Jedním z druhů proplácených náhrad jízdních výdajů zaměstnancům a dalším osobám při jejich pracovních cestách podle zákona č. 262/2006 Sb. , zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je také náhrada jízdních výdajů za místní hromadnou dopravu. Určitě je třeba považovat za minimálně zvláštní, že právě u této náhrady se vyskytují poměrně často závažné problémy, nejasnosti a komplikace. Podstata spočívá v souvislosti § 157 odst. 1 a § 159 odst. 1 a odst. 2 citovaného zákoníku práce (dále jen „ZP“).
Náhrada jízdních výdajů za místní hromadnou dopravu
JUDr.
Marie
Salačová
Náhrada jízdních výdajů za místní hromadnou dopravu (dále jen „MHD“) je stejně jako každá jiná náhrada jízdních výdajů poskytována zaměstnancům při jejich pracovních cestách v prokázané výši. Výslovně tuto podmínku stanoví § 157 odst. 1 shora citovaného ZP. A shodně je tomu i u náhrady jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy, což je výslovně stanovené v § 159 odst. 1 téhož zákona. V tomto ustanovení je přímo a jednoznačně stanoveno, že náhrada jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy v souladu s určenými podmínkami pracovní cesty přísluší zaměstnanci v prokázané výši s tím, že tato náhrada náleží zaměstnanci i vedle náhrad podle § 157 odst. 1 až 3 ZP.
Z uvedeného je zřejmé, že samozřejmě náhrada jízdních výdajů za MHD přísluší i vedle přiznávaných jiných náhrad jízdních výdajů, pokud zaměstnavatelem byly současně určeny různé druhy dopravních prostředků pro konkrétní pracovní cestu - např. zaměstnanec měl zaměstnavatelem podle § 153 odst. 1 ZP jako hlavní způsob dopravy určený vlak nebo autobus a pro obec přechodného pracoviště MHD, není vyloučené ani jako hlavní způsob dopravy silniční motorové vozidlo (to znamená pouze pro cestu z místa východiska pracovní cesty do místa přechodného pracoviště a zpět) a v místě přechodného pracoviště MHD - toto řešení musí být zaměstnavatelem výslovně a přesně určené.
Také pro poskytování náhrady jízdních výdajů, včetně za MHD, platí v zásadě princip prokazatelnosti, což tedy prakticky znamená, že jízdní výdaj musí být prokázán příslušnou jízdenkou.
Jedinou výjimku z poskytování prokázaných jízdních výdajů představuje ustanovení § 159 odst. 2 ZP. Je to poprvé v historii vůbec, kdy byla prolomena zásada prokazatelnosti vůči náhradě jízdních výdajů, ale pozor na to, že pouze pro MHD a pouze při pracovních cestách v obci sjednaného místa výkonu práce. A v právě v této souvislosti vznikají nejasnosti a komplikace, které je třeba vysvětlit komplexně.
Jednoznačně je nutné začít tím, že zmíněná výjimka se vztahuje pouze a jen k pracovním cestám zaměstnanců v jejich obci sjednaného místa výkonu práce a o takovou pracovní cestu se bude u nich jednat jenom tenkrát, pokud budou mít místo výkonu práce ve své pracovní smlouvě dohodnuté (tj. sjednané a uvedené) ve formě přesné adresy, tj. město (obec), ulice, číslo - např. Praha 1, Spálená ulice 10. Jen v tomto a obdobných případech se považuje za místo výkonu práce a současně pravidelné pracoviště ve smyslu § 34a ZP věty první pouze ta kancelář nebo dílna nebo provozovna či závod na této adrese a jestliže je zaměstnanec vyslán svým zaměstnavatelem k plnění pracovních úkolů (na pracovní cestu) někam mimo tuto adresu, ale v tomto městě či obci, jedná se u něj právě o pracovní cestu v obci sjednaného místa výkonu práce.
Pokud tedy zaměstnanec bude mít sjednáno místo výkonu práce zmíněným způsobem, pak při pracovních cestách v obci sjednaného místa výkonu práce může při těchto svých pracovních cestách aplikovat (použít) shora uvedený § 159 odst. 2 ZP. Zde je poprvé v historii prolomena zásada prokazatelnosti vůči náhradě jízdních výdajů za místní (městskou) hromadnou dopravu při pracovních cestách zaměstnanců v obci sjednaného místa výkonu práce. Předmětné ustanovení přesně stanoví, že při poskytnutí náhrady jízdních výdajů za použití místní hromadné dopravy při pracovních cestách v obci, ve které má zaměstnanec sjednáno místo výkonu práce, zaměstnavatel poskytne tuto náhradu ve výši odpovídající ceně jízdného platné v době konání pracovní cesty, aniž by zaměstnanec musel jízdní výdaje prokazovat.
Znění tohoto ustanovení prakticky znamená, že všichni zaměstnanci při těchto pracovních cestách (ale pozor!!! pouze při těchto pracovních cestách) mohou používat jakékoliv svoje síťové jízdenky na místní hromadnou dopravu (tj. roční, půlroční, měsíční apod.) a nemusí si kupovat jednotlivé jízdenky, ale jejich hodnotu (cenu) mohou svému zaměstnavateli vyúčtovávat, aniž by je museli připojovat ve vyúčtování, tedy není pro tuto situaci stanovena podmínka prokazatelnosti. Zachována je však stále podmínka kontrolovatelnosti. Ta je splněna tím, že zaměstnanec předmětný výdaj vyúčtovává na základě seznamu sepsaného na konci kalendářního měsíce, který musí obsahovat datum cesty, cíl a účel cesty a výši požadované úhrady za jízdné místní hromadnou dopravu. Pochopitelně, že takovýto seznam musí být také určitým způsobem kontrolovatelný, což prakticky znamená, že musí korespondovat s nějakým systémem zavedeným u zaměstnavatele pro kontrolu pohybu zaměstnanců během stanovené pracovní doby - jedná se např. o knihu odchodů a příchodů, propustky, píchačky, elektronickou docházku atd.
Problém v praxi při aplikaci § 159 odst. 2 ZP spočívá v tom, že zaměstnavatelé mají často tendenci proplácet zaměstnancům jízdenky z místní hromadné dopravy bez doložení i při jiných pracovních cestách, nejenom při pracovních cestách v obci sjednaného místa výkonu práce. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že při všech ostatních pracovních cestách, tedy mimo pracovní cesty v obci sjednaného místa výkonu práce je zaměstnanec povinen respektovat podmínku prokazatelnosti i u místní hromadné dopravy ve smyslu § 159 odst. 1 a § 157 odst. 1 ZP. To platí i při pouhém průjezdu obcí sjednaného místa výkonu práce při pracovních cestách do kteréhokoliv jiného místa.