Postoupení a vymáhání pohledávky

Postoupení pohledávky je od ledna roku 2014 upraveno občanským zákoníkem, a to v ustanoveních § 1879 až § 1887. V zásadě lze postoupit všechny pohledávky, nebo jejich části. Negativní vymezení pohledávek, které není možno postoupit, stanovuje § 1881 odst. 2 občanského zákoníku jako pohledávky, které zanikají smrtí, nebo jejichž obsah by se změnou věřitele změnil k tíži dlužníka. Rovněž nelze postoupit pohledávky, u kterých bylo postoupení vyloučeno smluvním ujednáním (§ 1881 odst. 1 občanského zákoníku). Jedná se o speciální ustanovení k § 1879, které normuje, že je přípustné postoupení pohledávek i bez souhlasu dlužníka. Pokud si totiž strany závazku nesjednají již při jeho vzniku, resp. následně změnou jeho obsahu zákaz postoupení pohledávky, nemůže se dlužník postoupení bránit.

Při postoupení pohledávky existuje rovněž notifikační povinnost vůči dlužníkovi. Pokud se dlužník o postoupení pohledávky na postupníka nedozví, platí, že se zprostí svého závazku plněním postupiteli, který se tak ovšem bezdůvodně obohatí, pokud dané plnění dlužníka přijme. Notifikační povinnost může i v tomto případě splnit jak postupitel, tak postupník, když platí bezezbytku vše, co bylo uvedeno výše při výkladu o osudu zajištění postupované pohledávky.

Po postoupení zůstávají dlužníkovi dle § 1884 odst. 1 občanského zákoníku zachovány námitky proti pohledávce, které měl v době postoupení. Své vzájemné pohledávky vůči postupiteli může dlužník namítat i vůči postupníkovi, i když v době postoupení ještě nebyly splatné; musí však své pohledávky postupníkovi oznámit bez zbytečného odkladu poté, co se o postoupení dozvěděl.

Nejasným je ovšem ustanovení § 1884 odst. 2 občanského zákoníku v tom směru, co znamená poctivý a nepoctivý postupník. Určitě se nebude jednat o nepoctivost morální či společenskou. Zákonodárce zde zřejmě cílí na okolnosti samotného postoupení, kterým může být sledováno právě upření dlužníkova práva na uplatnění námitek vůči postupiteli.

Postupitel odpovídá dle § 1885 odst. 1 občanského zákoníku postupníkovi až do výše přijaté úplaty s úroky za to, že pohledávka existovala a ručí za její dobytnost. Toto pravidlo se neuplatní pouze za situace, kdy postupník o neexistenci pohledávky věděl v době postoupení pohledávky, nebo před tímto okamžikem. Za stav pohledávky po postoupení postupitel postupníkovi již neodpovídá, neboť věřitelem pohledávky je již postupník a má tedy veškerá práva a povinnosti z toho vyplývající.

Vymáhat postoupenou pohledávku může samozřejmě postupník jakožto její nový věřitel, nebo i postupitel na základě dohody s postupníkem. Pokud již ale byla splněna notifikační povinnost vůči dlužníkovi, může tak postupitel činit pouze za předpokladu, že dlužníkovi prokáže souhlas s vymáháním pohledávky na účet postupitele. Tento postup může být výhodný v situaci, kdy má dlužník proti postupníkovi možnost namítat vzájemné pohledávky, protože je nemůže uplatnit vůči vymáhajícímu postupiteli, jak uvádí § 1886 odst. 2 občanského zákoníku.

Lze říci, že došlo k výraznému posunu při sjednávání postoupení pohledávky, co se týče formy, když není vyžadována písemná forma. Nicméně s ohledem na notifikační povinnost vůči dlužníkovi a případně i osobě poskytující jistotu lze písemnou formu pouze doporučit. Na notifikační povinnosti je třeba klást i nadále zvýšenou pozornost, protože mohou podstatným způsobem ovlivnit práva a povinnosti postupitele, postupníka i dlužníka. Dále se objevují některé drobné odchylky od předchozí právní úpravy, nicméně v zásadě lze říci, že právní úprava se rekodifikací významně nezměnila (pokud nebereme v potaz výše zmíněnou problematiku písemné formy). To má za následek použitelnost dosavadní judikatury i na novou právní úpravu.¹⁾

Z výše uvedeného tedy vyplývá, že postoupení pohledávky je upraveno zákonem, který je v této záležitosti zákonem zvláštním vůči zákonu o ochraně osobních údajů. Podle § 5 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů správce může zpracovávat osobní údaje pouze se souhlasem subjektu údajů. Bez tohoto souhlasu je může zpracovávat, pokud je to nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby. Věřitel je z hlediska ochrany osobních údajů správcem osobních údajů dlužníka. Řídí se tedy zákonem o ochraně osobních údajů v případě, kdy se na něj nevztahuje § 3 odst. 3 tohoto zákona, podle něhož se tento zákon nevztahuje na zpracování osobních údajů, které provádí fyzická osoba výlučně pro osobní potřebu. Jednoznačně lze proto říct, že věřitel může svou pohledávku postoupit bez souhlasu dlužníka.

V případě, že byla pohledávka postoupena novému věřiteli, tento vstupuje do pozice správce osobních údajů se všemi právy a povinnostmi z toho vyplývajícími.

