V následujícím textu se zaměříme na v praxi hojně diskutovanou problematiku zajišťovacího účetnictví. Představíme možné typy zajišťovacích vztahů a vzhledem k praktické využitelnosti se v detailu zaměříme na představení konkrétních aplikací zajištění peněžních toků – zajištění tuzemských závazků exportérem a zajištění developerských obchodních korporací.
Vhled do problematiky zajišťovacího účetnictví
Jiří
Strouhal,
Katedra strategie VŠE v Praze, prezident Asociace profesních účetních České republiky, z. s.
1. Vztah zajištění a zajišťovacího účetnictví
Zajišťovací účetnictví nabylo na popularitě před více než deseti lety vzhledem k nejednoznačné interpretaci ZDP, kde bylo uvedeno, že náklady na derivátové kontrakty jsou daňově účinné pouze tehdy, jsou-li tyto deriváty určeny k zajištění. Tento na první pohled nevinný odstavec s sebou přinesl diskutabilní otázku – je třeba pojmem zajištění vnímat ekonomické pojetí, nebo musí obchodní
korporace
aplikovat pravidla zajišťovacího účetnictví. V dnešní době zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“), uvádí, že náklady (jakož i výnosy) spojené s derivátovými kontrakty daňově účinné jsou.Jaký je tedy rozdíl mezi ekonomickým a účetním pojetím zajištění? Z ekonomického hlediska jde o fakt, že obchodní
korporace
čelí určitému riziku (například změně úrokových sazeb, změně měnového kurzu) a snaží se tomuto riziku aktivně čelit sjednáním konkrétních operací – například sjednáním měnového derivátu s cílem eliminace měnového rizika tím, že již předem ví, za jaký kurz v budoucnu bude cizí měnu nakupovat či prodávat.Zajišťovací účetnictví však nesleduje pouze tento ekonomický koncept, jeho primárním cílem je úměrná vzájemná
kompenzace
změn v reálné hodnotě zajišťovacího nástroje a zajištěné položky nebo
kompenzace
změn peněžních toků plynoucích ze zajišťovacího nástroje a zajištěné položky.Obchodní
korporace
si v souladu s účetními pravidly může vybrat, zdali derivát určí jako nástroj držený za účelem obchodování (tehdy jej přeceňuje výsledkově na reálnou hodnotu), nebo jej určí jako zajišťovací nástroj, a může tak aplikovat alternativu ve formě zajišťovacího účetnictví. Aby mohla obchodní
korporace
vést zajišťovací účetnictví, potom musí v souladu s § 52 odst. 3 vyhlášky č. 500/2002 Sb. současně splňovat následující podmínky:-
sjednané deriváty odpovídají strategii účetní jednotky v řízení rizik,
-
na počátku zajištění je zajišťovací vztah formálně zdokumentován, dokumentace obsahuje identifikaci zajišťovaných a zajišťovacích nástrojů, vymezení rizika, které je předmětem zajištění, přístup k zjišťování a doložení efektivnosti zajištění,
-
zajištění je efektivní, jestliže v průběhu zajišťovacího vztahu budou změny reálných hodnot zajišťovacích nástrojů odpovídající zajišťovanému riziku (popřípadě celkové změny reálných hodnot zajišťovacích nástrojů) v rozmezí -80% až -125% změn reálných hodnot zajišťovaných nástrojů odpovídajících zajišťovanému riziku. Obchodní
korporace
zjišťuje, zda je zajištění efektivní na počátku zajištění, a dále posuzuje efektivnost zajištění alespoň k datu sestavení řádné, mimořádné a mezitímní účetní závěrky, k datu sestavení výkazů podle zvláštních právních předpisů.Od okamžiku, kdy derivát přestane splňovat podmínky zajišťovacího účetnictví, je třeba o něm účtovat jako o derivátu určeném k obchodování.
2. Typy zajištění z účetního pohledu
V praxi se lze setkat s následujícími třemi zajišťovacími vztahy:
-
zajištění reálné hodnoty (fair value hedge),
-
zajištění peněžních toků (cash fl ow hedge),
-
zajištění čisté cizoměnové investice.
