Vhled do problematiky zajišťovacího účetnictví

Zajišťovací účetnictví nabylo na popularitě před více než deseti lety vzhledem k nejednoznačné interpretaci ZDP, kde bylo uvedeno, že náklady na derivátové kontrakty jsou daňově účinné pouze tehdy, jsou-li tyto deriváty určeny k zajištění. Tento na první pohled nevinný odstavec s sebou přinesl diskutabilní otázku – je třeba pojmem zajištění vnímat ekonomické pojetí, nebo musí obchodní aplikovat pravidla zajišťovacího účetnictví. V dnešní době zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „ZDP“), uvádí, že náklady (jakož i výnosy) spojené s derivátovými kontrakty daňově účinné jsou.

Jaký je tedy rozdíl mezi ekonomickým a účetním pojetím zajištění? Z ekonomického hlediska jde o fakt, že obchodní čelí určitému riziku (například změně úrokových sazeb, změně měnového kurzu) a snaží se tomuto riziku aktivně čelit sjednáním konkrétních operací – například sjednáním měnového derivátu s cílem eliminace měnového rizika tím, že již předem ví, za jaký kurz v budoucnu bude cizí měnu nakupovat či prodávat.

Zajišťovací účetnictví však nesleduje pouze tento ekonomický koncept, jeho primárním cílem je úměrná vzájemná změn v reálné hodnotě zajišťovacího nástroje a zajištěné položky nebo změn peněžních toků plynoucích ze zajišťovacího nástroje a zajištěné položky.

Obchodní si v souladu s účetními pravidly může vybrat, zdali derivát určí jako nástroj držený za účelem obchodování (tehdy jej přeceňuje výsledkově na reálnou hodnotu), nebo jej určí jako zajišťovací nástroj, a může tak aplikovat alternativu ve formě zajišťovacího účetnictví. Aby mohla obchodní vést zajišťovací účetnictví, potom musí v souladu s § 52 odst. 3 vyhlášky č. 500/2002 Sb. současně splňovat následující podmínky:

Od okamžiku, kdy derivát přestane splňovat podmínky zajišťovacího účetnictví, je třeba o něm účtovat jako o derivátu určeném k obchodování.

V praxi se lze setkat s následujícími třemi zajišťovacími vztahy:

Zajištěním reálné hodnoty rozumíme zajištění změn reálné hodnoty aktiva, závazků (či části tohoto aktiva nebo závazku), skupin aktiv, skupin závazků, které jsou důsledkem konkrétního rizika a které budou mít vliv na výsledek hospodaření. V případě, kdy obchodní aplikuje zajištění reálné hodnoty, musí jak zajišťovací nástroj, tak zajištěnou položku přecenit na reálnou hodnotu, a to s výsledkovým dopadem. Z toho plyne, že je výsledek hospodaření eliminován průběžně ve vazbě na zvýšení či snížení reálné hodnoty zajišťovacího nástroje, resp. zajištěné položky.

Pokud by bylo možné, stejně jako v plné verzi mezinárodních standardů, aplikovat tzv. fair value option, kdy má obchodní možnost přecenit veškeré finanční nástroje na reálnou hodnotu s výsledkovým dopadem, potom lze říci, že tento zajišťovací vztah nemá vzhledem k praktickému uplatnění reálný význam.

Nyní se pojďme podívat, za jakých okolností je možné tento zajišťovací vztah ukončit a jak následně postupovat:

Zajištěním peněžních toků rozumíme zajištění změn peněžních toků, které jsou důsledkem konkrétního rizika souvisejícího s právně vynutitelnou smlouvou, očekávanou budoucí transakcí, se skupinami aktiv, skupinami závazků, právně vynutitelnými smlouvami či očekávanými budoucími transakcemi s obdobnými charakteristikami, u nichž je předmětem zajištění stejný druh a kategorie rizika. Zisky nebo ztráty vzniklé po dobu trvání zajištění ze změn reálných hodnot zajišťovacích derivátů sjednaných v rámci zajištění peněžních toků, které odpovídají zajištěným rizikům, jsou účtovány kapitálově na účet Oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků.