Jak uvádí občanský zákoník, s tím, že byla pohledávka postoupena, je nutné dlužníka seznámit (§ 1882 občanského zákoníku). Tato povinnost koresponduje s povinností, kterou stanoví § 11 odst. 5 zákona o ochraně osobních údajů. Podle tohoto ustanovení je správce povinen při zpracování osobních údajů podle § 5 odst. 2 písm. e) a § 9 písm. h) bez zbytečného odkladu subjekt údajů informovat o zpracování jeho osobních údajů. Zákon neurčuje přesnou lhůtu, kdy má správce tuto povinnost splnit, uvádí pouze, že tak má učinit bez zbytečného odkladu. Správce je proto povinen informaci předat ihned, jakmile je to možné, což je nutné vždy posuzovat v každém případě individuálně.

Zákon o ochraně osobních údajů nebrání ani situaci, kdy věřitel pověří jinou společnost k vymáhání pohledávky a za tím účelem předá osobní údaje v nezbytném rozsahu pověřené společnosti, která v daném případě bude z pohledu zákona o ochraně osobních údajů zpracovatelem, a je nutné, aby mezi těmito subjekty byla uzavřena smlouva ve smyslu § 6 zákona o ochraně osobních údajů. Tato smlouva musí mít písemnou formu a jsou v ní vymezeny úkoly zpracovatele. Správce si zároveň vyžádá záruky ohledně zabezpečení dat, čímž je zajištěna náležitá úroveň ochrany osobních údajů, a tedy i ochrany soukromí. Ze znění tohoto ustanovení zcela jednoznačně vyplývá, že tuto smlouvu může uzavřít pouze správce se zpracovatelem, nikoli zpracovatel s dalším subjektem.

To současně však neznamená, že smlouva musí být uzavřena zcela samostatně, jako samostatný dokument. Takovou povinnost zákon o ochraně osobních údajů nestanoví. Lze tedy připustit, aby obsahové náležitosti smlouvy o zpracování byly součástí i jiné písemně uzavřené smlouvy, např. mandátní nebo příkazní, jež se týká nějaké jiné činnosti. Může se jednat např. o smlouvu o vedení některých částí personální agendy, účetnictví apod. Zákon o ochraně osobních údajů vyžaduje, aby v takové smlouvě kromě jiných podstatných částí smlouvy bylo také výslovně uvedeno, v jakém rozsahu, tedy o jaké osobní údaje se jedná, za jakým účelem a na jakou dobu se uzavírá a musí obsahovat záruky zpracovatele o technickém a organizačním zabezpečení ochrany osobních údajů.

Pokud by smlouva neobsahovala zákonem o ochraně osobních údajů uvedené náležitosti, nezpůsobilo to sice její neplatnost, avšak nejednalo by se již pojmově o smlouvu o zpracování. To by současně znamenalo, že by zpracování, pokud by k němu docházelo, probíhalo bez relevantního právního titulu, což by jak pro správce, tak „zpracovatele“ mohlo mít vážné důsledky. Správce by se totiž dostal do rozporu minimálně s § 5 odst. 1 písm. f), větou první (zpracovávat osobní údaje pouze v souladu s účelem) a také § 13 zákona o ochraně osobních údajů, neboť by zpřístupnil či předal osobní údaje neoprávněně a porušil tak jednu ze základních povinností, tedy údaje chránit před zneužitím. A „zpracovatel“, spíše tedy kvazizpracovatel, by osobními údaji disponoval zcela bez právního důvodu se všemi důsledky z toho plynoucími, neboť by se ocitl v postavení „neoprávněného“ správce.

Zákon také připouští, aby správce měl i několik zpracovatelů, třeba pro různé části složitějšího zpracování. Musí mít samozřejmě se všemi uzavřeny smlouvy o zpracování, avšak vztahy musí být nastaveny toliko v horizontální úrovni zpracovatelů, což znamená, jak již výše uvedeno, že smlouvy o zpracování mezi sebou nemohou dále uzavírat zpracovatelé samostatně.

Na závěr je nutné dodat, že smlouvou uzavřenou mezi správcem a zpracovatelem osobních údajů podle § 6 zákona o ochraně osobních údajů nelze dohodnout např. slučování databází jednotlivých správců. Každý správce totiž může pověřit zpracovatele zpracováním osobních údajů maximálně v takovém rozsahu, v němž je má sám. A pokud by i zpracovatel pro správce realizoval několik zpracování různých evidencí nebo datových souborů, musí je stále zpracovávat v souladu s původním účelem a odděleně.²⁾

Je nepřípustné, aby zpracovatel, který je pověřen pouze jasně vymezenými úkoly, sám rozhodl o tom, že zpracování bude prováděno jiným způsobem. Takové řetězení zpracovatelů by ve svém důsledku mohlo vést ke vzniku stavu, kdy správce, který o zpracování rozhodl, a jehož jménem se celé zpracování provádí, přestává mít toto zpracování pod kontrolou a nemůže tak dostát svým povinnostem např. podle § 12 a 21 zákona o ochraně osobních údajů. Správce i zpracovatel však samozřejmě mohou využívat práce či služeb jiných osob (fyzických i právnických), a to v režimu § 14 zákona o ochraně osobních údajů.³⁾