Zajištěním reálné hodnoty rozumíme zajištění změn reálné hodnoty aktiva, závazků (či části tohoto aktiva nebo závazku), skupin aktiv, skupin závazků, které jsou důsledkem konkrétního rizika a které budou mít vliv na výsledek hospodaření. V případě, kdy obchodní
korporace
aplikuje zajištění reálné hodnoty, musí jak zajišťovací nástroj, tak zajištěnou položku přecenit na reálnou hodnotu, a to s výsledkovým dopadem. Z toho plyne, že je výsledek hospodaření eliminován průběžně ve vazbě na zvýšení či snížení reálné hodnoty zajišťovacího nástroje, resp. zajištěné položky.Pokud by bylo možné, stejně jako v plné verzi mezinárodních standardů, aplikovat tzv. fair value option, kdy má obchodní
korporace
možnost přecenit veškeré finanční nástroje na reálnou hodnotu s výsledkovým dopadem, potom lze říci, že tento zajišťovací vztah nemá vzhledem k praktickému uplatnění reálný význam.Nyní se pojďme podívat, za jakých okolností je možné tento zajišťovací vztah ukončit a jak následně postupovat:
Zajištěním peněžních toků rozumíme zajištění změn peněžních toků, které jsou důsledkem konkrétního rizika souvisejícího s právně vynutitelnou smlouvou, očekávanou budoucí transakcí, se skupinami aktiv, skupinami závazků, právně vynutitelnými smlouvami či očekávanými budoucími transakcemi s obdobnými charakteristikami, u nichž je předmětem zajištění stejný druh a kategorie rizika. Zisky nebo ztráty vzniklé po dobu trvání zajištění ze změn reálných hodnot zajišťovacích derivátů sjednaných v rámci zajištění peněžních toků, které odpovídají zajištěným rizikům, jsou účtovány kapitálově na účet Oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků.
Do nákladů nebo výnosů jsou zúčtovávány ve stejných obdobích, kdy jsou zúčtovávány náklady nebo výnosy spojené se zajišťovanými nástroji. Zisky nebo ztráty vzniklé ze změn reálných hodnot zajišťovacích derivátů sjednaných v rámci zajištění peněžních toků, které odpovídají nezajištěným rizikům, jsou zúčtovány v okamžiku ocenění výsledkově. Ukažme si, za jakých okolností je možné tento zajišťovací vztah ukončit a jak následně postupovat:
Zajištěním čistých investic do cizoměnových účastí s rozhodujícím či podstatným vlivem rozumíme zajištění proti měnovému riziku, které plyne z držení těchto účastí. Účetní řešení transakce je identické se zajištěním peněžních toků.
K tomu, aby bylo možné aplikovat zajišťovací účetnictví, je třeba, aby obchodní
korporace
sestavila zajišťovací dokumentaci. Ta sestává z následujících částí:-
vymezení cíle a strategie řízení rizika
-
obchodní
korporace
musí vysvětlit sjednání zajištění, které musí obsahovat prohlášení shody s cíli a strategiemi řízení rizika u dané obchodní
korporace
, popřípadě musí poskytnout křížový odkaz na její strategii řízení rizik, která platí pro konkrétní typ zajišťovacího vztahu;-
vymezení druhu zajišťovacího vztahu
-
obchodní
korporace
musí identifikovat, o který druh zajišťovacího vztahu jde, tzn. zajištění reálné hodnoty, zajištění peněžních toků nebo zajištění čisté cizoměnové investice;-
vymezení povahy zajišťovaného rizika
-
obchodní
korporace
musí jednoznačně vymezit veškerá rizika, která zajišťuje. Typicky se jedná o úrokové riziko (úrokový forward, úrokový swap) či měnové riziko (měnový forward, měnový swap, měnová
opce
, nederivátové transakce) či o kombinaci předchozích rizik (cross-currency swap);-
určení zajišťovacího nástroje
-
obchodní
korporace
musí uvést podrobný popis zajišťovacího nástroje tak, aby mohl být jednoznačně identifikován;-
identifikace zajišťované položky
-
obchodní
korporace
musí uvést podrobný popis zajišťované položky tak, aby mohla být jednoznačně identifikovatelná;-
odhadovaná transakce
-
při zajišťování odhadované transakce musí management obchodní
korporace
doložit podporu pro dosažení tzv. „kritéria jistoty“:
-
transakce musí být vysoce pravděpodobná, tedy, že transakce s téměř 100% jistotou nastane,
-
informace, zda transakce představuje ohrožení volatility v peněžních tocích způsobených zajišťovaným rizikem, které by mohlo ovlivnit vykazovaný výsledek hospodaření,
-