Do nákladů nebo výnosů jsou zúčtovávány ve stejných obdobích, kdy jsou zúčtovávány náklady nebo výnosy spojené se zajišťovanými nástroji. Zisky nebo ztráty vzniklé ze změn reálných hodnot zajišťovacích derivátů sjednaných v rámci zajištění peněžních toků, které odpovídají nezajištěným rizikům, jsou zúčtovány v okamžiku ocenění výsledkově. Ukažme si, za jakých okolností je možné tento zajišťovací vztah ukončit a jak následně postupovat:

Zajištěním čistých investic do cizoměnových účastí s rozhodujícím či podstatným vlivem rozumíme zajištění proti měnovému riziku, které plyne z držení těchto účastí. Účetní řešení transakce je identické se zajištěním peněžních toků.

K tomu, aby bylo možné aplikovat zajišťovací účetnictví, je třeba, aby obchodní sestavila zajišťovací dokumentaci. Ta sestává z následujících částí:

Vzhledem k praktické využitelnosti zajištění peněžních toků se na něj zaměříme v aplikační části. Konkrétně se budeme věnovat dvěma typickým příkladům:

První z transakcí, kterou si představíme, jsou zakázky obchodních korporací realizované v zahraničí. Jedná se o situaci, kdy tuzemská firma realizuje zahraniční kontrakt při tržbách v cizí měně, jakkoli jsou závazky s transakcí spojené primárně hrazeny v tuzemsku, tedy v korunách. V dané situaci obvykle obchodní sjednává forward (z praktického hlediska spíše sérii forwardů) na prodej cizí měny. Objem prodejů by pak následně měl korespondovat s výší korunových závazků (typicky platby za materiál a služby, platby zaměstnancům a s tím spojené odvody, platby daně z přidané hodnoty), aby bylo možné považovat zajišťovací vztah za plně efektivní.

Zajišťovacím nástrojem je derivátový kontrakt, který při efektivním zajištění budeme přeceňovat na jeho reálnou hodnotu s kapitálovým dopadem (prostřednictvím účtu Oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků). Přecenění tak nemá vliv na výši splatné daně, jakkoli u subjektů, které sestavují účetní závěrku v plném rozsahu, ovlivní výši odložené daně.

Zajištěnou položkou jsou pak tuzemské korunové závazky. Při prvotním nastavení transakce je třeba vycházet ideálně ze 100% efektivity zajišťovacího vztahu, jinými slovy, výše tuzemských závazků by se měla maximálně (ideálně 100%) krýt s inkasy kontraktu ve vazbě na kurz zajištěný daným derivátem.

Při retrospektivním testování se v souladu s § 52 vyhlášky č. 500/2002 Sb. můžeme stran efektivity pohybovat v mantinelech 80–125% (v negativním vyjádření). Platí přitom, že neefektivní část zajištění obchodní přeúčtuje do výsledku hospodaření. Vzniklý náklad (či výnos) pak lze považovat za daňově účinný podle ZDP.

Druhou typickou transakcí je vztah nájmů inkasovaných v cizí měně a úvěrů v téže cizí měně hrazených. Tato transakce je typická u developerských obchodních korporací, ale je maximálně využitelná i v rámci transakcí ve skupině, kdy například mateřská obchodní postavila nemovitou věc, již hradí úvěrem a přitom danou nemovitou věc například pronajímá dceřiné obchodní korporaci.

U měnového rizika platí výjimka, že zajišťovacím nástrojem nemusí být nutně derivátový kontrakt. Toho je právě využito v tomto vztahu, kdy obchodní za zajišťovací nástroj považuje úvěrovou smlouvu (tzn. z hlediska účetnictví finanční závazek), kterou následně přeceňuje kapitálově na reálnou hodnotu (tzn. opět prostřednictvím účtu Oceňovací rozdíly z přecenění majetku a závazků). Opět platí, že přecenění nemá vliv na výši splatné daně, pouze u subjektů účtujících o odložené dani ovlivňuje právě výši odložené daně.

Efektivita se testuje stran vazby současné hodnoty úvěru oproti současné hodnotě budoucích inkas z nájemních smluv.