Dotazy a odpovědi: Občanský zákoník (zákon č. 89/2012 Sb.)

ODPOVĚĎ

Ustanovení o věcných břemenech respektují klasické roztřídění věcných břemen na služebnosti a reálná břemena. Služebnosti jsou upraveny v § 1257 až § 1302 obč. zák., reálná břemena pak v § 1303 až § 1308 obč. zák. Jedná se o instituty, které mají některé znaky společné, v mnohém se ale podstatně odlišují.

Služebnosti jsou římskoprávního původu, naopak reálná břemena pocházejí až ze středověku. ABGB věnoval úpravě služebností § 472 až § 529, reálným břemenům pak pouze § 530. S institutem věcných břemen jako asimilující kategorie pro služebnosti a reálná břemena expresis verbis poprvé pracoval až občanský zákoník č. 141/1950 Sb. Literatura a některé zákony však s tímto pojmem pracovaly ještě za dob platnosti dřívějšího občanského zákoníku. Předchozí právní úprava je upravovala v § 151n až § 151p zák. č. 40/1964 Sb. a § 151n definoval věcná břemena tak, že vlastník nemovité věci je povinen něco trpět, něčeho se zdržet nebo něco konat. Strpění a zdržení je charakteristikou služebností, konání je charakteristické pro reálná břemena.

Společným znakem je, že se jedná o věcná práva k věci cizí, tj. sjednávají přímé a částečné (omezené) právní panství k cizí věci. Naopak odlišnosti prostupují v zásadě většinu aspektů právní úpravy těchto institutů. Věci, které mohou být zatíženy služebností nebo reálným břemenem:

Reálné břemeno naopak spočívá v konání, kdy povinnou osobou je vlastník reálným břemenem zatížené věci. Vzhledem k tomu, že lze zatížit pouze věci evidované ve veřejném seznamu, je toto omezení – právní závada, vždy zřejmá. U služebností tomu tak vždy nemusí být, a to s ohledem na to, že mohou zatěžovat jakékoli věci – tedy i neevidované ve veřejném seznamu. Oprávněná osoba může být shodně jako u služebností určena přímo, anebo prostřednictvím vlastnictví „panující věci“ (reálné břemeno ). Je tedy myslitelné, aby oprávněná osoba byla určena např. vlastnictvím obchodního závodu. To bylo nakonec konstatováno již judikaturou k obecnému zákoníku občanskému (Vážný 1222). Vlastník věci zatížené reálným břemenem je povinen pro oprávněného něco konat, případně mu něco dávat. Povinná osoba tak musí např. udržovat zahradu či studnu oprávněné osoby, případně poskytovat oprávněné osobě peněžité či naturální dávky.

Reálná břemena se však od služebností zásadně odlišují v situaci, kdy oprávněný nekoná, tj. nesplnil oprávněnému splatnou dávku, či pro něho nekonal v souladu s reálným břemenem (§ 1306 obč. zák.: „Záleží-li reálné břemeno v opakovaném plnění, může být zadržená dávka nebo její náhrada požadována jak po osobě, za jejíhož vlastnického práva dávka dospěla, tak od přítomného vlastníka, avšak jen z věci reálným břemenem zatížené“).

Nesplněné naturální dávky mohou být povinným náhradně splněny zaplacením odpovídající peněžité částky. V případě, že povinný neplní, a to ani náhradní peněžité plnění, oprávněný se může domáhat výkonu rozhodnutí na zatížené věci. Nejedná se tak sice o právo na cizí věc, ale o právo uspokojit se z jejího zpeněžení pro případ, že povinný nebude dobrovolně plnit. Původní vlastník reálným břemenem zatížené věci může být povinen pouze jako obligačně zavázaný. Naopak na nabyvateli zatížené věci – přítomném vlastníkovi (§ 1306 obč. zák.) je možné se uspokojit jen z věci reálným břemenem zatížené.

Z toho plyne, že při zřizování reálného břemene by jak povinný, tak i oprávněný měli dbát na to, aby zatížení reálným břemenem bylo přiměřené. Reálným břemenem lze zatížit též více věcí najednou – jedná se o tzv. simultánní břemeno (§ 1303 odst. 2 obč. zák.). V případě, že oprávněný zatíženou věc nebo věci zcizí, přechází reálné břemeno na nabyvatele věci (§ 1106 obč. zák.). Reálné břemeno přejde na nabyvatele věci i při jiných způsobech nabytí (§ 1108 obč. zák.).

