Místo vedení společnosti v rámci mezinárodní struktury

Vydáno: 26 minut čtení

Důsledné zvážení aspektů ekonomické podstaty a místa vedení společnosti není již déle pouhou možností, ale nutností při zakládání mezinárodní korporátní struktury za účelem daňového plánování či ochrany aktiv. Evropská finanční krize velmi jasně ukázala jednu věc: pravidelné a značné schodky veřejných rozpočtů spolu s omezenou možností snižovat výdaje jsou typickým a stěží napravitelným rysem ekonomik členských států Evropské unie. Na úrovni společenství se sice hledají řešení pro zajištění fiskální stability států v dlouhém období, nicméně stabilizace národních veřejných rozpočtů je v současnosti především na členských státech samotných. Snaha těchto států logicky vede i ke zpřísnění právních předpisů a obecně přístupu ke snaze ekonomických subjektů vyhnout se zdanění. Tento článek se zaměřuje na dva významné způsoby, kterými evropské státy chrání své daňové příjmy - princip místa hlavního řízení a kontroly a pravidla pro řízené zahraniční společnosti (CFC).

Místo vedení společnosti v rámci mezinárodní struktury
Tomáš
Chrobák
Protteco
 
1. Úvod
Uplatnění principu řízení a kontroly nebo místa vedení společnosti, kterou státy obvykle implementují do své národní legislativy, spočívá v tom, že většina států považuje za své daňové rezidenty (podléhající zdanění celosvětových příjmů) nikoli pouze všechny společnosti založené v daném státě (stát A), ale rovněž společnosti založené v jiném státě (stát B), pokud se místo skutečného vedení společnosti nachází ve státě A. Stejně tak modelová smlouva OECD o zamezení dvojímu zdanění považuje místo skutečného vedení za rozhodující faktor při určování daňové rezidence.
 
Pravidla pro řízené zahraniční společnosti (controlled foreign company – CFC rules)
Dalším způsobem, jak mohou státy bojovat proti vyhýbání se zdanění, je implementace tzv. CFC legislativy. Jedná se o speciální pravidla, která zabraňují rezidentům daného státu Evropské unie založit si v zemi s nízkým daňovým zatížením dceřinou společnost za účelem vyhnutí se dani ve svém domovském státě. Princip těchto pravidel spočívá ve zdanění zisků takových subjektů na úrovni jeho vlastníků (aniž by přitom došlo k distribuci dividend), pokud se ukáže, že subjekt nemá ekonomickou podstatu a jediným důvodem jeho založení bylo daňové plánování.
Zde je důležité upozornit na rozdíl mezi uvedenými dvěma možnostmi. CFC pravidla se zaměřují na optimalizační struktury, které daňový rezident členského státu vlastní. Princip řízení a kontroly se naopak zaměřuje na postih společností formálně založených v zemi s nízkým daňovým zatížením či jinými daňovými výhodami, které jsou však ve skutečnosti řízeny z „onshore“ země.
Střetávání snah daňových poplatníků o dosažení daňové optimalizace založením subjektů v zemích s příhodným daňovým režimem a snah daňových správ evropských států o uhájení příjmů do státního rozpočtu vedly k mnoha zajímavým soudním případům a z nich vyplývajícím judikátům. Cílem tohoto materiálu je přiblížit tyto kauzy a poukázat na to, jak rozhodnutí soudů v daných případech vedlo k úpravám národní CFC legislativy a jaký měla tato rozhodnutí vliv na určování místa skutečného vedení, a tedy daňové rezidence společností využívaných pro účely daňové optimalizace.
 
2. Princip řízení a kontroly
 
Zavedení principu řízení a kontroly a jeho vývoj
Pojem místa hlavního řízení a kontroly („central management and control“, CMC) se stal rozhodujícím faktorem při určování daňové rezidence společnosti již na počátku 20. století.
V případě de Beers Consolidated Mines vs. Howe (1906) AC 455., soud rozhodl, že společnost registrovaná v Jihoafrické republice je rezidentem Velké Británie vzhledem k tomu, že představenstvo společnosti vykonávalo své pravomoci ve Velké Británii.
Lord Loreburn:
"... společnost je pro účely daně z příjmů rezidentní v tom státě, kde je skutečně prováděno podnikání. podnikání je skutečně prováděno tam, kde se odehrává hlavní řízení a kontrola společnosti."
Navazující judikáty (např. Stanley v Gramophone and Typewriter Ltd (1908) 5 TC 358) pak upřesnily, že hlavním řízením a kontrolou se myslí řízení a kontrola činnosti společnosti, kterou provádí statutární orgán, a nikoli kontrola společnosti samotné z pozice společníků.
Tento princip však může být zpochybněn, pokud představenstvo ve skutečnosti svou roli v řízení nev