úspěšní. A všichni spěcháme, protože toho chceme (a často i musíme) stihnout co nejvíce v nejkratším možném čase.

Zákoník práce doporučuje čerpání dovolené v zásadě vcelku, ale s ohledem na výše popsané potřeby doby umožňuje (ač nerad) čerpání i po částech. V tom případě si vyhrazuje alespoň v ustanovení § 217 odst. 1 možnost zaměstnavatele určit zaměstnanci čerpání jedné části dovolené alespoň v délce dvou kalendářních týdnů (pokud se se zaměstnancem nedomluví jinak). Jedná se tedy pouze o právní úpravu.

Na podzim roku 2019 byl předložen poslaneckým klubem KSČM návrh na novelu zákoníku práce o prodloužení základní délky dovolené pro všechny zaměstnance v délce pěti kalendářních týdnů. Rozproudila se živá diskuze, návrh nenašel pochopení u ČSSD ani ANO. Toto opatření by se týkalo asi 1/3 všech zaměstnanců, proti byla ODS. Hospodářská komora odhadla, že uzákonění pětitýdenní dovolené by přišlo zaměstnavatele na 35 mld. Kč ročně. Politická podpora pro toto opatření se hledá těžce, politici rádi dávají na odiv své vražedné pracovní tempo, často spojené se členstvím v mnoha dozorčích radách. Podle šéfa ČMKOS Josefa Středuly odpracuje český zaměstnanec za svou kariéru o 11 let více než ten německý (1792 hodin ročně oproti 1 363 hodinám ročně v Německu). Podle Středuly měla Česká republika v roce 2019 stejnou délku roční pracovní doby, jaká byla obvyklá ve vyspělých evropských zemích v 70. letech minulého století. Zkracování pracovní doby je trend podporovaný automatizací a robotizací. V Evropě v zásadě platí, že čím je ekonomika vyspělejší, tím kratší dobu tráví lidé v zaměstnání. EU stanoví horní limit pracovního týdne na 48 hodin, v praxi se využívá jen v případě nerovnoměrně rozvržené týdenní pracovní doby.

Existují však i opačné trendy: od 1. 1. 2020 dostali zaměstnanci nejmenované bankovní instituace k dosavadním 25 dnům dovolené a dalším 5 dnům tzv. sick days využít jeden den volna navíc v každém kalendářním měsíci. Dohromady tak mají nárok na 42 dnů volna. Banka tuto novinku oznámila na kariérní sociální síti Linkedln: „Aby naši bankéři mohli poradenství, které je čím dál náročnější, realizovat správně a dobře, musejí být sami v rovnováze a pohodě. Proto chceme dát kolegům a kolegyním prostor pro rozvoj, učení se novým věcem, ale třeba i jen více času stráveného s blízkými nebo u vlastních koníčků. Zkrátka na věci, které řada z nás odsouvá na dobu, až na ně bude čas. Toto volno navíc jsme pojmenovali Můj den“, uvádí se ve zprávě. Účastníci diskuze na sociální síti Linkedln opatření banky chválí, ale mnozí se zamýšlejí, zda mají zaměstnanci čas si takovou dovolenou vybírat, často si totiž nestačí vybrat ani standardní volno. Existuje názor, že při dobrém plánování práce zvládnou lidé práci místo v pěti dnech ve čtyřech. Toto opatření by mohlo lákat i mladé pracovníky. Je nutno podotknout, že ne každý je takového operativního plánování schopen a neobejde-li se při řešení problému bez absentujícího kolegy, musí úkol odložit. Navíc může vzniknout chaos, neboť zaměstnanci mohou více nahodile fluktuovat v zaměstnání.

Komerční banka se nechystá zvyšovat počty volných dnů, dává přednost větší flexibilitě práce, částečným úvazkům a práci z domova. Podobný přístup má i ČSOB, která k 25 dnům dovolené přidala 5 dnů zdravotního volna (sick days). Pro zaměstnance starší 55 let nabízí navíc dva dny wellness volna.

Podle dat OECD je týdenní pracovní doba 30 hodin běžná např. v Německu, Nizozemsku či Švédsku, 32 hodin na Novém Zélandu. Podle průzkumů a zkušeností se motivace zaměstnanců zvýšila a jejich pracovní výkon nebyl negativně ovlivněn. Zájem o toto opatření se objevil v Japonsku, Kanadě, Spojeném Království, Francii a Švýcarsku.

Zkušeností s prací v home office v širším měřítku prošla v posledních třech „koronavirových“ měsících i Česká republika. Zaměstnavatelé vyhodnocují data a není vyloučeno, že tato metoda práce bude stále více aplikována i v budoucnu, pracovní doba se bude zkracovat a dovolená prodlužovat, a to vše při zachování výše mzdy.

Což jsou vesměs pozitivní zprávy. Avšak plošné zkrácení pracovní doby není možné ve všech odvětvích. Retailový sektor, výrobní či zpracovatelský průmysl je však založen na trvalé přítomnosti zaměstnance na pracovišti, navíc ne každý zaměstnanec paradoxně zkrácení pracovní doby vítá. Přišel by tak o sociální pouta, která starším či osaměle žijícím pracovníkům mohou chybět. Ukazuje se, že čtyřdenní pracovní týden není modelem, který by mohl být státem zaveden plošně. Je udržitelný většinou jen v případě, že iniciativa přichází od samotného zaměstnavatele. Firmy, které v tomto kroku vidí potenciál, by k němu tedy ideálně měly dospět samy.

Země	Počet dnů
Kuvajt, Francie, Německo	30 dnů
Velká Británie, Itálie, Estonsko, Litva	28 dnů
Rakousko, Dánsko, ČR (státní sektor), Lucembursko, Malta, Norsko, Švédsko	25 dnů
Finsko, Island	24 dny
Portugalsko	22 dny
Polsko, ČR (podnikatelský sektor), Belgie, Bulharsko, Chorvatsko, Irsko, Itálie, Kypr, Lotyšsko, Maďarsko, Nizozemsko, Rumunsko, Slovinsko	20 dnů
USA	0 dnů (určuje zaměstnavatel)