U služebností naopak žádná transformace oprávnění osoby ze služebnosti oprávněné na peněžitá plnění anebo dokonce na postižení věci povinného nepřichází v úvahu. Povinný totiž není, kromě svého strpění, oprávněnému nijak povinen. Na zachování a údržbu služebné věci totiž nese náklady oprávněný. Pokud by zatíženou věc spoluužíval též její vlastník, je povinen na náklady na zachování a opravy věci přiměřeně přispívat (§ 1263 obč. zák.). V případě, že by spoluužívající vlastník náklady odmítal nést, musí se užívání zdržet. Pro případ, že by snad vlastník služebné věci oprávněnému bránil v realizaci služebnosti, může se oprávněný domáhat negatorní žalobou, aby se vlastník takového jednání zdržel.

Služebnosti mohou sloužit k zajištění bytových potřeb. Občanský zákoník výslovně upravuje služebnost bytu (§ 1297 obč. zák.), kde se uplatňuje vyvratitelná právní domněnka, že tato služebnost byla zřízena jako služebnost užívání. Obsahem služebnosti je i zde strpění ze strany vlastníka služebné věci. Naopak – pozitivní, zaopatřovací charakter má smlouva o výměnku. Smlouvou o výměnku si vlastník nemovité věci vymiňuje v souvislosti s jejím převodem pro sebe nebo pro třetí osobu požitky, úkony nebo práva sloužící k zaopatření na dobu života nebo na dobu určitou a nabyvatel nemovitosti se zavazuje zaopatření poskytnout... Podle obsahu právního jednání, kterým byl výměnek zřízen, se na smlouvu o výměnku použijí také ustanovení o právech, ze kterých se výměnek skládá, zejména služebnosti bytu (§ 1297 obč. zák.) nebo o důchodu. Výměnek může být zřízen jako reálné břemeno (§ 2708 obč. zák.). Potom ovšem pro výměnek platí ustanovení o reálných břemenech a výměnek vzniká až zápisem do katastru nemovitostí.

Vzhledem k popsané intenzitě zásahu do vlastnického práva vlastníka reálným břemenem zatížené věci, lze časově neomezená reálná břemena zřizovat pouze jako vykupitelná, tj. na samém počátku musí být stanovena částka, za kterou lze reálné břemeno vykoupit a přivodit tak jeho zánik. Reálné břemeno zanikne výmazem z veřejného seznamu. Podmínky a způsob výkonu musí být stanoveny již při zřízení reálného břemene (§ 1304 obč. zák.). Znakem reálného břemene je časová omezenost a vykupitelnost.

U služebností je situace jiná. V případě služebností je vzhledem k jejich povaze vykupitelnost (dobrovolná), a to i služebností časově v zásadě neomezených (tj. ve prospěch panující nemovitosti). Výjimkou jsou služebnosti k lesním pozemkům (§ 1261 obč. zák.), které lze zřizovat pouze jako vykupitelné a navíc je nelze vydržet.

Reálné břemeno klade nároky na vlastníka zatížené věci v průběhu své existence. Vlastník zatížené věci se jednak zdrží všeho, čím by se věc zhoršila k újmě oprávněné osoby; zde není rozdílu od služebností. Navíc je však povinen za podmínek § 1307 odst. 2 obč. zák. složit přiměřenou jistotu (§ 2012 a násl. obč. zák.) nebo jinak konat, aby osoba z reálného břemene neutrpěla újmu.

Odlišnost reálných břemen a služebností se promítá též do úpravy jejich vzniku. Služebnost lze nabýt smlouvou, vydržením, rozhodnutím orgánu veřejné moci. Nový občanský zákoník v úpravě reálných břemen však hovoří pouze o jejich zřízení. Reálné břemeno lze stejně jako služebnost zřídit smlouvou nebo rozhodnutím orgánu veřejné moci (soudu – srov. § 1145 obč. zák.). O zániku reálných břemen platí obdobně ustanovení o zániku služebností.