Daňové úniky ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva

Vydáno: 54 minut čtení
Daňové úniky ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva
JUDr. Ing.
Jan
Čapek
CSc.
Ačkoliv to není na první pohled zcela zjevné, vztahuje se na daňové úniky i Evropská úmluva o lidských právech (dále jen "Úmluva"), a to nejen po stránce hmotně právní (zejména při ochraně práva na pokojné užívání majetku), ale i procesně právní, pokud jde o právo daňového delikventa na spravedlivý proces.
Níže uvedené vybrané a zestručněné rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud") mají charakter precedentů nejen pro Soud samotný, ale i pro všechny smluvní státy Úmluvy (včetně České republiky), neboť ta má ve smyslu článku 10 Ústavy České republiky přednost před zákony.
Stručný obsah vybraných rozsudků a rozhodnutí Soudu
V případu Veeber v. Estonsko byl stěžovatelem estonský občan, majitel a předseda představenstva společnosti AS Giga. Stěžovatel byl rovněž předsedou představenstva společnosti AS Tartu Jöujaan.
Dne 7. října 1996 byl stěžovatel obviněn, jako předseda představenstva společností AS Giga a AS Tartu Jöujaan, na základě článku 148-1 § 7 trestního zákoníku:
-
z pětinásobného padělání dokumentů v letech 1993-1994, aby tak předstíral obchodní vztahy s fiktivní společností;
-
z použití padělaných dokumentů ke konci roků 1994 a 1995 o platech zaměstnancům;
-
z uzavření fiktivní smlouvy za účelem obcházení daňových zákonů.
Dne 13. října 1997 byl stěžovatel shledán vinným ve smyslu obžaloby a byl mu udělen podmínečný trest odnětí svobody na tři a půl roku. Při usvědčování stěžovatele z trestného činu daňového úniku podle článku 148-1 § 7 trestního zákoníku soud konstatoval, že trestná činnost započala ve třetím čtvrtletí 1993 a že poslední trestný čin započal 12. května 1995. Soud první instance konstatoval, že se jednalo o pokračující trestné činy. Stěžovateli bylo uloženo zaplatit městským daňovým orgánům částku ve výši 853 550 estonských korun.
Stěžovatel se odvolal a argumentoval tím, že článek 148-1 § 7 trestního zákoníku byl aplikován retroaktivně, neboť nabyl účinnosti až 13. ledna 1995. Před tímto datem bylo možné pachateli uložit jen správní sankci. Stěžovatelovo odvolání však bylo zamítnuto.
Před Evropským soudem pro lidská práva stěžovatel tvrdil, že k jeho odsouzení došlo v důsledku retroaktivní aplikace trestního zákoníku, a to v rozporu s článkem 7 § 1 (nullum crimen sine lege) Úmluvy.
Soud připomněl, že záruka daná článkem 7, která je podstatným prvkem právního státu, zaujímá prominentní místo v systému ochrany. Což je ještě zdůrazněno tím, že od tohoto ustanovení není povolena odchylka podle článku 15 Úmluvy v době války nebo ohrožení státu. Tento článek je třeba interpretovat a aplikovat, jak vyplývá z jeho předmětu a účelu, tak, aby poskytoval účinnou pojistku proti arbitárnímu trestnímu stíhání, odsouzení a potrestání (viz rozsudek ve věci S. W. v. Spojené království ze dne 22. listopadu 1995, Serie a 335-B, str. 41, § 34).
Podle judikatury Soudu se článek 7 Úmluvy neomezuje pouze na zákaz retrospektivní aplikace trestního zákona v neprospěch obviněného, neboť obsahuje v obecnější rovině princip, že pouze zákon může definovat trestný čin a stanovit trest (nullum
crimen
,
nulla poena sine lege
) a princip, že trestní zákon nelze vykládat extensivně ke škodě obviněného. Z těchto principů jasně vyplývá, že trestný čin musí být jasně definován zákonem. Tento požadavek je splněn, jestliže jednotlivec může poznat ze znění zákona znění relevantního ustanovení a je-li to nutné i za pomoci soudního výkladu, které trestné jednání či opomenutí jej činí trestně odpovědným (viz výše citovaný rozsudek ve věci S. W. v. Spojené království, str. 41-42, § 35 a rozsudek ve věci Kokkinakis v. Řecko ze dne 25. května 1993, Serie A 260-A, str. 22, § 52).
Pokud jde o stávající případ, Soud poznamenal, že stěžovatel byl odsouzen na základě článku 148-1 § 7 trestního zákoníku ve znění ze dne 13. ledna 1995 pro daňové trestné činy spáchané v letech 1993-1996.
Soud konstatoval, že aplikace trestního zákoníku dne 13. ledna 1995 na pozdější trestné činy nebyla předmětem tohoto případu. Otázkou, o které bylo třeba rozhodnout, bylo, zda rozšíření zákona na činy spáchané před tímto datem bylo či nebylo v rozporu s článkem 7 Úmluvy.
V této souvislosti Soud připomněl, že není jeho úkolem rozhodovat o trestní odpovědnosti stěžovatele, což přísluší vnitrostátním soudům, nýbrž zvážit, zda z hlediska článku 7 § 1 Úmluvy byly stěžovatelovy činy v době, kdy byly spáchány, trestnými činy definovanými s dostatečnou předvídatelností a dostupností ve vnitrostátním právu (viz rozsudek ve věci Streletz, Kessler a Krenz v. Německo (GC/, č. 34044/96 aj., § 51, ECHR 2001-II).
Soud poznamenal, že podle článku 148-I trestního zákoníku byl daňový únik trestným činem již před 13. lednem 1995, tj. i v letech 1993 a 1994, kdy se stěžovatel dopustil některých činů, z nichž byl obviněn. Avšak předpokladem pro trestní odsouzení podle zákona platného v té době bylo, že dotčená osoba již dříve byla shledána odpovědnou pro za spáchání podobného deliktu a byl jí uložen trest ve správním řízení.
Znění článku 148-1