dokumentace musí obsahovat informace o časovém určení, povaze a velikosti odhadované transakce, tzn. zajišťované množství či částku;
-
určení mechanismu, kterým bude posuzována efektivita zajištění
-
obchodní
korporace
musí na počátku zajišťovacího vztahu jednoznačně uvést metodu, jak bude posuzovat efektivitu zajištění v průběhu zajišťovacího vztahu, a to na prospektivním, ale i na retrospektivním základě, včetně následujících informací:
-
obchodní
korporace
využívá v propočtech efektivity zajištění celkovou hodnotu změny reálné hodnoty zajišťovacího nástroje, nebo vylučuje jeho konkrétní část (například časová hodnota
opce
, kterou nelze použít jako zajišťovací nástroj),-
metodika výpočtu změn reálné hodnoty zajišťovacího nástroje použitá pro výpočet efektivity zajištění,
-
metodika výpočtu změn reálné hodnoty zajišťované položky nebo peněžních toků odpovídajících zajišťovanému riziku použitých pro výpočet efektivity zajištění,
-
obchodní
korporace
musí po celé trvání zajišťovacího vztahu předpokládat vysokou efektivitu zajištění.3. Praktické aplikace zajištění cash flow
Vzhledem k praktické využitelnosti zajištění peněžních toků se na něj zaměříme v aplikační části. Konkrétně se budeme věnovat dvěma typickým příkladům:
-
zajištění tuzemských dluhů při zahraničních zakázkách,
-
zajištění úvěru v cizí měně.
3.1 Zajištění tuzemských dluhů
První z transakcí, kterou si představíme, jsou zakázky obchodních korporací realizované v zahraničí. Jedná se o situaci, kdy tuzemská firma realizuje zahraniční kontrakt při tržbách v cizí měně, jakkoli jsou závazky s transakcí spojené primárně hrazeny v tuzemsku, tedy v korunách. V dané situaci obvykle obchodní
korporace
sjednává forward (z praktického hlediska spíše sérii forwardů) na prodej cizí měny. Objem prodejů by pak následně měl korespondovat s výší korunových závazků (typicky platby za materiál a služby, platby zaměstnancům a s tím spojené odvody, platby daně z přidané hodnoty), aby bylo možné považovat zajišťovací vztah za plně efektivní.Zajišťovacím nástrojem je derivátový kontrakt, který při efektivním zajištění budeme přeceňovat na jeho reálnou hodnotu s kapitálovým dopadem (prostřednictvím účtu Oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků). Přecenění tak nemá vliv na výši splatné daně, jakkoli u subjektů, které sestavují účetní závěrku v plném rozsahu, ovlivní výši odložené daně.
Zajištěnou položkou jsou pak tuzemské korunové závazky. Při prvotním nastavení transakce je třeba vycházet ideálně ze 100% efektivity zajišťovacího vztahu, jinými slovy, výše tuzemských závazků by se měla maximálně (ideálně 100%) krýt s inkasy kontraktu ve vazbě na kurz zajištěný daným derivátem.
Při retrospektivním testování se v souladu s § 52 vyhlášky č. 500/2002 Sb. můžeme stran efektivity pohybovat v mantinelech 80–125% (v negativním vyjádření). Platí přitom, že neefektivní část zajištění obchodní
korporace
přeúčtuje do výsledku hospodaření. Vzniklý náklad (či výnos) pak lze považovat za daňově účinný podle ZDP.3.2 Zajištění úvěru v cizí měně
Druhou typickou transakcí je vztah nájmů inkasovaných v cizí měně a úvěrů v téže cizí měně hrazených. Tato transakce je typická u developerských obchodních korporací, ale je maximálně využitelná i v rámci transakcí ve skupině, kdy například mateřská obchodní
korporace
postavila nemovitou věc, již hradí úvěrem a přitom danou nemovitou věc například pronajímá dceřiné obchodní korporaci.U měnového rizika platí výjimka, že zajišťovacím nástrojem nemusí být nutně derivátový kontrakt. Toho je právě využito v tomto vztahu, kdy obchodní
korporace
za zajišťovací nástroj považuje úvěrovou smlouvu (tzn. z hlediska účetnictví finanční závazek), kterou následně přeceňuje kapitálově na reálnou hodnotu (tzn. opět prostřednictvím účtu Oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků). Opět platí, že přecenění nemá vliv na výši splatné daně, pouze u subjektů účtujících o odložené dani ovlivňuje právě výši odložené daně.Efektivita se testuje stran vazby současné hodnoty úvěru oproti současné hodnotě budoucích inkas z nájemních smluv.